U obviněného R. V. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (o podaném odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§ 254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný R. V. v dovolání uplatňuje výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Tvrdí, že soudy obou stupňů nerespektovaly jeho právo na obhajobu, když rozhodnutí o vině založily výlučně na svědecké výpovědi policisty K. Namítá, že obhajobou navržené důkazy, jenž směřovaly k prověření hodnověrnosti tvrzení tohoto svědka, soudy odmítly provést. Taktéž přecenily hodnotu svědecké výpovědi jediného svědka – příslušníka Policie ČR, který byl jen jedním z více provedených důkazů, s nimiž byl v rozporu.
Nutno zdůraznit, že všechny obviněným uplatněné výhrady, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně směřují do oblasti správnosti skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný předmětný skutek spáchal tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
V dovolání obviněný nenamítá, že tento skutek (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení), s nímž se ztotožnil i Krajský soud v Praze, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výtky směřují vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Okresní soud v Příbrami (následně i odvolací soud) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestných činů nadržování podle § 166 odst. 1 tr.
zák. a křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Příbrami plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Tyto závěry dále rozvedl Krajský soud v Praze. V odůvodnění napadeného usnesení mimo jiné poukázal na tu část výpovědi svědka R. K., ve které „podrobně a logicky popisuje způsob, jakým si posádka vozidla Opel Zafira (řidič a spolujezdec) měnili svá místa, a to poté, co již za jejich vozidlem svědek zastavil a měl tak možnost jejich počínání dobře sledovat.“ Současně uvedl: „…v této souvislosti pak skutečně jen stěží lze přikládat zásadní význam tvrzením obžalovaného, např. že svědek při manévru spočívajícím v otáčení služebního vozidla mohl – byť skutečně jen na okamžik – ztratit přehled o jízdě vozidla Opel Zafira apod.).“ V návaznosti na to odvolací soud zdůraznil, že „neshledal jediný relevantní důvod, pro který by měl svědek R. K. nepravdivě označit za řidiče Opel Zafira A. J., když ve skutečnosti by toto vozidlo řídil obžalovaný R. V. Oproti tomu obžalovaný měl důvod pro tvrzení, že vozidlo řídil on, neboť A. J. v té době vykonával trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel a navíc jmenovaný věděl, že v případě jakéhokoliv dalšího konfliktu se zákonem (včetně řízení motorového vozidla v době výkonu trestu zákazu činnosti) mu hrozí nařízení trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, ke kterému byl podmíněně odsouzen (za současného vyslovení dohledu) rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 2 T 123/2005. Právě A. J. měl eminentní zájem na tom, aby řízení motorového vozidla Opel Zafira dne 11. 6. 2006 obžalovaný R. V. tzv. „vzal na sebe“ (vše na str. 3 rozhodnutí soudu druhého stupně).
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci ohledně obviněným uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud by dovolání bylo podáno pouze z dosud konstatovaných námitek, přicházelo by v úvahu jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
V kontextu dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že jej lze aplikovat, pokud nebyl učiněn určitý výrok, který v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo určitý výrok učiněn byl, ale není úplný. Obviněný R. V. spatřuje zmíněný důvod dovolání v tom, že odvolací soud nijak blíže neoznačil výroky svého (napadeného) rozhodnutí. Druhý výrok („Jinak zůstává napadený rozsudek beze změny“) je třeba chápat jako zamítavý, a proto obviněný napadl především tento výrok, který je podle jeho názoru neúplný, neboť se nevyjadřuje k odvolání.
Nejvyšší soud nepovažuje konstatovaný názor obviněného za správný. Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně postupem podle § 254 tr. ř. a které jsou obsahem ustanovení § 258 odst. 1, 2 tr. ř. a § 256 tr. ř. vyplývá, že jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, odvolací soud zruší rozsudek jen v této části. Pokud však zruší, byť jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Z uvedeného plyne, že pokud odvolací soud částečně vyhoví podanému odvolání, nemusí již samostatným výrokem podle § 256 tr. ř. rozhodovat o zamítnutí „zbývající části“ odvolání.
Krajský soud v Praze po přezkoumání napadeného rozsudku podle § 254 tr. ř. usnesením podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil pouze výrok o peněžitém trestu a o náhradním trestu odnětí svobody, tj. částečně podanému odvolání vyhověl. Jelikož ostatní výroky shledal správnými, nemusel již samostatným výrokem vyslovit, že se odvolání obviněného „ve zbývající části“ jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítá. Konstatování soudu druhého stupně ve výroku usnesení, že „Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny“, lze považovat za nadbytečné a v rozhodovací praxi soudů se často používá pouze pro lepší srozumitelnost rozhodnutí. Námitce obviněného R. V. tudíž nelze přisvědčit, neboť v napadeném usnesení žádný výrok nechybí ani není neúplný. V této části je podané dovolání zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného R. V. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k