6 Tdo 1442/2015-76
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2015 o
dovolání, které podal obviněný N. B. , proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 9 To 111/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 106/2014, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 3 T
106/2014, byl obviněný N. B. uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem
padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 2, odst. 3
písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se
podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil spolu s obviněným T. A. (stručně popsáno) tím, že „společně, ve vzájemné součinnosti a ve spolupráci s
dalšími doposud neustanovenými osobami v době nejméně od 27. 12. 2012 do 26. 9. 2013 v České republice, zejména na území P., prostřednictvím mobilní a
internetové komunikace přijímali za úplatu od zprostředkovatele A. M. A. S.,
zdržujícího se v Norsku … ale i od dalších doposud neustanovených osob
zdržujících se v zahraničí, požadavky na opatření padělků dokladů totožnosti,
především českých cestovních pasů a občanských průkazů a též belgických
identifikačních karet, následně nezjištěným způsobem, převážně s využitím
originálů dokladů totožnosti, které získávali prostřednictvím dalších zatím
neustanovených osob, zajišťovali provedení pozměňujícího zásahu tak, aby
identifikační údaje na dokladech odpovídaly požadavku objednatelů, když v
případě cestovních pasů České republiky zajistili pozměnění originálu tak, že
byla pozměněna identifikační strana výměnou za inkoustově tištěnou stranu
přelepenou přes původní list, v případě občanských průkazů České republiky
opatřovali padělky, které byly vyhotoveny inkoustovým tiskem na běžný papír s
využitím přední a zadní vrstvy povrchové folie z originálního dokladu a u
belgických identifikačních karet opatřili padělky s využitím vrchní
polykarbonátové vrstvy odbroušené z originální karty, které následně zasílali
zejména prostřednictvím společnosti Fedex s. r. o. přímo koncovým odběratelům
do zahraničí, přičemž za padělky dokladů inkasovali zpravidla částky 300 až 600
EUR za jeden doklad, … , přičemž činnost směřující k úspěšnému opatření a
distribuci padělků měli rozdělenu tak, že
N. B. s využitím zejména telefonního čísla ...... a emailových adres
......, ....... a ....., přijímal objednávky na padělané doklady od
zprostředkovatele A. M. A. S., ale i jiných zprostředkovatelů, s nimiž
domlouval vyřizování zakázek včetně jejich ceny, přijímal a přeposílal
fotografie a případně i požadované generálie cílových odběratelů dokladů,
kontaktoval spoluobžalovaného T. A., na něhož se obracel s požadavkem na
obstarání padělků dokladů a následně od něj padělané doklady přebíral a
zajišťoval jejich odeslání koncovým odběratelům …“, přičemž takto společně
obstarali padělané a pozměněné doklady totožnosti zejména v případech popsaných
pod body I. 1. až 10 výroku předmětného rozsudku. Za tento pokračující zvlášť
závažný zločin byl obviněný N. B. odsouzen podle § 348 odst. 3 tr. zákoníku k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl
podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu propadnutí věci, a to
notebooku zn.
HP s přívodním kabelem, včetně brašny Trust, notebooku HP
Pavilion dv 6, včetně napájení, mobilního telefonu Nokia stříbrné barvy, se SIM
kartou Vodafone, mobilního telefonu iPhone černé barvy, se SIM kartou Oskar.
Citovaným rozsudkem bylo současně rozhodnuto mimo jiné o vině a trestu
obviněného T. A., M. M. R. a A. A. a o zproštění obžaloby Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 6. 6. 2014, sp. zn. 1 ZT 365/2014, podle §
226 písm. b) tr. ř. u obviněných R. A. a N. G.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění N. B., T. A., M. M.
R. a A. A., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.
4. 2015, sp. zn. 9 To 111/2015, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze (v návaznosti na rozsudek
soudu prvního stupně) podal obviněný N. B. (dále jen „obviněný“) co do viny i
trestu dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázal na to, že údajný
hlavní pachatel A. S., ani pachatel, jež měl padělat a pozměňovat listiny nikdy
nebyli vyslechnuti a obhájcům a obviněným nebylo umožněno klást těmto svědkům
otázky. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by emailové adresy užíval
(počítače v jeho pizzerii byly volně přístupné všem zákazníkům), ani to, že
emailová komunikace byla uskutečňována jím. Poznamenal, že ani soudem uváděná
časová souvislost nemůže být postavena na jisto ze strany znalkyně z oboru
fonoskopie, která nezná arabštinu, ani kriminalistického ústavu v Praze, za
situace, kdy nebyla fonoskopickým posudkem jednoznačně prokázána totožnost
mluvčího, když v jeho pizzerii byli převážně arabsky hovořící zákazníci. Pokud
by osoba v jeho pizzerii po dohodě čekala na předem domluvený hovor se S.,
mohla vzít telefon přímo, bez předání obviněnému a on tak nemohl být informován
o telefonátech a jejich obsahu. V žádném případě pak podle obviněného nebyla
soudem prokázána subjektivní stránka trestného činu, tj. jeho úmysl podílet se
na činnosti organizované skupiny, nebylo prokázáno, že se členové dané skupiny
znali, ani zda měl obviněný z činnosti výdělek, což mělo být jeho motivem.
Spoluobviněný A. od počátku tvrdil, že se obviněný na činnosti nepodílel a
vyjma jmenovaného A. (v určité části řízení) se žádný ze spoluobviněných k
trestné činnosti nedoznal. Dodal, že trest odnětí svobody na 3,5 roku je
nepřiměřeně přísný a vysoký a měl by negativní dopad na jeho rodinu. Před
žalovaným pašováním byl fyzicky napaden v letadle jiným cestujícím a tím
dezorientován a měl těžký otřes mozku a zlomeniny. Soud podle něj také nevzal
dostatečně v potaz to, že žije bez předchozích větších problémů se zákonem více
než 19 let v rodině se třemi dětmi (dvě nezletilé), manželka je v domácnosti a
on je jediným živitelem rodiny a platí také hypotéku na dům.
Soudu prvního stupně dále ve svém dovolání vytkl, že mu postačovala obecná
konstatování „doposud neustanovené osoby“, „následně nezjištěným způsobem“
apod. Jmenovaný soud podle něj také nepřihlédl k jeho obhajobě, že někdy za
drobné odměny bez znalosti o obsahu pomáhal s odesíláním balíčků či dopisů svým
zákazníkům, i kadeřnici z vedlejšího kadeřnictví, kdy mu soud nedal časový
prostor k prokázání této skutečnosti jejím svědectvím. Uvedené skutečnosti jsou
pak podle jeho přesvědčení v rozporu s tvrzením, že soud prvního stupně provedl
dokazování v souladu s trestním řádem a nedopustil se pochybení procesní
povahy. Poznamenal, že v jeho případě lze pochybovat o dodržení § 2 odst. 6 tr.
ř. Namítl, že proti němu neexistují žádné přímé důkazy prokazující jeho vinu,
ale ani soubor důkazů nepřímých umožňujících prokázání jeho viny. Dále ve svém
podání rozporoval konkrétní tvrzení odvolacího soudu na str. 25, 26 a 27
napadeného usnesení, když namítl, že nebyla prokázána jeho komunikace s S. a A.
(včetně používání kódových výrazů), nebylo prokázáno, že při domovní prohlídce
u něho provedené byly nalezeny materiály potvrzující padělání dokladů. Oponoval
i tomu, že měl v pizzerii svou pravou ruku, osobu jména F. K., jež byla do věci
zasvěcena a občas za něj úkony prováděla. Nesouhlasil ani se závěrem soudu, že
se jednalo o „zlomek trestné činnosti“ zejména pokud jde o dobu páchání.
Obviněný vyjádřil názor, že odvolací soud jej měl ve smyslu § 226 písm. c) tr.
ř. zprostit obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že žalovaný skutek spáchal, nebo,
pokud by nesdílel tento názor, měl ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) – e) tr. ř.
napadený rozsudek změnit a dále postupovat ve smyslu § 259 odst. 1 nebo 3 tr.
ř. Postup a výroky soudů podle něj odporují zásadě „in dubio pro reo“. Pro
případ, že by dovolací soud ohledně viny potvrdil názor odvolacího soudu i
soudu prvního stupně, s opětovným tvrzením o vysoké přísnosti uloženého trestu
vyjádřil přesvědčení, že by pro jeho nápravu postačoval trest do tří let odnětí
svobody s podmíněným odkladem a případně uložení dalších omezení v podobě
odevzdání cestovního pasu a uložení dohledu probačního úředníka.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §
265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, sp.
zn. 9 To 111/2015, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 11. 2014,
sp. zn. 3 T 106/2014, a současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
nebo jejich zrušenou část obsahově navazující a sám hned rozhodl ve věci
rozsudkem ve smyslu § 265m tr. ř. a zprostil jej obžaloby v plném rozsahu.
Alternativně navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a dále mu
uložil trest odnětí svobody do tří let s podmíněným odkladem a případně další
omezení, která uzná za vhodná, nebo přikázal ve smyslu § 265l tr. ř. soudu, o
jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Současně požádal o „posouzení odkladu vykonavatelnosti předchozího rozsudku“, a
to do doby, než dovolací soud rozhodne o jeho dovolání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k uvedenému
dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c)
tr. ř. uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o
podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda
je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou,
zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 9
To 111/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr.
ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm.
b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f
odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s
ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a
na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se
dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném
ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci
samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska
norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však obviněným uplatněné dovolací námitky směřují výlučně
právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž soudům nižších stupňů
vytýká neúplné důkazní řízení (neprovedení důkazu výslechem A. S. a nejmenované
kadeřnice „z vedlejšího kadeřnictví“), nesprávné hodnocení provedených důkazů –
mimo jiné znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická
audioexpertiza – fonoskopie znalkyně PhDr. Marie Svobodové, Ph.D., jeho
obhajoby (jím tvrzených skutečností) a dalších souvislostí (délky jeho pobytu v
České republice a jeho rodinného života) – tedy nedodržení ustanovení § 2 odst.
6 tr. ř., a nesprávná skutková zjištění. Namítá, že postup a výroky soudů jsou
v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Činí přitom vlastní skutkové hodnotící
závěry – zvláště tvrdí neprokázání celé řady skutkových okolností (např. stran
jeho emailové a telefonické komunikace s A. M. A. S. a T. A., užívání emailové
adresy a jeho vědomosti o obsahu jím odesílaných balíčků) a prosazuje závěr, že
neexistují přímé důkazy, ale ani soubor důkazů nepřímých prokazujících jeho
vinu shora popsaným skutkem. Právě z této skutkové argumentace vyvozuje
existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Souhrnně
řečeno, svojí argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými
soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné
hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
O ryze skutkové podstatě a povaze jeho námitek ostatně svědčí
skutečnost, že se primárně domáhá zproštění obžaloby ve smyslu § 226 písm. c)
tr. ř., tedy proto, že nebylo prokázáno, že skutek, pro nějž byl stíhán,
spáchal právě on.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve
skutečnosti spatřován výhradně v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný)
dovolací důvod podřadit nelze.
Nad tento rámec lze pouze stručně k námitce obviněného, že soudy nižších stupňů
porušily zásadu in dubio pro reo, poznamenat, že Listina ani Úmluva neupravují
úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu.
Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako
úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů.
Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a
vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky
pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti
neměly.
V dané věci je zjevné, že soudy ve věci činné po zhodnocení provedených důkazů
dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly žádné pochybnosti (jinak řečeno,
po provedení a vyhodnocení důkazů měly za to, že skutek byl dostatečně
prokázán). Za této situace nebyl v posuzované věci dán prostor ani pro aplikaci
zmíněné zásady in dubio pro reo.
Pouze obiter dictum pak Nejvyšší soud stručně poznamenává, že skutková zjištění
soudů nižších stupňů vyjádřená především ve skutkové větě výroku rozsudku soudu
prvního stupně nepřipouštějí pochybnosti (ani) o tom, že obviněný jednal
popsaným způsobem jako člen organizované skupiny působící ve více státech a že
si takto počínal úmyslně.
Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s
výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen
v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v
nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení
kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení
nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat
prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve
smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno,
pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu
(viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést stále přiměřeně
aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS
2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený
dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry
uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle
zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby,
ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její
dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat
zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu,
a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována
ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují
účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze dovolací námitky obviněného
o nepřiměřené přísnosti uloženého trestu odnětí svobody, pod jím uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ani jiný dovolací důvod
podle § 265b tr. ř.] podřadit.
Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh
trestu v mezích trestní sazby, resp. při její dolní hranici, stanovené v
trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným (trest odnětí svobody
na tři až deset let).
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f
odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1
písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž
se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně
odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném
případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr.
ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.
Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř.
přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve
posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím
vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených
v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu,
nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž
dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a
mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto
právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci
dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak
mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině
jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž
existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených
zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí
bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný požádal o odložení výkonu trestu, je třeba uvést, že
se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální
rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat
se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu
prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad výkonu
rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k
předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu