6 Tdo 1372/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17.
prosince 2003 dovolání, které podal obviněný J. Š., nar., t. č. ve výkonu
trestu odnětí svobody ve V. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
31. 3. 2003, sp. zn. 6 To 25/2003, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní
věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 27/2002, a rozhodl
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 19 T 27/2002,
byl obviněný J. Š. uznán vinným skutky právně kvalifikovanými jako trestný čin
podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (ad 1), trestný čin podvodu
podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (ad 2) a trestný čin podvodu podle §
250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41
odst. 1 tr. zák. [ad 3a), b)]. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 250
odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 42 odst. 1 tr. zák. k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, přičemž pro výkon trestu
byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou
ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit
náhradu škody poškozeným M. F., ve výši 700.000,- Kč, firmě O., a. s., se
sídlem v P., P. J., ve výši 660.000,- Kč, J. K., ve výši 400.000,- Kč a, ve
výši 600.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. Š. odvolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 6 To 25/2003, byl
podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 19 T 27/2002. Dále
podle § 259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud nové rozhodnutí. Obviněný J. Š.
byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr.
zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., protože:
1) dne 18. 8. 1999 v M., vystupující jako „jednatel a výkonný ředitel“
společnosti M. E., s. r. o., se sídlem v P. 5, B., pobočka V., P., uzavřel jako
mandatář mandátní smlouvu s poškozenou M. F., jako mandantem a dle této smlouvy
se zavázal vždy v prvních 10 dnech v měsíci následujících po měsíci činnosti
mandatáře a v takto stanoveném termínu předat vždy mandantovi dohodnutou cenu
za plnění ve výši 100.000,- Kč, a to každý měsíc, až do vrácení částky
1.000.000,- Kč, kterou mu mandant (poškozená M. F.) poskytla ihned při podpisu,
ačkoliv neměl v úmyslu svůj závazek dodržet, neboť fakticky žádnou činnost
směřující k hospodaření s vkladem, tak jak se tomu dle smlouvy zavázal,
nevyvíjel a takto jednal s úmyslem získané prostředky použít pro vlastní
potřebu, čímž poškozené M. F. způsobil škodu ve výši 1.000.000,- Kč, přičemž
poškozené bylo z této částky vráceno pouze 300.000,- Kč,
2) dne 25. 1. 2000 v P., P. J., v sídle společnosti O., a. s., v zastoupení
JUDr. V. P., jako mandatář firmy T. E. Ing., s. r. o, se sídlem v P., uzavřel
mandátní smlouvu na zprostředkování úvěru pro společnost O., a. s., a
následovně jako zástupce firmy T. E., s. r. o, uzavřel s firmou O., a. s.,
zastoupenou ředitelem společnosti Ing. M. V. dne 17. 4. 2000 smlouvu inominátní
na zajištění úvěru v objemu 40.000.000,- Kč, přičemž dne 25. 1. 2000 při
uzavření mandátní smlouvy obdržel částku ve výši 60.000,- Kč v hotovosti, jako
zálohu a posléze po podepsání inominátní smlouvy obdržel cestou bankovního
převodu na účet firmy T. E. vedený u E., a. s., Praha, částku 600.000,- Kč,
smlouvy nedodržel a po vypovězení smlouvy inominátní, včetně smluv nadřazených,
poskytnuté částky nevrátil a smlouvy uzavřel, ačkoliv neměl v úmyslu dostát
svým závazkům, následným platebním povinnostem, neboť on sám ani společnost T.
E. Ing., s. r. o., a T. E. nevlastnili žádný finanční kapitál a veškerá jednání
činil se záměrem získané finanční prostředky si ponechat, čímž způsobil
společnosti O, a. s., se sídlem v P., P. J., škodu v celkové výši 660.000,- Kč,
3) dne 14. 8. 2000 v P., si vypůjčil od Ing. K. M., částku 400.000,- Kč, která
byla splatná dne 11. 9. 2000, přičemž když půjčka nebyla v uvedeném termínu
vrácena dne 18. 9. 2000 se za půjčku zavázal ručit formou postoupení pohledávky
poškozený J. K., nar. 5. 8. 1942, který měl za této situace plnit místo
obžalovaného, který však v následné přesně nezjištěné době do 27. 9. 2000
zfalšoval příkaz k platbě E. bankou, a. s., ze dne 21. 9. 2000 a dne 27. 9.
2000 takto upravený dokument faxoval poškozenému K., ačkoliv věděl, že žádné
peníze jako vrácení dluhu na jeho účet neposlal a tohoto jednání se dopustil,
ačkoliv věděl, že nevlastní žádný finanční ani jiný kapitál, neměl v úmyslu
dostát svým závazkům a činil tak se záměrem si finanční prostředky ponechat pro
vlastní potřebu, čímž způsobil poškozenému J. K. škodu v celkové výši
400.000,- Kč,
4) počátkem srpna 2000 uzavřel ústní dohodu s Ing. J. M., o půjčce ve výši
600.000,- Kč s tím, že tyto finanční prostředky potřebuje na zajištění
překládky obilí do vagónu v přístavu D. s tím, že po obdržení této částky dne
10. 8. 2000 se zavázal ji splatit do 14 dnů, což neučinil a následovně dne 25.
9. 2000 v sídle firmy M. P. v P., vystavil na jméno Ing. J. M. směnku na
částku 780.000,- Kč, v níž byly zahnuty i úroky s tím, že tuto směnku uhradí
poškozenému do 31. 10. 2000, přičemž v době uzavření dohody a vystavení směnky
neměl žádný finanční kapitál, nevyvíjel žádnou obchodní činnost, ze které by
mohl půjčku v uvedeném termínu uhradit, neměl v úmyslu svým závazkům dostát a
získané prostředky měly sloužit k jeho vlastní potřebě, čímž způsobil
poškozenému Ing. J. M. škodu nejméně ve výši 600.000,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný J. Š. odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák.
za použití § 42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
sedmi let, přičemž podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do
věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena
povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným M. F., ve výši 700.000,- Kč, firmě
O., a. s., se sídlem v P., P. J., ve výši 660.000,- Kč, J. K., ve výši
400.000,- Kč a Ing. J. M., ve výši 600.000,- Kč.
Vůči citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. Š. prostřednictvím
své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1
písm. a), g) tr. ř. Podle jeho názoru ve věci rozhodl soud, který nebyl
náležitě obsazen a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolací důvod, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, spatřuje
obviněný v tom, že Městský soud v Praze projednával jeho odvolání proti
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ve dnech 5. 3. a 31. 3. 2003, a to pokaždé
v jiném složení senátu, přičemž v případě odročeného veřejného zasedání
nepostupoval podle § 238 tr. ř. ve spojení s § 219 odst. 3 tr. ř.
Obviněný dále uvádí, že pokud byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §
250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41
odst. 1 tr. zák. spáchaným čtyřmi útoky, tak rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku. Konstatuje, že v případě jednání pod bodem 2) výroku
o vině napadeného rozsudku převzal zmíněné finanční částky. Tvrdí však, že ze
strany firmy O., a. s., došlo k jednostrannému vypovězení smlouvy mandátní a
inominátní. Protože vypovězením smluv mu vznikl nárok na úhradu vynaložených
nákladů a na přiměřenou úplatu, o jejichž výši vedly spor, tak finanční
prostředky nevrátil. Obviněný spatřuje nesprávnost právního posouzení skutku v
tom, že finanční prostředky ze strany firmy O., a. s., mu byly svěřeny, přičemž
pokud je za této situace nevrátil a bylo by prokázáno jeho zavinění, měl být
uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 tr. zák. Rovněž namítá
nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, neboť podle jeho názoru chybí
úmyslné zavinění, když svěřené peníze nevrátil pouze z důvodu nevyjasněné a
sporné výše vynaložených nákladů a přiměřené částky úplaty. K jednání popsanému
pod bodem 4) výroku o vině napadeného rozsudku uvádí, že v době, kdy si
půjčoval od Ing. J. M. částku 600.000,- Kč, tak jmenovaný mu dlužil částku
1.500.000,- Kč. Z důvodu existence zmíněného dluhu si částku 600.000,- Kč
započetl, čímž došlo k zániku pohledávky.
Obviněný také namítá, že pokud ve skutkové a ani v právní větě výroku o vině
není specifikováno odsouzení, které má zakládat znak zvlášť nebezpečné
recidivy, není na místě jeho jednání kvalifikovat ve smyslu ustanovení § 41 tr.
zák. Konstatuje, že tohoto nedostatku v rozhodnutí soudu prvního stupně si byl
vědom již soud odvolací, který ale učinil závěr, že jelikož věc přezkoumává
toliko na základě odvolání obviněného, nemůže v tomto směru provést doplnění
skutkové věty, neboť by tím jednal v rozporu s ustanovením § 259 odst. 4 tr. ř.
Z těchto důvodů, jenž jsou v dovolání podrobně rozvedeny, obviněný navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2003, sp.
zn. 6 To 25/2003, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 11. 2002,
sp. zn. 19 T 27/2002. Dále aby Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně obviněný požádal o
odložení nebo přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně
vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatuje, že
z obecných hledisek lze dovolání označit za přípustné. Dovolání však vytýká, že
obviněným uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
nekoresponduje s obsahem odůvodnění mimořádného opravného prostředku, neboť
uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů. K dovolacímu důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvádí, že ustanovení § 219 odst. 3 věty druhé
tr. ř. se vztahuje pouze k postupu v hlavním líčení, nikoli ve veřejném
zasedání. Proto ohledně tohoto dovolacího důvodu jde o dovolání zjevně
neopodstatněné. Vzhledem k uvedeným skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. dovolání odmítl, a toto
rozhodnutí učinil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání
obviněného J. Š. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.] bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a
na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody.
Podle § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu
některý z následujících důvodů:
a) ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě
obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího
stupně,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je možné
namítat, že rozhodnutí ve věci vydal soud, jenž podle ustanovení § 16 a § 17
tr. ř. nebyl soudem věcně příslušným. Prakticky by šlo o situaci, kdy ve věci
rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud,
přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle § 17
odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Dále
může dovolatel vytýkat, že ve věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě
obsazen; např. rozhodoval samosoudce namísto senátu, senát soudu byl složen z
předsedy senátu a přísedících, ač měl rozhodovat senát složený pouze ze soudců,
nebo opačně, dále senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se
podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem apod. Ustanovení upravující
obsazení soudu jsou obsažena v § 27 až § 35 zák. č. 6/2002 Sb., (o soudech a
soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je
umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkumu věci v případech, kdy ve věci
rozhodl nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen. V posuzované
věci však o takový případ nejde.
Obviněný v dovolání namítá, že Městský soud v Praze, který ve věci jednal
opakovaně, a to ve dnech 5. 3. a 31. 3. 2003, jednal pokaždé v jiném složení
senátu a ve věci rozhodl, aniž postupoval podle § 238 tr. ř. ve spojení s
ustanovením § 219 odst. 3 tr. ř. Tato ustanovení trestního řádu, přitom
upravují postup soudu. Podle § 238 tr. ř. se na veřejnost řízení, počátek a
odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Podle
§ 219 odst. 3 tr. ř., jestliže není třeba pro podstatnou vadu řízení nebo z
jiného důležitého důvodu provést hlavní líčení znovu, sdělí předseda senátu při
pokračování v odročeném hlavním líčení podstatný obsah dosavadního jednání.
Změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší
doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu
podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů;
není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu. Podle Nejvyššího
soudu námitka obviněného nesměřuje proti nesprávnému složení senátu, eventuálně
že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, ale napadá výlučně procesní postup
soudu v rámci odvolacího řízení. Jde tedy o námitku, která stojí mimo rámec
uplatněného zákonného dovolacího důvodu.
Ze zákonem vymezeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového
zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento
skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto
dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení
zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o
jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i vady
spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány
v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady,
které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení
důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy
navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o
vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze
jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v
citovaném zákonném ustanovení.
Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší
soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí)
instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by
se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení
zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke
zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu
druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými
zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy
skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to
především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost
pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
V případě jednání popsaného pod body 2) a 4) výroku o vině napadeného rozsudku,
tak v dovolání obviněný J. Š. v podrobnostech popisuje svoji verzi obou
událostí a konstatuje, že jednání bylo chybně právně posouzeno včetně absence
úmyslného zavinění. Podle názoru Nejvyššího soudu jsou tato tvrzení primárně
námitkami ohledně správnosti zjištěného skutkového stavu věci, jak ho na
základě provedených důkazů učinil soud prvního stupně, a poté i soud odvolací,
přičemž z těchto procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje nesprávné
právní posouzení zmíněné části skutku [body 2) a 4)], pro který byl odsouzen.
Jak již bylo výše uvedeno samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na
právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší
soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak konečným skutkovým
zjištěním vázán. Lze připomenout, že závěr o tom, zda je v trestní věci u
obviněné osoby dáno zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4, §
5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento závěr o subjektivních znacích
trestného činu je budován na základě skutkových zjištění soudu vyplývajících z
provedeného dokazování. V daném případě vyplývá úmyslné zavinění obviněného z
popisu skutku, přičemž dovolatel spojuje vadné posouzení subjektivní stránky
svého jednání s jiným skutkovým zjištěním, než jaké je v napadeném rozsudku
uvedeno. Dále Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, tvrzení, i právních názorů, o něž je v dovolání opírána
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., který musí být v dovolání nejen
formálně, ale i materiálně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, jenž jsou
dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku. Nestačí jen formální odkaz
na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Pokud by
dovolání obviněného obsahovalo jen dosud zmíněné námitky, bylo by nutno je
odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by bylo podáno z jiného
důvodu než je uveden v § 265b tr. ř.
Z dovolání obviněného J. Š. rovněž vyplývá námitka, že rozsudkem Městského
soudu v Praze byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3
písm. b) tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr.
zák., aniž skutková a právní věta obsahuje odsouzení, které mělo zákonný znak
zvlášť nebezpečné recidivy založit. Podle Nejvyššího soudu spadá tato výtka pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se týká nesprávného
právního posouzení skutku.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten,
kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v
omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na
cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Za zvlášť
nebezpečného recidivistu se podle § 41 odst. 1 tr. zák. považuje pachatel,
který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový
nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost
pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního
odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro
společnost. Zvlášť závažnými trestnými činy jsou podle § 41 odst. 2 tr. zák.
trestné činy uvedené v § 62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, za něž trestní
zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm
let.
Podle Nejvyššího soudu obsahuje popis skutku uvedený ve výroku o vině
napadeného rozsudku všechny zákonné formální a materiální znaky skutkové
podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Obviněný J Š. se ke škodě M. F., společnosti O., a. s., J. K. a Ing. J. M.
obohatil tím, že jmenované fyzické osoby, resp. v případě společnosti O., a.
s., jejího zástupce JUDr. V. P. a Ing. M. V. uvedl skutečnostmi blíže popsanými
v jednotlivých útocích v omyl a činem způsobil škodu, jejíž celková výše je
značnou škodu ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák.
Ve skutkových zjištěních, jak jsou popsána ve výrokové části napadeného
rozhodnutí, sice není uvedeno předcházející odsouzení obviněného J. Š., které
má znak zvlášť nebezpečné recidivy zakládat, což jmenovaný oprávněně namítá v
podaném dovolání. V tomto směru je nedostatečná nejen tzv. skutková věta, ale
rovněž i věta právní. Podle názoru Nejvyššího soudu však zmíněné okolnosti
neznamenají, že výrok napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž
obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b)
tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1
tr. zák., je nezákonný, neboť jde pouze o formální vadu.
Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že již odvolací soud si byl vědom ne zcela
správného postupu soudu prvního stupně (tzv. skutková i právní věta rozsudku
postrádaly okolnosti zakládající znak zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41
odst. 1 tr. zák.). Přitom v rámci přezkoumávání rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 5 ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 19 T 27/2002, dospěl k závěru, že z jeho
odůvodnění, které s výrokovou částí rozhodnutí tvoří jednotu, je zcela zřejmé,
že právě odsouzení obviněného rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
5. 9. 1996, sp. zn. 5 T 25/95, pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4
tr. zák. a částečný výkon tohoto trestu, jenž předcházel spáchání předmětné
trestné činnosti, za kterou byl Obvodním soudem pro Prahu 5 odsouzen, založily
znak zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák.
Podle Městského soudu v Praze je rozhodující, že v rámci rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 5 je skutečnost zvlášť nebezpečné recidivy spolu s uvedením
ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. vyjádřena ve výroku o vině a že obviněnému byl
trest vyměřen podle speciálního ustanovení § 42 odst. 1 tr. zák. S dosud
konstatovanými závěry odvolacího soudu i Nejvyšší soud souhlasí. Nelze ale
přisvědčit postupu tohoto soudu, pokud s poukazem na zásadu zákazu změny k
horšímu vyjádřenou v ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. (v neprospěch obžalovaného
může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního
zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody
tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na
náhradu škody), výše uvedený nedostatek v rámci odvolacího řízení nenapravil.
Jelikož odvolání podal pouze obviněný, tak v rozporu s ustanovením § 259 odst.
4 tr. ř. by v jeho neprospěch byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tehdy,
pokud by došlo ke změně některého z výroků napadeného rozhodnutí, přičemž tyto
změny (např. ve skutkových zjištěních, použité právní kvalifikaci, druhu a
výměry trestu, ochranném opatření, náhradě škody) by zároveň znamenaly zhoršení
jeho postavení, a to vůči rozhodnutí, které bylo na podkladě opravného
prostředku zrušeno. V daném případě tomu tak nebylo, neboť odstraněním
zmíněného nedostatku odvolacím soudem by k žádné změně v neprospěch obviněného
nedošlo. Lze připomenout, že soudy prvního i druhého stupně dospěly ke shodnému
a důvodnému závěru, že obviněný J. Š. se dopustil trestné činnosti jako zvlášť
nebezpečný recidivista, neboť zjištěné okolnosti prokazovaly naplnění všech
formálních a materiálních znaků stanovených v § 41 odst. 1 tr. zák. (tomuto
právnímu názoru ani dovolání nic nevytýká) a jmenovanému byl za použití § 42
odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody. Napadené rozhodnutí přitom
obsahuje věcně správné argumenty náležitě odůvodňující oprávněnost použité
právní kvalifikace (str. 9 a 10 rozsudku odvolacího soudu).
Podle názoru Nejvyššího soudu není v současnosti nutné zmiňovaný nedostatek
napravovat cestou mimořádného opravného prostředku (dovolání), a to s ohledem
na jeho charakter a okolnost, že v ostatních směrech je napadené rozhodnutí v
případě právního posouzení skutku správné. Zrušení tohoto rozhodnutí a doplnění
skutkové i právní věty o již konstatované rozhodnutí Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 5. 9. 1996, sp. zn. 5 T 25/95, by následně nevedlo k jinému
rozhodnutí ve věci. V tomto případě proto převažuje v řízení o dovolání zájem
společnosti na zachování právní moci napadeného rozhodnutí, tj. jeho
nezměnitelnosti.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ve smyslu §
265i odst. 1 písm. f) tr. ř. je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo
zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání
řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněného J. Š.odmítl. Proto
nepostupoval podle § 265i odst. 3, přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval o podnětu obviněného na odklad nebo přerušení výkonu
rozhodnutí, který učinil v dovolání. Podle § 265h odst. 3 tr. ř. je osobou
oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvního stupně,
který jej však neučinil. Nebylo proto třeba rozhodnout o tomto podnětu
samostatným výrokem, přičemž předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody
k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr.
ř.).
V Brně dne 17. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák
Vypracoval:
JUDr. Štefan Škadra