odl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2013 o
dovoláních, která podali obvinění R. R., a R. B ., proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2013, sp. zn. 1 To 39/2013, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci pod sp. zn. 28 T 12/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných R. R. a R. B. o d
m í t a j í .
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 3. 2013,
sp. zn. 28 T 12/2012, byli obvinění R. R. a R. B. uznáni vinnými zločinem
podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť podle skutkových
zjištění jmenovaného soudu „v době ode dne 1. 2. 2010 do dne 10. l. 2011 ve V.
M., okr. V. a jinde, po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu se neoprávněně
obohatit, postupně, nejméně ve 31 případech, pod různými záminkami, zejména pak
pod záminkou vymožení nebo odkoupení pohledávek podnikatele J. Š.,
podnikajícího pod obchodním jménem J. Š. - SKATRANS, IČ: 189 59 989,
prostřednictvím smyšlené osoby jménem P., která měla následně údajně zemřít,
jakož i k získání finančních prostředků z účtu smyšlené osoby jménem P.,
vylákali od pošk. J. Š., peněžní částku v celkové výši 15.559.600,- Kč, kterou
jim předal v dílčích hotovostních platbách, z části podložených smlouvami o
půjčkách, sjednaných mezi ním jako věřitelem a obž. R. R. jako dlužníkem dne 4.
2. 2010 na částku 263.400,- Kč, dne 19. 2. 2010 na částku 200.000,- Kč, dne 24.
2. 2010 na částku 296.200,- Kč, dne 1. 3. 2010 na částku 130.000,- Kč, dne 5.
3. 2010 na částku 70.000,- Kč, dne 5. 3. 2010 na částku 200.000,- Kč, dne 15.
4. 2010 na částku 250.000,- Kč, dne 19. 4. 2010 na částku 60.000,- Kč, dne 27.
4. 2010 na částku 350.000,- Kč, dne 29. 4. 2010 na částku 650.000,- Kč, dne 3.
5. 2010 na částku 180.000,- Kč, dne 3. 6. 2010 na částku 1.000.070,- Kč, dne 7.
6. 2010 na částku 200.000,- Kč, dne 7. 6. 2010 na částku 1.200.000,- Kč, dne
19. 6. 2010 na částku 400.000,- Kč, dne 22. 6. 2010 na částku 360.000,- Kč, dne
30. 6. 2010 na částku 1.000.000,- Kč, dne 8. 7. 2010 na částku 880.000,- Kč,
dne 19. 7. 2010 na částku 300.000,- Kč, dne 30. 7. 2010 na částku 350.000,- Kč,
dne 2. 8. 2010 na částku 450.000,- Kč, dne 24. 8. 2010 na částku 300.000,- Kč,
a dále oproti vlastní směnce, kterou mu obž. R. R. dne 29. 8. 2010 vystavil,
jim předal částku 400.000,- Kč a následně, během shora uvedeného období, mu
předal v dalších dílčích platbách bez jakéhokoli dokladu částku 6.000.000,- Kč,
když mu oba obžalovaní, jednající společně, slíbili, že mu tyto peníze vrátí po
odblokování účtu údajně zemřelé smyšlené osoby jménem P., což však neučinili,
neboť to ani neměli v úmyslu a žádný takový účet neexistoval, peníze si
ponechali pro svoji potřebu a tímto způsobili poškozenému J. Š. škodu v celkové
výši 15.559.600,- Kč“. Za tento zločin byli obvinění R. R. a R. B. podle § 209
odst. 5 tr. zákoníku odsouzeni každý k trestu odnětí svobody v trvání sedmi
let, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do
věznice s ostrahou.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění R. R. a R. B., státní
zástupce a poškozený J. Š., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci.
Rozsudkem ze dne 15. 8. 2013, sp. zn. 1 To 39/2013, podle § 259 odst. 3 tr. ř.
z podnětu odvolání státního zástupce a poškozeného J. Š. napadený rozsudek
doplnil tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněným R. R. a R. B. uložil
povinnost rukou společnou a nerozdílnou zaplatit poškozenému J. Š. na náhradě
škody částku ve výši 15.500.000,- Kč. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných R.
R. a R. B. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali obvinění R. R. a R.
B. dovolání, přičemž oba shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný R. R. namítl, že v
daném případě je namístě formou dovolacího řízení revidovat závěry odvolacího
soudu, neboť některá jeho skutková zjištění nemají podklad v provedeném
dokazování a jsou založena toliko na důkazně nepodložených úvahách soudu. V
tomto směru se jedná o extrémní vybočení ze základních zákonných pravidel pro
zjišťování skutkového stavu věci (učiněná skutková zjištění soudů obou stupňů
jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy), a tedy o porušení jeho práva
na spravedlivý proces. Podle jeho přesvědčení je napadený rozsudek (a fakticky
i rozsudek soudu prvního stupně) výsledkem naprosto nesprávného hodnocení
důkazů, při němž nebyly respektovány základní zásady trestního řízení (zejména
zásada in dubio pro reo), a jako takový nemůže obstát jako věcně správný.
Shledal, že z provedených důkazů objektivně nevyplývá, že by se se
spoluobviněným B. dopustil vůči poškozenému Š. trestného činu podvodu. Nebylo
totiž prokázáno, že by došlo ke skutku popsanému v obžalobě, že by jeho úmysl
směřoval k obohacení jeho osoby na úkor poškozeného a že by poškozenému byla
způsobena jakákoliv škoda. Následně zopakoval svoji obhajobu z předchozího
řízení v tom smyslu, že od poškozeného obdržel půjčky (ovšem v částkách řádově
nižších, než uvádí poškozený) a tyto půjčky vrátil (o tom svědčí originální
potvrzení podepsané poškozeným). Konstatoval, že závěr o jeho vině soudy obou
stupňů opřely prakticky výlučně o tři důkazy, a to výpovědi poškozeného Š.,
jeho manželky paní Š. a svědka K. Ostatní důkazy, na něž oba soudy odkazují
jako na usvědčující, jsou naprosto okrajového významu, navíc nejsou v žádné
kolizi se skutkovou verzí jeho a spoluobviněného B. Přitom zhodnotil, že ani
jeden z oněch tří usvědčujících důkazů není samostatně ani ve vzájemné
souvislosti dostatečným podkladem pro závěr o jeho vině, a to zejména proto, že
výpovědi jmenovaných osob, resp. jejich jednotlivé části, jsou naprosto
nekonkrétní, neuvěřitelné a nevěrohodné. Dále argumentoval, že předložené
smlouvy o půjčkách a směnky byly zproblematizovány posudkem, který zpochybnil
autenticitu podpisů na nich uvedených. Stejně tak záznamy telekomunikačního
provozu pořízené po dokonání údajného skutku neobsahují žádné relevantní
informace podporující skutkové a právní závěry soudu. Pokud soud prvního stupně
i soud odvolací na základě takových skutkových zjištění dospěl k závěru o jeho
vině, jde o závěr krajně spekulativní a na hranici svévole. Takový postup může
založit nesprávné právní posouzení věci a může být důvodem pro zrušení
rozhodnutí z podnětu dovolání.
Následně obviněný R. R. označil meritorní rozhodnutí soudů nižších stupňů za
nepřezkoumatelná s tím, že z jejich odůvodnění není možné dovodit, na základě
jakých důkazů soudy došly k nepochybnému přesvědčení, že se měl na úkor
poškozeného obohatit. Vyslovil názor, že podrobné dokazování stran majetkové
situace obviněných neukázalo žádné indicie, které by naznačovaly, že tito v
průběhu roku 2010 získali více než patnáct milionů korun. Za situace, kdy z
provedených důkazů nelze dovodit obohacení na straně obviněného, nemohla být
naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku.
Nepřezkoumatelnost rozsudku nalézacího a odvolacího soudu shledal rovněž v tom,
že ze skutkové věty není možno dojít k závěru, z jakých dílčích plateb se měla
skládat škoda v celkové výši 15.559.600,- Kč. Součet jednotlivých částek
uvedených ve skutkové větě činí celkem 15.489.670,- Kč, což představuje částku
o 69.930,- Kč nižší než je uvedená celková výše škody. Také v odůvodnění
napadeného rozsudku není výše škody spolehlivě objasněna. Tyto námitky platí
zejména ve vztahu ke skupině útoků, k níž mělo dojít od srpna 2010 do 10. 1.
2011, kdy měl poškozený Š. údajně zaplatit v dílčích platbách bez jakýchkoliv
dokladů částku 6.000.000,- Kč. V neposlední řadě namítl, že z provedených
důkazů nelze dojít k závěru, že poškozený Š. jednal v omylu. K tomu podotkl, že
předpokladem toho, aby mohlo být konstatováno, že určitá osoba jednala v omylu,
je znalost motivu jednání této osoby. Z provedených důkazů ovšem nelze motivy
jednání poškozeného dovodit.
Obviněný R. R. proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 15. 8. 2013, sp. zn. 1 To 39/2013, zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný R. B. v odůvodnění svého dovolání nejprve připomněl svoji obhajobu -
uvedl, že s poškozeným J. Š. jednali a půjčovali si od něho peníze, které však
také vraceli, ale vždy pod svými pravými jmény, tedy se zjistitelnou identitou.
Zhodnotil, že pokud měly vymáhané pohledávky činit 3.500.000,- Kč, pak je zcela
zřejmá neúměrnost částky (přes 15.000.000,- Kč), kterou měl poškozený obviněným
poskytnout. Navíc, poškozený poskytl obviněným prohlášení, že jim nic nedluží.
Soudům nižších stupňů pak vytkl především porušení zásady in dubio pro reo.
Shledal, že jediným přímým důkazem o jejich vině byla výpověď poškozeného Š. a
že odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu nalézacího v tom smyslu, že jsou
usvědčováni také výpovědí svědka K., který v hlavním líčení odmítl svědeckou
výpověď s využitím svého práva podle § 100 odst. 2 tr. ř., protože by si mohl
přivodit nebezpečí trestního stíhání. V této souvislosti namítl, že takové
právo svědek neměl, protože byl za obdobné vlastní jednání v té době již
pravomocně odsouzen, jeho svědectví spočívalo jen v tom, co mu měli obvinění
sdělit (tomuto svědkovi, kterého blíže neznali, měli při náhodném setkání
svěřit, jakého jednání se dopouštějí vůči poškozenému Š.) s tím, že pokud byla
k důkazu čtena jeho výpověď z přípravného řízení, pak ji činil v době, kdy mu
měla zajistit výhodnější postavení v jeho trestní věci. Upozornil, že zásada
volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., odvolacím soudem
akcentovaná, nemůže být v rozporu se zásadou o nezbytnosti spolehlivého
prokázání skutku spáchaného obviněnými (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 1975/2008).
V neposlední řadě obviněný R. B. namítl, že mu měl být podle § 43 odst. 2 tr.
zákoníku uložen souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Náchodě
ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 11 T 55/2010. K tomu poznamenal, že nyní
posuzované protiprávní jednání měl podle závěru napadeného rozsudku dokonat dne
10. 1. 2011, písemné záznamy o půjčkách poskytnutých poškozeným Š., včetně
doložitelné směnky, však končí dne 29. 8. 2010, dokonal tedy nyní posuzovaný
zločin před tím, než byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. 10.
2010, sp. zn. 11 T 55/2010, odsouzen za jiný trestný čin. Měl mu proto být ve
vztahu k tomuto rozsudku uložen souhrnný trest ve smyslu ustanovení § 43 odst.
2 tr. zákoníku.
Z těchto důvodů obviněný R. B. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. l
tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2013, sp. zn. 1
To 39/2013, a podle § 265l tr. ř. tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a
rozhodnout.
K těmto dovoláním se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních
vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení
skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto
dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění,
popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) ani žádná jiná
procesní pochybení. Následně konstatoval, že obviněný R. R. nevznáší prakticky
jedinou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění uvedených v
tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků zločinu
podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Dovolatel především na
podkladě polemiky s hodnocením důkazů soudy a vlastního hodnocení důkazů,
zejména svědeckých výpovědí svědků Š., Š. a K., prosazuje vlastní skutkovou
verzi, podle které si obvinění půjčovali od poškozeného pouze částky výrazně
nižší, než je uvedeno ve skutkové větě ve výroku o vině, které následně řádně
vraceli. Pokud podatel formálně namítá absenci některých zákonných znaků
trestného činu podvodu (obohacení pachatele nebo jiné osoby, omyl na straně
poškozeného), pak tak opět činí nikoli na podkladě skutkových zjištění
učiněných soudy, ale naopak na podkladě odmítání těch skutkových zjištění,
které uvedeným zákonným znakům odpovídají. Státní zástupce dodal, že motiv,
resp. pohnutka jednání poškozeného není zákonným znakem trestného činu podvodu.
Uplatněné námitky navíc zčásti směřují proti údajným nedostatkům odůvodnění
soudních rozhodnutí, což je s ohledem na ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř.
nepřípustné. Skutkového charakteru jsou i námitky týkající se údajné
nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí ohledně přesné výše podvodně vylákané
částky s tím, že vytýkaná diference ve výši několika desítek tisíc korun je z
hlediska právní kvalifikace skutku bez významu za situace, kdy způsobená škoda
činí více než patnáct milionů korun a spodní hranici „škody velkého rozsahu“
jako zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 209 odst. 5 písm.
a) tr. zákoníku přesahuje více než třikrát.
Z námitek obviněného R. R. navíc nelze vyvodit ani existenci tzv. extrémního
rozporu mezi vykonanými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy, který
by mohl opravňovat k výjimečnému zásahu dovolacího soudu do skutkových
zjištění. Dovolací námitky obviněného R. R. tedy formálně deklarovanému
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu
důvodu obsahově neodpovídají.
Státní zástupce dále poznamenal, že to co bylo výše uvedeno k námitkám
obviněného R. R., platí i o dovolacích námitkách obviněného R. B. Jeho dovolání
je v podstatě zestručněnou parafrází dovolání obviněného R. R., když i tento
dovolatel na základě vlastního hodnocení důkazů prosazuje skutkovou verzi,
podle které si obvinění půjčili od poškozeného pouze menší finanční částku a
peníze vrátili. Výlučně procesního charakteru je též námitka, podle které
svědek K. nebyl oprávněn odepřít u hlavního líčení svědeckou výpověď s odkazem
na ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. Primárně skutkového charakteru je i
argumentace, kterou se podatel domáhá uložení souhrnného trestu. Podatel se
totiž domáhá jiného časového vymezení skutku, než jaké je uvedeno v tzv.
skutkové větě. Stejně jako obviněný R. R. ani obviněný R. B. nevznáší jedinou
námitku, kterou by vytýkal nesoulad mezi obsahem tzv. skutkové věty a zákonnými
znaky souzeného trestného činu. Rovněž námitky obviněného R. B. tedy dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu
obsahově neodpovídají. Obviněný R. B. navíc ani formálně neučinil součástí
svého dovolání námitku týkající se extrémního rozporu mezi skutkovými
zjištěními a právním posouzením věci.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v
neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] obě podaná dovolání podle
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání
vyslovil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí
Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda
jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou,
zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2013, sp. zn. 1
To 39/2013, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr.
ř. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k
podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich
bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením, resp. ustanovením § 265e
odst. 3 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se
dovolání opírají, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném
ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci
samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska
norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného R. R. směřují primárně
právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný R. R. totiž soudům vytýká v prvé
řadě nesprávné hodnocení důkazů, porušení základních zásad trestního řízení
(zejména zásady in dubio pro reo) a vadná skutková zjištění (mj. stran výše
škody způsobené předmětným trestným činem). Současně prosazuje vlastní
hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů
nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání,
které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Výhradně z uvedených skutkových
(procesních) výhrad (tedy až sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním
posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto
argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po
zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní
posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Pokud obviněný R. R. ve svém dovolání namítá existenci extrémního nesouladu
mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, nutno zdůraznit, že
soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich
rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom
dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich
hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak
konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením § 125
odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace
obviněný R. R. kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených
rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp.
jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o
námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti
lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04,
podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení
či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným
základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v
němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s
ústavními principy.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným R. R. ve
skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný)
dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že
předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o
hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný R. R. namítal nesprávné právní
posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj
názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného nesprávného hodnocení
důkazů, z porušení základních zásad trestního řízení a z vadných skutkových
zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva,
nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení
sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l) tr. ř.], které však
obviněný R. R. neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný R. R.,
musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k
nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob
rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše
Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při
posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal
dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní
soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky
určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Důvody
dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného
rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí
předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného
rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí
nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád
II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck 2013, s. 3148).
Pokud jde o dovolací argumentaci obviněného R. B., jíž zpochybňuje správnost
skutkových zjištění soudů nižších stupňů, resp. kterou soudům dříve činným ve
věci vytýká porušení procesní zásady in dubio pro reo či vadnou aplikaci § 100
odst. 2 tr. ř., Nejvyšší soud toliko odkazuje na teoretická východiska
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jež byla podrobně
rozvedena shora, s tím, že takovou argumentaci není možno podřadit pod žádný z
důvodů dovolání ve smyslu § 265b tr. ř.
Také námitka obviněného R. B. v tom smyslu, že mu měl být uložen trest
souhrnný, a to ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. 10.
2010, sp. zn. 11 T 55/2010, nemá z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. a ani jiného důvodu dovolání relevanci. Závěr obviněného R.
B. o existenci zákonných předpokladů pro uložení souhrnného trestu podle § 43
odst. 2 tr. zákoníku totiž vychází z jiných skutkových zjištění, než těch, k
nimž v předmětné trestní věci dospěly soudy nižších stupňů. Obviněný R. B. ve
svém dovolání akcentuje datum 29. 8. 2010 s tím, že tohoto dne končí písemné
doklady o půjčkách poskytnutých poškozeným Š., přičemž v této souvislosti
vyjadřuje přesvědčení, že se nyní posuzovaného protiprávního jednání dopustil
dříve, než byl Okresním soudem v Náchodě dne 26. 10. 2010 ve věci vedené pod
sp. zn. 11 T 55/2010 vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Ze
skutkových závěrů soudů dříve ve věci činných popsaných v komprimované podobě v
tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se ale podává,
že obvinění R. R. a R. B. se nyní projednávaného skutku dopustili v době ode
dne 1. 2. 2010 do dne 10. 1. 2011.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1
tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)
– l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v
dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat
důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě
nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť
je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení
konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom
nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit
otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad
podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr.
ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho
označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2.
6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a
mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto
právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci
dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak
mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině
jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž
existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
posuzované věci shledal, že dovolání obviněných R. R. a R. B. nebyla podána z
důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý