6 Tdo 1344/2014-18
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. října 2014 o dovolání podaném obviněným R. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014, č. j. 12 To 273/2014-326, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 T 36/2014, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014, č. j. 12 To 273/2014-326, byl k odvolání obviněného (dále také obviněného M. N.) podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. ohledně obou obžalovaných zrušen ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 5. 2014, č. j. 4 T 36/2014-287, kterým byl obviněný R. K. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (v bodě 1 výroku rozsudku soudu prvního stupně) a byl mu uložen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (§ 70 odst. 1 tr. zákoníku) a nově za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl Krajský soud v Praze tak, že obviněnému uložil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon obviněného podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou a dále mu podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (věcí specifikovaných v rozsudku soudu druhého stupně).
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014, č. j. 12 To 273/2014-326, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že soud druhého stupně při svém rozhodování nesprávně posoudil skutek, který obviněný spáchal, a na základě tohoto nesprávného právního posouzení následně uložil nepřiměřeně vysoký trest vzhledem k rozsahu, jakým se obviněný podílel na trestné činnosti. Poukazuje na to, že jeho role na spáchané trestné činnosti byla minimální, což vyplývá z provedených důkazů, navíc se ke svému jednání doznal a spolupracoval s vyšetřujícími orgány. I přes uvedené skutečnosti mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, který považuje za nepřiměřeně přísný, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek a sám mu uložil mírnější trest, případně soudu druhého stupně věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaném dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Z argumentace, kterou obviněný uplatnil ve svém dovolání, vyplývá, že za nepřiměřeně přísný považuje trest odnětí svobody, který mu byl jako nepodmíněný uložen v trvání tří let, když podle jeho mínění nebyly zohledněny okolnosti, že spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, doznal se k trestné činnosti a jeho účast na spáchané trestné činnosti byla minimální.
V souvislosti s výše uvedenou argumentací je nezbytné uvést, že obviněnému za trestnou činnost, kterou byl uznán vinným [§ 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku] bylo možno uložit trest odnětí svobody v trvání od dvou do deseti let. Není pravdou, že by soud druhého stupně nezohlednil skutečnost, že se obviněný k trestné činnosti doznal a spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Právě naopak, uvedenou skutečnost soud zmiňuje na straně 5 svého rozsudku. Obviněný v rámci své argumentace vyzdvihuje pouze okolnosti pro něj příznivé a již neuvádí – nezmiňuje např. okolnost, že byl v minulosti také pro trestnou činnost majetkového charakteru a v souvislosti s výrobou omamných a psychotropních látek a jedů odsouzen a byly mu ukládány nepodmíněné tresty odnětí svobody.
Na straně 6 svého rozsudku soud druhého stupně rovněž poukazuje na to, že ne ke všem odsouzením obviněného lze přihlížet, současně však zmiňuje rozhodnutí pro trestnou činnost stejného charakteru, kde obviněnému byl ukládán trest odnětí svobody, který vykonal (20. 8. 2010, resp. 18. 8. 2011). S ohledem na uvedené skutečnosti, ale zejména s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a k účinné spolupráci s orgány činnými v trestním řízení zmírnil soud druhého stupně původně obviněnému uložený trest odnětí svobody v trvání čtyř let, uložený soudem prvního stupně, na trest odnětí svobody v trvání tří let, se zařazením obviněného do věznice s ostrahou.
Shora uvedené skutečnosti zmiňuje Nejvyšší soud záměrně, aby bylo zřejmé, že otázce ukládaného trestu věnoval soud druhého stupně náležitou pozornost.
K námitce nepřiměřeně přísného trestu, který obviněný zpochybňuje prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srovnej rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jak již bylo shora konstatováno, veškerá argumentace obviněného spočívá pouze v tom, že soudu druhého stupně vytýká nedostatečné zohlednění skutečností, které vyznívají ve prospěch obviněného. Přitom z rozhodnutí – rozsudku soudu druhého stupně je patrno, že zohlednil nejen skutečnosti, na které poukazuje v dovolání obviněný (kterými argumentoval také v odvolání), ale musel brát při ukládání trestu a jeho výkonu v úvahu i skutečnosti, které obviněný záměrně nezmiňuje, a které jeho osobu již necharakterizují pouze v pozitivním světle. Trest odnětí svobody v trvání tří roků, který byl obviněnému uložen, je trestem na samé spodní hranici trestní sazby (od dvou do deseti let) – není trestem uloženým mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným a rovněž uložený trest odnětí svobody jako nepodmíněný není druhem trestu, který zákon nepřipouští v případě odsouzení pro trestný čin podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že v případě námitek, které obviněný v dovolání uplatnil, jde o námitky, které nenaplňují dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani v případě, že by byly uplatněny pod dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nemohl by jim Nejvyšší soud přiznat právní relevanci (srov. rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann