U obviněného P. B. však o takový případ nejde, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (o podaném odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§ 254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů jsou irelevantní námitky obviněného P. B., jimiž v podrobnostech vznáší výhrady ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů. Jak již bylo řečeno, v uvedeném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Zmíněné výhrady obsahově nenaplňují nejen obviněným deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.
V dovolání obviněný P. B. rovněž tvrdí, že nebyl prokázán jeho úmysl I. J. usmrtit. Tato námitka obsahově uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje, neboť je vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené rozhodnutí vykazuje namítanou právní vadu.
Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí a čin spáchá zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem. Podle § 4 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
„Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchaný, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného“ (viz rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 60/1972-IV).
Ze skutku, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze, vyplývá, že kritického dne obviněný P. B. fyzicky napadl brutálním způsobem za použití činky poškozenou I. J., a to v době, kdy ležela na posteli a zřejmě spala, přičemž jí způsobil těžká zranění (ve výrokové části rozhodnutí podrobněji popsaná) bezprostředně ji ohrožující na životě, přičemž „… bezprostřední příčinou smrti poškozené bylo udušení z překrytí nosu a úst a vdechnutí krve do dýchacích cest a do plic při tříštivé zlomenině nosních kůstek a zlomenině spodiny lební, kdy smrt poškozené, s ohledem na rozsah poranění mozku, nebylo možno odvrátit ani včasnou odbornou lékařskou pomocí.“ Z popisu tzv. skutkové věty rozsudečného výroku je zjevné, že obviněný tento čin, jímž poškozenou usmrtil, spáchal úmyslně.
Pokud jde o naplnění subjektivní stránky tak prvostupňový soud k činu obviněného mimo jiné konstatoval: „…jednal minimálně v úmyslu nepřímém, neboť s ohledem na své mentální schopnosti, kdy jeho intelekt je v pásmu normy, si musel být naprosto jednoznačně vědom toho, že mlátí-li někoho, v daném případě ženu tříkilovou činkou do hlavy a obličeje, navíc spící ženu, která se ani nebrání, způsobí jí tímto jednáním smrt…“ (str. 11 rozsudku soudu prvního stupně). V této spojitosti Vrchní soud v Praze s poukazem na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který popsal zranění poškozené a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, jenž hodnotil osobnost obviněného a jeho rozumovou úroveň, k jednání obviněného zdůraznil: „…proti poškozené zaútočil za použití ocelové činky o hmotnosti tří kg tak, že jí zasadil nejméně pět úderů do různých lokalit hlavy, do její zadní části a obou spánkových krajin, a do obličeje, jak bylo zjištěno při pitvě.
Přitom všechny tyto údery vedl značnou silou do té míry, že poškozené způsobil velmi těžká poranění, zejména poškození mozku bezprostředně ji ohrožující na životě, jak uzavřeli znalci soudní lékaři. V důsledku utrpěných zranění dle znalců došlo k úrazovému otoku mozku, masivnímu vdechnutí krve do dýchacích cest a do plic se známkami dušení. Obžalovaný však poté ještě zakryl hlavu poškozené igelitovým sáčkem a z bytu utekl, přičemž udušení z překrytí nosu a úst bylo spolu s vdechnutím krve do dýchacích cest a do plic při tříštivé zlomenině nosních kůstek a zlomenině spodiny lební bezprostřední příčinou smrti poškozené.“ Současně odvolací soud
zdůraznil: „Útočil-li obžalovaný proti hlavě poškozené takovýmto způsobem, byť jeho agrese byla afektivně zabarvena, jak konstatovali znalci zabývající se jeho duševním stavem, musel si být při své inteligenci zjištěné již zmíněnými znalci plně vědom toho, že může dojít a nejspíše také dojde k vážnému poranění mozku a že při závažném poranění mozku jako ústředního orgánu nervové soustavy zpravidla dochází ke smrti oběti, jakož i toho, že při zakrytí dýchacích cest igelitovým sáčkem, zvláště u oběti nacházející se v bezvědomí je smrtelný následek téměř jistý.
Způsob provedení činu, a to nejen útok cílený na hlavu a obličej, ale i četnost zasazených úderů vedených velkou silou a zejména použitý nástroj, ocelová činka o váze tří kg, jakož i následné překrytí dýchacích cest i dle přesvědčení vrchního soudu jednoznačně svědčí pro závěr, že musel být se smrtelným následkem přinejmenším srozuměn a že tedy jednal minimálně v nepřímém úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. poškozenou usmrtit, jak shledal městský soud. Vrchní soud však má za to, že mělo být s ohledem na způsob provedení činu i jeho devastující následky uvažováno o naplnění úmyslu v jeho přímé formě dle § 4 písm. a) tr.
zák., tedy že obžalovaný poškozenou usmrtit chtěl, ovšem napadený rozsudek je přezkoumáván toliko z podnětu odvolání obžalovaného a zákaz reformace in peius zakotvený v § 259 odst. 4 tr. ř. nedovoluje změnit tento v neprospěch odvolatele a při případné změně formy úmyslu na její závažnější variantu by došlo ke zhoršení postavení obžalovaného“ (vše na str. 5 až 6 rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud pouze připomíná, že podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z jehož závěrů soudy obou stupňů vycházely, k činu obviněného vyplývá, že „V době páchání trestné činnosti byly jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti snížené nejvýše mírně, tj. forenzně nepodstatně, a to v důsledku silného rozrušení (prostého afektu) v důsledku nepříznivých povahových rysů v rámci vady osobnosti“ (str.
9 rozsudku městského soudu). Rovněž je zřejmé, že na subjektivní stránku v jednání obviněného, a to naplnění jejího obligatorního znaku – úmyslného zavinění, bylo v soudním řízení usuzováno z konkrétních okolností objektivní povahy, jak byly na podkladě provedených a zhodnocených důkazů zjištěny.
S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, jak byla v soudním řízení ve věci učiněna, objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného P. B. jako trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. včetně úmyslného zavinění a splnění náležitosti vyžadované ustanovením § 88 odst. 1 tr. zák., neboť jiného úmyslně usmrtil a spáchal takový čin zvlášť surovým způsobem. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze též aplikovaná právní věta. Napadená rozhodnutí netrpí vadou, kterou obviněný v mimořádném opravném prostředku relevantně uplatnil.
V dovolání obviněný P. B. vznesl i výtku spočívající v tvrzení, že uložený trest je nepřiměřený, nemůže splnit zákonem sledovaný účel, nepřispěje k jeho resocializaci ani mu nedává perspektivu návratu a opětovného začlenění do běžného života. Tato námitka však uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod obsahově nenaplňuje, a tudíž v tomto směru nelze napadený rozsudek přezkoumávat. Pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají výhrady, které se týkají přiměřenosti trestu. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku toho, že je vadný výrok o vině, lze jej z hmotně právního důvodu cestou dovolání napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nelze dovoláním napadat výrok o trestu s námitkami proti jeho přiměřenosti, proti způsobu, jímž soud hodnotil polehčující a přitěžující okolnosti apod. Vyplývá to ze samotné podstaty dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen jen k nápravě těch nejzávažnějších vad při ukládání trestu, jak jsou zakotveny v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.; toto ustanovení upravuje zákonný dovolací důvod speciálně a výslovně jen proti výroku o trestu. „Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku, záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu“ (viz rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 22/2003).
Je očividné, že napadeným rozsudkem nebyl obviněnému P. B. uložen trest, který zákon nepřipouští ani trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin vraždy podle § 219 odst. 2 tr. zák. Vrchní soud v Praze podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek prvostupňového soudu ve výroku o trestu a nově podle § 219 odst. 2 tr. zák. obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání třinácti roků. Takto vyměřený trest (pozn. při samé dolní hranici trestní sazby dané ustanovením § 219 odst. 2 tr. zák., jež stanoví trest odnětí svobody na dvanáct až patnáct let nebo trest výjimečný) podle jeho přesvědčení odpovídá všem zákonným hlediskům stanoveným v § 31 odst. 1 tr. zák. o druhu a výši trestu i ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu. Současně odvolací soud shledal existenci skutečností, které odůvodňovaly použití ustanovení § 39a odst. 3 tr. zák. (mimo jiné stanoví, že soud může zařadit pachatele do jiného typu věznice, než do které má být podle odstavce 2 zařazen, má-li se zřetelem na závažnost trestného činu a na stupeň a povahu narušení pachatele za to, že bude jeho náprava v jiném typu věznice lépe zaručena). V této souvislosti při úvaze o trestu a způsobu jeho výkonu zdůraznil: „Podle § 39a odst. 3 tr. zák. stejně jako již městský soud obžalovaného pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Ve shodě s městským soudem má totiž za to, že u obžalovaného, který nebyl nikdy soudně trestán lze uzavřít, že není natolik narušeným pachatelem, aby musel trest vykonávat ve věznici se zvýšenou ostrahou, kam by měl být podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen. K jeho nápravě, zvláště, když jsou jeho resocializační možnosti příznivé, postačí výkon trestu v mírnějším typu věznice, kde bude jeho náprava bezpochyby také lépe zajištěna“ (str. 8 rozsudku soudu druhého stupně). Je tudíž zřejmé, že byly při ukládání trestu zohledněny skutečnosti týkající se osobních poměrů obviněného i možnosti jeho nápravy.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. B. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k