6 Tdo 1417/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17.
prosince 2009 dovolání, které podal obviněný P. Š., proti usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 7 To 238/2009, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 5 T 50/2008,
a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 5 T
50/2008, byl obviněný P. Š. (dále jen „obviněný“) uznán vinným, že
v přesně nezjištěný den v červnu 2007, patrně dne 13. 6. 2007, v P., D., v R.
k. O. – N. poškozeného O. S., v úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky,
bez vědomí a souhlasu Mgr. J. R., nabídl k prodeji její byt v T., S., kdy v
souvislosti s tímto předložil plnou moc vystavenou mu Mgr. J. R. a opravňující
jej k jejímu zastupování při jednání se státními orgány, soudy, notáři,
fyzickými a právnickými osobami, kteroužto plnou moc mu však Mgr. J. R.
vystavila pro jiné účely, poté v zastoupení Mgr. J. R. jako její zmocněnec dne
3. 7. 2007 podepsal smlouvu o budoucí kupní smlouvě, dle které se Mgr. J. R.
zavázala v budoucnu prodat budoucí kupující M. H., svou bytovou jednotku č. v
domě č. pop. a v T., S., včetně příslušných podílů na společných částech
budovy a pozemku pod budovou za cenu 690.000,- Kč, kdy v souvislosti s podpisem
této smlouvy převzal od poškozeného O. S. nejpozději dne 5. 7. 2007 zálohu na
kupní cenu ve výši 200.000,- Kč, poté v zastoupení Mgr. J. R. jako její
zmocněnec dne 26. 7. 2007 podepsal kupní smlouvu, dle které Mgr. J. R. jako
prodávající prodala M. H. jako kupující výše uvedenou bytovou jednotku a
spoluvlastnické podíly na společných částech budovy a pozemku pod budovou za
cenu 690.000,- Kč, a takto jednal přesto, že Mgr. J. R. jej k prodeji shora
uvedeného bytu a spoluvlastnických podílů na společných částech budovy a
pozemku pod budovou ve skutečnosti nezmocnila a o jeho shora uvedeném jednání
se dozvěděla až dne 26. 7. 2007, přijetím zálohy na kupní cenu ve výši
200.000,- Kč od poškozeného O. S. tomuto způsobil škodu ve stejné výši.
Takto zjištěný skutek soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin podvodu
podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.
zák. a obviněného odsoudil podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody
v trvání dvou a půl roku, jehož výkon podle § 60a odst. 1 tr. zák. za použití §
60a odst. 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků a
nad jeho osobou vyslovil dohled. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. obviněnému uložil
povinnost ve zkušební době podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody
podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského
soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 7 To 238/2009, podle § 256 tr. ř.
zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu
(výroky o vině a trestu) napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním,
které opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle obviněného bylo jeho jednání, kterého se měl dopustit, ne zcela důsledně
hodnoceno. Odvolací soud, byť odmítl formu milostnou, potvrdil existenci vztahu
mezi jeho osobou a poškozenou Mgr. J. R. Obviněný podotkl, že za takové
situace je zcela přirozené, tj. není rozporuplné, že mezi ním a poškozenou
neexistovala žádná smlouva ohledně činnosti při prodeji bytu. Jediným
existujícím písemným důkazem o rozsahu jeho oprávnění zastupovat poškozenou
byla písemná plná moc. Z tohoto písemného právního úkonu je patrno, že zmocnění
(což v rámci hlavního líčení potvrdila i poškozená) je generální, tj.
neomezené. V návaznosti na to obviněný namítl, že odvolací soud tuto plnou moc
hodnotil odlišně, resp. nikoli v souladu s civilní právní úpravou. V dovolání
konstatoval, že plná moc, která je generální, opravňuje zplnomocněného ke všem
právním úkonům a není nijak omezena. Tvrzení o tom, že generální plná moc je
nějak omezena, označil za nesmysl. Poznamenal, že během celého soudního řízení,
ať již v první či druhé instanci, nezaznělo nic o tom, že by byla po
vypracování a udělení tato plná moc nějak změněna. Plná moc je odvolatelným
právním úkonem a soudy mělo být zjišťováno, zda a jak došlo ze strany Mgr. J.
R. k jejímu odvolání. Podle mínění obviněného soudy v daném případě vytvořily z
reality nepochopitelný právní rámec, kdy popřely podstatu jednoduchého
občanskoprávního úkonu. Skutečnost, že plná moc byla poskytnuta jako generální,
byla potvrzena i existencí dalších plných mocí, které však měly jasnou
konkretizaci. Podle ustálené judikatury v civilních věcech se při posuzování
písemného právního úkonu vychází zásadně z textu dokumentu a ten obsahuje de
facto zmocnění ke všem úkonům.
Dále obviněný uvedl, že z celého průběhu události lze vyvodit jednoduchý motiv
poškozené, jejímž zájmem bylo zneplatnění platných právních úkonů uzavřených
za zprostředkování O. S. Výpověď jmenovaného byla motivována snahou
minimalizovat svoji finanční ztrátu či hrozbu takové ztráty. V této souvislosti
obviněný poznamenal, že v důkazním řízení spíše očekával, že Mgr. J. R. bude
vysvětlovat, proč udělila partnerovi generální plnou moc a nikdy nepřikročila k
jejímu písemnému odvolání. Vyslovil názor, že soudy hodnotily důkazy účelově a
bez zájmu dopracovat se objektivního závěru. V řízení byly prezentovány dvě
verze, jedna poškozené a druhá jeho osobou, přičemž obě strany měly dostat
stejný prostor k obhajobě. Podle obviněného zpochybňuje objektivitu soudu fakt,
že na poškozenou byl zpracován posudek věrohodnosti a na jeho osobu nikoli.
Současně vyslovil přesvědčení, že byl odsouzen za řádný právní úkon, který
odpovídá všem občanskoprávním kritériím.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr.
ř. zrušil napadené rozhodnutí, a to ve výroku o vině i trestu.
K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupce uvedl, že ze skutkových zjištění, jež učinily soudy dříve činné
ve věci a jimiž je Nejvyšší soud v dovolacím řízení při uplatnění dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vázán, plyne, že obviněný měl
osobní vztah k Mgr. J. R., které pomohl vyřídit některé její úřední
záležitosti. Za tímto účelem mu udělila plné moci, nejprve speciální, posléze
generální, přičemž byly vždy dohodnuty konkrétní věci, které měl pro její osobu
zařídit. Obviněný následně využil udělenou plnou moc k tomu, že jí ve vztahu k
O. S., provozovateli realitní kanceláře, dokladoval údajné zmocnění prodat
nemovitost Mgr. J. R. a s jmenovaným sjednal bez vědomí poškozené, která se s
obviněným na daném prodeji nedomluvila, smlouvu o budoucí kupní smlouvě
týkající se předmětné nemovitosti. Na jejím základě převzal od O. S. jako
zálohu na kupní cenu 200.000,- Kč, kterou si ponechal, přičemž celkově měla
být vyplacena kupní cena ve výši 690.000,- Kč. Současně bylo zjištěno, že
poškozená měla skutečně v úmyslu svoji nemovitost prodat, avšak bez ingerence
obviněného (do jisté míry tak postrádá smysl tvrzení obviněného, podle něhož ho
údajně požádala o zastupování při prodeji nemovitosti, aby posléze jím sjednané
smlouvy zpochybnila).
Podle státního zástupce je zřejmé, že obviněný využil, resp. zneužil plnou moc,
která mu byla udělena k jiným účelům, a s její pomocí uvedl v omyl O. S. v tom
smyslu, že je zmocněn k prodeji nemovitosti z majetku Mgr. J. R. Jmenovaný,
jenž jednal v omylu, vyplatil obviněnému ke své škodě částku 200.000,- Kč, o
kterou se tento na jeho úkor obohatil, když celkově měla být vyplacena suma
690.000,- Kč. Popsaným jednáním se obviněný dopustil pokusu trestného činu
podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
K dovolacím námitkám státní zástupce podotkl, že je možné akceptovat, že mezi
obviněným a Mgr. J. R. nebyla stran zastupování při různých úkonech sjednána
žádná písemná smlouva, což ovšem neznamená, že nebyla sjednána smlouva ústní.
Taková smlouva, byť ústní, přitom byla předpokladem činnosti obviněného, resp.
na jejím podkladě zařizoval pro poškozenou určité úřední věci apod. Podle
státního zástupce je nutné zásadně odlišit smlouvu, v této souvislosti patrně
smlouvu příkazní, kterou se obviněný jako příkazník zavázal pro Mgr. J. R. jako
příkazce obstarat nějakou věc, od plné moci jako jednostranného právního úkonu
(jež má mimo jiné i legitimační účinky), kterým jmenovaná udělila obviněnému
zmocnění ji zastupovat. Zdůraznil, že skutečnost, že plná moc byla udělena jako
generální, nemá z popsaného důvodu takový význam, jaký jí přikládá obviněný.
Její udělení samo o sobě neznamená zmocnění zmocněného např. libovolně zcizovat
majetek zmocnitele apod. Rozsah a vymezení záležitostí, jež měl obviněný pro
Mgr. J. R. zařídit, vyplýval ze zmíněné ústní smlouvy, která, jak vyplynulo z
dokazování, žádné pokyny k prodeji nemovitosti nezahrnovala.
Závěrem vyjádření státní zástupce konstatoval, že jednání obviněného bylo
posuzováno odpovídajícím způsobem. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí
učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání. Pro případ odlišného stanoviska dovolacího soudu vyslovil podle §
265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby i toto jiné rozhodnutí bylo učiněno v
neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného
opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§
265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§
265e odst. 1, 2 tr. ř.].
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v
původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný
čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle
těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky
nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského,
obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat
pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp.
zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III.
ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat
úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů.
Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního
eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění
nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k
přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený
rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného, jimiž
zpochybňuje správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně
úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů. Tak je tomu v
případě, když tvrdí, že soudy hodnotily důkazy účelově, při absenci dopracovat
se skutečně objektivního závěru a že na poškozenou Mgr. J. R. byl vypracován
znalecký posudek ohledně její věrohodnosti a na jeho osobu nikoliv. Jak již
bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená
rozhodnutí přezkoumávat. Současně považuje Nejvyšší soud za potřebné
poznamenat, že z velmi podrobného odůvodnění rozsudku Okresního soudu Plzeň –
město plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá
skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů
řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž
patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a proč nevyhověl jeho
návrhu na provedení dalších důkazů. S učiněnými skutkovými závěry se po
provedeném odvolacím řízení ztotožnil v dovoláním napadeném usnesení i Krajský
soud v Plzni.
V dovolání obviněný rovněž v podrobnostech konstatuje, že mezi ním a poškozenou
neexistovala žádná smlouva ohledně činnosti při prodeji jejího bytu. Jediným
existujícím písemným důkazem o rozsahu jeho oprávnění zastupovat poškozenou
byla generální plná moc, tzn. neomezená, opravňující zplnomocněného ke všem
právním úkonům. Po vypracování a udělení nebyla tato plná moc nijak změněna. Z
dovolání vyplývá, že v nesprávném právním posouzení předmětné generální plné
moci soudy obviněný shledává, že nespáchal žádný trestný čin. Tato námitka
uplatněný důvod dovolání obsahově naplňuje. Nejvyšší soud tudíž posuzoval, zda
napadená soudní rozhodnutí vykazují tvrzenou právní vadu.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten,
kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v
omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým
činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Z ustanovení § 8 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že jednání pro společnost
nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se
pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu,
jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle § 89 odst. 11 tr. zák. platí, že značnou škodou se rozumí škoda
dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
Zákon v § 4 písm. a) tr. zák. stanoví, že trestný čin je spáchán úmyslně,
jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo
ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Ve stručnosti lze připomenout, že při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá
okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu
jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v
příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo
jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém
podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro
rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně
známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných
podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti
žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i
skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět
již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obohacením se rozumí neoprávněné
rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho
rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo
někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, přičemž
zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby
nebo skupiny osob (srov. např. rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.). Škoda na
cizím majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek
zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnota, o kterou by jinak byl majetek oprávněně
zvětšen), přičemž musí být zjištěno, zda pachatel jednal v úmyslu způsobit jiné
osobě škodu, a to již v době, kdy se dopustil podvodného jednání.
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v
rozsudku Okresního soudu Plzeň – město (viz jejich doslovná citace konstatovaná
v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů
obou stupňů, vyplývá příčinná souvislost mezi omylem poškozeného O. S.
(obviněný mu předstíral, že je zmocněn k prodeji bytové jednotky Mgr. J. R.) a
jím učiněnou majetkovou dispozicí (uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě,
jež se týkala prodeje zmíněné bytové jednotky). Dále je zjevná příčinná
souvislost mezi touto dispozicí na straně jedné a škodou, která cizímu majetku
bezprostředně hrozila, včetně škody na tomto majetku již způsobené (jmenovanému
poškozenému vznikla škoda vyplacením zálohy na kupní cenu ve výši 200.000,- Kč,
když celkově měla být vyplacena částka 690.000,- Kč) a obohacením obviněného
(přijetím zálohy na kupní cenu ve výši 200.000,- Kč, přičemž jeho obohacení
bezprostředně směřovalo k získání celkové finanční částky 690.000,- Kč) na
straně druhé. Zjištěný skutek byl soudem prvního stupně oprávněně posouzen jako
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu
podle § 8 odst. 1 tr. zák., a to i s ohledem na ustanovení § 88 odst. 1 tr.
zák. Toto konstatování je důvodné, neboť obviněný se dopustil jednání pro
společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby ke škodě
cizího majetku sebe obohatil tím, že uvede někoho v omyl a způsobí takovým
činem značnou škodu, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo. Z hlediska
subjektivní stránky jde v jednání obviněného o přímý úmysl podle § 4 písm. a)
tr. zák., který zahrnuje všechny znaky objektivní stránky pokusu trestného
činu, jímž byl uznán vinným, neboť zjevně chtěl porušit zájem chráněný trestním
zákonem. Současně Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že ve smyslu ustanovení § 6
písm. a) tr. zák. postačuje k naplnění kvalifikované skutkové podstaty
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák. i zavinění z
nedbalosti.
S tvrzením obviněného, jak bylo ohledně předmětné plné moci v dovolání
prezentováno, nelze souhlasit.
Podle ustanovení § 31 odst. 1 obč. zák. platí, že při právním úkonu je možné
dát se zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou. Zmocnitel udělí za tímto
účelem plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že Mgr. J. R. dne 29. 3. 2007 jako zmocnitel
zmocnila zmocněnce P. Š. k zastupování „při jednání se státními orgány, soudy,
notáři, fyzickými a právnickými osobami“ (č. l. 33 spisu; str. 11 rozsudku
soudu prvního stupně). Již Okresní soud Plzeň – město na základě v hlavním
líčení provedených a zhodnocených důkazů upozornil, že má za prokázané, že „…
ústní dohoda mezi Mgr. J. R. a obžalovaným před vystavením písemné plné moci
29. 3. 2007 a i po jejím vystavení, zněla tak, že zmocnění obžalovaného se
omezuje toliko pro jednání a činění právních úkonů v souvislosti s vyřizováním
pohledávky společnosti T. za Mgr. J. R. spojené s jejím bytem v T., popř.
vyřizování dalších “technických“ záležitostí s tímto spojených. V žádném
případě však tato ústní dohoda nezahrnovala možnost dispozice s tímto bytem ve
smyslu jeho zcizení“ (vše na str. 16 rozsudku). S poukazem na tyto skutečnosti
lze souhlasit s Krajským soudem v Plzni, pokud v odůvodnění napadeného usnesení
uvedl: „...plná moc nemá takový charakter, že by opravňovala obžalovaného za
Mgr. J. R. uzavírat smlouvy, tím spíše smlouvy o prodeji nemovitostí a přijímat
při prodeji nemovitostí za ni plnění“ (str. 3 rozhodnutí). I podle názoru
Nejvyššího soudu totiž rozsah a vymezení záležitostí, které měl obviněný pro
poškozenou Mgr. J. R. zařídit, vyplýval z ústní dohody (svým charakterem
smlouvy příkazní – srov. znění § 724 a násl. obč. zák.), jež žádné pokyny k
prodeji nemovitosti nezahrnovala, což důvodně zdůrazňuje též státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání. Na základě udělené
plné moci, byť generální, nebylo rozhodně možné libovolně zcizovat majetek
zmocnitele, jak to v daném případě udělal obviněný.
Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění učiněná v soudním řízení ve věci
objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného, jak bylo
Okresním soudem Plzeň – město ve výroku o vině aplikováno. Správné právní
kvalifikaci skutku, s níž se v odvolacím řízení oprávněně ztotožnil i Krajský
soud v Plzni, odpovídá v rozsudečném výroku soudu prvního stupně též použitá
právní věta. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí vadou, kterou
obviněný v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatnil.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl
oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k