Podle § 32 odst. 1 zák. 325/1999 Sb. lze žalobu proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu (resp. nyní ve věci mezinárodní ochrany) podat ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí. V souladu s ustanovením § 32 odst. 2 písm. a) zák. č. 325/1999 Sb. je možné ve lhůtě 7 dnů ode dne doručení rozhodnutí podat žalobu proti rozhodnutí o žádosti o udělení azylu (resp. nyní rozhodnutí o žádosti o udělení mezinárodní ochrany), jímž se tato žádost zamítá jako zjevně nedůvodná. Podání žaloby podle odstavců 1 a 2 má odkladný účinek (§ 32 odst. 3 zák. č. 325/1999 Sb.).
Novelou č. 350/2005, účinnou od 13. 10. 2005, bylo v ustanovení § 32 odst. 5 zák. č. 325/1999 Sb. stanoveno, že podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu podle odstavců 1 a 2 má odkladný účinek.
V souvislosti s projednávanou trestní věcí je však třeba především uvést, že dojde-li k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany (příp. též žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany a kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o zmíněné žalobě) za situace, kdy bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění, nepozbývá dané rozhodnutí platnosti, nýbrž se pouze odkládá jeho vykonatelnost. Doba, po kterou je cizinci pobyt na území České republiky zakázán se však nemění, je stále vymezena původním rozhodnutím o správním vyhoštění.
V návaznosti na to Nejvyšší soud v souladu se svým rozhodnutím ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 8 Tdo 643/2008, konstatuje, že pro stanovení doby počátku správního vyhoštění a návaznosti na to určení jeho konce, je třeba ve smyslu § 118 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb. vzít v úvahu, že „správním vyhoštěním se rozumí ukončení pobytu cizince na území“, a z dikce tohoto ustanovení dovodit, že tímto časem, resp. termínem, je s ohledem na další souvislosti textu zákona den rozhodnutí o předmětném vyhoštění, i když jeho účinky nastávají až právní mocí rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 25. 4. 2008, sp. zn. 4 As 24/2008).
Podle této zásady lhůta dvou roků, na kterou bylo správní vyhoštění obviněnému uloženo na základě rozhodnutí ze dne 5. 1. 2006, byla ukončena dnem 5. 1. 2008. Tedy bez ohledu na to, kdy nastala právní moc tohoto rozhodnutí a nebo na to, kdy byla stanovena doba vycestování, resp. kdy se stalo rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelným.
Pokud však jde o stanovení doby, od níž se obviněný měl trestného jednání dopouštět, pak lze se zřetelem k rozvedeným skutečnostem charakterizujícím otázku vykonatelnosti rozhodnutí, vymezení této otázky v napadeném rozhodnutí a se zřetelem k zákazu reformationis in peius (argument obviněného, podle něhož pozbyl postavení žadatele o azyl již právní mocí rozsudku místně příslušného krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, by při jeho akceptaci znamenal, že by se doba, po kterou mařil výkon rozhodnutí jiného státního orgánu, ve skutečnosti podstatně prodloužila, což by bylo v jeho neprospěch), akceptovat zjištění nalézacího soudu potvrzené soudem odvolacím. Ostatně v tomto směru obviněný nevznesl, s výjimkou výše uvedenou, která ovšem pro existující zákaz změny k horšímu nebyla relevantní, žádné výhrady.
Se zřetelem k těmto skutečnostem lze konstatovat, že se obviněný úmyslně neoprávněně zdržoval na území České republiky (úmyslně nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění) v době od 16. 11. 2007 do 5. 1. 2008.
Přes uvedené konstatování nebylo možno dovolání obviněného jako celku přisvědčit. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že zmíněným skutkem byly naplněny všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Pokud jde o materiální stránku tohoto trestného činu (rovněž obviněným vytýkanou), je na místě v obecné rovině uvést následující skutečnosti. Podle § 3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jeho znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle § 3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák., podle něhož je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Otázka výkladu ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
Tyto skutečnosti je třeba vztáhnout na předmětný (zjištěný) skutek. Nutno pak konstatovat, že jednání obviněného je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. Ze skutkových zjištění nevyplývají žádné okolnosti, které by svou výjimečnou povahou odůvodňovaly závěr, že by stupeň společenské nebezpečnosti obviněným spáchaného činu neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Naopak, vzhledem ke konkrétním okolnostem tohoto skutku je zřejmé, že zákonem vyžadovaný stupeň společenské nebezpečnosti byl v tomto případě dán. V daných souvislostech je třeba zejména upozornit na skutečnost, že obviněný spáchal po subjektivní stránce předmětný čin zjevně v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. (tedy v závažnější formě úmyslného zavinění) a z tohoto hlediska je třeba vyvozovat vyšší míru zavinění. Dále je třeba konstatovat, že dobu, po kterou mařil výkon úředního rozhodnutí nelze nijak bagatelizovat. Naopak, je třeba dovodit, že šlo o dobu výraznou, přičemž obviněný takovým jednáním zřetelně projevil neúctu vůči rozhodnutím státních orgánů a evidentní neochotu tato rozhodnutí jako taková vůbec respektovat a v podstatě zcela zmařil (nikoli „pouze“ podstatně ztěžoval) výkon rozhodnutí jiného státního orgánu. Pokud v dovolání namítá, že motivem jeho pobytu na území České republiky byla snaha podílet se na výchově, resp. materiálním zabezpečení jeho syna, pak je třeba jednak poznamenat, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by se osobně na výchově syna a péči o něj podílel, jednak připomenout (stran materiálního zabezpečení), že to mohl realizovat ze zahraničí (např. prostřednictvím pošty apod.). Neobstojí ani námitka obviněného, že nedostatek potřebného stupně společenské nebezpečnosti je podmíněn jeho jednáním, kdy se sám dobrovolně dostavil na policii. Vedle již rozvedených skutečností (včetně skutečností shora uvedených k otázce ukončení lhůty správního vyhoštění) k tomu lze (i se zřetelem k obsahu dovolání) poznamenat, že takto obviněný zjevně jednal v přesvědčení, že doba, na kterou mu bylo správní vyhoštění uloženo, již uplynula. Zmíněný argument se tak s otázkou stupně společenské nebezpečnosti protiprávního jednání obviněného míjí.
Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem nutno označit dovolání obviněného (jako celek) za zjevně neopodstatněné. Předmětný skutek (byť s určitým, nikoli však zásadním upřesněním) vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Lze tak uzavřít, že právní závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího, podle nichž obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák., nejsou v nesouladu se zjištěným skutkovým stavem. V souvislosti s tím je na místě připomenout, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. listopadu 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý