6 Tdo 1400/2013-19
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. prosince 2013 o
dovoláních, která podali obvinění M. S., roz. N. a P. S., roz. J., proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 4 To 247/2013, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou
pod sp. zn. 2 T 113/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. S. a P. S. o d
m í t a j í .
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 2 T
113/2012, byli obvinění M. S. a P. S. uznáni vinnými přečinem týrání zvířat
podle § 302 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle
§ 23 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „nejméně
od 17. 6. 2010 do přinejmenším 2. 5. 2012 v obci R., okres Ž. n. S., v
rekreační chatě číslo evidenční ... nacházející se na parcele č. ... v
katastrálním území obce R. n. M., společným jednáním, jako chovatelé svých 14
psů v rozporu s § 4 odstavec 1 písmene c), písmene k), písmene x) zákona č.
246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání v platném znění, omezili z jiných
než zdravotních důvodů výživu svých psů, neboť jim nezajistili dostatek krmiva,
omezili svobodu jejich volného pohybu, neboť psy v uvedené době chovali v
podkrovních prostorech a v přízemní místnosti uvnitř rekreační chaty a
neumožnili jim volný pohyb ve venkovním prostředí, chovali psy v nevhodných
podmínkách, když si psi způsobovali vzájemné utrpení vzájemným napadáním mezi
sebou, přičemž slabší jedinci neměli možnost úniku před jedinci dominantními,
neumožnili zvířatům základní fyziologickou potřebu vyměšování mimo své
teritorium, neboť psi neměli k odpočinku suché a čisté místo a nemohli pečovat
o srst, důsledkem čehož bylo nejméně 12 psů ve velmi špatném výživném stavu,
přičemž trpěli podvýživou až na hranici silné vyhublosti, a to alaskan jménem
Ben, kříženec belgického ovčáka, alaskan jménem Anežka, belgický ovčák jménem
Pipa, belgický ovčák jménem Fido, belgický ovčák jménem Dar, belgický ovčák
jménem Charlie, belgický ovčák jménem Klaudinka, belgický ovčák jménem
Josefínka, belgický ovčák jménem Luky, belgický ovčák jménem Norynka a belgický
ovčák jménem Bibinka, když uvedení psi měli dále zanedbanou a znečištěnou srst
výkaly, přičemž uvedené jednání je třeba považovat za zvlášť surový a trýznivý
způsob týrání zvířat, a to vzhledem k jeho trvání po delší dobu, použití více
různých způsobů týrání, vzhledem k týrání většího počtu zvířat a s ohledem na
opakované jednání charakterizované jako týrání, které konstatovala Krajská
veterinární správa Státní veterinární správy pro Kraj Vysočina ve svých
kontrolních zjištěních“. Za tento přečin byli obvinění M. S. a P. S. podle §
302 odst. 3 tr. zákoníku odsouzeni každý k trestu odnětí svobody v trvání
dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1
tr. zákoníku a § 84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
třiceti šesti měsíců, za současného vyslovení dohledu.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění M. S. a P. S.,
rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 8. 2013, sp.
zn. 4 To 247/2013, jímž podle § 256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podali obvinění M. S. a P. S.
dovolání, přičemž oba shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. a obviněná M. S. nadto ještě důvod dovolání podle § 265b odst.
1 písm. l) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněná M. S. nalézacímu
soudu vytkla, že v dané trestní věci postupoval v příkrém rozporu se zásadami
vyplývajícími z § 2 odst. 5, 6 tr. ř., že hodnotil provedené důkazy v rozporu
se zásadami formální logiky, přičemž vzal v úvahu pouze důkazy, jež byly v
neprospěch obviněných, resp. že na základě chybně hodnocených důkazů dospěl
nesprávnému právnímu posouzení skutku. Namítla, že soud první instance opřel
závěr o její vině v podstatě jen o svědeckou výpověď svědka MVDr. B. a svědkyně
P. Konstatovala, že z žádného jiného důkazu nevyplývá, že by se psi vzájemně
napadali. Uvedla, že svědkyně P. nekontroluje jejich nemovitost a okolí 24
hodin denně a že tato sama soudu sdělila, že psi několikrát utekli na jejich
pozemek, což svědčí o tom, že museli být pouštěni ven. Navíc, u chaty je výběh,
který měli psi k dispozici. MVDr. B. tvrzení o nevenčení psů dovodil z jejich
chování v době jejich odebrání, toto ovšem bylo způsobeno přítomností většího
počtu lidí, na něž psi nebyli zvyklí. Pokud jde o výtku týkající se nedostatku
suchého prostoru pro odpočinek a uložení, bral-li nalézací soud v úvahu výpověď
svědkyně P., musel vzít úvahu i to, že uvedla, že podložky pro psy větrali a
udržovali. Dále shledala, že závěr nalézacího soudu v tom smyslu, že psi neměli
dostatek krmení, z provedených důkazů nevyplývá, když podle ní bylo jednoznačně
prokázáno, že pro krmení pravidelně jezdil její manžel. Také argumentovala, že
soud hodnotil stav zvířat podle černobílých fotografií, které značně zkreslují,
a naproti tomu, k fotografiím, které do spisu založila její obhájkyně a které
vypovídají o stavu zvířat v době jejich vydání, nepřihlédl. Vyjádřila
přesvědčení, že z provedeného dokazování, v souhrnu s dalšími okolnostmi
případu, nelze spolehlivě dovodit, že se dopustila výše uvedené trestné
činnosti. Pro úplnost ještě poukázala na to, že trestní zákoník neobsahuje
žádnou bližší konkretizaci toho, co je třeba považovat za týrání zvířete.
Obecně se týráním rozumí určitý způsob zlého nakládání s živým tvorem, které mu
působí nějaké útrapy a příkoří. Prohlásila, že charakteristiku týrání zvířat
obsahuje § 4 odst. 1 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání s
tím, že má za to, že se žádného jednání zde popsaného nedopustila a především
tento závěr nelze vyvodit z provedeného dokazování. O svoje psy se vždy řádně
starala, poskytovala jim potřebnou péči, přičemž zvířata žila v domácnosti s ní
a s manželem ve stejných podmínkách jako oni. S ohledem na rozvedené
skutečnosti vyjádřila přesvědčení, že soudy obou stupňů pochybily, pokud
dospěly k závěru o její vině přečinem týrání zvířat podle § 302 odst. 1 písm.
a), odst. 3 tr. zákoníku.
Proto navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8.
2013, sp. zn. 4 To 247/2013, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému
projednání a rozhodnutí.
Obviněný P. S. v odůvodnění svého dovolání vyjádřil přesvědčení, že v dané věci
nebyly dostatečně vzaty v úvahu všechny důkazy, které v průběhu řízení na svou
obranu předložil. Také on konstatoval, že soudy opřely svá rozhodnutí především
o výpověď svědků P. a MVDr. B. V souvislosti s tím vyslovil názor, že výpověď
svědkyně P. je nedostatečná, neboť z ní nelze dovodit žádný přímý důkaz.
Jmenovaná svědkyně totiž uvedla pouze, že psy slyšela, neuvedla však žádný
důkaz o jejich týrání. Nevěrohodně zní i její tvrzení, že zvířata nebyla řádně
krmena a že neměla dostatek volného prostoru pro základní životní potřeby.
Prohlásil, že svědkyně nemůže mít dostatečný přehled o událostech, které
popisuje, neboť nezná jejich domácnost ani prostředí, ve kterém psy chovali.
Poznamenal, že jejich psi nikdy nemohli běhat po vesnici, rušit noční klid,
neboť nejbližší vesnice jsou od jejich obydlí vzdálené několik kilometrů.
Ohledně rušení nočního klidu nebyly předloženy žádné důkazy a neobjasněn zůstal
i skutečný zdravotní stav psů při jejich odvozu. Uzavřel, že při rozhodování ve
věci soud neměl k dispozici dostatek důkazů, z nichž by mohl dospět k
objektivnímu závěru, resp. že soud hodnotil důkazy jednostranně, když vzal v
úvahu pouze důkazy svědčící v jejich neprospěch, a na základě takto chybně
hodnocených důkazů dospěl k nesprávnému právnímu posouzení skutku jako přečinu
týrání zvířat.
Z těchto důvodů obviněný P. S. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a
rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření
nejvyššího státního zástupce k uvedeným dovoláním ve smyslu § 265h odst. 2 tr.
ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda
jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou,
zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 4 To
247/2013, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr.
ř. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k
podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich
bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody,
resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvody
uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jenž
uplatnila obviněná M. S., je existence vady spočívající v tom, že bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§
265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy
došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného
přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a § 253 tr.
ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci
(první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř. (alternativa druhá).
V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Brně jako soud
druhého stupně konal odvolací řízení a o řádných opravných prostředcích
(odvoláních) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle
hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že
uplatněné dovolací námitky obviněné M. S. neodpovídají žádnému z dovolacích
důvodů podle § 265b tr. ř. (viz argumentaci níže).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci
samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska
norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněných M. S. a P. S. směřují
primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obvinění totiž soudům vytýkají v
prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková
zjištění, přitom současně prosazují vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ně
příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi
skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je jim kladeno za vinu,
nedopustili). Výlučně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozují závěr
o nesprávném právním posouzení skutku (to platí i pro argumentaci obviněné M.
S. stran pojmu „týrání“, neboť i tato argumentace je založena na vlastním
skutkovém tvrzení jmenované obviněné, diametrálně odlišném od skutkových
zjištění soudu prvního a druhého stupně). Touto argumentací nenamítají rozpor
mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní
kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných
skutkových okolností.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve
skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný)
dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že
předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o
hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávné právní
posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali výlučně z
tvrzeného neúplného důkazního řízení, z nesprávného hodnocení důkazů a z
vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při
aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení
určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli
však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně
stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a),
b), c), d) a f) tr. ř.], které však obvinění neuplatnili a svou argumentací ani
věcně nenaplnili (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp.
zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění,
musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k
nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob
rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše
Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při
posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal
dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní
soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1
tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)
– l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v
dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat
důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě
nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť
je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení
konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom
nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit
otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad
podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr.
ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho
označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2.
6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a
mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto
právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci
dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak
mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině
jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž
existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
posuzované věci shledal, že dovolání obviněných M. S. a P. S. nebyla podána z
důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. prosince 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý