6 Tdo 134/2012 - 12
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. února 2012 o
dovolání obviněného M. T. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26.
9. 2011, sp. zn. 8 To 367/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu
pod sp. zn. 6 T 96/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 8 To
367/2011, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku
Okresního soudu v Chebu ze dne 4. 8. 2011, č. j. 6 T 96/2011–81, kterým byl
obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 337 odst. 1 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, když pro výkon trestu
odnětí svobody byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice
s ostrahou a dále mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti
měsíců.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 8 To
367/2011, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto
dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že pro právní kvalifikaci podle §
337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nebyly dány podmínky. Obviněný připouští, že
řídil motorové vozidlo v době zákazu řízení, avšak argumentuje tím, že se
jednalo o krajní případ, nutnost přeparkovat vozidlo na parkovišti, aby
nebránilo v běžném užívání parkoviště jinému vozidlu. Soud se podle obviněného
„dopustil pochybení, když nepřihlédl k povaze, rozsahu, intenzitě, trvání a
následku takového chování ve vztahu ke stupni porušení zájmů chráněných
zákonem“. Jednání obviněného mělo být posuzováno v intencích kritérií stupně
společenské škodlivosti, kdy úmyslem obviněného nebylo porušovat rozhodnutí
soudu, ale úmyslem bylo vyřešit problém špatně zaparkovaného vozidla. S ohledem
na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním
napadené rozhodnutí a soudu druhého stupně věc vrátil k novému projednání a
rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do
oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými
dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je
dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého
procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho
průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit
podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je
zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s podaným dovoláním obviněného je vhodné uvést, že tento
nezpochybňuje zjištěný skutkový stav, tedy zjištění, že v době, kdy bylo v
právní moci rozhodnutí soudu, kterým mu byl uložen trest zákazu řízení
motorových vozidel, „dne 3. 8. 2011 kolem 08:25 hod. řídil na parkovišti
vietnamské tržnice motorové vozidlo, přestože věděl, že vykonává trest zákazu
činnosti…“. Námitku obviněného, že jeho jednání s ohledem na okolnosti, které
je provázely, nedosahuje požadovaného stupně společenské škodlivosti přečinu
podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, lze označit za námitku právní,
nikoli však s ohledem na níže uvedené skutečnosti za opodstatněnou.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin,
který trestní zákoník za trestný čin označuje a který vykazuje znaky uvedené v
tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý
protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je
trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů
korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2
tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky
s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých
nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Platí tedy,
že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním
zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který
není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné
společenské škodlivosti činu lze učinit jen výjimečně v případech, v nichž z
určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi a pokud
posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se
vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace.
Na tomto místě v souvislosti s argumentací obviněného je vhodné
poukázat na úvahy soudu prvního stupně, které tento vyjádřil na straně 3 svého
rozsudku. Z uvedených úvah vyplývá, že obviněný věděl o tom, že má trest zákazu
činnosti řízení motorových vozidel uložený a že jde o trest absolutní. Dále
nelze přehlédnout (nad rámec úvah soudu prvního a druhého stupně) ani tu
skutečnost, že sám s vozidlem na parkoviště nepřijel (pokud by přijel, nemohl
by se hájit tím, že vozidlo chtěl pouze přeparkovat), pak však nebyl povinen do
vozidla nasednout a s ním popojíždět po parkovišti, kdy v této souvislosti se
naskýtá otázka, pokud na parkoviště s vozidlem nepřijel, jak se do jeho
dispozice dostaly klíče k vozidlu. Pokud by se hájil tím, že mu je předal
řidič, který s vozidlem přijel, bylo by jistě s podivem, proč tak učinil. Za
situace, kdy by sám šel pro klíče k řidiči vozidla, pak mu nic nebránilo v tom,
aby tohoto řidiče sám upozornil na to, že má vozidlo přeparkovat. Z přiložených
důkazů rovněž vyplynulo, že obviněný byl odsouzen pro tři skutky kvalifikované
jako pokračující přečin maření výkonu úředního rozhodnutí spáchané v lednu a
únoru roku 2011 (k uvedené skutečnosti však soud druhého stupně nepřihlížel –
viz str. 2 jeho usnesení), přesto s ohledem na předchozí odsouzení poukázal na
to, že obviněnému přitěžuje obecná i speciální recidiva. Pokud jde o námitky
obviněného, že šlo pouze o přeparkování, a to na parkovišti, pak s úvahami
vyjádřenými soudem druhého stupně se Nejvyšší soud ztotožňuje.
S přihlédnutím ke skutečnostem shora uvedeným, které charakterizují
osobu obviněného, ale také samotné jeho jednání dne 3. 8. 2011, pro které byl
odsouzen, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto vylučují možnost aplikace
ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Vzhledem k tomu, že námitky obviněného neshledal Nejvyšší soud
důvodnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně
přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o
rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2012
Předseda senátu :
JUDr. Jan
Engelmann