6 Tdo 1403/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17.
prosince 2009 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch
obviněného Mgr. J. H., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 1. 9. 2009, sp. zn. 4 To 529/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 182/2008, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 1 T
182/2008, byl obviněný Mgr. J. H. (dále jen „obviněný“) podle § 226 písm.
b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 224
odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit jednáním spočívajícím v tom, že „dne
26. 4. 2008 v 11.50 hod. před budovou p. P. P. v T. poté, co s osobním
automobilem zn. Škoda Fabia, r.z., zastavil u pravého okraje silnice druhé
třídy č., nevěnoval dostatečnou pozornost situaci v silničním provozu a z
automobilu vystupoval v době, kdy vozidlo objížděla cyklistka J. Č. z T., o
její jízdní kolo Eska levými předními dveřmi automobilu zachytil a přivodil tak
pád cyklistky na vozovku, při kterém došlo k těžkému úrazu hlavy, přičemž na
následky zranění poškozená Č. dne 2. 5. 2008 v N. v Č. B. zemřela.“ Podle § 229
odst. 3 tr. ř. byli v rozsudku vyjmenovaní poškození odkázáni se svými nároky
na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal státní zástupce Okresního
státního zastupitelství v Jindřichově Hradci, rozhodl ve druhém stupni Krajský
soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. 4 To 529/2009,
jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podala
nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného, přičemž uplatnila
dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s tím, že podle
jejího názoru bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., přičemž v řízení tomuto
rozhodnutí předcházejícím byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejprve uvedla, že soudy
nižších stupňů konstatovaly, že do prostoru, kde bylo možno poškozenou
pozorovat v levém zpětném zrcátku, se tato dostala cca 2,1 sekundy před
nárazem, a že v této době následně (cca 0,66 sekundy před nárazem) vjela do
prostoru „mrtvého úhlu“, v němž zpětným zrcátkem pozorovatelná nebyla. Tento
„mrtvý úhel“ nebyl konstantní a měnil se podle toho, jak se otevíraly dveře, na
nichž je zpětné zrcátko upevněno, přičemž samotné otevření dveří trvalo podle
znaleckého posudku cca 1 sekundu. Teoreticky tak obviněný mohl poškozenou vidět
po dobu cca 1,5 sekundy, a to za předpokladu, že v počáteční fázi byly dveře
automobilu zavřené. Podle nejvyšší státní zástupkyně právě na základě těchto
úvah soudy uzavřely, že se poškozená mohla v době, kdy se obviněný do zpětného
zrcátka podíval, nacházet v „mrtvém úhlu“ a obviněný ji nemusel vidět, resp. že
žalovaný skutek se stal, není však trestným činem, neboť obviněný dopravní
nehodu a potažmo smrt poškozené svou nedbalostí nezavinil.
Nejvyšší státní zástupkyně následně vyjádřila přesvědčení, že rozhodnutí
nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že toto
pochybení nenapravil soud odvolací, který důvodně podané odvolání státního
zástupce podle § 256 tr. ř. zamítl. Uvedla, že ustanovení § 26 odst. 1 zákona
č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, řidiči ukládá při otvírání dveří a
nastupování či vystupování osob neohrozit žádného z účastníků silničního
provozu. V této souvislosti poznamenala, že citované ustanovení sice nestanoví
konkrétní způsob, jak požadovaného cíle dosáhnout, ale že neohrožení účastníků
silničního provozu lze dosáhnout pozorováním konkrétní situace a na ni
odpovídající reakcí, a to:
- využitím přímého pozorování (takto lze pozorovat situaci v dosahu periferního
vidění, pokud je třeba pozorováním obsáhnout i prostor za vozidlem, jeví se
tento způsob, vyžadující otáčení na sedadle, zjevně nepraktický)
- využitím způsobilé a náležitě poučené osoby podle § 5 odst. 1 písm. l)
citovaného zákona (i tento způsob se pro běžnou potřebu jeví nepraktickým)
- využitím zpětných zrcátek jako pomůcek nahrazujících či doplňujících oba
předtím zmíněné způsoby (tento způsob lze považovat za běžný a přitom souladný
se zákonem).
Přitom shledala, že využití zpětných zrcátek coby pomůcek k pozorování situace
musí však být natolik efektivní, aby byl výsledek takového pozorování
srovnatelný s ostatními shora uvedenými způsoby. K tomu ještě podotkla, že
existence „mrtvého úhlu“ při pozorování vnějším zpětným zrcátkem je skutečností
každému řidiči notoricky známou, resp. že jediným způsobem jak eliminovat tuto
nedokonalost zmíněné pozorovací pomůcky je sledovat dění ve zpětném zrcátku po
dobu, než „pozorovaný“ předmět oblast „mrtvého úhlu“ opustí a stane se
pozorovatelným periferním viděním oka.
Vzápětí zdůraznila, že v posuzované věci stačilo, aby se obviněný při
vystupování z vozu podíval do zpětného zrcátka cca o 0,66 sekundy déle a
poškozenou by periferním viděním spatřil. Její život tak nemusel být zbytečně
zmařen. Uzavřela, že nedbalost obviněného ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák.
spočívá v tom, že se při vystupování z vozu v rozporu s ustanovením § 26 odst.
1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu řádně nepřesvědčil dostatečně
dlouhým pohledem do zpětného zrcátka a prostoru kolem něho, zda neohrozí jiného
účastníka silničního provozu a nezpozoroval tak periferním viděním poškozenou,
která při následné kolizi utrpěla smrtelné zranění.
Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší
soud“) v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle § 265k
odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. 4 To
529/2009, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29. 5. 2009,
sp. zn. 1 T 182/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí
obsahově navazující, pokud v důsledku zrušení pozbyla podkladu, a poté věc
podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci k
novému projednání a rozhodnutí. Současně, pro případ, že by Nejvyšší soud
hodlal ve věci učinit rozhodnutí jiné, vyslovila ve smyslu § 265r odst. 1 písm.
c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil obviněný.
Uvedl, že z odůvodnění dovolání vyplývá, že jediným dovolacím důvodem je názor
nejvyšší státní zástupkyně, že v předmětné věci stačilo, aby se při vystupování
z vozu podíval do zpětného zrcátka cca o 0,66 sekundy déle a poškozenou by
periferním viděním spatřil a tím by její život nemusel být zbytečně zmařen.
Podotkl, že nejvyšší státní zástupkyně však neuvádí, od jakého okamžiku se měl
dívat do zpětného zrcátka o cca 0,66 sekundy déle, což je podle jeho názoru
zásadní. Akcentoval, že s automobilem zastavil, podíval se do zpětného zrcátka,
nikoho neviděl, a proto pak vztáhl levou ruku k otevírací páčce levých předních
dveří automobilu, aby levé přední dveře otevřel, když za jeho automobilem ani
vedle něj nikoho neviděl. Argumentoval, že na základě výše specifikovaného
tvrzení nejvyšší státní zástupkyně provedl měření, jak dlouho mu trvalo
vztažení ruky k otevírací páčce levých předních dveří od okamžiku, kdy se
podíval do levého zpětného zrcátka umístěného na levých předních dveřích a
nikoho neviděl a že zjistil, že to bylo více jak 1 sekundu. Dospěl k závěru, že
neměl jediný důvod pohled do zpětného zrcátka prodlužovat. Přitom v dovolání
vyjádřený názor o tom, že se měl do zpětného zrcátka dívat o cca 0,66 sekundy
déle, shledal čistě teoretickým, nepodloženým žádným důkazem.
Rovněž tak názor nejvyšší státní zástupkyně, že jediným způsobem jak eliminovat
existenci „mrtvého úhlu“ zpětného zrcátka je sledovat dění ve zpětném zrcátku
po dobu, než „pozorovaný“ předmět oblast „mrtvého úhlu“ opustí a stane se
pozorovatelným periferním viděním oka, označil za pouhou teoretickou úvahu,
neboť v praxi by asi z automobilu nevystoupil, když by podle tohoto názoru
stále očekával, že někdo „mrtvý úhel“ opustí a on jej pak bude vidět. Dodal, že
pokud nejvyšší státní zástupkyně argumentuje tímto názorem, pak by měl takový
názor obsahovat konkrétní dobu, za níž „pozorovaný“ předmět opustí oblast
„mrtvého úhlu“ s tím, že vypořádání se s takovým problémem konstatováním, že by
to měl být dostatečně dlouhý pohled do zpětného zrcátka, neodůvodňuje podané
dovolání.
Prohlásil, že nebyl předložen jediný důkaz, který by jej vinil, že se do
zpětného zrcátka nedíval dostatečně dlouho, což bylo příčinou následné kolize
poškozené, při níž utrpěla smrtelné zranění. V této souvislosti připomněl,
podle něho správný závěr odvolacího soudu, že na základě dostupných důkazů mu
nelze vytýkat, že by nedostatečným pohledem do levého zpětného zrcátka řádně
nesledoval situaci z prostoru, do něhož otevíral dveře. Zdůraznil, že splnil
všechny povinnosti stanovené mu § 26 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. a že důkazy
provedenými před oběma soudy nebyl prokázán opak.
Uzavřel, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je nedůvodné a navrhl, aby je
Nejvyšší soud v plném rozsahu zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je
dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny
obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné.
Nejvyšší státní zástupkyně je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí
soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje
náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala ve lhůtě
uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp.
konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v
předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu
ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř.
V posuzované věci o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích jako
soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku
(odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek
stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že dovolací
argumentace nejvyšší státní zástupkyně žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b
odst. 1 tr. ř. neodpovídá (viz níže).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti
skutkových zjištění. Nejvyšší státní zástupkyně totiž soudům vytýká de facto
pouze nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (zejména skutkový
závěr, že obviněnému nelze vytýkat, že by nedostatečným pohledem do levého
zpětného zrcátka řádně nesledoval situaci v prostoru, do něhož otevíral dveře),
když prosazuje vlastní hodnotící úvahy a skutkové závěry (tvrdí, že obviněný se
řádně nepřesvědčil dostatečně dlouhým pohledem do zpětného zrcátka a prostoru
kolem něho, zda při vystupování z vozu neohrozí jiného účastníka silničního
provozu). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o
nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po
zhodnocení důkazů a právním posouzením skutku ani jiné nesprávné hmotně právní
posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
V reakci na tvrzení nejvyšší stání zástupkyně o relevantnosti uplatnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., si Nejvyšší soud
dovoluje upozornit na str. 5, 6 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, kde
zmíněný soud se velmi podrobně otázkou vystupování obviněného z vozidla ve
vztahu k předmětné dopravní nehodě zabývá. Závěr hodnotících úvah je jím pak
shrnut ve zjištění „Obžalovaný neporušil ust. § 26 zák. o silničním provozu,
přesněji řečeno porušení tohoto ustanovení z jeho strany prokázáno nebylo.“
Argumentace nejvyšší státní zástupkyně spočívá v konečném tvrzení, že obviněný
porušil zmíněné ustanovení, což však v kontextu s hodnotícími závěry soudu
prvního stupně nelze označit jinak, než za snahu docílit vlastní verze průběhu
skutkového děje, nezávisle na tom, jak byla situace soudy důkazně vyhodnocena
(§ 2 odst. 6 tr. ř.). V rámci objektivity je třeba uvést, že odůvodnění
podaného dovolání v zásadě odpovídá argumentaci uplatněné již v odvolání, se
kterou se podrobně a přesvědčivě vypořádal odvolací soud. V této souvislosti
není od věci připomenout, že státní zástupce i za situace, kdy jsou pochybnosti
žaluje, zatímco soud za situace, kdy v rámci hodnocení provedených důkazů
dospěje k pochybnostem, nemůže porušit zásadu „in dubio pro reo“. V daném
případě soudy po vyhodnocení důkazů i se zřetelem k této zásadě učinily závěr,
že se sice skutek označený v žalobním návrhu stal, avšak není trestným činem.
Soudy totiž neshledaly, že by se obviněný dopustil takového zaviněného jednání,
jež je mu přičítáno dovoláním a jež by kolidovalo s ustanovením § 26 zákona č.
361/ 2000 Sb. (viz mj. shora zmíněný skutkový závěr vyjádřený na str. 3
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, podle něhož na základě dostupných
důkazů obviněnému nelze vytýkat, že by nedostatečným pohledem do levého
zpětného zrcátka řádně nesledoval situaci v prostoru, do něhož otevíral dveře).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy nejvyšší státní
zástupkyní ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad
vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší státní
zástupkyně v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně
správnost relevantních skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, tzn.
že dovolání uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové
námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že
předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o
hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy nejvyšší státní zástupkyně namítala
nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní
posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala výhradně z tvrzeného
nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších
stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních
ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž
důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v
případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b
odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. ř.], které však nejvyšší státní
zástupkyně neuplatnila a svou argumentací ani věcně nenaplnila (viz přiměř.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá nejvyšší státní
zástupkyně, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková
zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový
způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již
výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při
posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal
dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní
soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1
tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)
– l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v
dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat
důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě
nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť
je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení
konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom
nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit
otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad
podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr.
ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho
označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2.
6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a
mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto
právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci
dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak
mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině
jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž
existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených
zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí
bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2009
Předseda
senátu :
JUDr. Vladimír Veselý