6 Tdo 1437/2013-II.-33
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2014 ve věci
dovolání podaného obviněným V. N. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
20. 8. 2013, sp. zn. 4 To 233/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené
u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 200/2012, t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný V. N. nebere do vazby.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2013, č. j. 2 T
200/2012-413, byl obviněný V. N. uznán vinným jednak zločinem neoprávněného
opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea
prvá zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem podvodu podle § 209 odst. 3 tr.
zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dle
skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil způsobem popsaným v jeho výroku.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský
soud v Brně, který usnesením ze dne 20. 8. 2013, č. j. 4 To 233/2013-442, podle
§ 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Trest odnětí svobody, citovanými rozhodnutími obviněnému pravomocně uložený,
vykonává tento v současné době ve Věznici K.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své
obhájkyně dovolání, na jehož podkladě Nejvyšší soud zrušil jak rozhodnutí soudu
druhého stupně, tak jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně (včetně
všech dalších rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud jejich zrušením
pozbyla podkladu) a věc vrátil Městskému soudu v Brně k novému projednání a
rozhodnutí.
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody
uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu
zruší, rozhodne zároveň o vazbě.
Protože taková situace nastala v důsledku zrušení označených rozhodnutí soudů
nižších stupňů v případě obviněného V. N., posoudil dovolací soud na podkladě
spisu otázku případného omezení jeho osobní svobody vazbou. Dospěl přitom k
závěru, že nenastaly zákonné podmínky k tomu, aby byl obviněný vzat do vazby.
Jeho trestní stíhání v označené věci probíhalo, aniž by bylo nutno přistoupit k
omezení osobní svobody obviněného jeho vzetím do vazby. Nebyl-li orgány činným
v trestním řízení shledán důvod k tomuto procesnímu řešení v původním řízení,
pak důvody ke vzetí obviněného do vazby nevystávají ani v důsledku zrušení
rozhodnutí, na jejichž podkladě je na něm do současnosti vykonáván trest odnětí
svobody. Proto bylo rozhodnuto způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Spisová značka: 6 Tdo 1437/2013
Datum rozhodnutí: 21.01.2014
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Podvod, Souběh (konkurence) trestných činů
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí: C
6 Tdo 1437/2013-I.-27
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2014 o
dovolání podaném obviněným V. N. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
20. 8. 2013, sp. zn. 4 To 233/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené
u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 200/2012, t a k t o :
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 20. 8. 2013, č. j. 4 To 233/2013-442, a jemu předcházející
rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2013, č. j. 2 T 200/2012-413.
II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se věc p ř i k a z u j e Městskému
soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2013, č. j. 2 T
200/2012-413, byl obviněný V. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán
vinným jednak zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního
prostředku podle § 234 odst. 3 alinea prvá zák. č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jednak
přečinem podvodu podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění uvedeného soudu
dopustil tím, že:
v dosud nezjištěné době do 30. 12. 2010 na nezjištěném místě pozměnil na směnce
vlastní údajně vystavené v B. dne 16. 8. 2013 výstavcem Z. P., na řad V. N. a
P. N., na částku 236.000,- Kč, kdy rukojmím byla uvedena L. S., uvedené datum
splatnosti směnky 31. 12. 2004 na datum 31. 12. 2007, ačkoli věděl, že
předmětná směnka se neopírá o reálně existující závazek, a takto pozměněný
platební prostředek použil tak, že dne 30. 12. 2010 podal ke Krajskému soudu v
Brně návrh na vydání směnečného platebního rozkazu na částku 236.000,- Kč s
příslušenstvím proti žalovanému výstavci Z. P. a rukojmí L. S., za účelem
zajištění majetkového prospěchu nejméně ve výši 236.000,- Kč ke škodě Z. P.,
potažmo L. S.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku za použití
§ 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice
s ostrahou.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Krajský soud v Brně, který usnesením ze dne 20. 8. 2013, č. j. 4 To
233/2013-442, podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své
obhájkyně JUDr. Romany Lužné (i. s. Mgr. Rudolfa Šnajdera) dovolání, jež opřel
o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Brojí jím proti usnesení odvolacího soudu, jímž došlo k
zamítnutí jeho odvolání podle § 256 tr. ř., potažmo pak i proti rozsudku soudu
prvního stupně. Napadenému rozhodnutí vytýká, že spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku, na nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž namítá i
nesprávnost skutkových zjištění.
Nesprávnost právního posouzení skutku jako pokusu přečinu podvodu podle § 24
odst. 1, § 209 odst. 3 tr. zákoníku (měl-li se svým jednáním dopustit tohoto
trestného činu tím, že se pokusil uvést krajský soud v omyl) namítá obviněný s
poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo
229/2004, když s jeho oporou tvrdí, že jeho jednáním nedošlo k naplnění
zákonných znaků uvedeného trestného činu proto, že soud nelze uvést v omyl.
Odvolacímu soudu v dané souvislosti vytýká, že se s jeho argumentací, v tomto
směru přednesenou při veřejném zasedání o odvolání, ve svém rozhodnutí nijak
nevypořádal.
Ve vztahu k právní kvalifikaci skutku podle § 234 odst. 3 alinea prvá tr.
zákoníku obviněný namítá, že soudy nezkoumaly, zda samotná směnka splňuje
veškeré zákonné náležitosti pro to, aby mohla být považována za směnku platnou,
potažmo dokument, na kterém lze spáchat uvedený trestný čin. Pokud by se o
platnou směnku, splňující veškeré podstatné náležitosti nejednalo, nemohl by
být tento trestný čin spáchán. Soudy rovněž nezkoumaly, zda se nejednalo o
blankosměnku, která byla vyplněna v souladu s předchozí dohodou účastníků
směnky. Nedostatečně prokázáno bylo, kdo pozměnil údaje o splatnosti směnky. I
pokud by směnku měl v držení obviněný, není tím nikterak prokázáno, že to byl
on, kdo směnku pozměnil. Výpověď Z. P., o kterou soud své rozhodnutí opřel, je
dle dovolatele nevěrohodná proto, že uvedl, že směnku nikdy nepodepsal, ač
pravost jeho podpisu na směnce byla prokázána odborným vyjádřením. Soudy navíc
nereflektovaly skutečnost, že mezi ním (obviněným), Z. P. a L. S. prokazatelně
existovaly obchodní vazby. Nedostatečně se rovněž vypořádaly s jeho obranou, že
směnka zajišťovala platné závazky a byla vyplněna v souladu s vůlí všech
směnečných účastníků.
Z uvedeného důvodu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr.
ř. zrušil jak dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8.
2013, sp. zn. 4 To 233/2013, tak v souladu s § 265k odst. 2 tr. ř. i jemu
předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 2 T
200/2012, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl se závazným prvním názorem,
aby stíhaný skutek nebyl posouzen jako trestný čin podvodu. Současně vyjádřil
souhlas s projednáním jeho odvolání (správně dovolání) v neveřejném zasedání.
Závěrem učinil podnět k tomu, aby předseda senátu dovolacího soudu podle § 265o
odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o podaném dovolání přerušil výkon trestu odnětí
svobody, který mu byl uložen.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupkyně“) se k obviněným podanému dovolání po krátkém shrnutí jeho obsahu
vyjádřila.
K právní kvalifikaci přečinem podvodu podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku
ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku v prvé řadě zmínila, že soudy
obou stupňů v posuzované trestní věci dospěly k závěru, že osobou, která měla
být uvedena v omyl je Krajský soud v Brně, u něhož měl obviněný v občanském
soudním řízení uplatnit pozměněnou směnku, která se neopírala o reálně
existující závazek a která byla na poškozeném vylákána lstí, znějící na částku
236.000 Kč, a takto se snažil obohatit ke škodě poškozeného Z. P., potažmo L.
S.
Poukazuje v této souvislosti na správný názor obviněného, který uvádí, že
krajský soud ve věci závazku vyplývajícího z uplatněné směnky neučinil žádnou
majetkovou dispozici, v jejímž důsledku by mělo dojít ke škodě na majetku
poškozeného a obohacení obviněného, neboť vydání směnečného platebního rozkazu
nelze považovat za majetkovou dispozici. Případnou majetkovou dispozici by
učinil poškozený, kterého však, jak vyplývá ze skutkového děje, nelze považovat
za osobu, která by měla a mohla být uvedena v omyl, neboť poškozený věděl, že
obviněnému v minulosti žádnou směnku nepodepsal a že mezi nimi neexistoval ani
žádný závazek.
V uvedené souvislosti státní zástupkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. 11 Tdo 229/2004, z něhož vyplývá, že naplnění
zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1
tr. zák. (nyní podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku), spočívajícího v uvedení
někoho v omyl, nelze spatřovat v tom, že podal návrh na vydání směnečného
platebního rozkazu. Na základě uvedení podstatných závěrů tohoto rozhodnutí
uzavřela, že námitky obviněného vůči právní kvalifikaci jeho činu jako přečinu
podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1
tr. zákoníku je proto třeba považovat za důvodné.
K právní kvalifikaci skutku jako zločinu neoprávněného opatření, padělání a
pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea prvá tr. zákoníku
uvedla, že ustanovení § 234 odst. 3 alinea prvá tr. zákoníku postihuje
pachatele, který padělá nebo pozmění platební prostředek v úmyslu použít jej
jako pravý nebo platný. Zmiňuje, že obviněný byl odsouzen pro tu variantu
trestného jednání, která spočívá v tom, že pozměnil platební prostředek v
úmyslu použít jej jako pravý. Podle aliney druhé předmětného zákonného
ustanovení je postihován pachatel, který padělaný nebo pozměněný platební
prostředek použije jako pravý nebo platný. Podle § 238 tr. zákoníku je ochrana
poskytována též penězům a platebním prostředkům jiným než tuzemským a
zahraničním cenným papírům. Směnka požívá ochrany podle § 234 odst. 1 tr.
zákoníku buď jako bezhotovostní platební prostředek nebo jako cenný papír.
Proto je podle jejího přesvědčení jednání spočívající v padělání či pozměňování
tohoto cenného papíru v listinné podobě, případně následné nakládání s ním, v
kolizi se zájmem, jemuž ochranu poskytuje ustanovení o trestném činu
neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku.
Důležitou okolností případu podle ní je skutečnost, že předmětná směnka se
neopírá o reálně existující závazek a podpis na směnce byl na poškozeném
vylákán lstí. Bylo tedy prokázáno, že obviněný bez vědomí poškozeného pozměnil
jím dříve podepsanou směnku, a to v podstatném údaji, jímž je datum splatnosti
směnky. V případě trestného jednání obviněného je podle jejího názoru třeba
spíše uvažovat o tom, že pozměněný platební prostředek již použil jako platný,
neboť pod znak použije, je třeba zahrnout veškerá jednání, která jsou
relevantní z právního hlediska, jimiž se padělky dostávají z držení jednoho
subjektu do držení jiného subjektu. Jedná se tedy o každé uplatnění takového
padělaného nebo pozměněného cenného papíru, které může mít právní důsledky. V
konkrétním případě uplatnění padělané směnky u krajského soudu spolu s návrhem
na vydání směnečného platebního rozkazu vedlo k zahájení směnečného řízení. Tím
došlo k dokonání trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění
platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku, neboť
takovým jednáním byla porušena ochrana zájmu na bezpečnosti a spolehlivosti –
pravdivosti cenného papíru, který obviněný uplatnil u soudu v občanskoprávním
řízení v očekávání, že prostřednictvím vydání směnečného platebního rozkazu
získá bezvadný vykonatelný právní titul, který mu umožní uspokojení z
neexistující pohledávky. Právní kvalifikace zločinem neoprávněného opatření,
padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku je
podle jejího přesvědčení naprosto opodstatněná, i když obviněný svým jednáním
spíše naplnil zákonné znaky aliney druhé předmětného zákonného ustanovení.
Uzavřela, že jednání obviněného není možné právně kvalifikovat v jednočinném
souběhu současně jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve
stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a navrhla, aby Nejvyšší soud
zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2013 sp. zn. 4 To 233/2013
i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2013 sp. zn.
2 T 200/2012 a posledně jmenovanému přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil
v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom,
že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.
Dále zjistil, že dovolání podala osoba oprávněná [§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr.
ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.,
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím
uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech
a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být
naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází
tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené
rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek
zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř.
nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky
stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro
nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli
oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při
odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa
druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z
jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale
řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou
ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §
265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku
(odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal
takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a
u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj.
byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod
dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou
této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je
skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého
stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával
napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném
opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou
zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v
mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl
nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin
nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak
byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní
posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně
právních otázek jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit
proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně
právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II.
ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají
námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či
takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6
tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS
449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání
skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV.
ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném
skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak
byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v
souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného
činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7
k Úmluvě.
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud
je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr.
ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit
povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání
obviněného.
Dovolání obviněného obsahuje námitky, které je nezbytné hodnotit jako
konkrétní výhrady vůči právnímu posouzení skutku a tudíž jako námitky věcně
naplňující jím uplatněný dovolací důvod upravený ustanovením § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Toto konstatování plně dopadá na námitku, jíž obviněný brojí
proti právnímu posouzení soudem zjištěného skutku jako přečinu podvodu ve
stadiu pokusu podle § 24 odst. 1, § 209 odst. 3 tr. zákoníku. Oproti tomu ta
část jeho dovolání, v níž namítá nesprávnost právního posouzení skutku jako
zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
podle § 234 odst. 3 alinea prvá tr. zákoníku, obsahuje argumentaci, která z
převážné části povahu hmotně právní námitky nemá, neboť se primárně soustřeďuje
na otázky skutkové, příp. procesní. Soudům je dovolatelem vytýkáno nedostatečné
skutkové zjištění, resp. nedostatečné hodnocení okolností skutkových, které dle
něj mají mít význam pro následné právní posouzení jeho činu, případně nesprávné
závěry stran hodnocení věrohodnosti důkazů (svědecká výpověď poškozeného).
Těmito námitkami však uplatněný dovolací důvod věcně nenaplňuje. Z ustanovení §
265f odst. 1 tr. ř. totiž plyne, že dovolatel ve svém mimořádném opravném
prostředku musí nejen odkazem na příslušné zákonné ustanovení [§ 265b odst. 1
písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2] výslovně označit, o který z dovolacích
důvodů své dovolání opírá, nýbrž musí rovněž svou konkrétní argumentací
deklarovaný dovolací důvod věcně naplnit. V případě dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je určen k nápravě hmotně právních vad
napadeného rozhodnutí, tak nemůže činit námitkami směřujícími do oblasti práva
procesního (např. formou namítaného vadného hodnocení důkazů), či námitkami
brojícími proti skutkovým zjištěním soudu. Takovými námitkami totiž k věcnému
naplnění tohoto dovolacího důvodu nedochází. V tomto směru lze odkázat jak na
četná rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. např. R 36/2004 Sb. rozh. tr.,
usnesení velkého senátu sp. zn. 15 Tdo 574/2006), tak na rozhodnutí Ústavního
soudu (např. sp. zn. III. ÚS 3272/07 – „Ústavní soud se proto ztotožňuje se
stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají
skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o
nesprávném právním posouzení věci.“). S přihlédnutím k uvedenému pak Nejvyšší
soud přistoupil k posouzení důvodnosti námitek obviněného, jimiž uplatňoval
existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., pak
z obsahových souvislostí argumentace dovolání obviněného lze dovodit (neboť
výslovné označení uplatňované alternativy tohoto dovolacího důvodu mimořádný
opravný prostředek obviněného neobsahuje), že je uplatňována alternativa vady
spočívající v zamítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem,
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech
a) až k).
Protože dovolací soud dospěl k poznatku, že argumentace obviněného
obsažená v jeho dovolání neodůvodňuje procesní postup spočívající v odmítnutí
dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch
výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů
uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a
učinil následující zjištění:
Soud prvního stupně oproti podané obžalobě posoudil jednání obviněného
nejen jako zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního
prostředku podle § 234 odst. 3 alinea prvá tr. zákoníku, nýbrž i jako přečin
podvodu podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1
tr. zákoníku. Změna právní kvalifikace jednání obviněného patrně souvisí
(explicitní vyjádření odůvodnění rozsudek soudu prvního stupně neobsahuje – viz
dále) i s částečnou úpravou popisu skutku v tzv. skutkové větě odsuzujícího
výroku, která se projevila vložením slova „údajně“ před text „vystavené v Brně
dne 16. 8. 2003 výstavcem Z. P., nar. ...“, následně slov „ačkoli věděl, že
předmětná směnka se neopírá o reálně existující závazek“ a konečně nahrazením
údaje „přičemž pozměnění data splatnosti mělo žalovaným ze směnky zabránit
uplatnit námitky promlčení a žalobci mělo zajistit její úhradu i přes promlčení
nároku ze směnky“ skutkovým zjištěním „za účelem zajištění majetkového
prospěchu nejméně ve výši 236.000,- Kč ke škodě Z. P., potažmo L. S.“.
Rozšíření právního posouzení skutku obviněného v označeném rozsahu
zdůvodnil nalézací soud (str. 9 rozsudku) tím, že oproti podané obžalobě dospěl
k závěru, že obviněný se „svým jednáním dopustil v jednočinném souběhu i
přečinu podvodu podle § 209 odst. 3 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §
21 odst. 1 trestního zákoníku, neboť souběh těchto trestných činů není
vyloučen. V případě zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění
platebního prostředku podle § 234 odst. 3 trestního zákoníku, kde je objektem
ochrana platebních prostředků, je totiž chráněn jiný objekt než u trestného
činu podvodu podle § 209 trestného zákoníku (objektem je cizí majetek). Je
nezpochybnitelné, že se obžalovaný snažil jednáním popsaným ve výroku rozsudku
podvodně získat majetkový prospěch ke škodě Z. P., resp. L. S.“
Z této citace odůvodnění rozsudku plyne, že soud blíže nekonkretizoval, jaké
skutečnosti jím zjištěné jej vedou k závěru o naplněnosti jednotlivých znaků
skutkové podstaty uvedeného přečinu (ve stadiu pokusu), resp. znaků její
objektivní stránky, které v tzv. právní větě rozsudku vyjádřil tak, že obviněný
„dopustil se jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, že sebe obohatí
tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku větší škodu, avšak k
dokonání trestného činu nedošlo“, a to konkrétně pak z hlediska osoby uvedené v
omyl, která pod jejím vlivem provede majetkovou dispozici, jež se projeví ve
vzniku škody na majetku poškozeného, jak ve svém dovolání uplatňuje obviněný.
Z tohoto pohledu je zřejmé, že nalézací soud se vůbec nevypořádal s tím, že
soudní judikatura dospěla k právnímu závěru, který cituje ve svém dovolání
obviněný, totiž že „naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. (pozn. nyní podle § 209 odst. 1 tr.
zákoníku) spočívajícího v „uvedení někoho v omyl“ nelze spatřovat v tom, že
obviněný podal k soudu žalobu, která obsahuje vědomě nepravdivá tvrzení,
popřípadě, že podal návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, který se
opírá o padělanou směnku. Soud rozhodující v občanskoprávním řízení o takových
podáních totiž nelze pokládat za subjekt, který by mohl být tímto způsobem
uváděn v omyl.“ (srov. rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr.). V dané souvislosti
je nezbytné připomenout, že platnost tohoto právního závěru nebyla dotčena ani
později vydaným stanoviskem trestního kolegia ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn
305/2010, publikovaným pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr., které se zaobíralo otázkou
možnosti naplnění zákonného znaku trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1
tr. zákoníku (resp. podle § 250 odst. 1 tr. zák.) spočívajícího v „uvedení
jiného v omyl“ nebo ve „využití omylu jiného“ v souvislosti s řízením o
dědictví. Pokud stran řešené otázky dospělo stanovisko ke kladnému závěru
(ohledně možnosti uvedení účastníků dědického řízení v omyl jednáním
pachatele), pak zdůraznilo odlišnost obou řízení („V řízení o dědictví je proto
možné uvedení jeho účastníků v omyl, takže na jejich situaci nedopadá
rozhodnutí publikované pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr., které se navíc podle jeho
výslovné dikce vztahuje pouze na civilní řízení sporné a předpokládá
uplatňování nedůvodného nároku žalobou, resp. návrhem na vydání směnečného
platebního rozkazu. Ostatně jeho argumentace je založena právě na
charakteristice civilního řízení sporného a na procesních možnostech, které v
něm mají jednotliví účastníci řízení, aby se případně ubránili důsledkům
nepravdivých informací uváděných žalobcem.“).
Argumentace, která vedla k vyslovení závěru o nemožnosti uvedení soudu v omyl v
souvislosti s řízením o vydání směnečného platebního rozkazu (opřená o
ustanovení § 120 odst. 3, § 132, 153 odst. 1 o. s. ř. – v podrobnostech viz
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo
229/2004), proto nebyla později vydaným stanoviskem zpochybněna. Jejím základem
je to (jak uvedla i státní zástupkyně ve svém vyjádření), že soud v řízení o
vydání směnečného platebního rozkazu zkoumá předložené listiny (směnku) z
hlediska jejích formálních zákonných náležitostí, tedy v tom smyslu, zda není
důvod o pravosti směnky pochybovat a směnečný platební rozkaz vydá pouze tehdy,
jsou-li uvedené formální předpoklady splněny. V rámci tohoto řízení může
žalovaný namítat, že listina, která byla soudu předložena, není platnou směnkou
a v případě pokud byl vydán platební rozkaz, může proti němu podat námitky,
kterými se odkládá právní moc platebního rozkazu a jeho vykonatelnost, kdy soud
v dalším řízení rozhodne, zda platební rozkaz ponechá v platnosti nebo zda jej
zruší a v jakém rozsahu. Pokud směnečný platební rozkaz zruší, projedná věc ve
sporném řízení. Stejně soud postupuje, zjistí-li po podání žaloby, že formální
předpoklady pro vydání směnečného platebního rozkazu nejsou splněny, např.
protože existuje důvod pochybovat o pravosti směnky. Sporné civilní řízení je
mimo jiné ovládáno zásadou projednací, ale není tím opuštěna zásada zjišťování
skutkového stavu bez důvodných pochybností. Zásada projednací přitom umožňuje
žalovanému nesprávným a případně i úmyslně nepravdivým tvrzením žalobce se
bránit a vyvracet je. Soud má možnost v tomto řízení provést i jiné než
účastníky navržené důkazy, vyšla-li v řízení najevo potřeba jejich provedení ke
zjištění skutkového stavu. Jestliže je soud povinen zjišťovat skutkový stav bez
důvodných pochybností, pak je vyloučeno obecný soud v civilním řízení sporném
považovat za osobu, která by mohla být uvedena v omyl pachatelem trestného činu
podvodu.
Nebyla-li platnost právního závěru vysloveného v rozhodnutí, které (po
připomínkovém řízení) bylo schváleno k publikaci v zájmu usměrnění (případně
sjednocení) rozhodovací praxe soudů, měl by takový právní závěr být nadále
považován za relevantní pro rozhodování typově stejných věcí a měl by být i
respektován. K odchýlení od něj by mělo dojít jen za situace, kdy v opačně
vyznívajícím rozhodnutí je buď v konkrétnosti doloženo, že se na posuzovanou
věc pro skutkovou odlišnost nevztahuje, příp. pokud by fundovaným právním
rozborem v rozhodnutí obsaženém došlo k jeho překonání.
Ve věci posuzované je však nezbytné konstatovat, že v odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně nic takového uvedeno není (výklad zákonných znaků skutkové
podstaty není ve smyslu subsumpce skutkových zjištění pod znaky jeho objektivní
stránky obsažen), v rozsudku soudu odvolacího takové zdůvodnění rovněž obsaženo
není, ač se uvedený soud - přes odvolací námitku obviněného, kterou měl vznést
v průběhu veřejného zasedání o odvolání - s právním posouzením skutku
provedeným soudem nalézacím ztotožnil. Ve svém odůvodnění tento soud totiž
uvedl jen tolik, že „Bylo rovněž prokázáno, že pozměněný platební prostředek
pak obžalovaný použil způsobem popsaným ve výroku napadeného rozsudku. Dopustil
se tak jednání, které směřovalo k tomu, aby sebe obohatil tím, že uvede někoho
v omyl a na cizím majetku způsobil větší škodu.“).
Je proto možno uzavřít, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů nelze zjistit,
jaký subjekt měl být obviněným uveden v omyl. Jasno v tomto směru totiž nečiní
odůvodnění obsažené na str. 8 rozsudku soudu prvního stupně, které je uvedeno:
„Pokud jde o pravé podpisy L. S. a Z. P. na směnce, soud připomíná, že směnka
nemá žádnou předepsanou formu. Nelze tedy vyloučit, a to u L. S. i s
přihlédnutím k trestní věci vedené u MS v Brně sp. zn. 12 T 42/2012, že jak Z.
P., tak L. S. skutečně něco obžalovanému podepsali, přičemž nevěděli, co
podepisují, či byli uvedeni obžalovaným v omyl. Nicméně v tomto smyslu obžaloba
podána nebyla a soud nepovažoval za nutné rozšiřovat dokazování tímto směrem.“
K uvedenému lze učinit jen tu poznámku, že vyjádření („Nelze tedy vyloučit…“)
nelze pokládat za relevantní skutkové zjištění soudu k označené dílčí skutkové
otázce, které by bylo způsobilé vytvořit podklad pro následné právní posouzení
jeho významu pro otázku trestně právní odpovědnosti obviněného. Jakkoli je
možné a při splnění zákonem předvídaných skutečností pak i nutné (ve smyslu
procesní zásady in dubio pro reo) skutkové závěry činit v případech dalším
dokazováním neodstranitelných rozporů na základě varianty nejpříznivější pro
obviněného, je nutno tak postupovat jednak až po vyčerpání možností procesního
dokazování a jednak ve vztahu k té skutkové variantě, která je pro obviněného
nejpříznivější. O takovou situaci se pak nemůže jednat, pokud by jedna z
variant soudem přijatá jako skutkový základ věci vedla k širšímu vyslovení viny
obviněného (tj. pokud by se nijak příznivě neprojevila na jedné právní
kvalifikaci – v usuzovaných souvislostech na kvalifikaci skutku obviněného jako
zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
podle § 234 odst. 3 alinea prvá tr. zákoníku a současně přivodila i souběžnou
právní kvalifikaci v podobě dalšího trestného činu – zde přečinu podvodu podle
§ 209 odst. 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku).
Je vhodné dodat, že v napadených rozhodnutích bylo jednání obviněného
posouzeno v podobě vývojového stadia trestného činu, nikoli jako trestný čin
(přečin) dokonaný. Na podstatě věci to však dle názoru dovolacího soudu nic
nemění. Vyložilo-li výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, že daným způsobem
(tj. předložením padělané směnky soudu s návrhem na vydání směnečného
platebního rozkazu) nemůže být skutková podstata trestného činu podvodu
naplněna, tj. trestný čin dokonán, není případné (nelze-li vyslovit vinu
pachatele dokonaným trestným činem), aby jeho trestnost byla konstruována v
podobě vývojového stadia (v daném případě pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku) takového trestného činu.
Protože v důsledku uvedených skutečností je nezbytné právní posouzení
skutku obviněného pokládat za vadné v části, v níž byl shledán vinným přečinem
podvodu podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1
tr. zákoníku, shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného důvodným. Důvod
dovolání, kterým obviněný brojil proti nesprávnému právnímu posouzení skutku [§
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], je v předmětné věci dán, naplněn je i druhý
obviněným uplatněný dovolací důvod [§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] spočívající
v tom, že k zamítnutí jeho odvolání soudem druhého stupně došlo přesto, že v
řízení takovému rozhodnutí odvolacího soudu předcházejícím byl dán důvod
dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V důsledku tohoto poznatku zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2013, č. j. 4 To 233/2013-442, i jemu
předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2013, č. j. 2 T
200/2012-413, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. také všechna další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podklad. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému
soudu v Brně, aby ji v potřebním rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Již výše bylo zmíněno, že obviněný svým dovoláním brojil i proti právní
kvalifikaci svého jednání v podobě zločinu neoprávněného opatření, padělání a
pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea prvá zák. č. 40/2009
Sb. Ohledně této části napadených rozhodnutí však lze konstatovat, že
vytýkanou vadou právního posouzení netrpí. Jeho námitky byly převážně
skutkového charakteru (neprokázání skutečnosti, že to byl on, kdo údaj na
směnce pozměnil, nereflektování tvrzených obchodních vazeb), pokud právní závěr
o své trestní odpovědnosti spojoval se závěrem o platnosti směnky, pak takovému
hodnocení nelze přisvědčit (srov. např. usnesení). Podstatou trestně právního
jednání obviněného, který byl uznán vinným, bylo pozměnění platebního
prostředku tak, aby mohl být použit jako pravý, což bylo jeho následným
jednáním realizováno, neboť krajský soud, u něhož směnku uplatnil, k ní
přistupoval jako k platnému platebnímu prostředku. V dalším lze ve stručnosti
odkázat na zhodnocení obsažené ve vyjádření státní zástupkyně.
Soudu, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, se
připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je vázán právním názorem, který
vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a
doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Protože ke zrušení
rozhodnutí došlo výlučně v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného,
uplatňuje se v dalším řízení omezení upravené ustanovením § 265s odst. 2 tr. ř.
(zákaz reformationis in peius), jehož projevem je to, že v dalším řízení nesmí
dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil