U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2013 o
dovolání, které podal obviněný P. B., proti rozsudku Krajského soudu v Brně –
pobočky v Jihlavě ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 42 To 342/2012, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T
63/2011, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 3 T 63/2011, byl
podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k obviněnému P. B. zrušen výrok o
vině z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 3 T
30/2011, dále výrok o trestu obecně prospěšných prací ve výměře tři sta hodin,
jakož i další výroky, které mají ve shora uvedeném výroku o vině svůj podklad.
Tímto rozsudkem byl dále obviněný P. B. uznán vinným v bodě 1) přečinem krádeže
podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,
v bodě 2) přečinem krádeže podle § 205 odst. 2, 3 tr. zákoníku a přečinem
neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234
odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 3) přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr.
zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl obviněný P. B. odsouzen podle § 205
odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 45 odst. 1, 2 tr.
zákoníku ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice
s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný P. B. zavázán k povinnosti
zaplatit na náhradě škody poškozenému J. K. částku ve výši 63.700,- Kč, přičemž
podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem nároku na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Citovaným rozsudkem bylo
dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. F.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění P. B. a M. F.,
rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě. Rozsudkem ze
dne 13. 2. 2013, sp. zn. 42 To 342/2012, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově
rozhodl. Podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k obviněnému P. B. zrušil
výrok o vině z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 3
T 30/2011, dále výrok o trestu obecně prospěšných prací ve výměře tři sta
hodin, jakož i další výroky, které mají ve shora uvedeném výroku o vině svůj
podklad. Obviněného P. B. uznal vinným [v bodech 1) až 3)] přečinem krádeže
podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, dílem ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a [v bodě 2)] přečinem neoprávněného
opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, neboť dílem společně s obviněným M. F. „přestože obžalovaný P. B. byl
rozsudkem Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 3 T 140/2006 ze dne 28. 5. 2007, ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 310/2007 ze dne 25. 9. 2007, odsouzen pro trestné činy krádeže podle § 247 odstavec 1 písmeno a, e) a
krádeže dle § 247 odstavec 1 písmeno b, e) trestního zákona ve znění účinném do
31. 12. 2009 k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8mi měsíců se zařazením
do věznice s ostrahou, který vykonal dne 5. 10. 2008 a rozsudkem Okresního
soudu v Třebíči sp. zn. 3T 140/2006 ze dne 28. 5. 2007 m.j. pro trestný čin
krádeže podle § 247 odstavec 1 písmeno b, e) odstavec 2 trestního zákona ve
znění účinném do 31. 12. 2009, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20ti
měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 5. 6. 2009
1) oba obžalovaní společně po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti dne
28. 8. 2011 v době od 02.35 hod. do 02.40 hod. v obci K., okres T., v
podnapilém stavu v úmyslu zmocnit se zboží, po roztříštění skleněné tabule
rozměru 34x34 cm vstupních dveří vnikli do objektu restaurace U Svobodů, č.p. 17, kde odcizili alkoholické nápoje a to litrovou láhev Jelzin Cherry, litrovou
láhev ginu Beefeater London, litrovou láhev Becherovky, půllitrovou láhev
Becherovky Lemond, čímž vlastníku J. S., způsobili škodu ve výši 1.020,- Kč,
poškozením dveří škodu ve výši nejméně 200,- Kč; škoda byla uhrazena vrácením
odcizeného zboží,
2) obž. P. B. v přesně nezjištěné době od 18.00 hod. dne 26. 6. 2011 do 10.00
hod. dne 29. 6. 2011 v T. na ulici V. … v bytě, který užíval se svolením J. K.,
odcizil z peněženky uložené v kapse zimní bundy pověšené ve skříni v obývacím
pokoji bankovky v hodnotě nejméně 700 EUR (17.080,- Kč), bankovky v hodnotě
nejméně 4.000,- HRK (13.220,- Kč) a bankovky v hodnotě nejméně 2.000,- Kč,
platební kartu České spořitelny na jméno J. K. č. … a s pomocí této platební
karty v době od 27. 6. 2011 do 29. 6. 2011 v devíti případech vybral z
bankomatů v J. a T. celkovou částku 36.000,- Kč, kterou použil pro vlastní
potřebu, čímž poškozenému J. K., způsobil škodu ve výši nejméně 63.700,- Kč,
3) obž. P. B.
v přesně nezjištěné době od 18.00 hod. dne 7. 4. 2011 do 8. 4. 2011 v k.ú. obce K., okr. T. v lesním porostu zv. V rokli, před odstavenou
maringotkou odcizil benzinový generátor GD 950, modré barvy, v.č. …, který dne
8. 4. 2011 jako vlastní majetek předal do zastavárny na Ž. nám. … v T., za
částku 300,- Kč, kterou použil pro vlastní potřebu, čímž vlastníku M. K.,
způsobil škodu ve výši nejméně 1.600,- Kč“. Za tuto trestnou činnost obviněného
P. B. odsoudil podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 45 odst. 1, 2 tr. zákoníku ke společnému úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c)
tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněného P. B. zavázal k povinnosti zaplatit poškozenému J. K. na náhradě
škody částku ve výši 63.700,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. jmenovaného poškozeného odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody
na řízení ve věcech občanskoprávních. Citovaným rozsudkem Krajský soud v Brně –
pobočka v Jihlavě dále rozhodl o vině a trestu obviněného M. F..
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě podal
obviněný P. B. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a současně uvedl, že dovolání podává též s
odkazem na judikatorně (zejména Ústavním soudem) dovozený důvod - extrémní
pochybení odvolacího soudu ve vztahu k základnímu právu na spravedlivý proces
zaručenému v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jenž spočívá v neúplném
hodnocení stěžejních důkazů a v existenci logických rozporů ve skutkových
zjištěních a z nich (ne)vyvozených právních závěrech.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejprve zrekapituloval
předchozí průběh předmětného trestního řízení, včetně námitek, o které opřel
své odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Poté uvedl, že rozhodnutí
odvolacího soudu lze v intencích posuzované věci na první pohled hodnotit jako
rozhodnutí pro pachatele příznivější, a tudíž souladné s ustanovením § 259
odst. 4 tr. ř. K tomu ovšem dodal, že pokud jde o důsledky čl. IV. amnestie
prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, vyhlášené pod č. 1/2013 Sb.,
pravomocným odsouzením, resp. trestem z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze
dne 18. 8. 2011, sp. zn. 3 T 30/2011, se odvolací soud nijak nezabýval, pouze
konstatoval zrušení zmíněného rozsudku ve výroku o vině i trestu podle
příslušného ustanovení trestního řádu. Prohlásil, že jen z ústního zdůvodnění
rozhodnutí bylo zřejmé, že amnestie, byť na něho dopadá, nemohla být
zohledněna, a to zřejmě v důsledku aplikace pravidel uvedených v ustanovení §
45 tr. zákoníku. V návaznosti na shora uvedené seznal, že byť v důsledku
podaného odvolání u jeho osoby oproti stavu, podle něhož rozhodoval o trestu
soud prvního stupně, došlo k odpadnutí právní kvalifikace dvou trestných činů a
navíc pravomocně uložený trest obecně prospěšných prací za jeden ze skutků
podléhal amnestii, neprojevily se tyto skutečnosti nijak příznivě v rozhodnutí
odvolacího soudu o uloženém trestu. Byl totiž odsouzen ke zcela stejnému
trestu, jaký mu uložil soud nalézací za situace pro něho méně příznivé. Podle
jeho názoru tak de facto byla porušena zásada zákazu reformace in peius. Další
hmotně právní pochybení obviněný shledal v nezohlednění důsledku amnestie, kdy
došlo k prominutí uloženého trestu obecně prospěšných prací v trvání tři sta
hodin. Odvolací soud tento amnestovaný trest zrušil a de facto ho převedl na
část trestu odnětí svobody. Správně však měl na prominutý trest nahlížet
obdobně jako na trest vykonaný a měl postupem podle § 92 odst. 3 tr. zákoníku
přihlédnout k této skutečnosti při stanovení výměry trestu odnětí svobody a
tuto ponížit, což však neučinil.
Soudu druhé instance obviněný rovněž vytkl porušení práva na spravedlivý
proces. Konkrétně poznamenal, že odvolací soud nerespektoval zásadní požadavek
na náležité odůvodnění svého rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř., když
podle něho v odůvodnění jeho rozsudku absentují významné právní závěry
(hodnocení procesní použitelnosti důkazů, úvahy stran důsledků amnestie) i
skutková zjištění, resp. vyhodnocení podstatných rozporů z nich vyplývajících,
na něž poukazovala obhajoba. Dále obviněný ve vztahu ke skutku popsanému pod
bodem 1) namítl, že soudy nižších stupňů vůbec neřešily námitku procesní
nepřípustnosti důkazu, a to části výslechu přímého svědka F. z důvodů obcházení
ustanovení § 104b tř. ř. (rekognice). Nedošlo ani k vyhodnocení podstatného
rozporu výpovědi svědka F. a výpovědi svědkyně V. ohledně pokrývky hlavy u
jednoho z pachatelů. Stran skutku popsanému pod bodem 2) obviněný uvedl, že
odvolací soud nezvážil závažné skutečnosti zjištěné z provedeného dokazování, a
to neohlášení krádeže peněz a kreditní karty ze strany poškozeného K. (k tomuto
došlo až na popud orgánů činných v trestním řízení). Navíc, poškozený
několikrát měnil výpověď ohledně odcizeného druhu a výše finančních prostředků
a neoznačil a nepředložil žádný důkaz, kterým by svá tvrzení o výši odcizených
finančních prostředků prokázal. Takový důkaz nezajistil ani soud, který bez
dalšího poškozenému K. uvěřil a nepochyboval o jeho výpovědi ani přes rozpory v
ní obsažené a přes skutečnost, že poškozený nebyl schopen vysvětlit, proč
obviněnému dával PIN ke své kreditní kartě. Podle obviněného se v dané situaci
„tvrzení poškozeného proti tvrzení obviněného“ měl soud řídit zásadou in dubio
pro reo.
S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 42 To 342/2012, podle § 265k odst.
1 tr. ř. zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Shledal, že
ohledně porušení zásady reformace in peius obviněný neuvádí žádné ustanovení,
které by mohlo být uložením stejného trestu porušeno. Pokud by se snad mělo
jednat o ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř., je zřejmé, že z tohoto ustanovení
plyne odvolacímu soudu pouze povinnost nezhoršit na základě odvolání obviněného
jeho postavení, nikoliv povinnost jeho postavení zlepšit. Snad proto obviněný
uvádí porušení zásady pouze de facto bez uvedení konkrétního porušeného
ustanovení. Porušení zásad de facto ovšem není žádným dovolacím důvodem podle §
265b odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce dále poznamenal, že tvrzené porušení ustanovení § 92 odst. 3
tr. zákoníku by mohlo naplňovat důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., avšak důvody uváděné obviněným jsou pro započtení trestu zcela zjevně
nesprávné. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí publikovaném pod č. 33/1982 Sb.
rozh. tr. seznal, že „prominutí trestu amnestií (agraciací) nelze považovat za
vykonání trestu a takto prominutý trest lze započítat podle § 38 odst. 2 tr.
zák. jen tehdy, jestliže amnestie obsahuje výslovné ustanovení, že prominutý
trest se považuje za vykonaný“. Z uvedeného rozhodnutí vycházelo i stanovisko
trestního kolegia tehdejšího Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 24. 5. 1990
publikované pod č. 36/1990 Sb. rozh. tr., podle něhož i případné rozhodnutí o
účasti obviněného na amnestii je rozhodnutím, které je jako navazující rušeno
při rušení původního výroku o trestu. A ze samotného výroku napadeného rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2013 je zřejmé, že se zrušuje výrok o vině
z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 3 T 30/2011,
výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve zrušeném výroku svůj
podklad. Tím byly zrušeny veškeré výroky veškerých navazujících rozhodnutí
soudu známých či neznámých, tedy včetně případného rozhodnutí o účasti
obviněného na amnestii ze dne 1. 1. 2013, pokud snad takové rozhodnutí dne 13.
2. 2013 existovalo. Jelikož trest obecně prospěšných prací dosud nebyl vykonán,
a dokonce byl ke dni 13. 2. 2013 zrušen, spolu s případným navazujícím
rozhodnutím o amnestii, není žádný důvod, aby bylo ve prospěch obviněného
jakkoliv zohledňováno, že kdyby tento trest dále existoval, mohl by být
amnestován.
Ohledně tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces vyslovuje obviněný
výhrady, které by podle státního zástupce mohly odpovídat procesně
nepřípustnému provedení důkazů a svévolnému hodnocení důkazů podle judikatury
Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04). Na tyto důvody však
obviněný svou argumentaci nezaměřil. Dokonce ji neopřel ani o konkrétní
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Pouze opakoval argumenty ze svého
předchozího odvolání, s nimiž se již dostatečně vypořádal odvolací soud v
odůvodnění svého rozsudku. Pokud se obviněný dovolával pochybností plynoucích z
„tvrzení proti tvrzení“ v případě poškozeného K., poukázal státní zástupce na
to, že zásada v pochybnostech ve prospěch se uplatní pouze tam, kde soud
pochybnosti má. Jestliže je však schopen dospět hodnocením obou sporných
výpovědí k tomu, že jedné z nich uvěří, k postupu podle uvedené zásady není
důvod. K tomu odkázal i na obdobný názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu
ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z
hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s
projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda
je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou,
zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 13.
2. 2013, sp. zn. 42 To 342/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a
odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání obviněného splňuje náležitosti
obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., přičemž obviněný je podal
prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr.
ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným
ustanovením.
Dále je nezbytné zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů
uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Právě z tohoto hlediska bylo dále
zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá,
lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1
tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)
– l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v
dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat
důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě
nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť
je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení
konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom
nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit
otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad
podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr.
ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho
označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2.
6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a
mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto
právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci
dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak
mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině
jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž
existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci
samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska
norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného týkající se výroku
o vině směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž
soudům vytýká jen pochybení při provádění důkazního řízení, nesprávné hodnocení
důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění (v
tom shledává souhrnně porušení práva na spravedlivý proces). Dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy ve skutečnosti spatřuje v porušení
procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř.,
resp. § 104b tr. ř. Přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a
vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela
odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Pouze z uvedených skutkových
(procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto
argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po
zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní
posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně
právní argumenty. Je evidentní, že obviněný v rámci svého mimořádného opravného
prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně
právním základě. Takové námitky ovšem pod výše uvedený ani jiný dovolací důvod
podřadit nelze.
Rovněž výhrady obviněného v tom smyslu, že v jeho případě došlo k porušení
zásady zákazu reformace in peius, mají ryze procesní charakter a nenaplňují
deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný
další ze zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že
předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o
hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní
posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z
tvrzeného pochybení při provádění důkazního řízení, z nesprávného hodnocení
důkazů, z porušení procesní zásady in dubio pro reo, zákazu reformace in peius
a práva na spravedlivý proces a z vadných skutkových zjištění, pak soudům
nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení
procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být
rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle
§ 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l) tr. ř.], které však obviněný
neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel
by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž
dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí
však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud
zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při
posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal
dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní
soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s
výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen
v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
(jenž obviněný neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu
spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné
vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho
uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání
namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno
rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku
záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu,
jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být
uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v
trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze dovolací argumentaci
obviněným sice formálně opřenou o hmotně právní ustanovení § 92 odst. 3 tr.
zákoníku (které však na danou trestní věc nedopadá), svojí podstatou ovšem
vytýkající nepřiměřenou přísnost výroku o trestu, pod uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr.
ř.) subsumovat.
Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen společný úhrnný
trest přípustného druhu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na
trestný čin nejpřísněji trestný z trestných činů, jimiž byl uznán vinným.
Nejvyšší soud považuje za potřebné též poznamenat, že dovoláním podobně jako
jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli
jeho odůvodnění (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad
výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu,
který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném
odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost,
zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz
Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha : C.
H. Beck 2013, s. 3148).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených
zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí
bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý