6 Tdo 136/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19.
2. 2003 dovolání obviněného V. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve
věznici V., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 9.
2002, sp. zn. 4 To 126/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 15/2000, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného V. K.
o d m í t á .
Obviněný V. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2002, sp. zn.
39 T 15/2000, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst.
1, odst. 3 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že v přesněji nezjištěné době
od 19. 4. 2000 v 10.45 hodin do ranních hodin 21. 4. 2000 v obci M., okres K.,
ve společném bydlišti v rodinném domku, po předchozí hádce fyzicky napadl matku
své družky L. F., kterou v době, kdy byla ve vaně, nejméně třikrát udeřil
pěstí do obličeje a vícekrát do horní poloviny těla, čímž jí způsobil jednak
dva krevní výrony ve vlasaté části hlavy v týlní oblasti, splývající krevní
výrony na obličeji téměř v celém rozsahu obličeje, tržně zhmožděné rány na
pravé polovině čela a pravé tváři, prokrvácení spojivky a bělimy pravého oka,
výtok krve z nosu a úst, zhmoždění a prokrvácení horního a dolního rtu s tržně
zhmožděnými ranami ve slizniční části horního rtu, odlomení nosních chrupavek
od nosních kůstek, tříštivé, otevřené zlomeniny v oblasti pravé jařmové kosti a
horní části pravé horní čelisti, dvojnásobnou zlomeninu dolní bezzubé čelisti
vlevo s pokračujícím krevním výronem na pravé straně krku, zasahující až nad
horní okraj hrudní kosti, krevní výron kolem pravé klíční kosti a na pravém
ramenním kloubu, krevní výron na hřbetu pravé ruky a zápěstí, četné krevní
výrony v měkkých pokrývkách lebních, překrvení cév měkkých plen mozkových s
drobným nevýrazným krevním výronem v pravé temenní krajině, otok mozku,
zakrvácení mozkomíšního moku, zlomení hrudní kosti s krevním výronem na vnitřní
ploše, a jednak zlomeninu zubní protézy, jejímž vdechnutím jmenovaná na
následky udušení v nezjištěné době poté zemřela.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 222 odst. 3 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst.
2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu
byla obviněnému uložena povinnost zaplatit škodu poškozeným S. S., trvale
bytem V. B., ve výši 4.616,- Kč, M. F., trvale bytem M., okr. K., ve výši
4.000,- Kč a V. z. p. ČR – O. p. v K., ve výši 298,- Kč. Podle § 229 odst. 2
tr. řádu byl poškozený S. S. odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání obviněného V. K. a státního zástupce Vrchní soud v Olomouci
rozsudkem ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 4 To 126/2002, podle § 258 odst. 1 písm.
b), d), f) tr. řádu z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek
soudu prvého stupně zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že
obviněného V. K. uznal vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr.
zák., kterého se měl obviněný dopustit tím, že v přesněji nezjištěné době od
19. 4. 2000 10.45 hodin do ranních hodin dne 21. 4. 2000 v obci M., okr. K., ve
společném bydlišti v rodinném domku po předchozí hádce fyzicky napadl matku své
družky L. F., v době, kdy byla ve vaně, bil ji pěstmi do obličeje a do horní
poloviny těla, chytil ji za vlasy a hlavou jí opakovaně tloukl o hranu vany až
přestala projevovat známky života, čímž jí způsobil dva krevní výrony ve
vlasaté části hlavy v týlní oblasti, splývající krevní výrony na obličeji téměř
v celém rozsahu obličeje, tržně zhmožděné rány na pravé polovině čela a pravé
tváři, prokrvácení spojivky a bělimy pravého oka, výtok krve z nosu a úst,
zhmoždění a prokrvácení horního a dolního rtu s tržně zhmožděnými ranami ve
slizniční části horního rtu, odlomení nosních chrupavek od nosních kůstek,
tříštivé, otevřené zlomeniny v oblasti pravé jařmové kosti a horní části pravé
horní čelisti, dvojnásobnou zlomeninu dolní bezzubé čelisti vlevo s
pokračujícím krevním výronem na pravé straně krku, zasahující až nad horní
okraj hrudní kosti, krevní výron kolem pravé klíční kosti a na pravém ramenním
kloubu, krevní výron na hřbetu pravé ruky a zápěstí, četné krevní výrony v
měkkých pokrývkách lebních, překrvení cév měkkých plen mozkových s drobným
nevýrazným krevním výronem v pravé temenní krajině, otok mozku, zakrvácení
mozkomíšního moku, zlomení hrudní kosti s krevním výronem na vnitřní ploše a
zlomeninu zubní protézy, jejímž vdechnutím jmenovaná na následky udušení v
nezjištěné době poté zemřela, přičemž se způsobením smrtelného následku byl
obviněný nejméně srozuměn.
Za tento trestný čin odvolací soud obviněného V. K. odsoudil podle § 219 odst.
1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let se zařazením podle §
39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228
odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody
poškozeným S. S. částku ve výši 2.751,- Kč, M. F. částku ve výši 4.000,- Kč a
V. z. p. ČR – O. p. v K. částku ve výši 298,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu
byl poškozený S. S. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení
ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. řádu bylo současně odvolání
obviněného V. K. jako nedůvodné zamítnuto.
Podle tzv. dodejky a doručenek, založených v trestním spisu, byl rozsudek
odvolacího soudu doručen dne 22. 10. 2002 Krajskému státnímu zastupitelství v
Brně, dne 23. 10. 2002 obviněnému V. K. a dne 24. 10. 2002 obhájci obviněného,
JUDr. J. S.
Dne 16. 12. 2002 napadl obviněný V. K. prostřednictvím svého obhájce u
Krajského soudu v Brně shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v
celém rozsahu dovoláním. Dovolání bylo doručeno se spisovým materiálem
Nejvyššímu soudu České republiky dne 31. 1. 2003.
Dovolatel opřel podaný mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V obecné rovině uvedl, že důvodem
dovolání je okolnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku.
V úvodu svého podání dovolatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení, přičemž
citoval skutková zjištění odvolacího soudu obsažená v tzv. skutkové větě výroku
o vině napadeného rozsudku. Obviněný vyslovil přesvědčení, že prvoinstanční i
druhoinstanční soud nesprávným způsobem posoudily skutek uvedený v obžalobě,
neboť při zjištěném skutkovém stavu obviněný nenaplnil skutkovou podstatu
trestného činu vraždy ani jiného trestného činu a měl být obžaloby v celém
rozsahu podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn. Dovolatel v tomto směru
poukázal na to, že skutková zjištění obou soudů vycházejí z jediného důkazu –
výpovědi policistů K. Š. a P. J., kteří svědčí o okolnostech, o nichž se od
obviněného dozvěděli před sdělením obvinění, a výrok o vině je tak postaven
pouze na tomto svědectví, podpořeném jejich výslechem v hlavním líčení. Z
odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je přitom zřejmé, že nesdílí totožný
právní názor s odvolacím soudem, aby na důkazu výslechem policistů, kteří
vyslýchali obviněného před sdělením obvinění, byl postaven výrok o vině
obviněného. Odlišnost v právním hodnocení rozhodného důkazu se projevuje i v
tom směru, že nalézací soud skutek hodnotil jinak, než se očekávalo odvolacím
soudem. V závěrech odvolacího soudu lze podle názoru obviněného nalézt výraz
nejistoty a nepřesvědčivosti.
S odkazem na jednotlivé pasáže odůvodnění napadeného rozsudku poté dovolatel
podrobně rozvádí své výhrady vůči odlišnému hodnocení provedených důkazů soudem
druhého stupně, kdy zejména polemizuje s použitelností důkazu výslechem
policistů K. Š. a P. J., kteří dovolatele vytěžovali před sdělením obvinění,
jako svědků při hlavním líčení. Obviněný je přesvědčen, že nelze použít
svědectví policistů o doznání pachatele před sdělením obvinění, neboť není
možné za stavu, kdy dotyční policisté již prováděli šetření v dané věci, nalézt
dělítko mezi prováděním úkonů a tím, co se tito policisté měli dozvědět svými
smysly jako svědci. Odvolací soud se pokusil vypořádat s osamoceností tohoto
důkazu o údajné vině obviněného vytvořením zdání uzavřeného řetězce nepřímých
důkazů, jež mají usvědčovat obviněného ze spáchání trestného činu, a to citací
protokolu o ohledání místa činu, pitevního protokolu a znaleckého posudku z
oboru soudního lékařství; tyto nepřímé důkazy však nemají pro otázku viny
obviněného žádnou vypovídací hodnotu. Nesprávnost právního hodnocení stěžejního
a jediného důkazu odvolacím soudem tedy spatřuje obviněný v tom, že z
neprocesního důkazu je procesními postupy vytvářen důkaz procesně způsobilý.
V petitu dovolání obviněný V. K. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
napadený rozsudek vrchního soudu i rozsudek krajského soudu podle § 265k odst.
1 tr. řádu zrušil v celém rozsahu a podle § 265m odst. 1 tr. řádu sám rozhodl
tak, že obviněného podle § 226 písm. c) tr. řádu zprostí obžaloby v celém
rozsahu. Současně obviněný V. K. navrhl, aby dovolací soud rozhodl o jeho
propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Předseda senátu soudu prvého stupně doručil dne 8. 1. 2003 ve smyslu § 265h
odst. 2 tr. řádu Nejvyššímu státnímu zastupitelství opis dovolání obviněného s
upozorněním, že se státní zástupce může k dovolání písemně vyjádřit a popřípadě
souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1
písm. c) tr. řádu.
V písemném vyjádření ze dne 20. 1. 2003, sp. zn. 1 NZo 33/2003, jež bylo
doručeno Krajskému soudu v Brně dne 3. 2. 2003, státní zástupkyně Nejvyššího
státního zastupitelství namítla, že dovolatelem uplatněný důvod pro podání
dovolání nekoresponduje s obsahem odůvodnění podání, neboť jím uváděné
argumenty se týkají výlučně odlišného hodnocení důkazů, zejména soudem
druhoinstančním, a dále použitelnosti důkazu. Státní zástupkyně se ztotožnila
se závěrem odvolacího soudu, že jednání obviněného vykazovalo všechny znaky
skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. Uvedla, že
jednání obviněného je třeba z hlediska zavinění podřadit nejméně pod úmysl
nepřímý ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák., neboť za daných, objektivně zjištěných
okolností musel obviněný vzhledem ke svému intelektu a životním zkušenostem
vědět, že svým jednáním, spočívajícím v hrubém násilí, zaměřeném na lehce
zranitelné části těla, spočívajícím zejména v útocích pěstí a mlácením hlavou o
hranu vany vůči prakticky bezbrannému člověku, může způsobit porušení zájmů
společnosti na ochraně tělesné integrity a života lidí, a pro případ, že takové
porušení způsobí, s tím byl srozuměn. Na poškozenou útočil do té doby, dokud
jevila známky života, pak místo činu uklízel, v domě zůstával až do druhého dne
a bez jakýchkoliv opatření k záchraně života poškozené dům opustil.
Stran použitelnosti důkazu – výslechu policistů, se státní zástupkyně rovněž
ztotožnila s názorem odvolacího soudu s tím, že obviněný bez jakékoliv
iniciativy orgánů činných v trestním řízení učinil oznámení svého protiprávního
jednání, přičemž tuto přesně definovanou a oddělitelnou část jeho vystupování a
výpovědi je možné podle názoru státní zástupkyně k důkazu výslechem policistů,
jimž oznámení učinil, využít. Samotné povolání policisty či jiného orgánu
činného v trestním řízení nemůže občana diskvalifikovat z možnosti a povinnosti
podat svědectví o tom, co vnímal vlastními smysly.
Státní zástupkyně tudíž dospěla k závěru, že dovolání obviněného bylo podáno
jednak z jiného důvodu, než je vyjmenován v ustanovení § 265b tr. řádu a dále
se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud
České republiky dovolání obviněného V. K. podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr.
řádu odmítl a aby takto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodl v
neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) při
posuzování podaného dovolání nejprve zjišťoval, zda jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení
lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud
rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm.
a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno
považovat za rozhodnutí ve věci samé. Napadat je možno jen výroky těchto
rozhodnutí, neboť podle § 265a odst. 4 tr. řádu je dovolání jen proti důvodům
rozhodnutí zákonem výslovně vyloučeno.
V uvedených ohledech dovolací soud shledal dovolání obviněného V. K. přípustným
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť napadá rozsudek, jímž
byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Nejvyšší soud se proto mohl v
návaznosti na tento závěr zabývat otázkou, zda byla zachována lhůta a místo k
podání dovolání ve smyslu § 265e tr. řádu.
Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v
prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání
směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho
obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno
nejpozději (§ 265e odst. 2 tr. řádu).
Ze spisového materiálu v posuzované věci vyplývá, že trestní stíhání obviněného
V. K. bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 17. 9. 2002,
přičemž opis rozsudku byl doručen obviněnému V. K. dne 23. 10. 2002 a jeho
obhájci, JUDr. J. S., dne 24. 10. 2002. Dovolání podal obviněný prostřednictvím
svého obhájce dne 16. 12. 2002 u Krajského soudu v Brně, z čehož je patrno, že
dvouměsíční dovolací lhůta byla ve smyslu § 265e odst. 1 a odst. 2 tr. řádu
zachována.
Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obviněného V. K. splňuje veškeré
obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu, podle
něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů
napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí
dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l)
tr. řádu nebo § 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá.
V této souvislosti Nejvyšší soud České republiky posuzoval, zda obviněným
uplatněný dovolací důvod lze považovat za některý z důvodů uvedených v
citovaném ustanovení zákona, neboť existence dovolacího důvodu je zároveň
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. řádu.
Obviněný V. K. své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod vymezený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který lze aplikovat, pokud
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či
odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní
posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu vyjádřená především ve
skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedena
v jeho odůvodnění.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn
přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen
vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav pak
hodnotit hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutkové zjištění soudu
prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování
dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení
provedených důkazů. Přezkoumávané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku zejména tehdy, pokud je právní posouzení skutku uvedené ve
výroku rozhodnutí v rozporu se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Tento závěr vyplývá rovněž z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako
specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není další
instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém
případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem
určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §
2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který
může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
V této souvislosti je nutno zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad
obsahuje trestní řád další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu
řízení (§ 277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení
zákona (§ 266 a násl. tr. řádu).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu a zejména ze
znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je třeba dovodit, že z hlediska § 265i
odst. 1 písm. b) tr. řádu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů
vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu odkazem na toto zákonné
ustanovení, ale tento důvod musí být v podaném dovolání skutečně tvrzen a
odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním
posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V tomto ohledu dovolání obviněného V. K. nemůže obstát, neboť z obsahu podaného
dovolání vyplývá, že ačkoliv uvádí jako důvod svého dovolání § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, jeho námitky směřují výhradně vůči hodnocení důkazů
odvolacím soudem a použitelnosti důkazu, tedy proti skutkovým zjištěním soudu
prvého a druhého stupně, přičemž ve vytýkaných vadách je až následně spatřováno
údajné nesprávné hmotně právní posouzení skutku. V posuzovaném dovolání tedy
obviněný sice citoval jeden ze zákonných důvodů k podání dovolání, avšak
konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v
zákoně uvedeny nejsou. V takovém případě nebyl uplatněn důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, spočívající v nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, založený
na obviněným namítaných pochybnostech o správnosti skutkových zjištění. Takový
důvod pro podání dovolání však v ustanovení § 265b tr. řádu uveden není.
Pro úplnost je třeba připomenout, že část dovolacích námitek obviněného se týká
pouze odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž ve smyslu § 265a odst. 4 tr.
řádu dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené dospěl Nejvyšší soud České republiky k
závěru, že námitky obviněného V. K., uplatněné v dovolání, neodpovídají důvodům
předpokládaným v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto shledal,
že dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b odst. 1 tr.
řádu.
Nejvyšší soud České republiky tudíž v předmětné věci postupoval podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. řádu a v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r
odst. 1 písm. a) tr. řádu dovolání obviněného V. K. odmítl, neboť bylo podáno z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, aniž byl dovolací soud oprávněn
postupovat podle ustanovení § 265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky přitom nerozhodoval o žádosti obviněného V. K. o
propuštění z trestu odnětí svobody, v současné době vykonávaného právě v této
trestní věci, neboť podle § 265h odst. 3 tr. řádu rozhoduje Nejvyšší soud o
přerušení výkonu rozhodnutí, v daném případě propuštění z vykonávaného trestu
odnětí svobody, jen k návrhu předsedy senátu soudu prvního stupně, nikoliv k
návrhu dovolatele, a předložený spisový materiál podobný návrh neobsahoval.
Nejvyšší soud České republiky by i za tohoto procesního stavu mohl o odkladu
výkonu trestu rozhodnout podle vlastní úvahy ve smyslu ustanovení § 265o odst.
1 tr. řádu, avšak s ohledem na specifický konkrétní charakter rozhodnutí
dovolacího soudu bylo podobné rozhodování bezpředmětné.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 19. února 2003
Předseda senátu :
JUDr. Zdeněk S o v á k