6 Tdo 1322/2014

6 Tdo 1322/2014-22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. října 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce, které podal v neprospěch obviněného V. P. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, č. j. 12 To 166/2014-214, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 89/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, č. j. 12 To 166/2014-214, byl obviněný V. P. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby OSZ Kolín ze dne 17. 6. 2013, sp. zn. ZT 23/2013, pro skutek v ní popsaný, spočívající v tom, že dne 15. 4. 2012 se V. P. jako strážník Městské policie K., zastávající pozici ředitele Městské policie K., dozvěděl od svého podřízeného, zástupce ředitele Ing. Z. V., že při provedené kontrole vyúčtování bloků pokut na místě zaplacených, bylo u strážníka městské policie M.

S. zjištěno, že tento řádně neodvedl svému zaměstnavateli hotovost v celkové výši 25.000 Kč za udělené blokové pokuty na místě zaplacené, kdy se jednalo o celkem 50 kusů bloků o nominální hodnotě 500 Kč za jeden kus bloku, a částku použil pro svoji vlastní potřebu, čímž bylo dáno důvodné podezření, že se M. S. dopustil trestného činu majetkového charakteru, nato V. P. v rozporu s ustanovením § 2 písm. a) zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, v tehdy platném znění, ukládající strážníkům městské policie přispívat k ochraně a bezpečnosti osob a majetku, a dále v rozporu s ustanovením § 10 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, v tehdy platném znění, ukládající strážníkům městské policie bez zbytečného odkladu oznámit důvodné podezření, že byl spáchán trestný čin, řádně nekonal a důvodné podezření na protiprávní jednání zakládající podezření ze spáchání trestného činu bez zbytečného odkladu neoznámil policii, ale naopak z pozice své funkce ř.

Městské policie K. uzavřel dne 19. 4. 2012 s M. S. v budově Městské policie K. na adrese K., K., dohodu účastníků o náhradě škody spojené s uznáním dluhu, jejímž uzavřením jménem věřitele deklaroval v čl. I danou věc řešit smírně bez nuceného zásahu orgánů činných v trestním řízení a soudu, a to za účelem možnosti úhrady skutečně způsobené škody, tj. dluhu dlužníkem ve prospěch věřitele, čímž přislíbil M. S. fakticky beztrestnost, pokud by došlo k řádnému plnění předmětné dohody a splacení dluhu zpronevěřené částky ve výši 25.000 Kč, kdy takto jednal v úmyslu, v případě splacení dluhu dle uzavřené dohody, věc neřešit prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení a umožnit tak M.

S. uniknout trestnímu stíhání, přičemž trestní oznámení v dané věci ze strany V. P. jednajícího jménem Městské policie K. bylo dle údaje v něm uvedeném sepsáno dne 24. 9. 2012 a doručeno dne 27. 9. 2012 místně příslušnému orgánu činnému v trestním řízení, kterým je Okresní státní zastupitelství Kolín, a to jenom z toho důvodu, že na vzniklém dluhu byla uhrazena pouze částka 4.000 Kč a dále nebylo uhrazeno ničeho, v němž byl spatřován přečin pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) tr.

zákoníku“; odvolání státního zástupce bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, č. j. 12 To 166/2014-214, podal v neprospěch obviněného dovolání nejvyšší státní zástupce, a to s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle mínění dovolatele pokud krajský soud ve snaze dovodit vyloučení úmyslu obviněného odkázal na „laickou osobu“, která spoléhala na radu právníka, jednalo se o nepřiléhavou argumentaci, neboť strážník není ve svém oboru „ochrany zákona“ laikem, ale naopak je profesionálem, jehož odbornou způsobilost před vznikem jeho pracovního poměru přezkoumává komise ministerstva vnitra. Strážník se podle názoru nejvyššího státního zástupce nemůže dovolávat neznalosti práva a nutnosti obracet se na rady ve své profesi na advokáta. Z důvodů v dovolání uvedených tedy dovolatel dospěl k závěru, že krajský soud pochybil, pokud obviněného zprostil obžaloby jen proto, že dospěl k závěru o nedostatku zavinění z důvodu, že nelze „bez zásadních pochybností vyloučit možnost – že obviněnému se dostalo nesprávného poučení …právě v otázce toho, do jaké míry má při řešení daného konkrétního problému postavení osoby vázané ustanovením § 10 odst. 1 zákona č.553/1991 Sb.“, tedy postavení strážníka městské policie. Jednal-li obviněný pod vlivem tohoto negativního omylu, šlo o omyl omluvitelný. Dovolatel také zmiňuje, že jiná situace by nastala, pokud by byl obviněný zproštěn s odkazem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že tato situace nenastala, nebylo možno se k ní vyjádřit. S ohledem na shora uvedené skutečnosti nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil, jakož i zrušil všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a věc přikázal Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.

Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.

Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr.

ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

Z rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá, že se „neztotožnil s právními závěry okresního soudu dotýkajícími se toho, do jaké míry byl z hlediska subjektivní stránky ovlivněn obviněný radou právního zástupce“ a dále uváděl, že „opomněl svou pozornost věnovat tomu, čím konkrétně se obviněný hájí, a totiž, že byl ubezpečován, že v tomto konkrétním případě vystupuje toliko v pracovně právním poměru a nemá tzv. ohlašovací povinnost podle zvláštního zákona“. Shora uvedené úvahy pak vedly soud druhého stupně k závěru, že je namístě obviněného zprostit podle § 226 písm. b) tr. ř., že skutek není trestným činem. Z odůvodnění téhož soudu dále vyplývá, že poté, co strážník S. neplnil dohodnuté podmínky dluhu, následně s nekolikaměsíčním zpožděním na něj obviněný podal trestní oznámení. Nejvyšší soud ve shora uvedených úvahách, které soud druhého stupně vyložil ve prospěch obviněného vidí jistou disproporci, neboť v jeden okamžik odvolací soud vychází ze skutečnosti, že nejde o ohlašovací povinnost a věc se má řešit mimotrestně, následně skutečnost, že obviněný podal trestní oznámení, není v rozporu s jeho předchozím závěrem.

Ze skutkových zjištění a provedených důkazů vyplynulo, že obviněný vykonával funkci ředitele městské policie a hodnověrným způsobem byl informován, že strážník M. S. zpronevěřil finanční částku za pokuty ve výši 25.000 Kč. Měl tedy relevantní informace o tom, že je zde důvodné podezření ze spáchání majetkového trestného činu (podle § 4d zákona č. 553/1991 Sb. o obecní policii, v platném znění – dále jen o obecní policii, měl odbornou způsobilost). Pro závěr, že měl relevantní informace a že jednání obviněného považoval za jednání v rozporu s právními předpisy, svědčí ta skutečnost, že informace získané z kontrolní zprávy dne 17. 4. 2012, které nejprve použil pro sepsání dohody o náhradě škody, následně, když M. S. tuto dohodu přestal plnit, použil pro podání trestního oznámení.

Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že obviněný byl přijat do pracovního poměru jako strážník Městské policie K. a z této pozice mu vyplývala povinnost podle § 10 odst. 1 zákona o obecní policii - bez zbytečného odkladu oznámit policii důvodné podezření, že byl spáchán trestný čin. Na této povinnosti nic nemění ani ta okolnost, že byl pověřen vedením Městské policie K., neboť po dobu výkonu této funkce nepřestává být vázán zákonnými povinnostmi, ani nepozbývá oprávnění strážníka obecní policie. V tomto směru tedy soud druhého stupně správně neakceptoval obhajobu obviněného a správně dovodil, že není možno v této věci oddělovat postavení strážníka městské policie od postavení ředitele městské policie.

Krajský soud dovodil, že u obviněného v postavení ředitele (strážníka) městské policie nelze bez důvodných pochybností dovodit, zda obviněný v daném případě věděl, že má postupovat podle § 10 odst. 1 zákona o obecní policii, resp. zda věděl, že nerespektování uvedené normy je protiprávním jednáním. Z ustanovení § 19 odst. 2 tr. zákoníku přitom vyplývá, že je možné se omylu vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, z jeho zaměstnání nebo povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. Při posuzování dopadu tohoto ustanovení na jednání obviněného nelze přehlédnout již shora zmiňované ustanovení § 4d zákona o obecní policii, kdy odborná způsobilost bezpochyby předpokládá znalost zmíněné právní úpravy, když odborná způsobilost je předpokladem získání osvědčení ve smyslu § 4e zákona o obecní policii, přičemž je nutno konstatovat, že pokud je osoba při splnění všech zákonných požadavků přijata do pracovního poměru strážníka obecní policie, lze těžko se dovolávat náhledu na tuto osobu v jejím oboru „ochrany práva“ jako na laika, tudíž nemůže spoléhat na právní radu v oblasti, kde sama osoba – strážník vystupuje jako profesionál. V uvedeném oboru ochrany práva má strážník postavení profesionála, tudíž nemůže obstát obhajoba, že jako laik v případě podezření, zda byl spáchán trestný čin, má spoléhat na právní rady jiného, byť advokáta. Ochrana zákonnosti, a tedy i oznamování trestných činů orgánům činným v trestním řízení, je součástí práce strážníka městské policie.

Ze shora uvedených důvodů se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit se závěry, které soud druhého stupně vedly ke zprošťujícímu rozsudku ve smyslu § 226 písm. b) tr. ř., neboť dospěl k závěru, že byly naplněny formální znaky trestného činu zpronevěry, jak ve svém dovolání uváděl nejvyšší státní zástupce.

Z rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně je nepochybné, že se obviněný hodnověrným způsobem dověděl o trestním jednání svého podřízeného. Nelze přehlédnout tu skutečnost, že si uvědomil trestně právní rozměr uvedeného jednání, což je patrno z dohody o náhradě škody, na druhou stranu nelze nevzít v úvahu, že jeho jednání nebylo vedeno snahou zakrýt jednání M. S., o čemž právě uzavřená smlouva svědčí. Z uvedeného lze tedy dovodit, že prvotním zájmem obviněného byla snaha vrátit do rozpočtu zřizovatele prostředky, které M. S. získal a neodvedl. Přehlédnuta nesmí být ani okolnost, že obviněný se sešel s M. S., kterému předal dohodu o ukončení pracovního poměru a dohodu o náhradě škody, které M. S. podepsal. Lze bezpochyby namítnout, že uvedeným jednáním v případě, že by M. S. dodržel podmínky dohody a řádně dluh splácel, byl jednáním obviněného zmařen postih M. S. pro trestný čin zpronevěry, avšak jde pouze o spekulativní otázku, neboť M. S. přestal po zaplacení 4.000 Kč dluh splácet a na tuto skutečnost obviněný reagoval podáním trestního oznámení na M. S. Při posuzování celkového jednání obviněného nemůže rovněž být přehlédnuta ta okolnost, že obviněný řešení situace – jednání M. S. konzultoval s osobou práva znalou, a byť bylo rozvedeno shora, že uvedená skutečnost nemůže mít dopad na aplikaci právního omylu s ohledem na znění § 19 odst. 2 tr. zákoníku, nelze tuto skutečnost přehlédnout v souvislosti s možnou aplikací § 12 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud je toho názoru, že za takto vzniklé situace jsou dány podmínky umožňující použití ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, které byly vysloveny v rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr. k problematice společenské škodlivosti.

V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.

II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý.

Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu.

Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.

IV. Zásada subsidiarity trestní represe se uplatní při posuzování trestných činů jak pachatelů fyzických osob, tak pachatelů právnických osob.

V. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. §159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení (srov. § 179c odst. 2 písm. f), g), h, § 307 a § 309 tr. ř., § 70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže), případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. § 39 odst. 1, věta za středníkem, tr. zákoníku). VI. Beztrestnost pachatele plynoucí z uplatnění zásady subsidiarity trestní represe z hlediska viny ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku má přednost před procesním řešením případu (trestného činu) ve smyslu § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud v předmětné trestní věci shledal, že námitky nejvyššího státního zástupce byly sice shledány důvodnými, což by odůvodňovalo postup podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., avšak ve vztahu ke všem znakům trestného činu a již zmíněným okolnostem případu dospěl k závěru o nedostatečné společenské škodlivosti, což odůvodňuje postup podle § 226 písm. b) tr. ř., tedy stejný způsob rozhodnutí, jakým rozhodl soud druhého stupně, jehož rozhodnutí bylo napadeno dovoláním nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného (soud prvního stupně upustil od potrestání). S ohledem na uvedenou skutečnost tedy rozhodl tak, že dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl jako zjevně neopodstatněné, neboť zproštění obžaloby obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. (byť s jiným způsobem řešení), bylo shledáno věcně správným.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. října 2014

Předseda senátu: JUDr. Jan Engelmann