6 Tdo 139/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. února 2003 o dovolání podaném obviněným P. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. 9 To 165/2002, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 44/2000, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. se dovolání obviněného P. G. o d m í t á .
Obviněný P. G. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 3. 2002, sp. zn. 16 T 44/2000, uznán vinným skutky právně kvalifikovanými jako trestné činy pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 písm. b) tr. zák. a podávání alkoholických nápojů mládeži podle § 218 tr. zák. (ad I rozsudku), dále jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. (ad II rozsudku), trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr.
zák. (ad III rozsudku), trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. (ad IV rozsudku), trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. (ad V rozsudku), jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. a trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. b) tr. zák. (ad VI rozsudku), a konečně jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák. (ad VII rozsudku).
Za jednání pod body I až VI rozsudku byl odsouzen podle § 222 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 a § 35 odst. 2 tr. zák. k úhrnnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 57 T 17/99, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození A. Č. a I. R., odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Pro jednání pod bodem VII rozsudku bylo podle § 37 tr. zák. upuštěno od uložení dalšího trestu podle § 36 tr. zák.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze projednal ve veřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2002, sp. zn. 9 To 165/2002, a podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině trestnými činy pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák., ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 písm. b) tr. zák. a podávání alkoholických nápojů mládeži podle § 218 tr. zák. (ad I/1, 2 napadeného rozsudku), dále ve výroku o vině trestným činem pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. (ad II napadeného rozsudku) a ve výroku o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. d) tr. zák. (ad IV napadeného rozsudku), tím i ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud rozhodl znovu tak, že obviněného uznal vinným, že v přesně nezjištěný den od 28. 3. do 1. 4. 1991 v bytě v P., ve večerních hodinách donutil svou nezletilou dceru J. G., pít alkohol, až se opila, přitom si jmenovanou posadil nahou na klín, osahával ji na prsou a přirození a požadoval na ní, aby mu sahala na jeho pohlavní úd. Tento skutek pak právně kvalifikoval jednak jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. a jednak jako trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 písm. b) tr. zák.
Za tyto trestné činy a za trestné činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák., maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. a ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. b) tr. zák., zrušením nedotčené, mu odvolací soud uložil podle § 222 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 57 T 17/99, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2001, sp. zn. 8 To 99/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Dále odvolací soud podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 31. 1. 1995, sp. zn. 1 Pv 153/93, pro skutky pod bodem II/ a V/ (napadeného rozsudku rovněž pod bodem II a V), kterými měl spáchat trestné činy pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. d) tr. zák. Dále podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití § 223 odst. 2 tr. ř. z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek pod bodem I/ obžaloby státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 31. 1. 1995, sp. zn. 1 Pv 153/93, (bod I/1 napadeného rozsudku), spočívající v tom, že v době od počátku května 1991 do března 1992 v P., v bytě P. T. v době, kdy s ní jako se svou družkou vedl společnou domácnost, využil nepřítomnosti P. T. v bytě a jejím nezletilým dětem S. T., M. T., a J. T., přesné datum narození nezjištěno, podával nezjištěné alkoholické nápoje, promítal jim videokazety se sexuální tématikou a posléze koncem měsíce srpna 1991 ve večerních hodinách poté, co přiměl nezletilou S. T. k vypití nezjištěného množství alkoholu, sebe i ji svlékl do naha, lehl si na záda, posadil si ji na břicho a líbal ji po celém těle, ve kterém byly spatřovány trestné činy pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 písm. b) tr. zák.
Z obsahu spisu je zřejmé, že opis rozsudku Městského soudu v Praze byl doručen obviněnému P. G. dne 25. 7. 2002, jeho obhájci JUDr. B. M. dne 24. 7. 2002 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 6 dne 25. 7. 2002.
Proti citovanému rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím shora jmenovaného obhájce dne 25. 9. 2002 osobně u Obvodního soudu pro Prahu 6 dovolání. V tomto podání toliko popsal obsah výrokové části odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu a uvedl, že dovolání podává „podle ustanovení § 265 b), odst. 1, písm. g). Vzhledem k tomu, že žádost o podání dovolání obdržel obhájce ve lhůtě 5ti dnů před uplynutím lhůty pro podání dovolání, žádá obhájce, aby důvody dovolání mohl sdělit soudu nejpozději do 10ti dnů od podání tohoto návrhu. Návrh byl podán pouze pro zachování lhůty a odůvodnění bude soudu zasláno ve stanoveném termínu“.
Podle referátu ze dne 31. 12. 2002 založeného na č. l. 350 spisu předsedkyně senátu soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 265h odst. 1 tr. ř. vyzvala obviněného a jeho obhájce, aby ve lhůtě dvou týdnů od doručení výzvy odstranili vady dovolání, a upozornila je, že pokud vady nebudou odstraněny ve stanovené lhůtě, bude dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. (přípis tohoto obsahu, jak je zřejmé z tzv. dodejek připojených k uvedenému č. l. spisu, obdržel obviněný dne 3. 1. 2003 a jeho obhájce dne 6. 1. 2003).
Dne 20. 1. 2003 učinil obviněný prostřednictvím svého obhájce u Obvodního soudu pro Prahu 6 podání označené jako „Odůvodnění dovolání do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2002, spis. zn. 9 To 165/2002“. V jeho úvodu uvedl: „Dne 25. 9. 2002 jsem podal jménem odsouzeného P. G. dovolání do rozsudku v rubrice označeného, které dodatečně odůvodňuji.“ V podrobnostech pak rozvedl, v čem spatřuje důvodnost svého dovolání, které opřel o názor, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Soudům obou stupňů vytkl, že důkazy ve věci opatřené a provedené nezhodnotily jednotlivě a v jejich souhrnu, odvolacímu soudu pak navíc, že nezkoumal, zda byly se stejnou pečlivostí opatřeny důkazy jak v jeho neprospěch, tak v jeho prospěch. Podle jeho názoru byla jediným důkazem svědčícím proti němu výpověď dcery, současně však namítl, že nebyla zkoumána její věrohodnost a pravdomluvnost prostřednictvím znaleckého posudku, když rovněž v této souvislosti odvolací soud zamítl jeho důkazní návrh na výslech svědka. Na základě těchto skutečností podle něj soudy pochybily, když jej uznaly vinným předmětnými trestnými činy, a navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Jak vyplývá z referátu na č. l. 353 spisu, předsedkyně senátu soudu prvního stupně zaslala v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. opis dovolání s upozorněním, že se může k dovolání obviněného vyjádřit a souhlasit s projednáním věci v neveřejném zasedání, Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně, kam bylo doručeno dne 3. 2. 2003. Nejvyšší soud ke dni svého rozhodnutí takové případné vyjádření k dispozici neměl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a dále, zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dále se Nejvyšší soud musel zabývat otázkou, zda podané dovolání splňuje zákonem požadované náležitosti. Z výše uvedeného textu je zřejmé, že již předsedkyně senátu soudu prvního stupně dospěla k závěru, že dovolání obviněného podané prostřednictvím jeho obhájce nesplňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f tr. ř.), proto postupovala podle § 265h odst. 1 tr. ř., vyzvala obviněného i jeho obhájce k odstranění vad ve lhůtě dvou týdnů a upozornila je na možnost odmítnutí dovolání pro nesplnění náležitostí jeho obsahu. Na uvedenou výzvu obviněný prostřednictvím svého obhájce reagoval způsobem výše uvedeným, přičemž tak učinil poslední den stanovené lhůty dvou týdnů.
Nejvyšší soud však přesto dospěl k závěru, že v posuzovaném případě dovolání podané obviněným P. G. nesplňuje náležitosti obsahu dovolání.
Především je třeba zdůraznit, že dovolání je značně zformalizovaný mimořádný opravný prostředek, jenž musí mít přesně stanovené obsahové náležitosti a který může obviněný podat jen prostřednictvím obhájce jako osoby práva znalé, z přesně vymezených kvalifikovaných důvodů, ve lhůtě dvou měsíců a na určeném místě. Podle § 265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Dvouměsíční lhůta je dostatečně dlouhá nejen k tomu, aby osoby oprávněné zvážily své rozhodnutí podat dovolání a posoudily důvody pro jeho podání, ale poskytuje i potřebný časový prostor pro nutnou součinnost obhájce a obviněného při vlastním vypracování dovolání a splnění jeho obsahových náležitostí. Vzhledem k tomu, že jde o zcela specifický mimořádný opravný prostředek, který se podává proti již pravomocnému rozhodnutí soudu ve věci samé, nelze období, v němž by mohlo být takové rozhodnutí ještě zpochybněno, dále prodlužovat. I proto zákon stanovil, že navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné (§ 265e odst. 4 tr. ř.).
Lhůta dvou měsíců (§ 265e odst. 1 tr. ř.) je lhůtou procesní, o jejímž počátku, běhu, skončení a zachování platí ustanovení § 60 tr. ř. Stejný charakter má i lhůta dvou týdnů (§ 265h odst. 1 tr. ř.), u níž sice není vyloučeno její navrácení obviněnému, resp. jeho obhájci (z důležitých důvodů podle obecného ustanovení § 61 tr. ř.), která je však i lhůtou propadnou, neboť po jejím marném uplynutí by doplnění obsahu dovolání již nebylo možné. Jestliže by obhájce obviněného v této lhůtě neodstranil vady podaného dovolání, bylo by třeba dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Tak ostatně již v minulosti Nejvyšší soud rozhodl (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 6 Tdo 260/2002, či 6 Tdo 340/2002).
Pro posouzení vztahu těchto lhůt a především otázky, zda uvedená lhůta dvou týdnů může dvouměsíční dovolací lhůtu dále prodloužit, a to ve vztahu k vymezení či změně obligatorních obsahových náležitostí dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. prostřednictvím „odstranění vad“, resp. pod jeho zástěrkou, má zásadní význam ustanovení § 265f tr. ř. upravující náležitosti obsahu dovolání. Podle prvního odstavce citovaného ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí /§ 59 odst. 3 (resp. odst. 4 po novele provedené zákonem č. 226/2002 Sb.) tr. ř./ podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. V odstavci druhém tohoto ustanovení je pak zakotveno, že rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.
Mezi obecné náležitosti podání ve smyslu § 59 odst. 4 tr. ř. ve znění nyní účinném patří zejména to, kterému orgánu je určeno, kdo jej činí, které věci se týká a co sleduje. Podání musí být podepsáno a datováno, přičemž z opravného prostředku vždy musí být patrno, které rozhodnutí napadá a kdo jej činí. První ze specifických náležitostí dovolání (proti kterému rozhodnutí směřuje) se tak poněkud překrývá s jednou z obecných náležitostí podání. Další specifické náležitosti dovolání (který výrok, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je napadán, resp. čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu) mají pro další činnost a postup Nejvyššího soudu zásadní význam.
Dovolatel je proto povinen uvést ve svém podání alespoň jeden z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., a to zejména jeho zákonným označením (citací konkrétního zákonného ustanovení) a okolnostmi, jimiž je podložen. Právě v označení napadeného výroku, rozsahu, v němž je napadán, a důvodů, které k tomu vedou, je třeba spatřovat těžiště odůvodnění podaného dovolání, protože těmito hledisky dovolatel zároveň vymezuje rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu a určuje obsah jeho možného rozhodnutí, popřípadě zaměření dalšího postupu ve věci.
Provést změny podaného dovolání je dovolatel oprávněn pouze v intencích ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř.; rozsah (který se týká toho, kolik výroků a v kterých směrech dovolatel napadá, resp. zda napadá určitý výrok celý nebo jen jeho část) může zúžit nebo rozšířit, stávající důvod dovolání nebo některý z nich je oprávněn nahradit jiným důvodem nebo doplnit dovolání novým, dosud neuvedeným důvodem. Takové změny však může provést jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty, neboť případné změny provedené po této lhůtě by již byly právně neúčinné a dovolací soud by k nim nemohl a nesměl přihlížet. Na druhé straně výkladem z opaku (a contrario) lze dovodit, že další změny dovolání (kromě rozsahu a důvodů) dovolatel činit může, a to dokonce i po uplynutí lhůty k podání dovolání.
Při aplikaci takto obecně formulovaných zásad na posuzovaný případ je třeba uvést, že na původní podání obviněného ze dne 25. 9. 2002 je nutno pohlížet jako na tzv. blanketární dovolání podané pouze za účelem zachování dvouměsíční lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř. (jak ostatně sám obviněný výslovně uvedl). Takové podání nepochybně nesplňovalo náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., a proto předsedkyně senátu soudu prvního stupně zcela právem postupovala v souladu s výše citovaným ustanovením § 265h odst. 1 tr. ř.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné akcentovat, že poučovací povinnost zakotvená v tomto ustanovení směřuje k odstranění vad obligatorních (obecných i zvláštních) náležitostí dovolání. Jejím smyslem však není upozornění dovolatele na některá (třeba jen formální) pochybení spočívající např. v nesprávném označení napadeného rozhodnutí, v nepřiléhavém označení dovolacího důvodu apod.
Postup předsedkyně senátu v této věci byl při popsaném zjištění obligatorní (arg. „vyzve“), proto by byly nepřípadné eventuelní úvahy o nadbytečnosti takové výzvy a upozornění, nebo úvahy v tom směru, že se tím obviněnému dala určitá (třeba i falešná) naděje, že jeho podání může být nakonec úspěšné. Konečné stanovisko k uvedené problematice totiž může zaujmout až (a jen) Nejvyšší soud v rozhodnutí o podaném dovolání. Stranou těchto úvah přitom dovolací soud ponechává fakt, že v posuzované věci předsedkyně senátu vypracovala příslušný referát teprve 31. 12. 2002, tedy více než tři měsíce po podání dovolání, neboť v dané věci takové prodlení nemělo žádný význam.
Podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, nesplňuje- li náležitosti obsahu dovolání. Ze znění ustanovení § 265h odst. 1 tr. ř. však vyplývá, že takové řešení v některých případech podmiňuje předchozí výzvou předsedy senátu soudu prvního stupně k odstranění vad ve lhůtě dvou týdnů a upozorněním na možné následky. Z toho je třeba dovodit, že spojuje-li zákon možnost odmítnout dovolání pro nesplnění náležitostí jeho obsahu až po uplynutí dvoutýdenní lhůty k odstranění vad, nelze dovolání odmítnout, jestliže jsou obsahové náležitosti dovolání doplněny v této dvoutýdenní lhůtě, byť až po uplynutí lhůty dvouměsíční. To však neplatí, jde-li o odstranění takových vad náležitostí podaného dovolání, jimiž se mění, příp. rozšiřuje, nebo dokonce poprvé vymezuje rozsah a důvody dovolání (§ 265f odst. 2 tr. ř.), jak to bude ještě dále rozvedeno.
V dané věci obviněný podal prostřednictvím obhájce poslední den lhůty zákonem k tomu stanovené dovolání tzv. blanketární, tj. neobsahující odůvodnění. Už proto je třeba (s ohledem na shora uvedený výklad) konstatovat, že ve lhůtě pro podání dovolání vůbec nevymezil rozsah, v němž rozhodnutí dovoláním napadl. Pokud jde o dovolací důvod, jak jej má na mysli ustanovení § 265f tr. ř., obviněný sice citoval /navíc nepřesně „§ 265 b), odst. 1, písm. g)“/ zákonné ustanovení, které obsahuje jeden z dovolacích důvodů, avšak neuvedl žádné okolnosti, jimiž by měl být tento dovolací důvod podložen, tj. neuvedl ani jedinou námitku, výhradu či názor, jimiž by podle něj předmětný dovolací důvod měl být naplněn. Požaduje-li zákon v § 265f odst. 1 tr. ř. na dovolateli jako specifickou náležitost podání i uvedení toho, z jakých důvodů ten který výrok rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, napadá, nemůže být tento požadavek splněn pouhou citací jednoho ze zákonných důvodů, nýbrž musí být odůvodněno, jakými skutečnostmi má být tento dovolací důvod naplněn. Pouhý odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá, totiž shora citovaný zákonný požadavek na vymezení důvodů dovolání nesplňuje.
Za této situace jakékoliv další podání obviněného učiněné ve věci po uplynutí lhůty k podání dovolání (tj. již následujícího dne 26. 9. 2002 a do budoucna) uvedené vady původního podání již nemohlo v žádném případě odstranit, neboť by tak nepochybně došlo ke změně rozsahu (v němž je rozhodnutí napadáno) a důvodů dovolání.
Podle názoru Nejvyššího soudu v případě, že obviněný a jeho obhájce reagují na výzvu podle § 265h odst. 1 tr. ř. a ve stanovené lhůtě dvou týdnů nejen odstraní nedostatky náležitostí obsahu původního dovolání, ale současně (příp. jenom) změní rozsah či důvody dovolání, rozšíří je, nebo snad je dokonce vůbec poprvé vymezí (jak v posuzované věci učinili; pro úplnost je však vhodné zmínit, že dovolání odůvodnili až dne 20. 1. 2003, tedy sice ve lhůtě stanovené jim předsedkyní senátu soudu prvního stupně, ale z hlediska časového průběhu věci až téměř čtyři měsíce ode dne prvého podání, v němž navíc uvedli, že tak učiní nejpozději do deseti dnů), je třeba takový jejich úkon považovat za právně irelevantní, učiní-li tak až po uplynutí dvouměsíční lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř. Lhůta k odstranění vad totiž není a nemůže být prostředkem k prodloužení lhůty k podání dovolání a k dispozicím s ním způsobem v ní zákonem umožněným.
Lhůta dvou týdnů je zákonem (§ 265h odst. 1 tr. ř.) určena k odstranění vad dovolání, jež mělo takové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř. a potažmo § 59 odst. 4 tr. ř., které bylo možno zjistit alespoň z jeho obsahu ve smyslu § 59 odst. 1, věty první, tr. ř. Během této lhůty, nespadá-li do lhůty dvou měsíců k podání dovolání (§ 265e odst. 1 tr. ř.), lze odstraňovat jen takové vady náležitostí obsahu podaného dovolání, jimiž se současně nemění, příp. nerozšiřuje, či dokonce poprvé nevymezuje rozsah a důvody dovolání. K takovým dispozicím s podáním slouží v případě dovolání (s ohledem na ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř.) výlučně uvedená dvouměsíční lhůta. Odstranění vad dovolání mimo tuto lhůtu je tudíž nutno chápat zásadně vždy ve vztahu k v ní již uplatněnému a nezměnitelnému rozsahu a důvodům, na něž jako obligatorní náležitosti dovolání lze usuzovat alespoň z obsahu původního podání.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného P. G. je třeba odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť nesplňovalo náležitosti obsahu dovolání. Toto své rozhodnutí přitom učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. února 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a