Současně s tímto návrhem dovolatel učinil podnět, aby předseda senátu Městského soudu v Praze podle § 265h odst. 3 tr. ř. dovolacímu soudu navrhl přerušení výkonu rozhodnutí, které na základě napadeného rozsudku vykonává, neboť podle jeho názoru je z výše uvedeného zřejmé, že se posuzovaného trestného činu ublížení na zdraví nedopustil, a výkon uloženého trestu tak považuje za neopodstatněný.
Již na tomto místě je třeba uvést, že předseda senátu soudu prvního stupně neshledal, jak výslovně uvedl na předkládací zprávě, s níž věc předložil Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), důvody k podání návrhu na přerušení výkonu trestu odnětí svobody uloženého dovolateli. Nejvyšší soud tudíž neměl podklad pro rozhodnutí o přerušení výkonu rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. ř. Předseda senátu Nejvyššího soudu pak neshledal důvody pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř.
K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zrekapituloval dosavadní stav řízení, konstatoval, že podle § 265b odst. 1 tr. ř. nemohou být důvodem dovolání nesprávná skutková zjištění. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít ty výhrady, které směřují do oblasti skutkových zjištění, hodnocení důkazů a takové námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, jako je tomu v daném případě.
V těchto souvislostech státní zástupce poukázal na to, že dovolatel v návaznosti na nedodržení zásady „in dubio pro reo“ zpochybňuje skutkové závěry soudů obou stupňů s tím, že za situace, kdy nebylo nalezeno tělo poškozené, nebylo možné ani zjistit míru porušení normálních tělesných nebo duševních funkcí s vlivem na obvyklý způsob života poškozené či dospět k závěru, že poškozená je po smrti, přičemž pouze na základě svědectví I. T., či nálezu džínových kalhot poškozené ve veřejných prostorách hřbitova, za současného negativního nálezu džínových vláken na noži dovolatele, nelze vytvořit ucelenou představu o tom, k čemu reálně na V.
h. dne 8. 4. 1993 došlo, a tak bezpečně zjistit příčinné působení jednání dovolatele na zdraví poškozené, ale ani prokázat úmysl dovolatele způsobit poškozené újmu na zdraví. K těmto námitkám dovolatele státní zástupce uvedl, že by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze tehdy, pokud by byl zřejmý extrémní nesoulad mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a závěry učiněnými soudy obou stupňů v dané věci. Naproti tomu námitku dovolatele, že popis skutku, jak je uveden v rozsudku soudu prvého i druhého stupně, nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 4 tr.
zák., označil z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní. Poté státní zástupce citoval popis skutku z výroku o vině z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 2 To 19/2004, a skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 175/1990 Sb., přičemž učinil závěr, že skutková věta citovaného rozsudku o vině koresponduje s právní větou tohoto rozhodnutí, neboť vyjadřuje přinejmenším nepřímý úmysl obviněného způsobit poškozené újmu na zdraví a současně alespoň nedbalostní následek jeho jednání ve formě smrti poškozené /§ 6 písm. a) tr.
zák./, takže nelze dovodit dovolatelem namítaný rozpor mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a způsobem jejich právního hodnocení. K tomu dodal, že ani dovolatel nezpochybňuje, že dne 8. 4. 1993 kolem 2.30 hod. doprovázel poškozenou A. Š. z vinárny „N. B.“ v S. ulici v P. a při cestě do místa jejího bydliště přes prostor V. h. mezi nimi došlo ke konfliktu, a to z důvodů, které mohly zůstat neobjasněny, jelikož nejsou při dané právní kvalifikaci jednání obviněného podstatné.
Další skutkové okolnosti pak soudy obou stupňů dovodily z nepřímých důkazů, z nichž sice ani jeden nemohl sám o sobě vést k závěru o vině obviněného trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 175/1990 Sb., avšak pokud je soudy hodnotily komplexně ve své vzájemné logické souvislosti, nemohly dospět k jinému, než shora uvedenému výroku o vině obviněného. V návaznosti na výše uvedené a s odkazem na konkrétní důkazy a skutečnosti z nich vyplývající státní zástupce zdůraznil, že v dané věci nelze dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů, a proto navrhl, aby dovolací soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. Dodal přitom, že podle ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. může dovolací soud toto rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas státního zástupce. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než který je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný J. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná (vykonaná) skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný J. K. však v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil z podstatné části námitky primárně směřující do oblasti skutkových zjištění. Soudům totiž v prvé řadě vytýká neúplnost důkazního řízení (viz námitku, že nebyl předložen důkaz o smrti poškozené), nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci, přičemž zpochybňuje závěr, že by popsaný skutek a jeho pachatelství byly prokázány. V souvislosti s tím namítá, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následným zmizením poškozené, ani jeho úmysl způsobit poškozené ublížení na zdraví. Z takto vytýkaných vad pak dovozuje i nesprávnost právního posouzení skutku.
Tyto (mezitímní) závěry jsou dostatečně zřejmé již z argumentace dovolatele, podle níž za současné neexistence jediného přímého důkazu nebo uzavřené skupiny nepřímých důkazů bezpečně prokazujících příčinnou souvislost měl soud postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a přiklonit se k jeho tvrzení, že na poškozenou neútočil. Ve stejném smyslu svědčí též názor dovolatele, že shromážděné důkazy jednoznačně nesměřují k němu, jako k subjektu trestného činu, ale ani k jednoznačnému závěru, že se trestný čin vůbec stal, s čímž spojuje tvrzenou problematičnost právní kvalifikace. Ostatně, i závěrečný návrh, jímž se domáhá zproštění obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., tedy proto, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, rozvedené závěry potvrzuje.
To znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem ve skutečnosti spatřován z podstatné části v porušení zásad vymezených v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Takové námitky, jež mají procesní charakter, pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze, i když dovolatel v souvislosti s nimi formálně na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkazuje.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že skutek tak, jak je popsán ve výrokové části rozsudku soudu prvého i druhého stupně a rozveden v odůvodnění těchto rozhodnutí, nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o argumentaci právně relevantní.
Trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění účinném ke dni 8. 4. 1993, se dopustil ten, kdo jinému úmyslně ublížil na zdraví a tímto činem způsobil smrt.
V posuzovaném případě ze skutkových zjištění vyjádřených (popsaných) v tzv. skutkové větě výroku napadeného rozhodnutí vyplývá, že obviněný J. K. „8. dubna 1993 poté, co v noci kolem 02:30 hod. doprovázel A. Š., z vinárny „N. B.“ v S. ul. v P. do jejího bydliště v I. ul. v P., prolezl s ní dírou v plotě do prostoru V. h., kde mezi nimi došlo ke konfliktu, při kterém ji napadl a zranil nožem a při další potyčce nezjištěným způsobem usmrtil.“
V souvislosti s uplatněnými námitkami obviněného a shora popsaným skutkovým stavem považuje Nejvyšší soud (ve shodě se státním zástupcem) za vhodné poukázat na skutečnosti z rozsudku soudu prvého a druhého stupně plynoucí, a to, že závěr o objektu trestného činu (minimálně zdraví poškozené A. Š.), resp. předmětu útoku (tělu poškozené), soudy učinily na základě skutečnosti, že manžel poškozené K. Š. nalezl v prostorách V. h. džínové kalhoty, které měla poškozená prokazatelně na sobě předtím, než byla naposledy viděna dalšími svědky (V.
H. a T. V.) při odchodu s obviněným ze jmenované vinárny. Skutečnost, že přinejmenším zdraví poškozené se stalo objektem násilného jednání ze strany další osoby, je zřejmá mj. i z toho, že na uvedených džínových kalhotech byly zjištěny stopy lidské krve, přičemž krevní skupinová vlastnost odpovídala jak krvi poškozené, tak obviněného, že zajištěné džínové kalhoty poškozené byly silně znečištěny zeminou a byly rozpárány, a to zčásti ostrým řezným nástrojem, a také z faktu, že od okamžiku, kdy byla poškozená naposledy spatřena ve společnosti obviněného, nebyla i přes její prokazatelnou vázanost na rodinu zaregistrována její fyzická existence.
V těchto souvislostech nutno připomenout výpověď svědkyně I. T., která zaslechla dne 8. 4. 1993 kolem 02.30 hod. ženský výkřik (a krátce poté nárazy do plechové ohrady) vycházející z míst, kde bylo porušeno oplocení areálu V. n. a hřbitova a kde se obviněný podle své výpovědi v této době s poškozenou pohyboval. Soudy obou stupňů svůj závěr o tom, že to byl právě obviněný, kdo poškozenou fyzicky napadl přinejmenším v nepřímém úmyslu způsobit jí „prostou“ újmu na zdraví a z nedbalosti jí způsobil smrt, založily též na řadě dalších nepřímých důkazů.
Jmenovitě je na místě zmínit výpověď svědkyně I. N., která dne 9. 4. 1993 viděla obviněného prát si své oděvní svršky, jejichž vyprání mu nabízela, což odmítl, výpověď svědka A. K., před kterým obviněný při společném výkonu trestu odnětí svobody mluvil o nějaké ženě na hřbitově v tom smyslu, že se postaral o to, že už nepromluví. Zmínit je třeba i výpovědi svědkyň H. H. (dříve S.) a J. K. (dříve B.), které popsaly násilnické chování obviněného vůči ženám v minulosti, a to i za použití nože, který nosil u sebe.
Soudy také vzaly v úvahu a hodnotily skutečnost, že obviněný v inkriminované době pracoval na V. h. jako hrobník, v souvislosti s čímž vyvodily, že byl schopen zbavit se těla poškozené tak, aby již nebylo nalezeno, a dále, že některé rozhodné skutečnosti obviněný popisoval v rozporu s prokázanou realitou (např. střelbu do vzduchu vyloučenou výpovědí svědkyně I. T.). Co do podrobností postačí odkázat na hodnotící úvahy a závěry popsané v rozhodnutích soudů obou stupňů.
Z výše rozvedených skutkových zjištění vyplývá (z hlediska subjektivní stránky) úmyslné zavinění obviněného /minimálně úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák./ ve vztahu k ublížení na zdraví poškozené. Obviněný totiž úmyslně vedl vůči tělu poškozené útok nožem a zranil ji, přičemž musel být právě vzhledem k povaze použité zbraně, kterou je třeba označit (vzato k předmětu útoku) za poměrně velmi účinnou, minimálně srozuměn s tím, že poškozené přivodí poranění rázu ublížení na zdraví. Závěr o nedostatku úmyslného zavinění obviněného by bylo možno učinit pouze na podkladě jiných skutkových zjištění, tedy při jiném hodnocení provedených důkazů a za odlišného skutkového stavu, než na jakém spočívá rozhodnutí odvolacího soudu.
Z popisu skutku je přitom zjevné, že jednání obviněného vůči poškozené tvořilo celek (vnitřně strukturovaný do jednotlivých útoků). Tímto jednáním „v základu“ úmyslným, přičemž úmysl, jak shora uvedeno, pokrýval alespoň zranění rázu ublížení na zdraví, obviněný přivodil poškozené smrt. Ve vztahu k tomuto těžšímu následku nedávají soudy zjištěné skutkové okolnosti dostatečný poklad pro závěr o úmyslném zavinění, zde však soudy správně konstatují, že k následku, tj. smrti poškozené došlo zaviněným jednáním minimálně ve formě nedbalosti /nevědomé podle § 5 písm. b) tr. zák./.
V souvislosti s tím je na místě konstatovat, že podle § 6 písm. a) tr. zák. se k okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Z výše uvedené citace ustanovení § 221 odst. 1, odst. 4 tr. zák. plyne, že k trestní odpovědnosti za jmenovaný těžší následek postačilo v případě trestného činu ublížení na zdraví nedbalostní zavinění.
Na základě těchto skutečností lze uzavřít, že mezi soudy vykonanými skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění účinném v době spáchání činu není extrémní nesoulad. Formálně právně relevantním dovolacím námitkám proto nemohl Nejvyšší soud přiznat žádné opodstatnění.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. K. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý