6 Tdo 1333/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18.
prosince 2003 dovolání, které podal obviněný J. L., proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 6 To 31/01, který rozhodoval jako
soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T
15/98, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999, sp. zn. 4 T 15/98, byli
uznáni vinnými obviněný L. B. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr.
zák. a obvinění Ing. J. T., Ing. V. L., J. L., M. K. a J. H. pomocí k
trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250 odst. 1, 4 tr. zák.,
protože v podvodném úmyslu vytvořit podmínky a předpoklady pro čerpání
bankovního úvěru od K. b., a .s., pobočka P., se sídlem P., nejdříve obž. J. L.
a obž. M. K. účelově navedli obž. L. B. na myšlenku získat bankovní úvěr pro
vykonstruovaný podnikatelský záměr v oblasti obchodování se železářským zbožím,
poskytli mu vstupní finanční prostředky a opatřili mu kancelářské prostory k
podnikání, a dále obž. Ing. L. L. v úmyslu finančně profitovat z poskytnutého
bankovního úvěru předjednal pro obž. L. B. zahraničního obchodního partnera –
spol. A. se sídlem v Á. a dále opatřil veškeré podklady a potřebné materiály k
získání úvěrového zdroje pro obchodní projekt, jehož předmětem měl být nákup a
prodej železářského a hutního zboží, obž. J. L., obž. M. K. a obž. Ing. J. T. v
podvodném úmyslu vyhovět požadavkům K. b., a.s., pro poskytnutí úvěru opatřili
a nechali znalecky ohodnotit pro obž. L. B. nemovitost v k.ú. J. n. N., kterou
dne 21. 7. 1994 na základě kupní smlouvy za kupní cenu 400.000,- Kč od
prodávajícího obž. Ing. J. T. nabyl do bezpodílového spoluvlastnictví obž. L.
B. a jeho manželka, přičemž smluvní znalec K. b., a.s., a soudní znalec z oboru
stavebnictví obž. J. H. nadhodnotil nemovitost pro účely úvěrového řízení v
K. b. ve znaleckém posudku č. 928-34/94 ze dne 30. 6. 1994 a ve dvou doplňcích
tohoto znaleckého posudku, nepravdivě a nepřiměřeně stanovil tržní cenu
nemovitosti částkou 11.546.536,- Kč (resp. tržní cenu v tísni částkou
8.130.794,- Kč), ačkoli ke dni 18. 7. 1994 ve znaleckém posudku č. 614/64/94
byla soudním znalcem z oboru stavebnictví cena totožné nemovitosti stanovena
částkou 411.880,- Kč a obž. L. B. uzavřel dne 22. 11. 1994 pod reg. č. 4222801
v K. b., a.s., smlouvu o úvěru na částku 9.000.000,- Kč, jejímž předmětem bylo
poskytnutí střednědobého účelového úvěru na zásoby, vybavení a stavební úpravy,
úvěr byl zajištěn zřízením zástavního práva k výše popsané nemovitosti pro K.
b., a.s., obž. L. B. pak v prosinci 1994 vyčerpal 9.000.000,- Kč, ačkoli od
počátku věděl, že úvěr ani smluvně dohodnuté úroky nebude schopen splácet a
čerpaný úvěr nebude použit v souladu s podmínkami úvěrové smlouvy a vylákanou
finanční částku do dne splatnosti úvěru, tj. do 20. 10. 1998 neuhradil, naopak
z ní následně obžalovaným J. L., M. K., Ing. V. L. a Ing. J. T. poskytl celkem
částku 7.210.000,- Kč.
Za tuto trestnou činnost byli podle § 250 odst. 4 tr. zák. odsouzeni k trestům
odnětí svobody, a to obviněný L. B. v trvání šesti let a obvinění Ing. J. T.,
Ing. V. L., J. L. a M. K. v trvání pěti let, přičemž všichni jmenovaní byli
podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. pro výkon trestu zařazeni do věznice s
ostrahou. Podle § 250 odst. 4, § 40 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému J. H.
uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst.
1 písm. a), § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
pěti let. Podle § 50 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen trest zákazu
činnosti znalce na dobu pěti let.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění L. B., Ing. J. T., Ing. V.
L., J. L. a M. K. odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 1999, sp. zn. 6 To 69/99, byl z
podnětu podaných odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř.
zrušen ohledně obviněných L. B., Ing. J. T., Ing. V. L., J. L. a M. K. v celém
rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999, sp. zn. 4 T
15/98. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí.
Obviněný L. B. byl uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b
odst. 1, 5 tr. zák., ve znění zák. č. 253/1997 Sb. a obvinění Ing. J. T., Ing.
V. L., J. L. a M. K. byli uznáni vinnými pomocí k trestnému činu úvěrového
podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250b odst. 1, 5 tr. zák., ve znění
zák. č. 253/1997 Sb., a to na skutkovém základě, který je v rozhodnutí
odvolacího soudu uveden. Za tuto trestnou činnost byli odsouzeni k trestům
odnětí svobody obviněný L. B. v trvání šesti let a obvinění Ing. J. T., Ing. V.
L., J. L. a M. K. v trvání pěti let. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byli obvinění
pro výkon trestu zařazeni do věznice s dozorem.
Nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS
158/2000, byl k ústavní stížnosti obviněných L. B., Ing. J. T., Ing. V. L., J.
L. a M. K. zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1999, sp. zn.
6 To 69/99.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 6 To 31/01, byl z
podnětu podaných odvolání podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř.
částečně zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999, sp. zn. 4
T 15/98, a to u obviněného L. B. ve výroku o trestu a u obviněných Ing. J. T.,
Ing. V. L., J. L. a M. K. ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody.
Podle § 259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí. Při
nezměněném výroku o vině byl obviněný L. B. podle § 250 odst. 4 tr. zák.
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, přičemž podle § 39a odst. 3
tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s dozorem. Podle § 39a odst. 3
tr. zák. byli obvinění Ing. J. T., Ing. V. L., J. L. a M. K. zařazeni pro výkon
uložených trestů odnětí svobody do věznice s dozorem.
Vůči naposledy citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. L.
prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadl výrok o částečném zrušení
rozsudku soudu prvního stupně a výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody.
Mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1
písm. g), l) tr. ř. Lze poznamenat, že dovolání podali i obvinění Ing. J. T.,
Ing. V. L. a M. K., přičemž o těchto mimořádných opravných prostředcích bylo
rozhodnuto usnesením Nevyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“)
ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 3 Tdo 1147/2003.
V dovolání obviněný J. L. s poukazem na ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) tr.
zák. konstatuje, že účastenství na trestném činu předpokládá úmysl směřující k
účasti na konkrétním trestném činu, přičemž úmysl účastníka se musí vztahovat
na všechny znaky skutkové podstaty účastenství včetně trestného činu, na němž
se účastní. Připomíná, že trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., ve znění
účinném do 31. 12. 1997, spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl
nebo využije jejího omylu, tato osoba v důsledku svého omylu provede určitou
majetkovou dispozici, kterou vznikne na cizím majetku škoda nikoliv nepatrná a
zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí. Obviněný dále odkazuje na
rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
56/1967, podle něhož jde o podvod jen tehdy, když jednání pachatele směřuje k
provedení majetkové dispozice, která má přinést pachateli či jiné osobě
obohacení a je od počátku pácháno s úmyslem sebe nebo jiného obohatit; pokud
tento úmysl získá pachatel až po provedení svého jednání, nejde o podvod. V
podrobnostech zdůrazňuje, že o účastenství ve formě pomoci k trestnému činu
podvodu může jít jen tehdy, pokud pomocník od počátku pomáhá pachateli s
úmyslem pachatele nebo jiného obohatit. Obviněný uvádí, že subjektivní stránka
jeho jednání je ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně shledávána v
„podvodném úmyslu vytvořit podmínky a předpoklady pro čerpání bankovního úvěru“
a v „podvodném úmyslu vyhovět požadavkům K. b., a. s., pro poskytnutí úvěru“.
Namítá, že zákonné znaky pomoci k trestnému činu podvodu by byly u jeho osoby
naplněny jen tehdy, pokud by jednal s vědomím, že L. B. měl v úmyslu peníze
vůbec nevrátit nebo je nevrátit ve smluvené době, nebo si byl vědom, že peníze
ve stanovené lhůtě vrátit moci nebude a tím jmenovaný uvedl K. b., a. s., v
omyl, aby se k její škodě obohatil, a pro ten případ byl s tím dovolatel
srozuměn. Podle názoru obviněného skutek, pro který byl odsouzen, nenaplňuje
zákonné znaky pomoci k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k §
250 odst. 1, 4 tr. zák. a rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí
včetně rozsudku soudu prvního stupně a Městskému soudu v Praze přikázal, aby
věc znovu projednal a rozhodl. Rovněž vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v
neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvádí, že závěr
soudů, že obviněný J. L. již předtím, než byl obviněnému L. B. poskytnut úvěr,
věděl, resp. byl srozuměn s tím, že L. B. nemá v úmyslu tento úvěr splácet,
případně není schopen jej hradit, je logický, odpovídá provedeným důkazům a
nelze mu nic vytknout. Poukazuje na zjištění soudů obou stupňů, že J. L.
společně s M. K. od počátku vedli L. B. k žádosti o poskytnutí úvěru, pomohli
mu tím, že ho seznámili s Ing. J. T. a Ing. V. L. a umožnili mu založit firmu.
Soudy rovněž zjistily, že bezprostředně poté, co L. B. mohl disponovat s
finančními prostředky získanými úvěrem, vyinkasoval od něj J. L. a M. K. částku
3.660.000,- Kč, o níž J. L. věděl, že z tohoto úvěru pochází a již před jeho
poskytnutím musel být s L. B. dohodnut na takovém užití těchto finančních
prostředků. Musel tedy být již v tomto okamžiku přinejmenším srozuměn s tím, že
L. B. nemá v úmyslu úvěr vrátit vůbec, nebo jej nevrátit ve stanovené době či
za daných podmínek, respektive, že za daných podmínek, k nimž přispěl i J. L.,
nebude schopen realizovat podnikatelský záměr, jehož plnění bylo nutným
předpokladem dodržení podmínek úvěrové smlouvy. S poukazem na tyto skutečnosti
je podle názoru státního zástupce dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání
odmítl a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. v neveřejném zasedání. Rovněž vyjádřil souhlas s projednáním věci v
neveřejném zasedání, a to pro případ, že by bylo nutno ve věci rozhodnout
způsobem předpokládaným v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c)tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání
obviněného J. L. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo
podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu
některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř.,
aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a)
až k).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní
dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv.
zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní
strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. V případě obviněného J. L.
však o takový případ nejde, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně
konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl po
provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§ 254 tr. ř.). Proto
lze tento dovolací důvod uplatnit jen, byl-li v řízení předcházejícímu
rozhodnutí odvolacího soudu dán důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k)
tr. ř. V tomto směru byl obviněným uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
Ze zákonem vymezeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového
zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento
skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto
dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení
zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný
trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i vady
spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány
v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady,
které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení
důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy
navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o
vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze
jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v
citovaném zákonném ustanovení.
Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší
soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí)
instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by
se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení
zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke
zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu
druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými
zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy
skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to
především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost
pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
V dovolání obviněný J. L. v podrobnostech namítá (viz výše), že jeho jednání
popsané ve skutku, pro který byl odsouzen, nenaplňuje znaky pomoci k trestnému
činu podvodu. Podle názoru Nejvyššího soudu spadá tato námitka pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vytýká nesprávné právní
posouzení skutku. V tomto směru je však dovolání zjevně neopodstatněné.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustil ten, kdo ke
škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl,
využil něčího omylu, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Škodou velkého rozsahu se podle § 89 odst. 14 tr. zák. rozuměla částka
dosahující nejméně pětisetnásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením
vlády (pozn. v roce 1994 2.000,- Kč). Podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. byl
účastníkem ve formě pomoci na dokonaném trestném činu nebo jeho
pokusu ten, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména
opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí,
slibem přispět po trestném činu. (Vše ve znění trestního zákona účinného v době
spáchání činu.)
Stručně lze připomenout, že účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti
ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na úmyslném trestném činu.
Pomocník úmyslně pomáhá či podporuje hlavního pachatele ještě před spácháním
činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Z
hlediska subjektivní stránky se k trestnosti trestného činu podvodu vyžaduje
úmysl pachatele, který musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k
obohacení jeho či jiné osoby; účastník na tomto trestném činu musí o podvodném
úmyslu pachatele vědět a být se škodlivým následkem jednání alespoň srozuměn, a
to před či v době jednání hlavního pachatele.
Pro posouzení, zda obviněný J. L. spáchal pomoc k trestnému činu podvodu podle
§ 10 odst. 1 písm. c) k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. či nikoli, je rozhodující
skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a podrobně
rozvedený v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Z tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně, k jednání obviněného J. L. a spoluobviněných osob mimo jiné vyplývá, že
J. L. a M. K. účelově navedli L. B. na myšlenku získat bankovní úvěr pro
vykonstruovaný podnikatelský záměr v oblasti obchodování se železářským zbožím,
poskytli mu vstupní finanční prostředky a opatřili mu kancelářské prostory k
podnikání, J. L., M. K. a Ing. J. T. v podvodném úmyslu vyhovět požadavkům K.
b., a.s., pro poskytnutí úvěru opatřili a nechali pro L. B. znalecky ohodnotit
nemovitost v k. ú. J. n. N., jejíž hodnota byla znalcem J. H. mnohonásobně
nadhodnocena; L. B. uzavřel dne 22. 11. 1994 v K. b., a. s., smlouvu o
poskytnutí střednědobého účelového úvěru na částku 9.000.000,- Kč, který byl
zajištěn zřízením zástavního práva k popsané nemovitosti; v prosinci 1994 L. B.
vyčerpal 9.000.000,- Kč, ačkoli od počátku věděl, že úvěr ani smluvně dohodnuté
úroky nebude schopen splácet a čerpaný úvěr nebude použit v souladu s
podmínkami úvěrové smlouvy a vylákanou finanční částku do dne splatnosti úvěru,
tj. do 20. 10. 1998 neuhradil, naopak z ní následně J. L., M. K., Ing. V. L. a
Ing. J. T. poskytl celkem částku 7.210.000,- Kč. V odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně se ke skutkovým zjištěním ohledně subjektivní stránky jednání
obviněného J. L. a M. K. konstatuje: „…obžalovaní jednali s úmyslem mít
prospěch z peněz B. vylákaných. S B. byli v r. 1994 v častém kontaktu a věděli,
že B. nebude podnikatelský záměr předložený v bance schopen zrealizovat.“ (str.
17 –18 rozsudku). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvádí:
„…právní závěry městského soudu převážně prokazují, že obžalovaní (tj. včetně
J. L.) jednali v úmyslu vylákat na poškozené K. b., a. s., poskytnutí úvěru L.
B., ovšem závěr, že jednali v úmyslu se k její škodě obohatit, plyne především
ze zjištění, že se předem dohodli na užití částky 7.210.000,- Kč takovým
způsobem, který vylučoval realizaci podnikatelského záměru a v důsledku toho
vrácení půjčených peněžních prostředků. … právě s ohledem na velice krátký
časový interval mezi poskytnutím hotovosti bankou a jejím předáním
spoluobžalovaným vylučuje, že by mezi obžalovanými neexistovala v tomto směru
předchozí dohoda.“ (Vše na str. 11 rozsudku.)
Podle názoru Nejvyššího soudu byl předmětný skutek v případě obviněného J. L.
soudem prvního stupně (následně i soudem odvolacím) právem kvalifikován jako
pomoc k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250 odst. 1, 4
tr. zák., neboť zjištěným jednáním naplnil všechny formální a materiální znaky
skutkové podstaty zmíněné trestné činnosti včetně její subjektivní stránky.
Námitky obviněného, uplatněné v dovolání, nelze akceptovat. Podle skutkových
zjištění obviněný s dalšími spoluobviněnými poskytl hlavnímu pachateli L. B.
zcela konkrétní a účinnou pomoc k podvodnému získání úvěru u finančního
ústavu, přičemž s výše jmenovanými spoluobviněnými měl předem dohodnutý způsob
užití finanční částky z úvěru (přes sedm milionů korun), což vylučovalo
realizaci podnikatelského záměru a náležité uhrazení peněžních prostředků
věřiteli (K. b., a. s.). Správnému posouzení skutku také odpovídá ve výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně použitá právní věta (obviněný úmyslně
poskytl jinému pomoc, aby ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl
někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání obviněného J. L. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako
zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr.
ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák