6 Tdo 1432/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. prosince 2006 o dovolání
obviněného P. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2006, č.
j. 1 To 35/06-1327, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn.
4 T 53/2005, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2006, č. j. 1 To 35/06-1327,
bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného a krajského státního
zástupce v Praze proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 4 T 53/2005. Zmíněným rozsudkem krajského soudu byl obviněný uznán vinným
trestným činem neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 odst. 2 tr. zák. a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák. (ad 1 výroku rozsudku) a trestným činem nedovoleného
ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. (ad 2 výroku rozsudku) a odsouzen
podle § 158 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání jednoho roku, když výkon tohoto trestu byl obviněnému
podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
jakékoliv funkce ve veřejné správě a ozbrojených složkách na dobu čtyř let. Týmž rozsudkem byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby
krajského státního zástupce pro skutky spočívající v tom, že: 1) v blíže
nezjištěné době v průběhu měsíce dubna až května 2002 v R., okr. P. – v., se
prostřednictvím R. L. seznámil s K. K., , a V. Ch., načež v téže době v
restauraci K. d. v R., jako policista služebně zařazený na Útvar pro odhalování
organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, určený
osvědčením P. k seznamování se s utajovanými skutečnostmi ve stupni utajení s
platností od 18. 4. 2000 do 18. 5. 2005, R. L. ukazoval nařízení odposlechu
telefonních stanic K. K., V. Ch. a V. S., přičemž K. K. a V. Ch. sdělil, že
jsou jako osoby podezřelé ze spáchání trestné činnosti rozpracováváni a jako
důkaz jim ukázal rozhodnutí o nařízení odposlechů telefonních hovorů s
fotografiemi a dalšími písemnostmi z operativního spisu , který byl na veden
pod názvem se stupněm utajení v době od 11. 3. 2002 do 20. 11. 2002 s tím, že
jejich odposlechy ukončí, spis skartuje a vše vyřeší tak, že se jim nic
nestane, za což požadoval finanční částku ve výši 500.000,- Kč, kterou následně
převzal od obou jmenovaných na témže místě, 2) v přesně nezjištěné době od
začátku měsíce října do konce měsíce listopadu 2002 v restauraci K. d. v R. na
okr. P. –v., převzal od JUDr. P. M., v té době souzeného Městským soudem v
Praze pro organizování trestného činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., částku 300.000,- Kč jako zálohu na
zajištění právníků a právní pomoci při zprostředkování milosti od prezidenta
republiky, přičemž žádnou právní pomoc nezajistil ani nezajišťoval, s nikým a
nikde o milosti prezidenta republiky pro JUDr. Ing. P. M. nejednal; dále podle
§ 226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby krajského státního
zástupce v Praze pro skutky spočívající v tom, že: 1) v době od 17. 9. 2001 do
27. 11. 2003 ve svém trvalém bydlišti v P., ul. L., a v nynějším místě svého
pobytu v R., ul. N.
S., na počítači AutoCon Alivio, výrobní č., typ, který
zakoupil se svojí manželkou H. V., neoprávněně bez souhlasu uživatele používal
počítačové programy ASPI pro Windows verze 7, Infomapa 8,0, WINRAR 2,80, až na
základě uzavřených smluv s poskytovateli uživatelských práv k programovým
prostředkům bylo nabyvatelem a uživatelem práv k počítačovým programům
Ministerstvo vnitra ČR, 2) v průběhu roku 2002 – 2003 jako policista, služebně
zařazený na Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální
policie a vyšetřování Policejního prezidia Policie ČR ve společné pracovně ve
svém bydlišti v R., N. S., okr. P. – v., neoprávněně přechovával a tak
zpřístupňoval veškeré osobní údaje k osobám J. T., G. V., I. S., F. T., J. F.,
O. Ř., P. Š., F. B., M. D. a R. Z., jakož i údaje o dalších osobách na
fotokopiích evidenčních lístků z občanských průkazů, dále údaje, které získal
lustracemi v různých policejních evidencích, zejména z centrálního registru
obyvatel a registru osob stíhaných ve vyšetřování.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2006, č. j. 1 To
35/06-1327, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním
posouzení) a § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (bylo rozhodnuto o zamítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní
podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí). V obsáhlém dovolání obviněný
nejprve na str. 1 - 6 rekapituluje dosavadní průběh jeho trestního stíhání, aby
následně na str. 7 - 12 rozvedl své námitky, které dle jeho mínění odůvodňují
odkaz na zmíněné dovolací důvody. Podle obviněného jsou zmíněné dovolací důvody
dány tím, že „soud prvního stupně nedostatečným způsobem provedl a zjistil
důkazy, na jejich základě pak byly soudem prvního stupně nesprávně
kvalifikovány“. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně pokládal některé svědky
(K., Ch. a L.) za nedůvěryhodné, nemůže souhlasit se závěrem odvolacího soudu,
který konstatoval, že soud prvního stupně rozhodl správně o jeho vině, když
podle jeho mínění (obviněného) nelze na jednoho svědka nahlížet ve dvojí rovině
(tudíž pokud je svědek označen za nedůvěryhodného, nelze současně jeho výpověď
považovat za podklad pro uznání viny). Dále poukazuje na to, že v řízení u
soudu prvního stupně nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání následně
kvalifikovaného podle § 178 odst. 2 tr. zák. a § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák. (nebylo prokázáno, že by K. K. předal lustraci pana S.). Jeho odsouzení ve
vztahu k osobě J. S. bylo vybudováno pouze na výpovědi K. K., který je označen
jako osoba nedůvěryhodná, a proto měl soud postupovat podle zásady „v
pochybnostech ve prospěch“ a zprostit ho obžaloby. Podle jeho mínění jde o
snahu kriminalizovat jej. Dále tvrdí, že vzhledem k tomu, že K. K. byl
informátorem policie, bylo jeho seznámení s výpisem z policejní evidence v
souladu s právní úpravou. Ve vztahu k odsouzení pro trestný čin podle § 185
odst. 1 tr. zák. nebylo řádně prokázáno (podle obviněného), že by shora
popsaným jednáním měl naplnit znaky zmíněného trestného činu, neboť svědek H. odmítl vypovídat a svědek Ch. je nedůvěryhodná osoba. Kromě výše zmíněného
poukazuje na to, že svědek Ch. byl informátorem policie a běžným způsobem
„odměňování“ informátorů může být i jím zvolený motivační způsob, který sice
není v intencích zákona, ale vzhledem k tomu jak se praxe vyvinula, je
přesvědčen, že takové jednání nemá automaticky za následek vznik trestní
odpovědnosti. Mimo zmíněného však podle jeho názoru nebylo vyvráceno, že měl v
úmyslu legalizovat držení zbraně, a to jejím odevzdáním na Policii ČR v souladu
se zákonem č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu. Poukázal také na to, že
trestní stíhání může být mstou vedenou proti němu pro jeho činnost vedoucího
vyšetřovacího týmu, který se podílel na odhalování páchání trestné činnosti
kriminálního podsvětí ve spolupráci s některými policisty.
Závěrem podaného
dovolání poukazuje na to, že vzhledem k tomu, že nebylo jednoznačně prokázáno,
že naplnil svým jednáním znaky trestných činů, kterými byl uznán vinným, měl
být v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ obžaloby pro tato jednání také
zproštěn a vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení
Vrchního soudu Praze ze dne 24. 7. 2006, č. j. 1 To 35/06-1327, zrušil a
vrchnímu soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání
obviněného vyjádřil, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť námitky, které byly obviněným v dovoláním
uplatněny, směřují primárně proti učiněným skutkovým zjištěním. Ani námitky
uplatněné prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr .
ř. nelze považovat za právně relevantní.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy.
K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že
tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého
procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím
způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového
stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6
tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění
skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v
trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové
větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto
skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125
odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o
které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při
hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom
musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na
provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval
prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a
trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a
hodnotícími úvahami soudu (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.) zjištěno
pochybení.
V souvislosti s námitkami, kterými obviněný odůvodnil dovolací důvod vymezený v
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je potřebné uvést, že tyto směřují výhradně do
oblasti skutkové (na tuto skutečnost poukázal mj. ve svém vyjádření k dovolání
obviněného také státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství). Pro tento
závěr svědčí argumentace obviněného, kde tento poukazuje na to, že „rozsudek
soudu prvního stupně trpí vadami, které spočívají v nejasném a v neúplném
skutkovém zjištění“, „soud prvního stupně nedostatečným způsobem provedl a
zjistil důkazy, na jejichž základě pak byly soudem prvního stupně nesprávně
kvalifikovány uvedené skutky“, poukazuje na to, že „nemůže souhlasit se závěry
soudů, které jsou vybudovány na výpovědích nedůvěryhodných svědků (jak je
označily soudy)“. Obviněný sice v podaném dovolání uvádí, že uplatňuje mj.
dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení /§ 265b odst. 1
písm. g) tr. ř./, ve skutečnosti však se neztotožnil s tím, jak soud prvního
stupně provedené důkazy vyhodnotil a k jakému skutkovému závěru dospěl. Právní
posouzení je odvozeno od zjištěného skutkového stavu a obviněný sám v
uplatněných námitkách poukazuje na nesprávnost hodnocení důkazů, a teprve
následně pak zmiňuje nesprávnou právní kvalifikaci, odvislou právě od
nesprávného hodnocení důkazů. Zde je však třeba dále zmínit, že námitky, které
se staly podkladem uplatněných dovolacích důvodů, byly již předmětem posouzení
soudem prvního stupně a staly se také předmětem přezkumu odvolacím soudem v
rámci námitek uplatněných obviněným v řádném opravném řízení. Problematikou
formálně uplatněného dovolacího důvodu se zabýval také Ústavní soud ve svém
rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl;
označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř.
nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit
otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad
podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr.
ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho
označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005,
sp. zn. III. ÚS 78/05).
Ve vztahu k tomu, že se ze strany obviněného jedná o námitky uplatněné např.
již v řízení před soudem prvního stupně, svědčí např. odůvodnění rozhodnutí
soudu prvního stupně na straně 6 až 11 (k bodu 1 výroku o vině), kdy tento soud
velmi podrobně rozvedl problematiku „věrohodnosti a nevěrohodnosti svědků“,
kterou zmiňuje ve svém dovolání obviněný. Zde je potřebné uvést, že v podaném
dovolání je uvedená problematika obviněným podána ve smyslu odlišném od stavu,
jak ji popsal soud ve svém rozhodnutí. Tato argumentace obviněného však
objektivně nevystihuje argumentaci soudu, jíž soud popisuje, proč v určité
části výpovědi svědka uvěřil (poukazuje na další důkazy obviněného usvědčující
– podrobně na str. 7 ) a proč v jiné části nemohl výpověď svědka považovat za
obviněného usvědčující (vzhledem k absenci dalších důkazů - podrobně na str. 7
- 8, 10). V odůvodnění provedené hodnocení důkazů není ve vzájemném rozporu,
naopak je logickým vyústěním hodnotících úvah provedených soudem. Soud v závěru
hodnocení důkazů (k bodu 1 výroku rozsudku) mj. také uvádí na str. 8, že „stále
přetrvává podezření, že se citovaného jednání obžalovaný dopustil tak, jak
uvádí obžaloba, avšak provedenými důkazy nebylo toto jednání jednoznačně
prokázáno tak, aby o zjištěném skutkovém stavu nebyly důvodné pochybnosti“. V
tomto směru musí Nejvyšší soud poukázat na problematiku hodnocení důkazů orgány
činnými v trestním řízení ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Tyto své hodnotící úvahy
soudy ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. (příp. § 134 odst. 2 tr. ř.) rozvedly ve
svých rozhodnutích. Obviněný svojí argumentací se snaží docílit změny v
hodnocení důkazů, což by muselo mít za následek změnu skutkového zjištění (tedy
odlišného od skutkového zjištění, které bylo napadeno dovoláním) a ve svém
důsledku samozřejmě také změnu právního posouzení takto nově podle představ
obviněného koncipovaného skutkového stavu. V souvislosti s výše uvedeným lze
odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04,
kde tento uvedl, že „ právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že
garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá
představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na
spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“.
Obdobná je také situace v případě námitek uplatněných k bodu 2) výroku o vině.
Také zde se jedná o námitky skutkové, kterými se již zabýval jak soud prvního,
tak i soud druhého stupně. Vzhledem k uvedenému charakteru námitek pak odkazuje
Nejvyšší soud na shora uvedený výklad a odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu. K
tomuto skutku se soud prvního stupně podrobně vyjádřil na str. 11 – 15
odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Také v tomto případě obsahově
shodné námitky s námitkami uplatněnými v dovolání se staly předmětem řízení o
odvolání a odvolací soud se plně se závěry soudu prvního stupně ztotožnil.
Způsobem odpovídajícím ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. byl pak rozsudek soudu
prvního stupně také ve vztahu ke skutkovému zjištění a použité právní
kvalifikaci odůvodněn. Krajský soud podrobně rozvádí výpovědi jednotlivých
svědků a poukazuje, proč neuvěřil v rámci hodnocení důkazů výpovědi obviněného,
případně proč ji považoval za účelovou, např. pokud obviněný tvrdí (shodně jako
v dovolání), že celou situaci kolem odevzdání zbraně chtěl řešit jejím
odevzdáním na policii. Soud na základě výpovědi obviněného, svědků, ale i
dalších důkazů pak dospěl k závěru, že obviněný ač nebyl držitelem zbrojního
průkazu, převzal v přesně nezjištěné době roku 2002 střelby schopnou zbraň,
kterou v přesně nezjištěné době v srpnu roku 2002 předal jiné osobě. Z
uvedeného je nade vší pochybnost zřejmé, že bez povolení sobě a následně pak
jinému opatřil střelnou zbraň (nutno podotknout, že následně dotyčné osobě
předal i 50 kusů nábojů k této pistoli). Pokud jde o tvrzení obviněného, že v
praxi policie dochází k praktikám (poskytnutí protislužeb informátorovi, což v
daném případě mohlo být poskytnutí pistole a následně nábojů k ní), které
nejsou plně v souladu se zákonem, ale praxe si je vynutila a tudíž u takového
jednání lze mít pochybnosti o tom, že byl naplněn také materiální znak
trestného činu, pak Nejvyššímu soudu nezbývá než odkázat na podrobnou
argumentaci odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze na str. 8, kde tento mj.
uvedl, že „neshledává akceptovatelným a nemůže přisvědčit tomu, že by v daném
případě, ale ani obecně, účel světil prostředky, tedy, že by pro obecně dobrou
věc bylo možno porušovat práva jiných, nebo zákon, zákon sám říká, kdy lze jeho
formální porušení akceptovat a toto porušení není možno posuzovat jako trestný
čin“.
Sám závěr podaného dovolání obviněného opětovně potvrzuje, že obviněný nevytýká
soudům nesprávnou právní kvalifikaci, když uvádí, že „dle dovolatele byla
zpochybněna správnost rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, bylo
odůvodněno nedostatečné zjištění skutkového stavu, vadný postup soudu prvního a
druhého stupně, řízení před soudem druhého stupně bylo postiženo vadami, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, ale primárně jim vytýká
nesprávné skutkové zjištění (pro uvedený závěr může svědčit také odkaz na
zásadu – in dubio pro reo - na základě jeho představy nesprávně provedených
důkazů, nesprávně hodnocených důkazů příp. nedostatky procesního charakteru).
Pokud jde o uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Obviněný v dovolání uvádí první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. l) tr. ř. Tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu
tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité
rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo
toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek
(odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3
tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého
stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem
byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace
není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky
obviněného uvedené v odvolání (s výjimkou výroku o trestu) za nedůvodné. Tím,
že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a
odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, je zřejmé že
odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že
obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto
důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. v této části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného P.
V. ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř., přičemž stejné rozhodnutí učinil ohledně dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání,
aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde
o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. prosince 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann