6 Tdo 136/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud v Brně rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. února 2007 o
dovolání obviněného T. K. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19.
3. 2004, č. j. 3 To 161/2003-1642, v trestní věci vedené u Krajského soudu v
Praze pod sp. zn. 4 T 11/2003-1193, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2003, č. j. 4 T 11/2003-1193,
byl obviněný T. K. L. uznán vinným pomocí k trestnému činu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 148
odst. 1, 4 tr. zák. a porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle § 10
odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 148a odst. 1, 3 tr. zák. a byl mu podle § 148
odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí
svobody v trvání pěti roků, když pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §
39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo Krajským
soudem v Praze rozhodnuto o vině dalších šesti obviněných. Podle § 73 odst. 1
písm. c) tr. zák. soud vyslovil zabrání věci, a to 2.981.180 ks cigaret různých
značek, které byly zajištěny dne 8. 4. 2002.
Uvedených trestných činů se podle skutkového zjištění soudu prvního stupně
dopustil obviněný se spoluobviněnými tím, že „obžalovaní T. Q. T., M. T. Ch.,
Q. D. T. v přesně nezjištěné době na počátku roku 2002 do 8. 4. 2002, v úmyslu
zkrátit spotřební daň, clo a daň z přidané hodnoty, nakupovali od dalších
neztotožněných osob cigarety nelegálně dovezené ze zahraničí, které nebyly
opatřeny nálepkami k jejich označení pro daňové účely platnými v České
republice a tyto cigarety přechovávali a následně distribuovali prodejcům na
různých místech ČR, přičemž k této činnosti využívali vozidel a skladovacích
prostor, které jim poskytl obžalovaný T. K. L., přičemž transport cigaret
zajišťovali za pomoci obžalovaných P. R. a M. H., kteří pro ně vykonávali i
další úkoly. Při zákroku pracovníků inspektorátu celní a finanční stráže dne 8.
4. 2002 pak bylo zadrženo v prostorách užívaných obviněnými v obci S. čp. v ul.
K. Š. 676.000 ks cigaret nelegálně dovezených ze zahraničí, přechovávaných
obžalovanými, které nebyly označeny ochrannými nálepkami platnými v ČR, ve
skladech v P. v ul. R. a v ulici M. čp., 339.180 ks takových cigaret, ve skladu
v obci V. čp., 1.166.000 ks takových cigaret, ve vozidle Mercedes Sprinter SPZ
v K. V. v ul. Š. čp. řízeném M. H. pak bylo zajištěno celkem 800.000 ks
takových cigaret bezprostředně před jejich předáním obžalovanému N. V. H.,
který je měl v úmyslu dále prodat na území ČR. Obžalovaní T. Q. T., M. T. Ch,
Q. D. T., T. K. L., M. H. a P. R. tak způsobili zkrácením cla, spotřební daně a
daně z přidané hodnoty škodu v celkové výši 5.565.863,- Kč a obžalovaný V. H.
N. se svým jednáním pokusil způsobit škodu zkrácením cla, spotřební daně a
daně z přidané hodnoty v celkové výši 1.493.600,- Kč“.
K odvolání obviněných M. H. a P. R. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 3.
2004, č. j. 3 To 161/2003-1642, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř.
napadený rozsudek výrokem pod bodem I. zrušil ohledně obviněných M. H. a P. R.
v celém rozsahu a znovu podle § 259 odst. 3 tr. ř. u těchto dvou obviněných
rozhodl tak, že podle § 226 písm. b) tr. ř. oba obviněné obžaloby zprostil.
Výrokem pod bodem III. podle § 256 tr. ř. odvolací soud zamítl odvolání
státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze, jakož i odvolání
obviněných M. T. Ch., Q. D. T., T. K. L., V. H. N., družky obviněného T. K. L.
paní N. T. T. a sestry obviněného M. T. Ch. paní Ch. T. T. H.
Obviněný podal dovolání prostřednictvím dvou obhájkyň. V dovolání podaném Mgr. A. V. uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť
proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo
nepřípustné, a podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Nadto dodal, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces a na
prokázání viny zákonným způsobem podle čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod. Má za to, že usnesení o zahájení
trestního stíhání postrádá jakékoliv tvrzení policejního orgánu o tom, že by
tyto trestné činy byly spáchány úmyslně. Podle jeho názoru usnesení o zahájení
trestního stíhání ze dne 10. 9. 2002 nemá náležitosti vyžadované § 160 odst. 1
tr. ř. Zákonné náležitosti nemá ani usnesení krajského státního zástupce v
Praze ze dne 7. 10. 2002. Chybí v něm náležitosti ve smyslu § 134 odst. 2 tr. ř., zejména pak uvedení subjektivní stránky trestných činů. K jejich spáchání
došlo v nepřítomnosti obviněného, v době jeho pobytu v zahraničí, jednáním
osob, které nemohl nijak ovlivnit a o kterém nevěděl. Domnívá se, že popis
skutku není označen tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Poukazuje na to, že
odůvodnění má obsahovat skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti
trestního stíhání, avšak žádné takové skutečnosti z žádného z těchto usnesení
nevyplývají. Domnívá se tedy, že odůvodnění je nedostatečné a pro tento
nedostatek je nepřezkoumatelné. Namítl dále, že výrok rozsudku obsahuje jednání
odlišně popsané od skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání. Dovozuje, že
popis skutku uvedený v rozsudku se od popisu skutku liší natolik zásadním
způsobem, že se nejedná o totožný skutek. Tvrdí, že v projednávané věci nebylo
prokázáno, zda cigarety skladované či převážené ostatními obviněnými byly
vyrobeny na území ČR nebo mimo území ČR. Konstatuje, že závěry o jeho vině
soud učinil na základě hypotéz. Mimo rámec dokazování je právní kvalifikace,
kdy soud vůbec žádným způsobem přesvědčivě nezdůvodnil, z jakých důkazů dovodil
u obviněného úmysl či vědomost o hodnotě těchto cigaret. V žádném případě
nemohl mít a neměl vědomost o objemu cigaret přechovávaných ostatními osobami. Nesouhlasí s tím, že i jeho jednání bylo kvalifikováno podle § 148 odst. 1, 4
tr. zák. a § 148a tr. zák. s ohledem na výši škody přesahující hranici
5.000.0000,- Kč. Úmyslné jednání se musí vztahovat i k okolnostem podmiňujícím
použití vyšší trestní sazby. Nic takového však v řízení prokázáno nebylo. V
další části dovolání obviněný napadá způsob, jakým se podstatná část cigaret
dostala do dispozice orgánů činných v trestním řízení. Podle obviněného byly
cigarety získány v rozporu se zákonem, tedy násilným způsobem, pod hrozbou
násilného donucení, takže jsou podle § 89 odst. 3 tr. ř. naprosto nepoužitelné. Dospěl k závěru, že všechny domovní prohlídky uskutečněné dne 8. 4.
2002 byly
provedeny na základě příkazů k domovní prohlídce vydaných Okresním soudem Praha
– východ, které jsou naprosto frázovitě a nedostatečně odůvodněny. Obviněný
brojí proti tomu, jakým způsobem domovní prohlídky proběhly. V této souvislosti
orgánům činným v trestním řízení vytkl, že domovní prohlídky byly uskutečněny
bez předchozího výslechu obviněných. Ani samotné přechovávání cigaret ve skladě
nebo v dopravním prostředku však podle obviněného nelze pokládat za „uvádění do
oběhu“. Takové jednání skutkovou podstatu dokonaného trestného činu podle § 148
tr. zák. a § 148a tr. zák. ještě nenaplňuje. Nanejvýš by se mohlo jednat o
přípravu takového trestného činu, která je však trestná jen u zvlášť závažných
trestných činů obsažených v § 41 odst. 2 tr. zák. V samotném závěru dovolání
obviněný zmiňuje skutečnost, že jeho družka N. T. T., ač podala odvolání v jeho
prospěch, nebyla vyrozuměna o termínu konání veřejného zasedání dne 19. 3. 2004. Je toho názoru, že odvolací soud měl posoudit, zda je možné veřejné
zasedání provést v její nepřítomnosti, či zda je nutno je odročit (§ 205 odst. 2 tr. ř., § 238 tr. ř.). Konal-li odvolací soud veřejné zasedání, aniž bylo
jeho družce umožněno se veřejného zasedání zúčastnit, přestože byla osobou, z
jejíhož podnětu se veřejné zasedání konalo, došlo k porušení nejen příslušných
ustanovení trestního řádu, nýbrž také k porušení základního práva každého na
veřejné projednání jeho věci v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke
všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod. Obviněný je přesvědčen, že trestní řízení vedené proti němu neproběhlo
zákonným způsobem, jednak proto, že byl uznán vinným jiným skutkem, nežli pro
který mu bylo sděleno obvinění, jednak proto, že trestní řízení bylo zatíženo
závažnými procesními vadami a nemělo spravedlivý charakter. V tomto shledává
zásah do jeho základního práva na soudní a jinou právní ochranu garantovaného
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv, jakož i do práva zaručeného čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo
zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Ze všech
shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1
tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2004, sp. zn. 3 To 161/2003, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň obviněný podal podnět předsedovi
senátu Krajského soudu v Praze k postupu podle § 265h odst. 3 tr. ř., aby na
podkladě podaného dovolání a obsahu spisů, pokud dospěje k závěru, že by měl
být odložen výkon rozhodnutí, předložil bez zbytečného odkladu spis s návrhem
na odložení výkonu rozhodnutí Nejvyššímu soudu.
Dovolání podané prostřednictvím obhájkyně JUDr. D. R. obviněný opřel o dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V souvislosti s uplatněným
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. konstatuje porušení
procesních podmínek, neboť došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku a
řádného opravného prostředku jeho družky N. T. T., aniž byly splněny procesní
podmínky stanovené zákonem pro takovéto rozhodnutí. Porušení procesních
podmínek je dáno skutečností, že odvolací soud zamítl podle § 256 tr. ř. jeho
odvolání, i když vzhledem k důkazní situaci bylo na místě, aby vedle obviněných
M. H. a P. R. byl také obžaloby zproštěn. Minimálně měl však odvolací soud věc
vrátit soudu prvního stupně k vypracování obhajobou navrhovaného znaleckého
posudku k zodpovězení otázky původu a originality cigaret, a to z důvodu
neexistence jediného důkazu prokazujícího jejich dovoz a dovozovaného zkrácení
cla. Právě v právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. obviněný
spatřuje nesprávné právní posouzení skutku. V dovolání se odvolává na svou
předchozí obhajobu, totiž že v době spáchání stíhaného skutku se nacházel mimo
území České republiky. Do České republiky se vrátil až po zadržení
spoluobviněných a zajištění cigaret. Přesto byl odsouzen za pomoc k něčemu, co
se odehrávalo naprosto bez jeho vůle a vědomí. Žádným důkazem mu nebylo
prokázáno účastenství na trestném činu. Ani jako jednatel obchodní společnosti
L. f. s. r. o. neměl žádnou povědomost o tom, že v době jeho nepřítomnosti
budou vozidla společnosti použita k přepravě neokolkovaných cigaret. Pokud by
to věděl, nesouhlasil by s tím a neprodlužoval by si svůj pobyt ve V. a zasáhl
proti tomu. Zdůraznil, že nikdo z jeho příbuzných neznal přesný termín jeho
návratu, neboť původně se měl vrátit o čtrnáct dnů dříve. Obviněný v další
části dovolání rozebírá, proč se nemohl na trestné činnosti podílet. Nikdy se
nedostal v minulosti do konfliktu se zákonem. Českou republiku považuje za
svůj domov, má zájem na tom, aby jeho dcera mohla zde studovat, v podnikatelské
činnosti je velmi opatrný, účetnictví vede profesionální účetní. V jeho bytě se
po dobu jeho nepřítomnosti zdržovali jeho příbuzní a jedině někdo z nich musel
v jeho nepřítomnosti cigarety do bytu umístit, protože on s nimi nikdy
neobchodoval. Stejně tak nebylo prokázáno, že by se vědomě podílel na
obchodování s pašovanými či nekolkovanými cigaretami. Z provedeného dokazování
nevyplynulo, že by cigarety zajištěné dne 8. 4. 2003 (správně má být uvedeno 8.
4. 2002) na různých místech Č. byly nelegálně dovezeny ze zemí bývalého S. či
jiné země přes státní hranice Č. r. Skutečnost, že spolu se zajištěnými
cigaretami byly zajištěny zčásti i diplomatické pečetě mongolské ambasády
neprokazuje realizaci faktického převezení nalezených a zjištěných cigaret do
ČR z jiné země. Přitom se mohlo jednat i o padělky vyrobené na území ČR. Uvedl,
že za tímto účelem požádal o vypracování znaleckého posudku, avšak cigarety
byly zlikvidovány dříve, než mohl být jakýkoli důkaz v tomto směru proveden. S
ohledem na uvedené skutečnosti dovozuje, že nebylo v souladu s požadavky
trestního řádu bez důvodných pochybností prokázáno, že by se dopustil jednání
uvedeného v obžalobě a naplnil tak znaky trestného činu. Při správném hodnocení
důkazů měl soud jednoznačně dojít k závěru o jeho nevině. Navrhl, aby Nejvyšší
soud zrušil výrok uvedený v bodě III. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
19. 3. 2004, sp. zn. 3 To 161/2003, v části, ve které bylo jeho odvolání a
odvolání jeho družky N. T. T. zamítnuto, a poté přikázal věc Vrchnímu soudu v
Praze k novému projednání věci v potřebném rozsahu a k vydání nového
rozhodnutí, pokud sám tomuto dovolání nevyhoví tak, že se rozsudek v napadené
části ruší s tím, že T. K. L. se zprošťuje obžaloby. Zároveň navrhl, aby
předseda senátu ještě před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí,
proti němuž je dovolání podáno.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně shledal námitku
obviněného vznesenou k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněnou. Uvedl, že v případě, pokud dojde k nedostatečnému
vymezení skutku již v usnesení vydaném podle § 160 odst. 1 tr. ř., vznikají
pochybnosti o tom, zda po celou dobu řízení (až do vydání pravomocného
meritorního rozhodnutí) byla zachovávána totožnost skutku. Totožnost skutku
nenarušují změny v jednotlivých okolnostech individualizující skutek, zejména
co do času a místa spáchání trestného činu, způsobu zavinění, rozsahu následku,
když jinak totožnost jednání zůstala zachována. Nebude-li shoda mezi jednáním
uvedeným v usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř., případně v obžalobě, a tím,
které vyšlo najevo v přípravném řízení či v hlavním líčení, může totožnost
skutku udržovat totožnost způsobeného následku. Nebude-li shoda mezi následkem
uvedeným v usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř. a tím následkem, který vyšel
najevo v průběhu přípravného řízení nebo hlavního líčení, může udržovat
totožnost skutku totožnost jednání. Jestliže změny, ke kterým došlo v průběhu
přípravného řízení či v hlavním líčení, se týkají skutečnosti, které ve svém
souhrnu tvoří jednání, pak totožnost bude zpravidla zachována, jestliže jednání
vylíčené v usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř. a jednání po změnách, k nimž
došlo v hlavním líčení, budou alespoň částečně totožná. Totéž platí i pokud jde
o následek. Z popisu skutku obsaženého v usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř.,
kterým bylo zahájeno v předmětné věci trestní stíhání obviněného T. K. L.,
vyplývá, že policejní orgán měl za dostatečně odůvodněný závěr, že jmenovaný
obviněný spolu s dalšími obviněnými přechovával cigarety, které nebyly označeny
ochrannými nálepkami a byly dovezeny neoprávněně z U., a že tyto cigarety chtěl
obviněný spolu s dalšími obviněnými prodat tehdy nezjištěným osobám. V tomto
popisu skutku je vyjádřena skutečnost, že obviněný T. K. L. věděl, že způsobem
uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí, nebo alespoň může porušit nebo
ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a chtěl takové porušení nebo ohrožení
způsobit (úmysl přímý). V průběhu hlavního líčení pak soud prvního stupně
dospěl k názoru, že obviněný T. K. L. úmyslně podporoval trestný čin jiných
osob tím, že jim poskytl vozidla a skladovací prostory, ve kterých tyto jiné
osoby převážely a skladovaly pašované a řádně neokolkované cigarety, což bylo
vyjádřeno ve výroku o vině pravomocného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
24. 7. 2003, sp. zn. 4 T 11/2003, což jinak řečeno znamená, že soud nalézací
pouze konkrétněji specifikoval účast obviněného T. K. L. na protiprávním
jednání (při zachování totožnosti následku a podle názoru státního zástupce při
alespoň částečném zachování totožnosti jednání). Pokud jde o dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., některé výtky obviněného směřují primárně
proti nesprávnému hodnocení důkazů soudy obou stupňů, proti skutkovým závěrům,
proti šíři provedených důkazů či proti procesnímu postupu v předmětné věci.
Závěr o formě zavinění, jakož i o tom, zda v daném případě došlo k úniku i na
cle, jsou sice závěry právními, vycházejí však ze skutkových zjištění soudu,
které vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s ohledem na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze domáhat. Státní
zástupce konstatuje, že obviněný zaměřil své dovolání v této části proti
způsobu hodnocení důkazů (zejména proti tomu, jak se soud vypořádal s tvrzením
obviněného T. K. L., že dalším spoluobviněným pouze umožnil bydlení, případně
skladování či dopravu textilního zboží a že k páchání trestné činnosti došlo v
době, kdy nepobýval na území republiky, či proti tomu, jaké stanovisko soud
zaujal ke skutečnosti, že při domovních prohlídkách byly nalezeny důkazy
jednoznačně svědčící pro to, že inkriminované cigarety se na území republiky
dostaly s diplomatickou poštou). Rovněž obviněný brojí proti učiněným skutkovým
zjištěním, která jej označila za osobu, jež poskytla obviněným pomoc při
přechovávání a distribuci nelegálně dovezených a potřebnými nálepkami
neopatřených cigaret, která se stala podkladem právního závěru o jeho zavinění. Je tedy zřejmé, že obviněný se nedovolává toho, že tato zjištění nenaplňovala
zákonné znaky zavinění. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují ani výhrady vztahující se ke způsobu realizace domovních prohlídek,
telefonních odposlechů nebo k tomu, že v důsledku likvidace předmětných cigaret
nebylo možné provést důkaz znaleckým posudkem, který by měl za cíl zjistit
původ zajištěných cigaret. Podle názoru státního zástupce obsah všech důkazů
soudy vyhodnotily v souladu s pravidly formální logiky, což znamená, že
neexistuje extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními
závěry soudu, který by jinak zakládal důvod pro zásah do skutkových zjištění i
v rámci řízení o dovolání. Pakliže by obviněný neuvedl jiné námitky, veškerá
tato argumentace by svědčila pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiných důvodů, než je uveden v ustanovení §
265b tr. ř. Uvádí-li obviněný, že k naplnění skutkové podstaty pomoci k
trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10
odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 148 odst. 1, 4 tr. zák. a k trestnému činu
porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 148a odst. 1, 3 tr. zák. nemohlo dojít také proto, že v případě
předmětných cigaret nedošlo k „uvádění do oběhu“, jak má na mysli ustanovení §
148a tr. zák., s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 55/2002 Sb. rozh. tr. je uváděním zboží do oběhu ve smyslu ustanovení § 148a
odst. 1, alinei druhé, tr. zák. nejen nabízení k prodeji, prodej nebo jiné
formy nabízení ke spotřebě, ale též přeprava, skladování nebo dovoz cigaret,
které nejsou označeny tabákovou nálepkou (§ 40c zák. č. 587/1992 Sb., o
spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2003) za
účelem jejich prodeje či jakéhokoli jiného nabízení na trhu.
Pachatel, který
takovým způsobem jedná, se dopustí dokonaného trestného činu porušení předpisů
o nálepkách k označení zboží podle § 148a odst. 1, alinei druhé, tr. zák. Proto
i tuto námitku obviněného považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k celkové koncepci dovolání státní zástupce dospěl k závěru, že
námitky, které obviněný uplatnil k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nelze pod tento dovolací podřadit. Podal-li by obviněný dovolání
pouze s odkazem na tento dovolací důvod, musel by Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Se zřetelem ke všem
shora uvedeným důvodům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o obou
dovoláních obviněného jako celku a dovolání obviněného podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání podané
jak prostřednictvím Mgr. A. V., tak prostřednictvím JUDr. D. R. je přípustné [§
265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou,
v obou případech prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst.
1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li proti
obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. V
současné době se praxe Nejvyššího soudu ustálila na názoru, podle něhož
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze uplatnit toliko za
situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11
odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již
zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto
ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního
stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např.
vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje
všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř.),
nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 514/2004, publikované v
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 10, T 739, str. 18).
Nejvyšší soud si dovoluje dále poznamenat, že v popisu skutku neshledal
vytýkané pochybení stran subjektivní stránky nebo příčinné souvislosti. Jak
Nejvyšší soud konstatuje níže /pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř./, skutek obsahuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného
činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4
tr. zák. a trestného činu porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle
§ 148a odst. 1, 4 tr. zák., tj. včetně objektivní i subjektivní stránky.
Námitky obviněného tudíž nemohou ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. e) tr. ř. přivodit jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu, než podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce
zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je
smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně
poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud
konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod
naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce
zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento
(zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu,
který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem
provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a
tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na
základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a
tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané
hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou
rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud
stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá
skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených
důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se
soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů
a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle
příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo
Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu
prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami
odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř.
zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které
směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).
Podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn.
Tpjn 306/2001, uváděním zboží do oběhu ve smyslu ustanovení § 148a odst. 1,
alinea druhá, tr. zák. je nejen nabízení k prodeji, prodej nebo jiné formy
nabízení ke spotřebě, ale též přeprava, skladování nebo dovoz cigaret, které
nejsou označeny tabákovou nálepkou (§ 40c zák. č. 587/1992 Sb., o spotřebních
daních, ve znění pozdějších předpisů), za účelem jejich prodeje či jakéhokoli
jiného nabízení na trhu. Pachatel, který takovým způsobem jedná, se dopustí
dokonaného trestného činu porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle
§ 148a odst. 1, alinei druhé, tr. zák. Za situace, kdy obviněný zpochybňuje, že
by k naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podle § 148a
odst. 1, alinea druhá, tr. zák., mohlo dojít jednáním, které spočívá ve
skladování či v přepravě cigaret, nemůže tato jeho námitka obstát. Uvádění
zboží do oběhu, v případě jeho vyrobení, začíná povinností výrobce je označit
příslušnými tabákovými nálepkami. Tímto okamžikem bylo zboží uvedeno do oběhu a
v něm zůstává. Je-li tedy takové nálepkami neoznačené zboží na území České
republiky dále skladováno nebo přepravováno, přičemž je pachatelem určeno k
nabízení na trhu (např. je určeno k prodeji, k výměně za jiné zboží), pak je
naplněn zákonný znak předpokládaný ustanovením § 148a odst. 1, alineou druhou,
tr. zák., neboť pachatel takové zboží uvádí do oběhu, resp. v rozporu se
zákonem se ponechává v oběhu. Jak dále vyplývá ze stanoviska, uvedené se
vztahuje i na případy dovozu neoznačených cigaret na území České republiky. V
tomto směru stanovisko poukazuje na ustanovení § 2 písm. o) zák. č. 110/1997
Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, ve znění pozdějších předpisů, podle
něhož se uváděním do oběhu rozumí rovněž skladování cigaret nebo jejich dovoz.
Podle § 4 odst. 3 zák. č. 303/1993 Sb. a § 40c odst. 1 zák. č. 587/1992 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, i dovážené cigarety musí být označeny příslušnou
tabákovou nálepkou České republiky. Lze tedy uzavřít, že až na zákonem
stanovené výjimky, se na území České republiky nemohou vyskytovat cigarety
neoznačené tabákovou nálepkou, které by byly určeny k prodeji či jakémukoliv
jinému nabízení na trhu. Formální znak “uvádí do oběhu\" ve smyslu ustanovení §
148a odst. 1, alinei druhé, tr. zák. je pak naplněn už jednáním pachatele,
který neoznačené cigarety po území České republiky např. převáží nebo skladuje
k prodeji nebo k jakémukoliv jinému nabízení na trhu. Stejně tak je tento znak
dán v případě jejich dovozu na území České republiky za účelem nabízení na
trhu. V případech dovozu cigaret neoznačených tabákovou nálepkou právě vůbec
nedochází k jejich proclení.
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce obviněného, tvrdí-li že zákon
vyžaduje úmysl i k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby. K tomu
Nejvyšší soud uvádí následující:
Podle § 6 písm. a) tr. zák. k okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která
podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i
tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti vyjímaje případy, že tento zákon
vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Podle § 10 odst. 2 tr. zák. na trestní
odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a
trestnosti pachatele, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného.
Z ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. plyne zásada, že k okolnosti podmiňující
použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. postačuje zavinění
z nedbalosti, nestanoví-li zákon zavinění úmyslné. K trestnosti trestného činu
podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., pokud jde o těžší následek (škodu velkého
rozsahu), zákon nevyžaduje úmyslné zavinění. K naplnění tzv. kvalifikované
skutkové podstaty tedy postačí zavinění z nedbalosti. Bylo prokázáno, že
obviněný věděl, že skladovací prostory a vozidla poskytuje za účelem převozu
nelegálně dovezených cigaret. Věděl-li obviněný, že jeho skladovací prostory a
vozidla jsou používána k převozu nelegálně dovezených cigaret, ke způsobení
škody přesahující hranici 5.000.000,- Kč se přihlíží s ohledem na ustanovení §
6 písm. a) tr. zák. Vozidla byla používána dlouhou dobu i před odjezdem
obviněného do V., tedy nikoliv pouze v době jeho nepřítomnosti. Obviněný tedy
nepochybně věděl, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez
přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [srov.
§ 5 písm. a) tr. zák.]. Proto soudu nezbylo nic jiného, než ke způsobené škodě
přihlédnout jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, neboť u
obviněného byly splněny podmínky ve smyslu § 6 písm. a) tr. zák.
Ve vztahu ke shora uvedeným námitkám „uvádění do oběhu“ a „námitce, která
podmiňuje použití vyšší trestní sazby“ viz shora je vhodné uvést, že ani v
jejich případě neshledal Nejvyšší soud právně relevantní důvod jejich
uplatnění, byť považoval za potřebné se k této problematice shora vyjádřit. Je
nezbytné uvést, že obviněný uplatněné námitky váže na skutková zjištění, příp.
odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ve vztahu k uvedeným námitkám soudům
vytýká, že nebyla zachována totožnost skutku či (a to zejména), že nebylo
prokázáno, zda cigarety ostatními obviněnými skladované a převážené byly
vyrobeny na území ČR nebo mimo území ČR, tedy, že nebylo prokázáno nic, z čeho
by bylo možno dovodit úmysl vztahující se k okolnostem podmiňujícím použití
vyšší trestní sazby. V souvislosti s výše uvedeným lze odkázat na hodnotící
úvahy soudu prvního stupně vyjádřené na str. 32 – 36 kde je zmiňována doba, po
kterou „tato skupina“ na území ČR cigarety distribuovala, a minimální výše
škody jednáním obviněných „této skupiny“ způsobená (str. 33). Vzhledem ke
skutečnosti, že i tyto námitky, byť svoji povahou hmotněprávní, vycházejí ze
zpochybnění skutkových zjištění, je třeba i ve vztahu k nim dovolání odmítnout
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Pokud jde o ostatní námitky obviněného, Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný
primárně napadá skutkové zjištění učiněné soudy v předcházejícím řízení, a
nikoliv otázku právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení.
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají námitky,
jimiž obviněný brojí proti zákonnosti domovních prohlídek, neúplnosti
dokazování (ohledně dovezení cigaret ze zahraničí či neprovedení jím
navrhovaného důkazu). Neobstojí v rámci citovaného dovolacího důvodu ani
námitky vztahující se k jeho pobytu ve V. K tomu lze podotknout, že soudy
nezpochybnily dobu jeho pobytu ve V., naopak správně dospěly k závěru, že
jakožto pomocník přispěl tím, že poskytl skladovací prostory a vozidla k
páchání trestné činnosti dalších osob, lhostejno, že po část inkriminované doby
se nenacházel na území České republiky. Nutno zdůraznit, že pomoc není součástí
společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo
ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale pouze jednání podporující
činnost pachatele, které nevykazuje znaky společného jednání ve smyslu § 9
odst. 2 tr. zák. Není sporu, že obviněný trestnou činnost hlavních pachatelů
podporoval, navíc, jak bylo shora uvedeno, jejich trestné činnosti si byl
vědom. Řadou důkazů byla prokázána i subjektivní stránka trestného činu. V
podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně, zejména na str. 29 – 32. Toliko ve stručnosti lze zmínit, že trestná
činnost obviněných byla po určitou dobu sledována, mobilní telefony obviněných
byly odposlouchávány a následně ve velké části u obviněných zadrženy. Co se
týče obviněného T. K. L., závěr o jeho vině byl učiněn s ohledem na to, že
poskytl spoluobviněným skladovací prostory a vozidla. Hodnotí-li obviněný
jednotlivé důkazy ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu, lze
konstatovat, že i tato námitka patří do kategorie skutkových námitek a její
původ je třeba spatřovat v hodnocení důkazů.
Lze proto shrnout, že obviněný v podaném dovolání uplatňuje toliko námitky,
které mají svůj základ v učiněném skutkovém zjištění. Nejvyšší soud však nemá
žádné pochybnosti o správnosti skutkového zjištění, když tomuto odpovídá i
právní kvalifikace skutku.
Vzhledem k tomu, že námitkami obviněný soudům v podstatě vytýká nesprávné
hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav, je nutno takové námitky
označit za irelevantní, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
nenaplňující. V této souvislosti se obviněný snaží docílit nejprve změny v
hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které
by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným
skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní
kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které
bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním
odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost
postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit
usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém
tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §
265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy
nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle
jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů
uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího
důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v
němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud
shledal, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces
ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v
řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní
řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v
souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Další námitky, které podle názoru obviněných znamenají zásah do jejich
zaručených práv vyplývajících z Listiny základních práv a svobod (čl. 8 odst.
2) a Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (čl. 6 odst. 1, 2), nekorespondují
se žádným dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na
jedné straně v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na
zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., přičemž na straně
druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům
předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. Jinými slovy řečeno, zásah do
ústavně zaručených základních práv a svobod, aniž by obviněný vznesl právně
relevantní námitku odpovídající některému ze zákonem stanovených dovolacích
důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. nelze konstatovat.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Obviněný v dovolání uvádí první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. Namítá současně, že došlo k zamítnutí řádného opravného
prostředku jeho družky N. T. T. Dodal, že jeho družka nebyla ani vyrozuměna o
termínu veřejného zasedání.
K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší
soud uvádí, že tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam,
kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité
rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo
toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek
(odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3
tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými
slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně,
jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem
byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace
není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky
obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné a podané odvolání podle § 256 tr. ř.
zamítl. To platí i ohledně odvolání podané družkou obviněného paní N. T. T.,
neboť o jejím odvolání odvolací soud učinil stejné rozhodnutí. Tím, že odvolací
soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost
výroků rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, je zřejmé že rozsudek soudu
prvního stupně podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému
nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší
soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v
této části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit. Z uvedeného logicky
plyne, že pod tento dovolací důvod nelze podřadit též námitky vztahující se k
přítomnosti družky obviněného u veřejného zasedání. Byla-li porušena ustanovení
o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, lze
úspěšně podat dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
d) tr. ř. Citovaný dovolací důvod však obviněný v podaném dovolání neuplatnil.
Ostatně i kdyby tak učinil, opět by danou námitkou vybočil z rámce dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť na přítomnost družky u
veřejného zasedání se daný dovolací důvod nevztahuje.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného T. K.
L. ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Dovolání podané s odkazem na dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.
ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., přičemž
stejné rozhodnutí učinil ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
l) tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí
dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by musel věc meritorně
přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění,
odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. K návrhu na odklad
výkonu trestu obviněného Nejvyšší soud nepřihlížel. Jednak proto, že v tomto
směru nebyl ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. předsedou senátu prvního stupně
dovolacímu soudu předložen příslušný návrh na takový postup, jednak proto, že
dovolání obviněného bylo, jak bylo výše uvedeno, odmítnuto.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. února 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann