6 Tdo 1450/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17.
prosince 2009 dovolání, které podal obviněný J. K. proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 6 To 306/2009, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 18/2009,
a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 29 T
18/2009, byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestnými činy:
- krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. [pod bodem I.
výroku],
- loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. [pod bodem II. výroku],
- maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a
řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. [pod
bodem III. výroku],
a to vše na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za
použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi
let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému
uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel
všeho druhu na dobu pěti let. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen
výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. 4. 2009, sp.
zn. 1 T 6/2009, a výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Kolíně
ze dne 8. 9. 2008, sp. zn. 2 T 172/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na
tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 228 odst. l tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na
náhradě škody poškozené E. D., s. r. o., se s. P., L., částku 101.980,- Kč a
V. z. p. Č. r., K. p. p. h. m. P., se s. P., N. P., částku 1.449,- Kč. Podle §
229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost A., a. s., se sídlem P., K U.,
odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 6 To 306/2009, podle § 256 tr. ř.
zamítnuto.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového
soudu (výrok o vině pod bodem II. a výroky navazující), napadl obviněný
prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku.
Obviněný připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů. Namítl, že
nesprávnost právního posouzení skutku shledal v nenaplnění zákonných znaků
skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Současně
v podrobnostech poukázal na znění skutkové věty v bodě II. výroku rozsudku.
Podotkl, že každý trestný čin je obecně tvořen jeho pojmovými znaky, a to
jednak materiálním znakem – nebezpečností činu pro společnost, jednak i
formálními znaky uvedenými v zákoně (znaky skutkové podstaty trestného činu,
věk a příčetnost). Co se týče znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže
podle § 234 odst. 1 tr. zák., spočívají tyto v užití násilí, resp. pohrůžky
bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Podle obviněného nebyly stran souzeného jednání naplněny znaky skutkové
podstaty daného trestného činu spočívající v použití násilí vůči poškozenému.
Namítl, že z odůvodnění rozsudku potažmo z usnesení odvolacího soudu nijak
neplyne, že se skutek stal tak, jak je ve výroku popsáno. Přes existenci
sporných skutečností uvěřil prvostupňový soud výpovědi poškozeného. S jeho
závěrem se ztotožnil i soud odvolací, který navíc odmítl provést opakovaný
výslech poškozeného, a konstatoval, že obvodní soud provedl všechny potřebné
důkazy, přičemž skutková zjištění z těchto důkazů vyplývající, označil za zcela
správná a úplná. K výpovědi svědka F. F. uvedl, že vypovídal v hlavním líčení
zcela jednoznačně a v jeho výpovědi ani jeden ze soudů neshledal žádné rozpory.
Tyto závěry obviněný označil v příkrém rozporu se zjištěnými skutečnostmi,
neboť byly hodnoceny jen z kontextu vytržené skutečnosti. Oba soudy se
nezabývaly relevantními skutečnostmi, jež uváděl na svou obhajobu a uvěřily
průběhu a popisu skutku, jak jej vylíčil poškozený, které bylo zcela paušální.
Pochybily, pokud se nezbývaly zjevnými nesrovnalostmi, zejména ohledně pádu
poškozeného z vozidla a při hodnocení tohoto důkazu uvěřily výpovědi
poškozeného bez toho, že by se zabývaly obhajobou obviněného. Tím došlo k
porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, když žádné další důkazy,
jež by vedly k usvědčení, neexistují. Obviněný vytkl, že soudy pouze daly do
spojitosti s jeho jednáním zranění poškozeného, které však může být shodou
náhod, když ohledně jeho vzniku existují zjevné pochybnosti, s nimiž se
nevypořádaly. Konstatoval, že hodnocením provedených důkazů, které označil za
nedostatečné až tendenční a neprovedením dalších důkazů, došlo k porušení jeho
práva na spravedlivý proces. Tyto vady měly za následek vadné právní posouzení
skutku.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 6 To 306/2009, a odvolacímu
soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zastupitelství se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty
první tr. ř. k dovolání nevyjádřilo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného
opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§
265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§
265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v
původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný
čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle
těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky
nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského,
obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat
pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp.
zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III.
ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat
úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů.
Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního
eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění
nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k
přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený
rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný uplatňuje v dovolání výhrady, které jím
deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný
jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný
tvrdí, že z odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývá, že se skutek pod bodem
II. stal tak, jak je ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně popsán.
Namítá, že se soudy nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí
včetně těch, které uváděl na svoji obhajobu, provedené důkazy hodnotily
nedostatečně až tendenčně, když vycházely toliko z výpovědi poškozeného F. F.
Konstatuje, že odvolací soud neprovedl obhajobou navržený opětovný výslech
poškozeného. V postupu soudů obou stupňů shledává porušení práva na spravedlivý
proces. Nutno zdůraznit, že všechny výhrady, které jsou v dovolání podrobněji
rozvedeny, primárně směřují do správnosti skutkových zjištění včetně úplnosti
dokazování a hodnocení soudy provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních
nedostatků obviněný dovozuje vady ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení
napadená rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro
dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, jak je popsáno ve výroku o vině
v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedeno v jeho odůvodnění. V dovolání
obviněný nenamítá, že předmětný skutek, s nímž se ztotožnil i odvolací soud,
byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně vůči konečným
skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Obvodní soud pro Prahu 10 (následně
též Městský soud v Praze) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil v bodě
II. výroku rozsudku všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle § 234
odst. 1 tr. zák.
Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s
vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci
odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat
za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i
s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III.
ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci zjevně nejedná. Soudy
obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v
dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci,
který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku
obvodního soudu plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy
svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených
důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je
rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními
úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných
ustanovení zákona. S těmito závěry se v odvolacím řízení ztotožnil i Městský
soud v Praze, přičemž v odůvodnění napadeného usnesení rovněž uvedl, proč
nevyhověl návrhu obviněného na doplnění dokazování (srov. argumentaci na str. 3
a 4 rozhodnutí).
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f
odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na
ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se
dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních
názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v
příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř.,
je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho
ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací
důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo
podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn
postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž
rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k