6 Tdo 1459/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21.
prosince 2006 dovolání, které podal obviněný R. W., proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 7 To 231/2006, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn.
3 T 132/2005, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. W. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. 3 T
132/2005, byli obvinění J. W. a R. W. uznáni vinnými, že
dne 7. 11. 2004 kolem 01.00 hod. v obci D., po předchozí domluvě s dalším
pachatelem tento pachatel nejprve v sále restaurace bezdůvodně vyvolal konflikt
s poškozeným J. S., kterého pod pohrůžkou fyzického napadení vyzval, aby s ním
šel ven před restauraci, když v opačném případě jej fyzicky napadne již uvnitř
restaurace, čemuž poškozený v úmyslu se s tímto pachatelem dohodnout vyhověl a
vyšel bočním vchodem ze sálu ven z restaurace, kde však již čekali obžalovaní
R. a J. W., zde následně onen další pachatel řekl poškozenému, aby mu dal
peníze a poškozený z obavy, že pokud peníze nevydá, bude všemi třemi pachateli
fyzicky napaden a peníze mu budou i tak odcizeny, tak po svém sdělení, že má
peníze v zadní kapse kalhot, si nechal jedním z blíže neurčených obžalovaných
bratrů W. sáhnout do zadní kapsy kalhot a odcizit tak finanční hotovost ve
výši 300,- Kč, přičemž obžalovaní poté společně s dalším pachatelem z místa
činu společně odešli a získanou hotovost užili pro svou potřebu.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně u obou obviněných kvalifikoval jako
trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a shodně je odsoudil podle §
234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon
obviněného J. W. zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s
ostrahou a obviněného R. W. podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a
nerozdílně zaplatit na náhradu škody poškozenému J. S., částku 300,- Kč.
Proti konstatovanému rozhodnutí podali oba obvinění odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 7 To 231/2006,
bylo rozhodnuto:
I. Z podnětu odvolání obviněného R. W. byl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst.
2 tr. ř. v napadeném rozsudku zrušen výrok o trestu u tohoto obviněného. Dále
za použití § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud obviněného R. W. nově odsoudil
podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let
nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil
do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
II. Odvolání obviněného J. W. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný R. W. prostřednictvím
obhájkyně dovolání, kterým napadl výrok pod bodem I., přičemž mimořádný opravný
prostředek opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění podání obviněný namítl, že skutkový stav, který soud zjistil, byl
nesprávně posouzen jako trestný čin loupeže spáchaný ve spolupachatelství. V
této souvislosti konstatoval, že v případě spolupachatelství je nutné, aby
osoby vědomě spolupůsobily ke spáchání určitého individuálně určeného trestného
činu. U trestného činu loupeže, kdy znakem skutkové podstaty je užití násilí či
pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, je nutné, aby
úmyslné zavinění všech spolupachatelů zahrnovalo jak zmocnění se cizí věci, tak
užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí. Připouští se sice možnost, kdy
násilí nebo pohrůžku užije pouze jeden ze spolupachatelů, nicméně i v tomto
případě musí o této pohrůžce ostatní spolupachatelé vědět a vědomě jejího
působení využít ke zmocnění se cizí věci. Podle obviněného nelze ze zjištěného
skutkového stavu dovodit, že by věděl o pohrůžce bezprostředního násilí, kterou
podle zjištění prvostupňového soudu užil spoluobviněný M. ještě uvnitř
restaurace. V žádném případě se s žádnou osobou nedomluvil, aby tato bezdůvodně
vyvolala konflikt s poškozeným J. S. Pokud soud ohledně jeho osoby uvádí, že
venku již čekal, aby poté využil pohrůžky násilí k získání peněžních
prostředků, tak konstatování nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Obviněný
namítl, že nebyl prokázán jakýkoliv jeho úmysl použít proti jinému pohrůžky
násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci či využít pohrůžky učiněné jinou osobou.
Nebylo prokázáno, kdo a zda vůbec odcizil poškozenému finanční hotovost, a že
R. W. odešel s dalším pachatelem z místa činu se získanou finanční hotovostí.
Dále obviněný připomněl, že od počátku zahájení trestního řízení popíral
spáchání skutku, který mu obžaloba kladla za vinu, přičemž žádným z důkazů
nebyl prokázán opak. V této spojitosti konstatoval, že ve věci řádně vypovídal
a popsal děj, jak se dne 7. 11. 2004 opravdu udál. Zdůraznil, že poškozeného
neznal a nezná, nebyl s ním v inkriminovanou dobu v žádném kontaktu, nevěděl,
že poškozený má peníze, ale naopak sám měl dostatek peněžní hotovosti. Nebylo
ničím prokázáno, že by s poškozeným S. přišel do kontaktu; pouze ví, že byl na
zábavě, toto dosvědčil, přestože jej poškozený jako útočníka neoznačil a
nepoznal. Zda trestnou činnost spáchal spoluobviněný M., je na uvážení a
rozhodnutí soudu. Nikdo ze slyšených svědků neprokázal, že by k loupežnému
přepadení došlo. Pokud poškozený tvrdí, že venku byli dva muži, tak nebylo
prokázáno, že jeden z nich byl R. W.; mohly se zde nacházet i třetí osoby,
neboť byla tma a jak uvedl personál pohostinství, byl vedlejší vchod užíván.
Nebylo též prokázáno, do jaké míry byl poškozený pod vlivem alkoholu. Tato
skutečnost jistě ovlivnila jiné vnímání děje a možné zkreslování a domýšlení
si událostí. Z čeho poškozený vydedukoval, že ho chce někdo oloupit, není
jasné. Jediným důkazem, na kterém obžaloba a soud staví, je výpověď svědka S.,
o jejíž pochybnostech bylo výše hovořeno. Jmenovaného svědka považuje soud
prvního stupně za jediného věrohodného, ačkoli nebyl schopen identifikovat
spoluobviněného M. a ani osobu dovolatele, který měl v té době prokazatelně
viditelně krk ovázán bílým obvazem, což je zřetelné a velmi lehce
zapamatovatelné znamení.
Závěrem podání obviněný uvedl, že hodnocení důkazů ve věci není správné a byla
porušena zásada stanovená v § 2 odst. 5 tr. ř., týkající se zjišťování
skutkového stavu. V petitu dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 7 To 231/2006, i rozsudek
Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. 3 T 132/2005, a
nově rozhodl rozsudkem, že se jeho osoba v plném rozsahu zprošťuje obžaloby
Okresního státního zastupitelství ve Frýdku - Místku.
K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že
dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., avšak ve skutečnosti v převážné části namítá toliko vadné hodnocení
provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění.
Skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim
dospěly v řádně vedeném trestním řízení a způsobem neodporujícím zásadám
formální logiky, je dovolací soud vázán. Podle názoru státního zástupce nebyly
shledány žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými
právními závěry. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka
nesprávné právní kvalifikace skutku jako trestného činu loupeže podle § 234
odst. 1 tr. zák. s tím, že dovolatel o předchozí pohrůžce fyzickým napadením
poškozeného nevěděl. V této části státní zástupce shledal dovolání zjevně
neopodstatněným. Lze sice připustit, že obviněný R. W. nemohl znát přesný
průběh rozhovoru mezi poškozeným a třetím pachatelem (věc obviněného P. M.,
byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí), nicméně podle učiněných
skutkových zjištění všichni obvinění jednali po vzájemné dohodě, v rámci níž
měl obviněný M. poškozeného vylákat na odlehlé místo před postranním vchodem do
restaurace, aniž by bylo specifikováno, jakými prostředky tak učiní. Taková
dohoda zahrnovala i možnost, že k vylákání poškozeného ven bude použita
pohrůžka bezprostředního násilí. Z dalšího vývoje situace, jak je popsána ve
skutkové větě a rozvedena v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, vyplývá, že
poškozený S. na výzvu sice peníze nevydal, nicméně z obavy před napadením
strpěl, aby mu byly ze zadní kapsy kalhot jedním z obviněných odňaty. Obviněný
R. W. si tedy musel být vědom skutečnosti, že poškozený jim peníze nedává
dobrovolně, ale pod vlivem pohrůžky násilím, vyjádřené (odmyslíme-li předchozí
pohrůžku obviněného M. pronesenou v restauraci) přinejmenším konkludentně ve
formě obstoupení poškozeného třemi mladšími a nepochybně fyzicky zdatnějšími
pachateli. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil
podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání
obviněného R. W. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo
podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
lze aplikovat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v
původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný
čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle
těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky
nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného
ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním
vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního
soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV.
ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost
dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je
zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního
eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje
oprávněnost hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit,
a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném
hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v
řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat,
popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy,
aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám
provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení
podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je potřebné uvést, že obviněný R. W. uplatnil v části
dovolání námitky, které deklarovaný dovolací důvod nenaplňují. Tak je tomu v
případě, pokud nesouhlasí s konstatováním soudu prvního stupně, že venku již
čekal, aby poté využil pohrůžky násilí vůči poškozenému J. S. k získání
peněžních prostředků. Rovněž zdůrazňuje, že od počátku trestního řízení popíral
spáchání skutku, který mu obžaloba kladla za vinu, přičemž žádným z důkazů
nebyl prokázán opak. V této spojitosti uvádí, že ve věci řádně vypovídal a
popsal děj, jak se kritického dne opravdu udál. Tvrdí, že poškozeného neznal a
nezná, nebyl s ním v inkriminovanou dobu v žádném kontaktu, nevěděl, že
poškozený má peníze, ale naopak sám měl dostatek peněžní hotovosti. Nikdo ze
slyšených svědků neprokázal, že by k loupežnému přepadení došlo. Obviněný též
zpochybňuje výpověď poškozeného jednak s poukazem na ovlivnění jeho osoby
alkoholem, jednak jej jako útočníka neoznačil a nepoznal. Podle jeho názoru
není hodnocení důkazů ve věci správné a byla porušena zásada stanovená v § 2
odst. 5 tr. ř., týkající se zjišťování skutkového stavu. Nutno zdůraznit, že
všechny tyto obviněným uplatněné výhrady, které jsou v dovolání podrobněji
rozvedeny, primárně směřují do oblasti skutkových zjištění včetně úplnosti
dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených
procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného
dovolacího důvodu. Jak již bylo výše uvedeno, tak v tomto směru nelze v
dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. V daném případě jde proto ze
strany obviněného o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod některý další
v zákoně taxativně stanovený důvod dovolání. Pokud by obviněný uplatnil jen
tyto výhrady, bylo by nezbytné dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
V mimořádném opravném prostředku obviněný též uplatňuje s poukazem na dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitku, že skutkový stav, který
soud zjistil, byl nesprávně posouzen jako trestný čin loupeže podle § 234 odst.
1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. V této
souvislosti konstatuje, že v případě spolupachatelství je nutné, aby osoby
vědomě spolupůsobily ke spáchání určitého individuálně určeného trestného činu.
Podle jeho názoru nelze ze zjištěného skutkového stavu dovodit, že by věděl o
pohrůžce bezprostředního násilí, kterou podle zjištění prvostupňového soudu
užil spoluobviněný M. ještě uvnitř restaurace. Tyto výhrady by mohly uplatněný
dovolací důvod naplnit, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadená soudní
rozhodnutí vykazují namítanou právní vadu.
Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti
jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se
cizí věci.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo
očekávaného odporu, přičemž musí být nátlakem na vůli poškozeného. Pohrůžka
bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno
ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka
bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se věci a musí mu
předcházet. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s
takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Úmysl
pachatele se vztahuje jak k násilnému jednání, jímž chce překonat nebo
znemožnit odpor oběti, tak i k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
Podle ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. platí, že byl-li trestný čin spáchán
společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný
čin spáchala sama (spolupachatelé).
Ve stručnosti lze připomenout, že spolupachatelství předpokládá jednak spáchání
trestného činu společným jednáním a jednak úmysl k tomu směřující. O společné
jednání jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním
všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, ale i za situace, kdy každý ze
spolupachatelů (po společné dohodě výslovné nebo konkludentní) svým jednáním
uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je
naplněna pouze souhrnem těchto jednání, anebo pokud jednání každého ze
spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k
přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou
podstatu a působí současně. K naplnění spolupachatelství není třeba, aby se
všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i
částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem
jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou
děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelem trestného činu
loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. je i osoba, která svou přítomností při
činu po předchozí dohodě zesiluje účinnost prováděného násilí nebo pohrůžky
bezprostředního násilí (srov. např. právní názor publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod B 2/1980). Společný úmysl
spolupachatelů zahrnuje jak společné jednání pachatelů, tak sledování
společného cíle. Společný úmysl přitom nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou
spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda); každý ze
spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i
ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním
a být s tím pro tento případ srozuměn.
Z výroku o vině, jak je popsán v rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku,
vyplývají skutečnosti, jež byly výše citovány. Podle tzv. právní věty výroku o
vině téhož rozsudku je zřejmé, že soud prvního stupně považoval znaky trestného
činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. za naplněné tím, že obvinění proti
jinému užili pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
V odůvodnění napadeného rozsudku Krajský soud v Ostravě ke skutkovým zjištěním
mimo jiné konstatoval: „…z okolností případu, pohybu jednotlivých obžalovaných
v restauraci, způsobu jejich příchodu a odchodu z restaurace, časového sledu
jednotlivých událostí tak, jak vyplývá z jejich výpovědí, jakož i z výpovědi
poškozeného J. S. staršího, lze jednoznačně uzavřít, že třemi osobami, které
obstoupily poškozeného poté, co byl z restaurace vylákán P. M., byli právě
obžalovaní P. M., který je stíhán samostatně v jiné trestní věci a dále
obžalovaní J. W. a R. W.“. Dále rovněž uvedl: „Ze způsobu jakým byl svědek J.
S. kontaktován obžalovaným P. M., je zřejmé, že se jednalo o cílenou provokaci
se záměrem vylákat poškozeného z restaurace, a to k bočnímu vchodu, kde byl
předpoklad pachatelů, že nebudou při trestné činnosti sledováni a nikým
vyrušováni na rozdíl od hlavního vchodu do restaurace, který směřuje na hlavní
silnici. Skutečnost, že spolupachatelé se na tomto odlehlém místě v nočních
hodinách nacházeli, nelze v žádném případě označit za náhodnou, a to, co bylo
popsáno výše svědčí o předchozí dohodě pachatelů. O této dohodě pak svědčí i
skutečnost, že jeden z obžalovaných, a to pravděpodobně J. W., případně R. W.,
neboť tato osoba nebyla poškozeným jednoznačně ztotožněna, avšak z hlediska
spolupachatelství to nemá na trestní postih vliv, bezprostředně na základě
výzvy spoluobžalovaného P. M. sáhla do kapsy poškozeného a vytáhla z této kapsy
částku 300,- Kč, a poté všichni tři společně místo opustili.“ V této
souvislosti odvolací soud zdůraznil: „…není nutné, aby předcházela nějaká
konkrétní dohoda spolupachatelů o provedení činu a není nutný ani požadavek,
aby některý ze spolupachatelů od počátku spolupůsobil při celé trestné
činnosti. V daném případě postačuje, že více osob vědomě spolupůsobilo za
stejným cílem, tedy jednalo společně a svým společným jednáním činili nátlak na
vůli napadeného poškozeného J. S., neboť každý ze spoluobžalovaných svou
přítomností umocňoval hrozbu použití fyzického násilí na odlehlém tmavém místě
u bočního vchodu restaurace, kam byl poškozený jedním ze spolupachatelů vylákán
a na jehož výzvu též odmítl vydat peníze. Bylo zřejmé, že tyto peníze si musí
vzít obžalovaní sami, a to i případně za použití násilí, pokud by se bránil.
Poškozený však právě proto, aby předešel nějakému dalšímu napadání ze strany
obžalovaných pod pohrůžkou jejich fyzické převahy, se však nebránil a peníze mu
byly touto pohrůžkou bezprostředního násilí odňaty. U všech obžalovaných se
jednalo o aktivní přítomnost na místě činu v podobě obstoupení poškozeného v
době, kdy na něm byly za výše popsaných okolností vyžadovány peníze.“ V této
spojitosti krajský soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo
495/2005 (vše na str. 4 a 5 rozsudku soudu druhého stupně).
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupovaly Okresní soud ve Frýdku - Místku a
následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Ostravě v rozporu s trestním
zákonem, když zjištěný skutek, jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku
prvostupňového soudu a podrobně rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou
stupňů, v případě obviněného R. W. posoudily jako trestný čin loupeže podle §
234 odst. 1 tr. zák. Tento právní závěr soudů koresponduje se zjištěným
skutkovým stavem věci a je přiléhavý a správný. Ze způsobu provedení činu je
zřejmý takový charakter vzájemné součinnosti všech tří obviněných, který
odpovídá spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. V daném případě zcela
evidentně šlo o jejich společnou akci, kdy za společné jednání všech
spolupachatelů odpovídá každý z nich, jako by celý trestný čin spáchal sám.
Zjištěné skutečnosti jednoznačně svědčí pro závěr, že jednání obviněného R. W.
bylo vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních dvou spoluobviněných a
objektivně i subjektivně představovalo složku děje, který ve svém celku tvořil
trestné jednání (svou aktivní přítomností na místě činu umocňoval nátlak na
vůli poškozeného - hrozbu použití fyzického násilí vůči jeho osobě, a to za
situace, kdy po J. S. byly požadovány peníze). Lze důvodně konstatovat, že
obviněný odpovídá i za tu část jednání, kterou uskutečnili obvinění P. M. a J.
W. V jeho činnosti soudy obou stupňů oprávněně shledaly všechny formální i
materiální znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1
tr. zák. včetně úmyslného zavinění podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť proti
jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá i ve výroku o vině v rozsudku
okresního soudu aplikovaná právní věta. Námitky obviněného, které relevantně
uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tudíž
nelze v dovolacím řízení akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. dovolání obviněného R. W. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl
oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k