6 Tdo 1402/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19.
prosince 2007 dovolání, které podal obviněný J. Z., proti usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 9 To 256/2007, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 36/2007, a
rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Z. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. 1 T 36/2007,
byl obviněný J. Z. uznán vinným, že
dne 16. 10. 2006, kolem 14.00 hod., v areálu firmy M., vnikl nejprve do kabiny
nákladního tahače Mercedes Actros 1835, kde nejprve vytáhl ze spínací skříňky
klíčky od zapalování, které si ponechal, dále si vzal k sobě vedle řadící páky
položený mobilní telefon, a poté pod opakovanou pohrůžkou fyzického násilí
konkrétně demonstrovaného slovy “podívejte, pane N., jsme čtyři, do kufru auta
Vás dostaneme“, přinutil řidiče tahače J. N., zaměstnaného u firmy M. M. B., k
vydání nákladního přívěsu, který byl v té době evidován na firmu L. s. r. o., v
hodnotě 749.700,- Kč, včetně nákladního tahače tov. zn. Mercedes Actros, v
hodnotě 1.153.000,- Kč, jehož je majitelem firma M. M.
Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin
vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 235 odst. 1
tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59
odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání čtrnácti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. M., odkázán
s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. Z. odvolání, které bylo usnesením
Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 9 To 256/2007, podle § 256
tr. ř. zamítnuto.
Vůči citovanému usnesení – výroku o zamítnutí odvolání – podal obviněný J. Z.
prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí soudů obou stupňů
spočívají „na nesprávném právním posouzení skutku – jednání obžalovaného a
nesprávném posouzení a hodnocení výpovědi svědků a poškozeného“.
V podání obviněný uvedl, že Krajský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil
rozsudek prvostupňového soudu s tím, že nelze přihlížet k rozporům mezi úředním
záznamem o podaném vysvětlení poškozeného a jeho následnou výpovědí, neboť
úřední záznam byl pořízen před zahájením trestního stíhání a není tedy procesně
použitelný. Namítl, že soudy obou stupňů chybně zhodnotily v jeho neprospěch
provedené důkazy, když vycházely pouze z výpovědi svědka N., které beze zbytku
uvěřily, ač se jednalo osobu, a to na rozdíl od obviněného, v minulosti
trestanou. Řádně se též nevypořádaly s výpověďmi svědků B., K. a M., které
označily s ohledem na jejich vztah k obviněnému (kolegové ze zaměstnání) za
nevěrohodné. Zejména dva prvně jmenovaní svědci uvedli, že J. N. nevyhrožoval,
že jej strčí do kufru, pokud mu nevydá předmětný přívěs a ani jinak. Přitom
svědek B. byl i podle výpovědi poškozeného celou dobu v bezprostřední blízkosti
a jistě by mu výhrůžka závažného obsahu neunikla. Podle mínění obviněného nelze
pominout skutečnost, že celá záležitost se odehrála v areálu celního úřadu a J.
N. si musel být vědom toho, že pokud by začal křičet, jistě by mu někdo přišel
na pomoc. V areálu byl i značný pohyb osob, jak uvedli svědci B., K. a M.
Jednalo se o místo naprosto nevhodné k páchání úmyslné trestné činnosti.
Obviněný vytkl, že soudy nesprávně právně posoudily jeho jednání, a to osoby
dosud řádně žijící a netrestané, jako jednání naplňující po objektivní a
subjektivní stránce skutkovou podstatu úmyslného trestného činu. Mylně
vycházely i ze skutečnosti, že J. N. je pouhým zaměstnancem společnosti L. s.
r. o., ačkoliv podle údajů v obchodním rejstříku je jejím společníkem s
obchodním podílem o velikosti 40%.
Obviněný poukázal též na fakt, že svědek N. oznámil událost na Policii ČR až s
časovým odstupem, tj. následujícího dne a po poradě s poškozeným M. Z této
skutečnosti dovodil, že jmenovaní si byli vědomi dobrovolného vydání vozidla
(přívěsu) do zástavy jako záruky splatných a dosud neuhrazených závazků
poškozeného M. vůči zaměstnavateli obviněného. Zdůraznil, že pokud by skutečně
šlo o trestný čin vydírání, tak by včasným oznámením události mohla Policie ČR
údajného pachatele zadržet a případně zamezit, aby s předmětným vozidlem
naložil podle svého uvážení. Poškozený M., ačkoliv za přívěs společnosti A. M.
B. nezaplatil, převedl jej na svoji a N. společnost L. s. r. o., čímž snížil
dobytnost pohledávky svého věřitele A. M. B.
Závěrem podání obviněný zopakoval, že soudy jej uznaly vinným na základě
výpovědi dříve trestaného svědka N., který byl ekonomicky zainteresován na
předmětu sporu (přívěsu). Při rozhodnutí nepřihlédly k výpovědím svědků, kteří
byli přítomni jednání a potvrdili, že poškozenému nebylo vyhrožováno. Nevzaly v
úvahu ani obsah písemného potvrzení vyhotoveného samotným J. N. a za jakých
místních podmínek mělo k události dojít. Soudy proto přistoupily k hodnocení
provedených důkazů jednostranně, chybně a jednání dovolatele nesprávně právně
posoudily.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí
Krajského soudu v Praze a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí,
případně aby při zrušení napadeného rozhodnutí sám rozhodl rozsudkem a jeho
osobu zprostil obžaloby.
K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., tak státní zástupce připomněl jeho vymezení v zákoně. V návaznosti na
to konstatoval, že dovolání může směřovat proti právní kvalifikaci skutku, jak
byl soudem zjištěn, nemůže ale směřovat proti skutkovým zjištěním, ke kterým
soudy dospěly, proti hodnocení důkazů, šíři provedených důkazů apod. Dovoláním
se tudíž nelze domáhat změny skutkových zjištění soudů, přípustné jsou jen
právní námitky. Předmětný důvod dovolání nenaplňují výhrady, které primárně
směřují ke změně skutkového stavu a teprve v návaznosti na to k jinému právnímu
posouzení skutku.
Podle státního zástupce je z odůvodnění dovolání patrné, že v rámci uplatněného
dovolacího důvodu obviněný nepřípustně brojí proti skutkovému stavu zjištěnému
soudem prvního stupně a verifikovanému soudem odvolacím, ze kterého soudy obou
stupňů při svém rozhodování vycházely. Odkazy obviněného na nelogičnost jednání
svědka N. a nevěrohodnost jeho tvrzení či námitky, že se soudy řádně
nevypořádaly s výpověďmi svědků B., K. a M., dokládají, že polemizuje se
způsobem, jakým soudy důkazy vyhodnotily. Současně se domáhá zjištění jiných –
pro něj příznivějších – skutkových okolností, než ke kterým soudy dospěly a
dovolacímu soudu předkládá k posouzení vlastní verzi skutkového děje. Státní
zástupce zdůraznil, že obviněný neuvádí, byť jen jedinou výhradu, kterou by
bylo možno pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. V
mimořádném opravném prostředku se výlučně soustřeďuje na zpochybňování procesu
hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takovou formu
uplatnění námitek nelze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ale ani žádného dalšího z dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení §
265b tr. ř., akceptovat. Obviněný zcela evidentně postupuje v rozporu s
postulátem, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn.
V této spojitosti státní zástupce odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.
I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03.
Vznesené námitky by mohly mít z hlediska uplatněného dovolacího důvodu význam
pouze v případě, pokud by existoval extrémní nesoulad mezi skutkovými
zjištěnými a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů v předmětné trestní
věci, a pokud by jej obviněný namítl a odůvodnil, což se však nestalo. Státní
zástupce konstatoval, že ani Nejvyšší státní zastupitelství nedospělo k závěru
o existenci popsaného extrémního nesouladu. Podle jeho mínění soudy hodnotily
provedené důkazy v souladu s principy formální logiky nejen v jejich
jednotlivostech, ale i vzájemných souvislostech. Obviněný J. Z. nevytkl
napadenému rozsudku, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, žádnou
vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání
zakotvených v § 265b odst. 1 tr. ř.
Z popsaným důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z
jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Pro případ, že by dovolací soud
dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v
ustanoveních § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyjádřil podle § 265r odst. 1
písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání
obviněného J. Z. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a
na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
lze aplikovat v případě, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v
původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný
čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle
těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky
nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného
ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním
namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování
a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování
vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně
a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně
právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na
základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v
předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před
prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat
jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není
obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého
stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo
opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst.
7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný J. Z. vznáší v mimořádném opravném
prostředku výhrady, které dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a
ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují.
Obviněný poukazuje na svoji nevinu a v podrobnostech tvrdí, že skutkový stav
nebyl správně zjištěn, neboť provedené důkazy byly soudy nesprávně hodnoceny
(zejména zpochybňuje svědeckou výpověď poškozeného J. N. a naopak zdůrazňuje
věrohodnost svědeckých výpovědí J. B., J. K. a T. M.). Rovněž uvádí vlastní
verzi celé události. Z těchto primárně tvrzených procesních nedostatků až
následně obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Jak již
bylo výše uvedeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí
přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je
rozhodující zjištění, podle něhož obviněný předmětný skutek spáchal tak, jak je
popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obviněný nenamítá, že tento skutek
(viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení), který shledal
bezchybným i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen nebo že by rozhodnutí
spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výtky směřují
výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Okresní soud v
Benešově (následně též Krajský soud v Praze) učinil právní závěr, že svým
jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu vydírání podle § 235
odst. 1 tr. zák.
Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Benešově plyne, jaké skutečnosti soud
vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami
se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně
odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s
obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval
prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona (vše v podrobnostech
na str. 4 až 5 rozsudku prvostupňového soudu). Tyto závěry dále rozvedl Krajský
soud v Praze na str. 2 až 4 napadeného usnesení, jenž rovněž konstatoval, proč
v soudním řízení nebylo vyhověno návrhům na provedení dalších důkazů (konkrétně
návrhu obviněného ohledně výslechu svědka S.).
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f
odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na
ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se
dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních
názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v
příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.,
je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho
ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací
důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného J. Z. odmítl, neboť
bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn
postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž
rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. prosince 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k