6 Tdo 1331/2010

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2010

dovolání, které podal obviněný J. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze

dne 17. 9. 2009, sp. zn. 7 To 292/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci

vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 69/2009, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. o d m í t á

.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 92 T 69/2009, byl

obviněný J.S. uznán vinným dvojnásobným trestným činem podvodu podle § 250

odst. 1, 2 tr. zák. [v bodě 1) a v bodech 2) – 6) výroku], a to na podkladě

skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tyto trestné činy a za

sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák.,

kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4.

5. 2009, sp. zn. 89 T 333/2008, byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 2 tr.

zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v

trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák.

zařazen do věznice s dozorem. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen

výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2009, sp. zn. 89

T 333/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento zrušený výrok obsahově

navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit

poškozeným:

- B.C., škodu ve výši 12.000,- Kč,

- M.S., škodu ve výši 3.020,- Kč,

- Ing. Z. M., škodu ve výši 14.987,- Kč,

- J. H., škodu ve výši 13.000,- Kč,

- J. J., škodu ve výši 5.500,- Kč,

- V. K., škodu ve výši 9.000,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. S. odvolání.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 7 To 292/2009, byl

podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku

o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Dále za splnění podmínek

ustanovení § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. odvolací soud obviněného J. S.

odsoudil za dvojnásobný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.,

ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn a za sbíhající se trestný čin

zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., kterým byl pravomocně

uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2009, sp. zn. 89 T

333/2008, a další sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213

odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze

dne 4. 2. 2009, sp. zn. 9 T 263/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v

Ostravě ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 3 To 193/2009, podle § 250 odst. 2 tr. zák.

za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí

svobody v trvání dvou let. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl obviněný

pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 35 odst. 2 tr.

zák. byly současně zrušeny výroky o trestech z rozsudků Městského soudu v Brně

ze dne 4. 5. 2009, sp. zn. 89 T 333/2008, a Okresního soudu v Ostravě ze dne 4.

2. 2009, sp. zn. 9 T 263/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě

ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 3 To 193/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na

tyto zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo

zrušením, pozbyla podkladu.

Citovaný rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu

(výrok o vině) napadl obviněný J. S. prostřednictvím obhájce dovoláním, které

opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně

shrnul, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů.

K bodu 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný vytkl, že

nebyl prokázán jeho úmysl uvést svědka C. v omyl a nebyla tak naplněna

subjektivní stránka trestného činu podvodu. Připomněl, že k naplnění zákonných

znaků subjektivní stránky úmyslného trestného činu podvodu je vyžadováno, aby

bylo prokázáno, že již v době, kdy si bral částku 12.500,- Kč na zajištění

zájezdu s hokejisty do USA a později částku 12.500,- Kč na směnu za dolary, měl

v úmyslu si tuto částku ponechat bez toho, aby ji použil pro účel, k němuž mu

ji jmenovaný svědek svěřil. Pokud v trestním řízení vyšlo najevo, že měl

obstarat místo v zájezdu organizovaném nějakou pražskou „firmou“ pro hokejový

klub, namítl, že orgány činné v trestním řízení se v šetření omezily pouze na

vznesení dotazu na hokejový klub HC Kometa Brno, který konání zájezdu

nepotvrdil. Vzhledem k počtu hokejových klubů v České republice a počtu

cestovních kanceláří a cestovních agentur v P. nelze mít za to, že bylo

jednoznačně a bez pochybností prokázáno, že se zájezd skutečně neměl nikdy

konat. Podle obviněného nelze ze zjištěného skutkového stavu učinit právní

závěr, že od počátku měl v úmyslu neobstarat pro svědka C. místo v předmětném

zájezdu a že je v jeho jednání naplněno úmyslné zavinění, tj. subjektivní

stránka jako jeden z obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu

podvodu. Proto skutek není možné kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle §

250 odst. 1, 2 tr. zák., v čemž shledal nesprávné právní posouzení skutku ve

smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pokud jde o body 2) – 6) rozsudečného výroku v rozhodnutí městského soudu

obviněný konstatoval, že orgány činnými v trestním řízení nebylo prokázáno, že

tyto skutky spáchal; nebyla totiž provedena se svědky rekognice podle § 104b

tr. ř., a ani žádným jiným zákonným způsobem nebyl ztotožněn s osobou, jež se

měla těchto skutků dopustit. Vytkl, že v rámci hlavního líčení nelze na svědka

učinit dotaz, zda poznává někoho v soudní síni jako pachatele trestného činu,

neboť tento postup je v rozporu s trestním řádem, v němž jsou stanoveny

podmínky, za jakých lze provést rekognici. Žádný jiný způsob určení osoby

pachatele formou poznání této osoby trestní řád neupravuje. V případě, kdy je

zřejmé, která osoba je osobou obviněnou (jako jediná je předvedena v poutech a

výrazně se odlišuje i oblečením), tak zmíněná situace ji znevýhodňuje a

usnadňuje situaci svědkovi, čímž dochází k porušení základních zásad trestního

řízení. Takovýto postup soudu prvního stupně obviněný označil za nepřípustný, i

když jej soud označil za agnoskaci a nikoli rekognici. Podotkl, že agnoskace je

rekognice v užším slova smyslu, ale trestními normami použitelnými v rámci

trestního řízení není upravena. Lze tudíž polemizovat o porušení zásady

zákonnosti, pokud je agnoskace použita tam, kde lze provést pouze rekognici.

Obviněný namítl, že ztotožnění jeho osoby s pachatelem skutků uvedených pod

body 2) – 6) výroku rozsudku prvostupňového soudu je v důsledku nedodržení

pravidel rekognice stiženo podstatnou vadou, která zbavuje výsledky tohoto

úkonu jakékoliv důkazní hodnoty. Uvedl, že tento názor sdílí i současná

judikatura (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 7. 2007, sp. zn. 4 To

63/2007). Jestliže jej nelze bez zákonně provedeného ztotožnění považovat za

pachatele předmětných skutků, není možné konstatovat jeho zavinění k trestnému

činu.

Podle praxe Nejvyššího soudu nelze v řízení o dovolání podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř. uplatnit právní vadu způsobenou tím, že skutek, jak je v

odsuzujícím rozsudku popsán, nebyl skutečně prokázán nebo byl prokázán vadně

nezákonným způsobem. Obviněný namítl, že výše popsaným nezákonným ztotožněním

došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, především práva na spravedlivý

proces v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dodal, že Nejvyšší soud je

jako článek soudní soustavy na základě čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavázán k ochraně

základních práv. Pokud nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné

hmotně právní posouzení má svůj původ v nezákonně zjištěném skutkovém stavu,

kterým bylo hrubě zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, neměl by Nejvyšší

soud vykládat znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. restriktivně a posuzovat

pouze, zda ve výroku o vině skutková věta odpovídá větě právní, a to bez ohledu

na námitky uplatněné ohledně nezákonného ztotožnění jeho osoby s pachatelem

před soudy obou stupňů. Naopak by se měl těmito námitkami na základě výše

uvedených článků Ústavy zabývat.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského

soudu v Brně ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 7 To 292/2009, a tomuto soudu vrátil

věc k novému projednání.

K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první

tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

Rovněž připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů a obviněným vznesené

dovolací námitky.

V případě právního posouzení skutku, jenž je popsán pod bodem 1) výroku o vině

v rozsudku Městského soudu v Brně, státní zástupce připustil, že soubor

opatřených a provedených důkazů i způsob, jímž se s nimi soud prvního stupně

vyrovnal, ponechává jisté pochybnosti o tom, zda byl skutečně prokázán podvodný

úmysl na straně obviněného, byť tomu napovídá další jeho trestná činnost.

Zdůraznil však, že není nejmenších pochyb o tom, že obviněný přijal od

poškozeného ve dvou částkách celkem 25.000,- Kč k jednoznačně určenému účelu –

zajistit hokejový zájezd do USA a opatřit americké dolary, což však

nerealizoval a poskytnuté prostředky si ponechal pro sebe. Pouhou část z nich

vrátil až po naléhavém nátlaku ze strany poškozeného. Zjevně si tak přisvojil

cizí věc, která mu byla svěřena, a jednal tak v defraudačním úmyslu. Jelikož

způsobil škodu nikoli malou, naplnil tím znaky trestného činu zpronevěry podle

§ 248 odst. 1, 2 tr. zák., když tato právní kvalifikace se s ohledem na

dostupné důkazy jeví jako přesnější než posouzení skutku podle § 250 odst. 1, 2

tr. zák. Současně státní zástupce podotkl, že na straně druhé je obojí právní

posouzení charakterizováno zcela shodnou trestní sazbou a případná změna právní

kvalifikace by na postavení obviněného neměla žádný vliv. Proto dovodil, že v

této části dovolání jsou splněny podmínky pro jeho odmítnutí z důvodu uvedeného

v § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání

by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z

podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

Dále státní zástupce nepřisvědčil obviněnému ohledně výtky uvedené proti

druhému skutku, tj. že nebyl prokázán subjekt trestného činu. Vyslovil

nesouhlas s jeho tvrzením, že identita pachatele musí být objektivizována

procesním úkonem – rekognicí (104b tr. ř.), neboť tento úkon se koná pouze,

když je pro trestní řízení důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek znovu

poznal osobu nebo věc, a tím určil jejich totožnost. Taková potřeba v dané

trestní věci nenastala, neboť osoba obviněného jako stálého hosta vinotéky

MISTR byla poškozeným dobře známa, a tudíž nebylo nutno realizovat jeho

znovupoznání. Státní zástupce upozornil, že se obviněný mýlí i v tom, že v

rámci hlavního líčení nelze učinit na svědka dotaz, zda poznává někoho v soudní

síni, a pokud tvrdí, že je to v rozporu s trestním řádem. Trestní řád takový

postup nezapovídá. Naopak je zcela běžné, že svědek v rámci své svědecké

výpovědi, čili pod hrozbou sankce za její vědomou nesprávnost nebo neúplnost,

na výzvu soudu v hlavním líčení stvrzuje či nestvrzuje identitu obviněného

(obviněných). Kromě tohoto spadá tato otázka do problematiky trestního práva

procesního, nikoli hmotného, a proto nemůže být v dovolacím řízení předmětem

přezkumu z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle státního zástupce není napadené rozhodnutí zatíženo vadou, kterou by bylo

nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i

odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl dovolání, protože je zcela zřejmé, že jeho

projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má

být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Rovněž

navrhl, aby rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném

zasedání. Pro případ odlišného stanoviska dovolacího soudu vyslovil souhlas [§

265r odst. 1 písm. c) tr. ř.], aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném

zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného

opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného J. S. je přípustné

[§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d

odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání

učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo

dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný

zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který

lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v

původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný

čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle

těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné

nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky

nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné

skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského,

obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že

ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní

(srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03,

sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007).

Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování

a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování

vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně

a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně

právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na

základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v

předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před

prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat

jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není

obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého

stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle

zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo

opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst.

7 tr. ř.).

Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhrady obviněného Jiřího

S., pokud primárně zpochybňuje v soudním řízení učiněná skutková zjištění

včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků

dovozuje vady ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak je tomu v

případě, když ke skutku pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně

namítá, že orgány činné v trestním řízení omezily svůj dotaz na hokejový klub

HC Kometa Brno, který konání zájezdu nepotvrdil, neboť vzhledem k počtu

hokejových klubů v České republice a počtu cestovních kanceláří a agentur v P.

nebylo prokázáno, že se zájezd neměl nikdy konat. Dále jde o výtku obviněného,

že ohledně skutků pod body 2) – 6) rozsudečného výroku rozhodnutí

prvostupňového soudu nebylo prokázáno, že je spáchal. Nebyla totiž provedena

rekognice ve smyslu § 104b tr. ř., při níž by ho svědkové poznávali, a ani

jinak nebyl jako pachatel zákonným způsobem ztotožněn. Současně označuje za

nezákonný postup soudu, v rámci kterého byl u hlavního líčení svědky za

pachatele trestného činu označen. Jak již bylo shora řečeno, ve vytýkaném směru

nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.

K procesní námitce obviněného, jež se týká zákonnosti postupu Městského soudu v

Brně v hlavním líčení, byť dovolací důvod nenaplňuje, považuje Nejvyšší soud za

potřebné stručně uvést níže popsané skutečnosti.

Lze připomenout, že v dané trestní věci nebyla provedena rekognice

podle § 104b tr. ř. U hlavního líčení svědci, a to po předchozím náležitém

poučení, v rámci své výpovědi a k dotazu samosoudkyně označili obviněného J.

S. za osobu, které půjčovali a předávali peníze (č. l. 154 – 156 spisu). Podle

názoru Nejvyššího soudu neodporuje tento úkon žádnému ustanovení trestního

řádu. Při posuzování tohoto úkonu nelze rovněž pominout, že osoba obviněného J.

S., a to jako stálého hosta vinárny MISTR, byla poškozeným dobře známa. Navíc

svědek J. H. při popisu obviněného zmínil tetování na jedné z rukou, které

mělo tvar nahé ženy o délce asi 8 cm (viz výpověď jmenovaného z přípravného

řízení na č. l. 63–64 spisu, přečtená u hlavního líčení podle § 211 odst. 1 tr.

ř.), přičemž v přípravném řízení bylo při ohledání těla obviněného policejním

orgánem zjištěno, že má na levém rameni vytetován obrázek nahé ženy (č. l. 78

spisu). Ostatně i na tyto skutečnosti soud prvního stupně poukázal na str. 5

odůvodnění rozsudku.

Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením

§ 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na

ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se

dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních

názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v

příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.,

je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho

ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací

důvody nepřipouští. Pokud by obviněný uplatnil jen dosud probrané námitky,

muselo by být dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, neboť by

bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

V mimořádném opravném prostředku obviněný J. S. rovněž vytýká, že v případě

skutku pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá ze

zjištěného skutkového stavu, že svým jednáním naplnil subjektivní stránku

trestného činu, jímž byl uznán vinným, což uplatněný dovolací důvod obsahově

naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda rozhodnutí je zatíženo tvrzenou

právní vadou.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke

škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl,

využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí-li takovým

činem na cizím majetku škodu nikoli malou.

Z ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. plyne, že škodou nikoli malou se rozumí

škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč.

Podle § 4 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže

pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem

chráněný tímto zákonem.

Ve stručnosti lze připomenout, že při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá

okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu

jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v

příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo

jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém

podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro

rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně

známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných

podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti

žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i

skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět

již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obohacením se rozumí neoprávněné

rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho

rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo

někoho jiného vynaloženy. Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení

majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnota, o

kterou by jinak byl majetek oprávněně zvětšen), přičemž musí být zjištěno, že

pachatel jednal v úmyslu způsobit jiné osobě škodu, a to již v době, kdy se

dopustil podvodného jednání.

V tzv. skutkové větě, jak je popsána pod bodem 1) rozsudečného výroku

rozhodnutí Městského soudu v Brně, je obviněnému J. S. kladeno za vinu, že

ačkoliv v letech 2005 až 2008 byly na jeho majetek opakovaně nařízeny exekuce

pro jeho dřívější nezaplacené nemalé dluhy, a kdy ke dni 27. 7. 2006 mu zanikla

oprávnění k provozování živnosti a byl tak bez prostředků a pravidelného

příjmu, tak v úmyslu získat majetkový prospěch na úkor jiných se dopustil

následujícího jednání:

v přesně nezjištěné době kolem 20. 11. 2006 v B. vylákal od B. C. částku

12.500,- Kč s tvrzením, že mu zajistí jedno volné místo v zájezdu hokejistů do

USA, který se měl konat v březnu či v dubnu 2007 a následně v přesně nezjištěné

době kolem 20. 12. 2006 v bydlišti poškozeného v P. vylákal od jmenovaného

další částku 12.500,- Kč údajně určenou na výměnu za dolary, následně

poškozenému vrátil částku 13.000,- Kč s tím, že zbývající částku vrátí do půl

roku poté, až se vrátí ze zahraničí, což dosud neučinil, tímto jednáním tak

způsobil B. C.škodu ve výši 25.000,- Kč.

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Městský soud v Brně (následně též

Krajský soud v Brně) v rozporu s trestním zákonem, když výše citovaný skutek,

který je blíže rozveden v odůvodnění rozsudku, posoudil jako trestný čin

podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněný J. S. svým jednáním naplnil

objektivní stránku tohoto trestného činu, neboť ke škodě cizího majetku (B. C.)

sebe obohatil tím, že někoho uvedl v omyl (jmenovaného poškozeného tvrzením,

že mu zajistí, jednak jedno volné místo v zájezdu hokejistů do USA, jednak

výměnu korun českých za dolary) a způsobil takovým činem na cizím majetku škodu

nikoli malou (B. C. ve výši 25.000,- Kč, které mu poškozený ve dvou peněžních

částkách postupně předal). Skutečnost, že obviněný později vrátil poškozenému

částku 13.000,- Kč, má význam toliko ohledně náhrady škody. Z formulace tzv.

skutkové věty předmětného rozsudečného výroku jednoznačně plyne i naplnění

obligatorního znaku subjektivní stránky v jednání obviněného – zavinění, a to

ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák., když zmíněné finanční

částky od poškozeného vylákal v úmyslu získat majetkový prospěch. V této

souvislosti prvostupňový soud v odůvodnění rozsudku na str. 5 mimo jiné

konstatoval: „…obžalovaný pod různými záminkami vylákal od poškozených finanční

částky v úmyslu tyto nevrátit“. Rovněž zdůraznil, že využíval důvěřivosti

poškozených. Podle dovolacího soudu je tudíž zjevné, že obviněný jednal v

úmyslu způsobit poškozenému škodu, a to již v době, kdy obě finanční částky

přebíral. Současně je potřebné připomenout, že ve smyslu ustanovení § 6 písm.

a) tr. zák. postačuje, a to k naplnění kvalifikované skutkové podstaty

trestného činu podvodu podle § 250 odst. 2 tr. zák., tj. ohledně způsobení na

cizím majetku škody nikoli malé, i zavinění z nedbalosti.

Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění popsaná pod bodem 1) výroku o

vině v rozsudku Městského soudu v Brně objasňují všechny potřebné okolnosti

pro posouzení jednání obviněného jako trestného činu, jímž byl uznán vinným.

Správnému právnímu posouzení předmětného skutku, s nímž se v odvolacím řízení

důvodně ztotožnil též Krajský soud v Brně, odpovídá v rozsudečném výroku

prvostupňového soudu i aplikovaná tzv. právní věta. Námitky obviněného, jež

byly v příslušné části mimořádného opravného prostředku formálně relevantně

uplatněny, tudíž nelze akceptovat.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e)

tr. ř. odmítl dovolání obviněného J. S. jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl

oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v

souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. prosince 2010

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k