U obviněného P. N. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Brně jako
soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku
(odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek
stanovených zákonem (§ 254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §
265b odst. l písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím
rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je
možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl
nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin
nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž
se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku,
ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska
hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce
předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS
449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost
dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při
rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně
druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost
aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště
dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6,
7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání
všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené
důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o
dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v
dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitku obviněného P. N.
pokud nesouhlasí s tím, jak byl v soudním řízení hodnocen znalecký posudek z
oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a že se soudy řádně
nevypořádaly s provedenými důkazy. V této části mimořádného opravného
prostředku jsou vytýkány procesní nedostatky, přičemž v uvedeném směru, jak již
bylo shora řečeno, nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
V dovolání obviněný rovněž v podrobnostech tvrdí, že svým jednáním nenaplnil
znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Tato výhrada obsahově uplatněnému
důvodu dovolání odpovídá. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda zjištěný skutek
byl správně právně posouzen.
Trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten,
kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Podle § 8 odst. 1 tr. zák. platí, že
jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání
trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je
pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle § 4
písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem
chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Objektem trestného činu podle § 221 tr. zák. je lidské zdraví, tj. normální
funkce lidského těla včetně řádné funkce jeho orgánů. Za „ublížení na zdraví“
se pokládá takový stav (onemocnění, poranění), jenž porušením normálních
tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný
vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařského
ošetření, i když nezanechává trvalé následky. „Ublížením na zdraví“ bude
změněný stav, který nastal např. déle trvajícími bolestmi, horečkami,
nespavostí, poruchami nervstva, nechutí k jídlu, déle trvajícím vrhnutím,
nemožností pohybu, upoutáním na lůžko apod.; patří sem také případy, kdy nemoc,
kterou již poškozený měl, se zhoršila. „Ublížení na zdraví“ bude zpravidla
ovlivňovat nepříznivě pracovní schopnost v tom smyslu, že vyřadí postiženého
dočasně z pracovního procesu. Pracovní neschopnost sama o sobě nemusí však vždy
správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví.
Pracovní neschopnost je důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na
zdraví, není však kritériem jediným ani rozhodujícím. Význam mají zejména
skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky
se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost poranění a
její intenzita, zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje, zda a do jaké míry
porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého a po jak dlouhou
dobu, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu. Posuzování každého případu
musí být komplexní a přísně individuální (srov. rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh.
tr.). Dále je třeba posoudit, jaké potíže poškozený měl a zda odpovídaly
lékařskému nálezu (srov. rozhodnutí č. 2/1966 Sb. rozh. tr.). K naplnění
subjektivní stránky trestného činu podle § 221 odst. 1 tr. zák. nestačí, že
pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke
způsobení následku ublížení na zdraví (srov. rozhodnutí č. 22/1968-I. a č.
19/1963 Sb. rozh. tr.). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k ublížení
na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu
trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 221 odst. 1 tr. zák.
Podle Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud ve Vyškově v rozporu s
trestním zákonem, když skutek, jak je popsán ve výroku rozsudku a rozveden v
jeho odůvodnění, kvalifikoval jako pokus trestného činu ublížení na zdraví
podle § 8 odst. 1 k § 221 odst. 1 tr. zák. Ze skutkových zjištění je evidentní,
že obviněný P. N. udeřil opakovaně pěstí do hlavy poškozeného R. Š., čímž mu
způsobil zranění spočívající v otřesu mozku lehkého stupně a zhmoždění
obličeje, které jej omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu čtyř dnů.
Pokud jde o charakter zranění, které poškozený R. Š. v důsledku fyzického útoku
obviněného P. N. utrpěl, tak soud prvního stupně poukázal na lékařské zprávy a
znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Z posledně
zmíněného důkazu mimo jiné zjistil, že „…otřes mozku většinou vzniká přímým
působením tupého násilí na hlavu. V daném konkrétním případě tak vznik zranění
zcela odpovídá způsobu, jak jej popsal poškozený, tj. opakovanými údery pěstí
do hlavy. Rovněž zranění v podobě zhmoždění obličeje odpovídá výpovědi
poškozeného, neboť muselo být způsobeno působením tupého násilí maximálně
střední intenzity“ (str. 4 napadeného rozsudku).
Dovolací soud považuje za potřebné uvést, že v dovolání je nepatřičně
argumentováno tím, že diagnózu – zranění spočívající v otřesu mozku lehkého
stupně a zhmoždění obličeje, znalec převzal od lékaře, který ji určil na
základě sdělení subjektivních pocitů poškozeného, a tudíž nebyla žádným
odpovídajícím způsobem objektivizována (např. neurologickým nálezem). Nutno
připomenout, že již dne 13. 2. 2007 při přijetí k hospitalizaci na chirurgické
oddělení Nemocnice ve V., bylo u poškozeného R. Š. provedeno neurologické
vyšetření (viz zpráva ošetřujícímu lékaři na č. l. 56 spisu). Dále byl vyšetřen
lékařem – neurologem ve dnech 23. 2. 2007 a 2. 3. 2007, jak plyne z lékařských
zpráv o jeho zdravotním stavu (č. l. 58 spisu). Přitom potřebnou zdravotní
dokumentaci (č. l. 54 až 60 spisu) měl znalec k dispozici a také z ní vycházel.
Současně je potřeba zdůraznit, že ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví,
odvětví soudního lékařství, s nímž se prvostupňový soud ztotožnil, znalec MUDr.
J. K. konstatoval: „Otřes mozku je náhlá úrazová krátkodobá porucha mozkové
funkce bez zjistitelných anatomických změn na mozkové tkáni. Základním
příznakem je porucha vědomí bezprostředně časově související s úrazem, dále
amnézie (poruchy paměti) a nejrůznější vegetativní a vazomotorická
symptomatologie (jako např. zvracení, mydriáza – rozšíření zornic, kolísání
krevního tlaku, porucha orientace v čase apod.).“ Pokud jde o závažnost
poranění, které poškozený utrpěl, znalec uvedl: „….jedná se o zranění vážnější
než zcela lehkého a přechodného charakteru, byla dokonce nutná krátkodobá
hospitalizace poškozeného, ale celkově lze říci, že zranění spadá spíše do
kategorií zranění lehkých. Tímto konkrétně projednávaným dějem mohlo vzniknout
pouze a jedině takové zranění, které vzniklo. Aby vzniklo zranění jiné, a to
jak menšího, tak závažnějšího charakteru, musela by být změněna alespoň jedna z
podmínek jeho vzniku (síla úderu, jiná zasažená část těla, jiný zraňující
předmět apod.). Na druhé straně je ovšem třeba připomenout, že je nutné ze
soudně lékařského hlediska, každý útok na hlavu teoreticky považovat za
ohrožující život, zejména pro možnost vzniku závažných komplikací (např.
krvácení do dutiny lební). K žádným takovým komplikacím však v uvedeném případě
nedošlo“ (vše na č. l. 61 až 62 spisu).
Okresní soud ve Vyškově správně dovodil, že u poškozeného R. Š. nedošlo ke
zranění, jež by svým charakterem bylo ublížením na zdraví ve smyslu trestního
zákona, neboť poškozenému bylo způsobeno zranění, které jej neomezovalo v
obvyklém způsobu života po dobu delší než sedm dnů. Lze připomenout, že za
„ublížení na zdraví“ se pokládá porucha zdraví poškozeného, která mu
znesnadňuje obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti po dobu okolo
sedmi dnů (srov. rozhodnutí č. 16/1986 Sb. rozh. tr.). Soud prvního stupně
rovněž učinil důvodný a provedenými důkazy podložený právní závěr, že k
takovému následku nedošlo jen z důvodů nezávislých na vůli obviněného P. N. V
této souvislosti Krajský soud v Brně v odůvodnění usnesení poukázal na
skutečnost, že obviněný vážící 125 kg a měřící 197 cm udeřil opakovaně pěstí
poškozeného, přičemž útok směřoval na jeho hlavu. Současně zdůraznil: „V hlavě
člověka je uložen životně důležitý orgán, jakým je mozek, který je součástí
centrální nervové soustavy. Dále jsou v hlavě uloženy důležité smyslové orgány.
Obžalovanému jsou tyto skutečnosti známy. Obžalovaný si při opakovaných úderech
nemohl být jistý do jaké části hlavy poškozeného udeří. Za této situace lze
konstatovat, že v tomto případě pouhou shodou šťastných okolností nedošlo u
poškozeného ke vzniku daleko závažnějšího poranění, než k jakému skutečně
došlo…“ (vše na str. 2 a 3 usnesení soudu druhého stupně). Nejvyšší soud
dodává, že tento závěr není v rozporu se znaleckým posudkem z oboru
zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jak je namítáno v dovolání.
Předně sám znalec MUDr. J. K. upozornil na skutečnost, že každý útok na hlavu
lze ze soudně lékařského hlediska teoreticky považovat dokonce za ohrožující
život. Ze skutkových zjištění plyne, že jednáním obviněného P. N. byly, a to
shodou příznivých okolností nezávislých na jeho vůli, zasaženy ty části hlavy
poškozeného R. Š., kde se nenacházely žádné vnější smyslové orgány např. oči
nebo nos. V případě jejich bezprostředního zasažení úderem pěstí až střední
intenzity, mohlo u poškozeného dojít ke zranění naplňující ublížení na zdraví
ve smyslu trestního zákona. Pro důvodnost tohoto závěru, že k závažnějšímu
zranění stačila i malá změna místa úderu, svědčí např. poranění hlavy
poškozeného v blízkosti levého oka (palpační bolestivost zjištěná u jeho osoby
pod levým okem – viz lékařská zpráva na č. l. 55 spisu).
Prokázaným cílem jednání obviněného P. N. nebylo poškozenému způsobit ublížení
na zdraví ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) tr. zák. Z hlediska naplnění
subjektivní stránky, a to jejího obligatorního znaku – úmyslného zavinění, však
ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) tr. zák. věděl, že svým jednáním –
opakovanými údery pěstí až střední intenzity do hlavy poškozeného R. Š. – může
takový škodlivý následek jmenovanému způsobit, a pro případ, že jej způsobí,
byl s tím srozuměn. Ostatně v tomto směru je důvodně argumentováno v usnesení
odvolacího soudu na str. 3 odůvodnění rozhodnutí.
Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo se dopustí
veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti
zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob
nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh
organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Podle § 89
odst. 4 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán veřejně,
jestliže je spáchán
a) obsahem tiskoviny nebo rozšiřováním spisu, filmem, rozhlasem, televizí nebo
jiným obdobně účinným způsobem, nebo
b) před více než dvěma osobami současně přítomnými.
Ve stručnosti lze připomenout, že ustanovení § 202 tr. zák. chrání klidné
občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek.
Často jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí
majetek, čest a důstojnost lidí apod. Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou
hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky (zákon
příkladně zmiňuje hanobení historické nebo kulturní památky, hrobu nebo jiného
pietního místa, hrubé rušení přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního
utkání, shromáždění nebo obřadu lidí). Může jít i o hrubý útok na čest a
vážnost občana (např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem aj.).
Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný
klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj
pachatele k zásadám občanského soužití (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh.
tr.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické
násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (např. bezdůvodné napadání
personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Místem
veřejnosti přístupným je místo, kam má přístup široký okruh lidí, individuálně
neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost
nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí
být).
Soud prvního stupně též nepochybil, když předmětný skutek uvedený v rozsudečném
výroku a rozvedený v odůvodnění rozhodnutí, posoudil jako trestný čin
výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Ze skutkového zjištění je zřejmé, že v
odpoledních hodinách na ulici v R., za přítomnosti nejméně dvanácti osob,
obviněný P. N. udeřil opakovaně pěstí do hlavy poškozeného R. Š. Tímto jednáním
se dopustil veřejně – ve smyslu ustanovení § 89 odst. 4 písm. b) tr. zák. a na
místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného. V této spojitosti
Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného usnesení mimo jiné konstatoval:
„Obžalovaný svým jednáním závažným způsobem narušil veřejný klid a pořádek.
Fyzickým napadením poškozeného jej hrubě urazil, ponížil a vzbudil u něj obavy
o bezpečnost a zdraví. Obžalovaný tak jednal, přestože ke konfliktu došlo na
veřejné komunikaci a konfliktu byly přítomny další osoby. I přesto, že byl
obžalovaný k jednání „vyprovokován“ tím, že poškozený nevhodně zaparkoval své
vozidlo, nelze v žádném případě řešit konflikt mezi jednotlivými účastníky
silničního provozu tím, že se budou veřejně a na místě veřejnosti přístupném
fyzicky napadat. Takové jednání je nejen neuctivé a bezohledné ke konkrétnímu
poškozenému, ale rovněž k osobám, které by mohly být takovým útokům přítomny
nebo takovým útokům přítomny byly“ (str. 3 napadeného usnesení). Z hlediska
zavinění obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu podle § 4 písm. b) tr.
zák., neboť věděl, že svým jednáním – napadením poškozeného – může způsobit
poruchu zájmu chráněného trestním zákonem, jímž je veřejný klid a pořádek, a
pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn (srov. argumentaci na str. 5
napadeného rozsudku).
Podle § 3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin,
jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle § 3 odst. 2 tr. zák. platí,
že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným
činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle § 3 odst. 4 tr. zák.
je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného
zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky,
okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a
jeho pohnutkou.
Jednání obviněného P. N., jinak bezúhonné osoby, je nebezpečné pro společnost,
neboť bezprostředně ohrozilo zájem chráněný trestním zákonem, kterým je lidské
zdraví a porušilo zásady občanského soužití. V této souvislosti nelze pominout,
že fyzické napadení poškozeného R. Š. bylo naprosto neadekvátní situaci, která
mu předcházela. Jednání obviněného sice trvalo krátce, ale šlo o tři údery až
střední intenzity do hlavy poškozeného, a to při zjevné hmotnostní i výškové
převaze útočníka. Navíc poškozenému bylo způsobeno zranění, které sice
nedosáhlo ublížení na zdraví ve smyslu trestního zákona, ale vedlo u jeho osoby
k omezením včetně pracovní neschopnosti, jež trvala i po čtyřdenní
hospitalizaci v nemocnici. S ohledem na zjištěný charakter fyzického napadení,
místo, kde k události došlo a počet přítomných osob (nejméně dvanáct), byl již
hrubě narušen veřejný klid a pořádek.
Dovolání lze přisvědčit v tom, že každé fyzické napadení občana, i když se ho
pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí naplňovat
skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202 tr. zák. (viz
rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr.). V předmětné trestní věci se však o takový
případ nejedná. Výše popsané skutečnosti svědčí o naplnění v dovolání
zpochybňované materiální stránky v jednání obviněného, tj. vyššího stupně
společenské nebezpečnosti, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), a to
jak u pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 221 odst.
1 tr. zák., tak i trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.,
spáchaných v jednočinném souběhu.
Nejvyšší soud konstatuje, že ve věci učiněná skutková zjištění umožňují důvodný
závěr, že obviněný P. N. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestných
činů, jimiž byl uznán vinným. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku,
s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Krajský soud v Brně,
odpovídají ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu ve Vyškově i obě tzv.
právní věty. Námitky, které byly v mimořádném opravném prostředku formálně
relevantně uplatněny, tudíž nelze akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř., dovolání obviněného P. N. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto
nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí
učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k