6 Tdo 1299/2014-17
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2014 o
dovolání, které podal obviněný P. V. , proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 6 To 155/2014, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 15/2013, t a k
t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 2 2014, č. j. 9 T 15/2014-336,
byl obviněný P. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným
přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2, zákona č. 40/2009 Sb.,
trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“),
jehož se podle skutkového zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že
dne 11. 9. 2012 kolem 08.15 hodin v katastru obce K. , okres K. , po silnici I.
třídy č. ... směrem z Č. T. do K. , v rozporu s ust. § 5 odst. 1 písm. a)
zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a ust. § 36 odst. 1
a § 37 písm. a) zák. č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních
komunikacích, řídil plně naložené nákladní motorové vozidlo tov. zn. Avia, reg.
zn. ..... majitele M. B. , přestože věděl o tom, že v nádrži je nedostatečné
množství brzdové kapaliny, přičemž v pozvolné levotočivé zatáčce v prostoru km
......, kdy před ním jedoucí nákladní vozidlo tov. zn. Scania, polské reg. zn.
....... s návěsem, tov. zn. Krone, polské reg. zn. ......., řízení D. Z. R. ,
snižovalo svou rychlost až do úplného zastavení z důvodu regulace silničního
provozu příslušníkem Hasičského záchranného sboru, a i přes snahu intenzivně
brzdit, v důsledku špatného technického stavu brzd vozidlo nedobrzdila pravou
přední částí vozidla Avia narazil do levé zadní části návěsu stojícího vozidla
Scania, v důsledku čehož spolujezdec ve vozidle Avia R. P. utrpěl zranění,
kterým na místě podlehl, a v důsledku pádu nákladu na komunikaci došlo k
poškození osobních motorových vozidel tov. zn. Audi A4 reg. zn. .......
majitele J. A. a tov. zn. Fiat Mare reg. zn. ...... majitele V. D.
Obviněný byl podle § 143 odst. 2 tr. zákonku odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání dvou roků, jehož výkonu mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků a šesti měsíců. Podle §
73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu spočívající v zákazu
řízení motorových vozidel na dobu tří roků.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný a v jeho neprospěch
státní zástupce rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze
dne 26. 5. 2014, č. j. 6 To 155/2014-388, jímž obě odvolání podle § 256 tr. ř.
zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný
prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Katarzyny Siwa dovolání, v němž uplatnil
důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř. Brojí proti
zamítnutí jeho odvolání soudem druhého stupně, kterému vytýká, že tak rozhodl,
ačkoli v řízení, které přecházelo rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. d) tr. ř. shledává naplněn tím, že byla porušena ustanovení o jeho
přítomnosti u veřejného zasedání konaném o jím podaném odvolání
Ohledně provedení veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti obviněný namítá, že
tímto postupem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť byl
zkrácen na svém právu vyjádřit se ke všem skutečnostem a prováděným důkazům.
Poukazuje na svou včasnou omluvu z důvodu vážného onemocnění a žádost o změnu
termínu konání veřejného zasedání s tím, že v předcházejícím řízení se
nedopouštěl žádného obstrukčního jednání. Procesní postup odvolacího soudu
proto shledává zcela nemístným a bezdůvodně jej omezující na jeho základních
právech.
Nesprávnost právního posouzení skutku shledává obviněný ve skutečnostech
vylíčených na str. 3-4 svého mimořádného prostředku, jejichž obsahem je
vyjádření nesouhlasu dovolatele se skutkovými závěry soudů o příčinách vzniku
dopravní nehody, vystavěných na odborných závěrech znaleckého posudku z oboru
silniční dopravy. Obviněný poukazuje na obsah Ing. Miroslavem Škanderou
zpracovaného posudku a jeho dodatku a namítá, že není zřejmé, na jakém
konkrétním základě znalec v dodatku posudku své odborné závěry změnil. Jeho
pozdější závěry pokládá za zcela nesprávné a odporující fotodokumentaci
pořízené na místě činu. Dovozuje, že jsou pochybnosti o tom, zda případný
nedostatek brzdové kapaliny skutečně oslabil brzdný účinek a učinil tak vozidlo
nezpůsobilým provozu na pozemních komunikacích. V daných souvislostech odkazuje
na nevyhovění jeho důkaznímu návrhu a k dovolání přikládá jím vyžádané odborné
stanovisko, které obdržel po rozhodnutí odvolacího soudu.
Protože se necítí být vinným přečinem, jímž byl uznán vinným, a má za to, že v
průběhu řízení nebylo na jisto postaveno, že porušil důležitou povinnost
uloženou mu zákonem a z nedbalosti způsobil smrt třetí osoby, navrhl obviněný
závěrem, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení
přezkoumal a podle § 265k tr. ř. je (případně i řízení předcházející) zrušil z
důvodů § 265v odst. 1 písm. d), l) tr. ř. a následně podle § 265l odst. 1 tr.
ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání
obviněného, ke dni rozhodování dovolacího soudu o něm, nevyjádřil. Uvedená
skutečnost však nebránila tomu, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl.
III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom,
že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.,
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím
uplatněné dovolací důvody. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla
porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném
zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem
konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla
být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém
právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a mohl se tak vyjádřit
ke všem prováděným důkazům. Daný dovolací důvod je naplněním ústavního práva
obviněného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod má každý v rámci práva na soudní a jinou právní
ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle §
12 odst. 6 tr. ř. je obviněný stranou trestního řízení a je jednou z
nejdůležitějších osob, které mají postavení strany. Účelem práva obviněného na
projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou
možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a
k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento
dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění
skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost
hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu
ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud není povolán k
dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které
dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od
případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací
soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7
k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten je dán v
případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedených v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy
dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b)
tr. ř. u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla
zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut
řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
S přihlédnutím k těmto teoretickým východiskům přistoupil Nejvyšší soud k
posouzení dovolání obviněného.
IV. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byl námitkou
obviněného formálně relevantně naplněn, stran jeho reálné existence či naopak
neexistence bylo třeba přihlédnout a následně zhodnotit následující
skutečnosti:
Ohledně námitky dovolatele, kterou brojil proti procesnímu postupu
odvolacího soudu, je třeba uvést, že obsahu spisu (č. l. 384-386) je
odpovídající jeho tvrzení, že jím podané odvolání bylo krajský soudem
projednáno ve veřejném zasedání dne 26. 5. 2014 v nepřítomnosti obviněného. Sama tato skutečnost ovšem ještě neznamená, že by zakládala důvod ke kasaci
rozhodnutí odvolacího soudu soudem dovolacím. Jak již bylo konstatováno, účelem
práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména
zajištění reálné možnosti k tomu, aby před soudem mohl uplatnit vše, co z
hlediska své obhajoby pokládá za potřebné (tedy zejména zajištění možnosti
vyjádřit se ke všem skutečnostem kladených mu obžalobou za vinu a k důkazům,
které ve věci byly provedeny). Odlišně jsou trestním řádem kladeny požadavky
na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§ 196 a násl. tr. ř.), které je
těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, a u veřejného zasedání, včetně
toho, jehož náplní je projednání opravného prostředku (§ 232 a násl. tr. ř.). Z referátu (č. l. 357) a doručenky, jíž je dokládáno obeslání
obviněného k veřejnému zasedání, plyne, že odvolací soud nepovažoval osobní
účast obviněného, jako odvolatele, za nezbytnou, neboť o konání veřejného
zasedání jej vyrozuměl vzorem tr. ř. č. 7a. Na základě zjištění, že lhůta k
přípravě veřejného zasedání byla u všech vyrozuměných osob (tj. včetně
obviněného, u něhož je doručení vyrozumění založeno fikcí ve smyslu § 64 odst. 4 tr. ř.) zachována a na základě posouzení omluvy obviněného jako
nedostatečné, rozhodl odvolací soud o provedení veřejného zasedání v
nepřítomnosti obviněného. Uvedené skutečnosti ostatně plynou i z odůvodnění
dovoláním napadeného usnesení, v němž odvolací soud uvedl, že „veřejné zasedání
krajského soudu bylo konáno v nepřítomnosti obžalovaného P. V. , který požádal
o odročení veřejného zasedání z důvodu své nemoci, avšak vzhledem k tomu, že
nepředložil žádný doklad o tom, že je vážně nemocen a není schopen se zúčastnit
veřejného zasedání, byla jeho omluva vyhodnocena jako nedostatečná a
opožděná...“. Ač dovolatel soudu druhého stupně vytýká nesprávnost takového postupu a
vyhodnocení jím předložené omluvy a uplatňuje tvrzení, že svou nepřítomnost
„zdůvodnil omluvitelnými důvody, a to vážným onemocněním“, jež mu v účasti mělo
bránit, nikterak toto neosvědčil. Z jím předloženého „Potvrzení pro úřad
práce“ (č. l. 386), který byl praktickým lékařem vystaven nejpozději 5. 3. 2014
(uvedené datum je na dokladu obsaženo pod razítkem Osobně převzal/a:), rozhodně
nelze učinit poznatek o tom, že ke dni konání veřejného zasedání, tj. k datu
26. 5. 2014 by obviněný byl zdravotně tak indisponován, že by mu jeho zdravotní
stav znemožňoval se soudního jednání zúčastnit. Uvedený doklad, ve své podstatě
nahrazující doklad o pracovní neschopnosti, vystavený na období do 3. 3. do 31. 5.
2014 totiž neobsahuje vůbec žádný údaj, z něhož by bylo lze usuzovat na
povahu zdravotního omezení obviněného. Za daného stavu věci, když soudní praxe
vychází z toho, že ani druhově obdobný doklad (tj. tzv. pracovní neschopenka
vystavená lékařem) není vždy důkazem o dostatečnosti omluvy nepřítomnosti a
žádosti o odročení soudního jednání, nelze v postupu odvolacího soudu spatřovat
porušení procesního postupu, který by zakládal porušení obhajovacích práva
obviněného a potažmo důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Je
tomu tak i proto, že z protokolu o veřejném zasedání plyne, že v jeho průběhu k
žádnému doplnění dokazování nedošlo: Obviněný tudíž nebyl zkrácen na právu
vyjádřit se k prováděným důkazům. Jako jeden z odvolatelů, prostřednictvím
přítomné obhájkyně (v substituci Mgr. Eva Hilla) uplatnil návrhy na doplnění
dokazování, o nichž odvolací soud procesním způsobem rozhodl (č. l. 385),
přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 3) vyložil, proč jim nevyhověl. Ani
obsah následně podaného mimořádného opravného prostředku nesvědčí pro závěr, že
fyzická nepřítomnost obviněného u veřejného zasedání dne 26. 5. 2014
významnější měrou ovlivnila možnost dovolatele působit na odvolací soud stran
uplatnění námitek vůči odvoláním napadenému rozsudku. Za daného stavu věci není
dán důvod pro kasaci napadeného rozhodnutí krajského soudu z takto uplatněného
důvodu, neboť důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v posuzované
věci není dán. Pokud jde o obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., s poukazem na výše uvedené zákonem vymezené obsahové zaměření tohoto
dovolacího důvodu nezbývá než konstatovat, že obviněný se svou dovolací
argumentací, která má o jeho obsahové naplněnosti svědčit, s tímto důvodem
dovolání evidentně míjí. Přestože vznáší pochybnost o tom, zda svým jednáním
porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem a tak z nedbalosti způsobil
smrt poškozeného, což by bylo lze jako námitku hmotně právní povahy vnímat,
nečiní tak vůči skutku, který byl soudem zjištěn, tj. nenamítá nesprávnost jeho
právního posouzení, konkrétně nesprávnost závěru o porušení důležité povinnosti
ve vztahu k jeho vymezení v tzv. skutkové větě výroku o vině, nýbrž takovou
vadu uplatňuje skrze zpochybnění správnosti skutkových závěrů soudů. Je-li
totiž naplnění zákonných znaků přečinu („jinému z nedbalosti způsobil smrt a
čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona“ –
tzv.
právní věta rozsudku soudu prvního stupně) soudy nižších stupňů dovozováno
z toho, že obviněný „… řídil plně naložené nákladní motorové vozidlo… přestože
věděl o tom, že v nádrži je nedostatečné množství brzdové kapaliny, přičemž… v
důsledku špatného technického stavu brzd vozidlo nedobrzdil a… narazil do levé
zadní části návěsu…“, pak podstata dovolací argumentace obviněného nespočívá v
tom, že tomuto skutkovému zjištění (dále rozvedenému v odůvodněních rozhodnutí
soudů nižších stupňů) vytýká nesprávnost hmotně právní subsumpce pod soudy
užité ustanovení zákona, nýbrž v tom, že s těmito skutkovými závěry cestou
zpochybnění důkazů, z nichž byly vyvozeny, polemizuje. Jinak (a stručně)
vyjádřeno, nesprávnost prvního posouzení skutku vyvozuje obviněný primárně
skrze zpochybnění skutkového základu věci, resp. uplatňováním vlastní (od soudů
zjištěné) odlišné verze průběhu a příčin dopravní nehody. Tímto způsobem se
ovšem není možno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. domáhat, neboť obecně platí, že „odlišnému skutkovému závěru odpovídá
zpravidla i jiný závěr právní, nelze automaticky usuzovat, že skutkovou
námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
který stěžovatel ve svém dovolání označil. Jen v případech zcela extrémních lze
zásadu vázanosti tímto základem (taxativně určených dovolacích důvodů)
opustit.“ (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2157/13). Navíc je nezbytné upozornit na to, že obsahově stejné výhrady vůči
znaleckému posudku, resp. od něj odvozeným závěrům skutkovým, uplatnil obviněný
již v rámci řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud se v přiměřeném rozsahu s odvolacími námitkami obviněného
vypořádal, když (str. 3) vyložil, na jakém základě nalézací soud převzal
odborné závěry obsažené v později zpracovaném posudku a proč se tak odchýlil od
odborných závěrů dříve vyslovených. Pokud dovolatel opětovně namítá, že „není
zřejmé, na jakém konkrétním základě znalec následně dospěl ke zcela odlišným
závěrům“, pak od obsahu rozhodnutí odvolacího soudu zcela zjevně odhlíží. Protože není úkolem soudu dovolacího, aby napadená rozhodnutí podroboval revizi
stran jejich skutkových vývodů (skutkovými závěry je dovolací soud vázán, s
výjimkou případů tzv. extrémního nesouladu, tj. očividných rozporů obsahu
důkazů a z nich vyvozených skutkových závěrů – o takový případ ve věci
posuzované nejde a netvrdí to ani samotný dovolatel), omezuje se dovolací soud
na konstatování, že o skutkových závěrech soudů nižších stupňů nevznikají
důvodné pochybnosti a že skutkový stav věci byl zjištěn v souladu s požadavkem
§ 2 odst. 5 tr. ř. Tomuto závěru nasvědčuje i to, že ačkoli obviněný jako
přílohu svého dovolání předkládá odborné vyjádření, jehož neprovedení v
důkazním řízenou soudům vytýká, jeho obsah ve svém mimořádném opravném
prostředku nikterak nezmiňuje a jeho prostřednictvím tak učiněná skutková
zjištění nezpochybňuje.
Přitom je nezbytné zopakovat, že nosná část dovolací
argumentace obviněného spočívá v tvrzení o nesprávnosti odborného závěru
znalce, z něhož vyšly soudy nižších stupňů, tj. že „jedinou příčinou, proč
nezabrzdil včas…, je nefunkčnost brzd a ta byla způsobena tím, že v nádržce
brzdové kapaliny nebyl dostatek této kapaliny, a proto k jízdě bylo použito
vozidlo, jež nesplňovalo technické předpoklady k provozu na pozemních
komunikacích“ (str. 3 dovoláním napadeného usnesení). Takový závěr nikterak
nezpochybňuje obviněným předložené odborné vyjádření, neboť to naopak („Při
nižším tlaku vzduchu v pneumatické části… je možné větší silou nohy vlivem
mechanického propojení v brzdové soustavě dosáhnout shodného tlaku a tím i
shodných brzdných účinků nebo jen o málo nižšího účinku.“) nepřisvědčuje
jednomu z možných vysvětlení obviněného, který (str. 5 rozsudku) „za další
příčinu nehody považuje nedostatečný tlak vzduchu v brzdovém okruhu“. S přihlédnutím k uvedenému nezbývá než konstatovat, že v části, která se týká
skutkové problematiky, se odvolací soud s námitkami obviněného vypořádal zcela
dostatečně. Stran naplněnosti soudem užitých znaků skutkové podstaty trestného
činu (neboť je ve vztahu ke skutkovým zjištěním učiněných soudy dovolatel
výrazněji nenapadá), lze pro stručnost odkázat na str. 7 rozsudku soudu prvního
stupně. Důvod dovolání podle § 256b odst. 1 písm. l) tr. ř. není v posuzované věci
zjevně naplněn, a to ani v jedné z výše označených variant. Je tomu tak proto,
že (varianta první) odvolací soud nerozhodl o odvolání obviněného ani způsobem
upraveným v ustanovení § 253 odst. 1 tr. ř. (zamítnutí odvolání ze zde
uvedených formální důvodů), ani způsobem upraveným v ustanovení § 253 odst. 3
tr. ř. (odmítnutí odvolání). Dovolateli tak neodepřel svým procesním postupem
přístup k soudu druhé instance, neboť jeho odvolání projednal ve veřejném
zasedání způsobem, který upravují příslušná ustanovení trestního řádu (zejm. §
254 tr. ř. a násl.). O druhou alternativu se nejedná proto, že řízení, které
vydání rozhodnutí soudu druhého stupně předcházelo, není zatíženo vadami, které
obviněný specifikoval [dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.], ani jinými zákonem uvedenými [dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a)-f), h)-j) tr. ř.]. Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k poznatku, že o dovolání
obviněného jako celku je třeba rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-
li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Tato zjevná neopodstatněnost se týká
uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Nebýt jeho,
bylo by třeba o dovolání obviněného rozhodnout způsobem upraveným v § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. obviněný ani formálně svou argumentací nenaplnil. Za podmínek §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném
prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění
tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr.
ř., dle něhož „V
odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod
odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil