6 Tdo 1389/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15.
ledna 2004 dovolání, které podal obviněný A. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí
svobody ve V. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2002,
sp. zn. 3 To 609/2002, jenž rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 70 T 293/2001, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. J. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. 70 T 293/2001,
byl obviněný A. J. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1
písm. a) tr. zák. (ad 1. výroku), pokusem trestného činu ublížení na zdraví
podle § 8 odst. 1 k § 221 odst. 1 tr. zák. (ad 2. - 5. výroku), trestným činem
výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (ad 4. výroku), trestným činem
vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. (ad 6. výroku), trestným činem porušování
domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. (ad 7. výroku), trestným činem
znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. (ad 8. výroku), trestnými činy ublížení
na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr.
zák. (ad 9. výroku) a pokusem trestného činu porušování domovní svobody podle §
8 odst. 1 k § 238 odst. 1, 2 tr. zák. (ad 10. výroku).
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 241 odst. 1 tr. zák. za
použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří
roků a šesti měsíců, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro
výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla
obviněnému uložena povinnost zaplatit S. b. d. V. se sídlem v O., škodu ve výši
1.880,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený subjekt odkázán se
zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný A. J. odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2002, sp. zn. 3 To 609/2002,
byl k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř.
zrušen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. 70 T
293/2001, a to ve výroku o vině v bodech 1. – 5., 7. – 8. a ve výroku o
trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí.
Obviněný A. J. byl uznán vinným, že:
1) v blíže nezjištěné době začátkem července 2001 v O.v bytě uživatelky L. J.
odcizil ke škodě L. J. z krabice uložené ve spíži částku 20.000,- Kč,
2) dne 17. 9. 2001 v O., na ul. N., v bytě uživatelky L. J., po předchozí
slovní rozepři fyzicky napadl L. J. tak, že ji opakovaně uhodil otevřenou dlaní
do obličeje, poté ji ve výtahu opětovně napadl otevřenou dlaní do obličeje a
kopl kolenem do čela a vzápětí před domem ji uchopil za vlasy, shodil na zem a
kopal do břicha a zad, a takto poškozené L. J. způsobil bouli a modřinu na čele
a bolestivost zad,
3) dne 15. 10. 2001 kolem 12.30 hod. v O. v bytě č. uživatelky L. J., po
předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozenou L. J. tak, že ji několikrát
udeřil otevřenou dlaní do obličeje a do oblasti pravého oka a dvakrát ji udeřil
do zad, a takto jí způsobil zhmoždění pravé koule oční, podkožní krvácení a
otok horního a dolního víčka vpravo s dobou léčení nepřesahující 7 dnů,
4) v období od počátku září 2001 do 16. 10. 2001 v O., na ul. N., v bytě
uživatelky L. J. proti vůli L. J. v bytě bydlel a vynucoval si do něj opakovaně
vstup tak, že L. J.u odstrčil ze dveří, když mu ve vstupu bránila, či využíval
jejího strachu z jeho osoby z důvodu soustavného fyzického napadání, kterého se
vůči ní dopouštěl,
5) v přesně nezjištěného dne měsíce září 2001 v O., v chodbě domu č. na ul. N.
proti vůli poškozené L. J. násilím jí svlékl kalhoty a přes její slovní
nesouhlas, pod pohrůžkou zbití, vykonal proti její vůli pohlavní styk.
Takto zjištěný skutkový stav odvolací soud právně kvalifikoval v bodě 1) jako
trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., v bodě 2) - 3) jako
pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 221 odst. 1 tr.
zák. a trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., v bodě 4) jako
trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a v bodě
5) jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 241 odst. 1 tr. zák. a § 35
odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků
nepodmíněně. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen
do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný A. J. prostřednictvím
svého obhájce dovolání, které bylo učiněno u Okresního soudu v Ostravě dne 30.
5. 2003. Mimořádným opravným prostředkem obviněný napadl výrok o vině uvedený
pod bodem 5) rozsudku a výrok o trestu, přičemž ho opřel o dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V dovolání obviněný namítá, že v popisu tzv. skutkové věty nejsou naplněny
všechny zákonné znaky trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák.
Podle jeho názoru odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí sice rozvedl výpověď
poškozené z veřejného zasedání, ale neuvedl konkrétní skutkové okolnosti
odůvodňující použití dané právní kvalifikace. Pochybnosti má zejména o
existenci subjektivní stránky trestného činu znásilnění, neboť naplnění tohoto
znaku skutkové podstaty je o to složitější, že s poškozenou žili jako druh a
družka; často měli pohlavní styk, což mohlo při správném posouzení skutku vést
ke zvážení i existence skutkového omylu negativního.
Dále obviněný uvádí, že byť si je vědom toho, že tato skutečnost není dovolacím
důvodem, tak trestným činem znásilnění byl uznán vinným poté, co soud zásadním
způsobem změnil popis skutku, a to na základě výpovědi poškozené u veřejného
zasedání. V této souvislosti se domnívá, že odvolacím soudem došlo k porušení
totožnosti skutku. Obviněný vyslovuje rovněž své přesvědčení, že pokud odvolací
soud prováděl dokazování, nepostupoval správně, neboť nahrazoval činnost soudu
prvního stupně a svým postupem mu upřel právo na řádný opravný prostředek.
S ohledem na uvedené námitky obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené
rozhodnutí ve všech výrocích a Krajskému soudu v Ostravě přikázal věc k novému
projednání a rozhodnutí.
Podle § 265h odst. 2 věty první tr. ř. předseda senátu soudu prvního stupně
odeslal opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství s
upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním
dovolání v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./. Nejvyšší soud
však ke dni rozhodnutí ve věci vyjádření neobdržel.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání
obviněného A. J. je přípustné /§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, bylo podáno
osobou oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a
na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 t. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
V rámci takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak
nesprávnost právního posouzení skutku, tj. chybnou právní kvalifikaci skutku,
jak byl v původním řízení zjištěn a jednak vadnost jiného hmotně právního
posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky
nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové
okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (trestního, ale i jiných
právních odvětví). Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného
prostředku jsou koncipovány v ustanovení § 265b tr. ř. tak, že dovoláním není
možné napadat samotná skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů, tedy že
nebyl dodržen procesní postup stanovený v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud
není další odvolací instancí a v uvedených směrem nemůže přezkoumávat postup
soudů obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z
jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový
stav zvažuje hmotně právní posouzení skutku.
Z konstatovaných důvodů je nutno označit za irelevantní výše popsané námitky
obviněného týkající se skutkových zjištění včetně způsobu hodnocení důkazů.
Také jeho výtky ohledně nedodržení totožnosti skutku odvolacím soudem a že
dokazováním v odvolacím řízení mu bylo odejmuto právo odvolání, nelze podřadit
pod jím uplatněný dovolací důvod, ale ani pod jiný zákonem stanovený dovolací
důvod. Pokud by obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. výlučně jen z těchto námitek, bylo by nezbytné, aby Nejvyšší soud podle
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť by bylo podáno z jiného
důvodu než je uveden v § 265b tr. ř.
V dovolání obviněný A. J. rovněž tvrdí, že v popisu tzv. skutkové věty nejsou
naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění
podle § 241 odst. 1 tr. zák. a že ani odůvodnění napadeného rozsudku neobsahuje
závěry soudu o konkrétních skutkových okolnostech, z nichž lze existenci
zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu dovodit. V daném případě jde
o námitky ohledně nesprávného právního posouzení skutku, tj. uplatněné v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto směru je však
podané dovolání zjevně neopodstatněné.
Trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo
násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo
jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije
bezbrannosti jiného.
Ve stručnosti lze připomenout, že objektem trestného činu znásilnění je právo
člověka (ženy či muže) svobodně rozhodnout o svém pohlavním životě. Podle
ustálené rozhodovací praxe soudů se za násilí ve smyslu § 241 odst. 1 tr. zák.
považuje použití fyzické síly ze strany pachatele, a to za účelem překonání
nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení soulože (či
jiného obdobného pohlavního styku) proti její vůli. Za pohrůžku bezprostředního
násilí je pak považována pohrůžka takovým násilím, které bude vykonáno
bezprostředně, nepodrobí-li se poškozený vůli útočníka. Tato pohrůžka bývá
vyjádřena zpravidla slovně, ale za jistých skutkových okolností může být
vyjádřena i konkludentním jednáním (obstoupením, napřahováním se k úderu, či
zatínáním pěstí spojeného s posunky z nichž vyplývá odhodlání použít násilí
apod.), je-li z něho, jakož i z jiných okolností zřejmé, že nepodrobí-li se
poškozený vůli pachatele, dojde bezprostředně k užití násilí.
Pro posouzení zda obviněný A. J. spáchal trestný čin znásilnění podle § 241
odst. 1 tr. zák. či nikoli, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v
rozsudku odvolacího soudu a rozvedený v jeho odůvodnění.
V tzv. skutkové větě, jak je popsána v bodě 5) výroku o vině v rozsudku
odvolacího soudu, se k jednání obviněného A. J. mimo jiné uvádí: „…proti vůli
poškozené L. J. násilím jí svlékl kalhoty a přes její slovní nesouhlas, pod
pohrůžkou zbití, vykonal proti její vůli pohlavní styk.“ V podrobném odůvodnění
napadeného rozsudku se ke skutkovým zjištěním mimo jiné konstatuje: „…v
prostoru za výtahem v suterénu domu, v němž poškozená bydlí, dle odvolacího
soudu bylo prokázáno, že obžalovaný J. násilím a pod pohrůžkou násilí přinutil
poškozenou L. J. k souloži. Došlo k tomu krátce poté, co poprvé oznámila, že
byla pobita obžalovaným, tj. po 17. 9. 2001, kdy v prostoru za výtahem, který
se nacházel v suterénu domu, ji přes její nesouhlas násilím sundal kalhoty,
které si držela, a pod pohrůžkou dalšího násilí ji donutil k souloži.“ (str. 11
a 12 rozsudku)
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze relevantní námitky obviněného A. J.
uplatněné v dovolání akceptovat. Předmětný skutek byl odvolacím soudem správně
kvalifikován jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., neboť
zjištěným jednáním, rozvedeným v napadeném rozhodnutí, obviněný naplnil všechny
zákonem stanovené formální i materiální znaky skutkové podstaty zmíněného
trestného činu, včetně úmyslného zavinění z hlediska naplnění subjektivní
stránky. Není sporu, že k pohlavnímu styku mezi obviněným a poškozenou došlo,
přičemž se tak stalo přes její nesouhlas a pouze v důsledku násilí užitého
obviněným, resp. hrozbou násilím. Správnému posouzení skutku odpovídá i ve
výroku o vině napadeného rozsudku popsaná právní věta.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání obviněného A. J. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť ho
shledal zjevně neopodstatněným. Z tohoto důvodu nepostupoval podle § 265i odst.
3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. ledna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák
Vypracoval:
JUDr. Štefan Škadra