6 Tdo 1460/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17.
prosince 2003 o dovolání podaném obviněným V. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí
svobody ve Věznici P. – B., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12.
6. 2003, sp. zn. 7 To 209/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 4 T 128/2002, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání obviněného V. B. o d m í
t á .
Obviněný V. B. byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 17. 3. 2003,
sp. zn. 4 T 128/2002, uznán vinným, že společně s obviněným O. N. a
společně s dalším dosud neustanoveným mužem dne 17. 7. 2002 v podvečerních
hodinách v P., zazvonili u bytu užívaného poškozeným M. J., a když ten otevřel
dveře bytu, vešli do bytu aniž by k tomu byli jakkoli vyzváni či oprávněni, a
šli do kuchyně, kde fyzicky napadli poškozeného údery rukou sevřenou v pěst, a
to nejméně dvěma údery do hlavy a jedním úderem do oblasti hrudníku, přičemž
po něm požadovali peníze a když jim poškozený vydal 2.000,- Kč, řekli mu, že
každý následující týden jim bude platit částku 5.000,- Kč za ochranu a pokud
jim platit nebude, tak to bude horší než tento den.
Takto zjištěné jednání obviněného V. B. soud prvního stupně právně kvalifikoval
jako trestné činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák.,
loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b)
tr. zák. Za to mu uložil podle § 234 odst. 1 tr. zák. ve spojení s § 35 odst. 1
tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej
podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Uvedeným rozsudkem byl uznán vinným i obviněný O. N. (shodnými trestnými činy)
a byl mu uložen trest (ve stejné výměře a se stejným způsobem jeho výkonu).
Proti odsuzujícímu rozsudku podali oba obvinění odvolání, která projednal
Krajský soud v Plzni ve veřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2003, sp.
zn. 7 To 209/2003, a usnesením podle § 256 tr. ř. je zamítl.
Opis rozhodnutí soudu druhého stupně byl doručen obviněnému V. B., jeho obhájci
Mgr. J. S., obviněnému O. N., jeho obhájci JUDr. J. G. a Okresnímu státnímu
zastupitelství Plzeň – město shodného dne 25. 9. 2003.
Dne 8. 10. 2003 učinil obviněný V. B. prostřednictvím výše jmenovaného obhájce
na poště podání adresované Okresnímu soudu Plzeň – město, jehož obsahem bylo
dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni. Svůj mimořádný opravný
prostředek opřel o dovolací důvody vymezené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm.
g) a k) tr. ř., neboť jednak napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a jednak v
rozhodnutí Okresního soudu Plzeň – město chybí výrok.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl,
že soudy obou stupňů namísto toho, aby nejdříve zjistily skutkový stav
zákonnými důkazními prostředky a takto prokázané jednání následně právně
kvalifikovaly, postupovaly opačně, tj. nejprve jednání obviněného právně
kvalifikovaly a této kvalifikaci pak přizpůsobily skutková zjištění; soudy
přitom nahrazovaly objektivně prokázané skutečnosti předpoklady, domněnkami a
vlastními názory, když typickým příkladem byly úvahy soudů o vybírání tzv.
výpalného, jež formulovaly jako vybírání poplatků za ochranu, a úvahy o tom, že
obvinění mohli být členy některé organizované skupiny zabývající se takovou
trestnou činností. Uvedené právní posouzení věci pak označil za nesprávné a
účelové. Naplnění dalšího uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. k) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že v rozhodnutí nalézacího soudu
chybí výrok ve vztahu k ustanovení § 9 tr. zák., když tento nedostatek nebyl
napraven ani soudem odvolacím; poukázal na to, že v odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně na straně 7 je uvedeno, že dané trestné činy byly spáchány ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., avšak tomuto odpovídající výrok
ve výrokové části rozhodnutí chybí.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1
tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni a předcházející
rozsudek Okresního soudu Plzeň – město a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc
přikázal Okresnímu soudu Plzeň – město k novému projednání a rozhodnutí.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s § 265h odst. 2 tr.
ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně
k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném
zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 6. 11. 2003).
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze
dne 26. 11. 2003 po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu
dovolání obviněného konstatoval, že dovolací námitky (značně obecné a
nekonkrétní) ve vztahu k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřující
proti způsobu, jakým soud ve věci vytvářel skutková zjištění, mu obsahově
neodpovídají, a nelze k nim proto přihlížet; dovolání neobsahuje žádnou
námitku, která by se týkala nesouladu mezi skutkovými zjištěními popsanými v
tzv. skutkové větě a právními větami předmětných trestných činů a podatel
naopak připouští, že právní kvalifikace skutkovému stavu ustálenému v
napadených soudních rozhodnutích odpovídá. K výhradám v tomto směru ještě
doplnil, že dovolatel poněkud zkresluje obsah odůvodnění soudních rozhodnutí,
neboť nalézací soud výslovně konstatoval, že podezření týkající se členství
obviněných v organizované skupině zabývající se vybíráním „poplatků za ochranu“
nebylo procesním způsobem prokázáno, a nemělo tudíž na rozhodování soudů žádný
vliv. Dále státní zástupce uvedl, že výhradu obviněného týkající se absence
výroku označujícího oba obviněné za spolupachatele lze pod dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. sice formálně podřadit, jde však o námitku
zcela nedůvodnou. Spolupachatelství není samostatnou formou trestného činu (§
89 odst. 1 tr. zák), proto se zřetelem k ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. není
nutné ve výroku o vině výslovně uvádět, že trestný čin byl spáchán ve
spolupachatelství, a u příslušného zákonného ustanovení citovat též ustanovení
§ 9 odst. 2 tr. zák.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, a aby tak učinil v
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ jiného
rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v
posuzované věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání
formulované v § 265a tr. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení lze
napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud
rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení §
265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se
rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je
přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí,
jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný
uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně
shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo nutno dále posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za
důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je současně
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné jednak
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. jsou tedy přípustné právní námitky proti tomu, jak byl právně
kvalifikován soudem zjištěný skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy, tj. zda
jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Nelze však v jeho rámci napadat nesprávnost skutkových zjištění ani nesprávnost
hodnocení důkazů. Nejvyšší soud totiž není další odvolací instancí, není
oprávněn přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů,
neboť naopak je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v
návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotit hmotně právní posouzení skutku.
Z citovaného zákonného ustanovení dále vyplývá, že dovolatel může ve svém
podání uplatnit i výhrady k jinému hmotně právnímu posouzení. Jiné hmotně
právní posouzení než posouzení skutku může být nesprávné, pokud se týká některé
další otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v
posuzování skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného
práva, přičemž toto posouzení se může týkat zejména otázek trestního práva
hmotného, ale i otázek jiných právních odvětví.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze
znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů
vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné
ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a
odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním
posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V tomto ohledu dovolání obviněného V. B., jestliže je opřel o dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže obstát. Přestože na uvedený důvod
formálně odkazuje, ve skutečnosti ve svém mimořádném opravném prostředku v této
části namítá nesprávný postup soudů obou stupňů při zjišťování skutkového
stavu, jenž jimi byl přizpůsoben tak, aby odpovídal právní kvalifikaci, tj.
vytýká soudům, že tyto nejprve jeho jednání právně posoudily a teprve poté ve
vztahu k této kvalifikaci upravily prokázaný a zjištěný skutkový stav, přičemž
jej nahradily předpoklady, domněnkami a vlastními názory. Takové výhrady jsou
však výhradami výlučně skutkové povahy a dovolatel jejich prostřednictvím
napadá soudy učiněná skutková zjištění; v žádném případě nejsou námitkami,
které by se týkaly otázky „právního posouzení skutku“ (jímž byl obviněný uznán
vinným), ani otázky „jiného hmotně právního posouzení“ (tj. jiného, než je
právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným), když obviněný
soudům nevytýká nesprávnou právní kvalifikaci daného skutku, nýbrž předkládá
argumentaci toliko ke způsobu, jakým soudy utvářely skutková zjištění. Jako
takové materiálně nenaplňují jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec.
Obviněný V. B. v podaném dovolání dále namítl, že v rozhodnutí soudu prvního
stupně chybí výrok ve vztahu k ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák., ačkoliv daný
skutek byl jím a obviněným O. N. spáchán ve spolupachatelství, jak je uvedeno v
odůvodnění rozhodnutí, v čemž spatřoval naplnění dovolacího důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Takovou výhradu lze pod důvod
dovolání podle citovaného ustanovení podřadit, neboť podle něj lze dovolání
podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Nejvyšší soud však shledal, že v rozsudku Okresního soudu Plzeň – město žádný
výrok nechybí ani není neúplný, a dovolání obviněného je tudíž v této části
zjevně neopodstatněné. Jestliže jmenovaný soud (jehož rozhodnutí jak ve výroku
o vině, tak ve výroku o trestu shledal Krajský soud v Plzni jako soud odvolací
správným) ve výrokové části neuvedl, že obviněný dané trestné činy spáchal
formou spolupachatelství, a necitoval ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák.,
nedopustil se totiž pochybení, na jehož podkladě by byl předmětný dovolací
důvod dán. Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným,
nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se
výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného
ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i
uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být
zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které
odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve výroku o vině však není nutné zvlášť
vyjadřovat, že obviněný se dopustil trestného činu jako spolupachatel ve smyslu
§ 9 odst. 2 tr. zák., neboť v tomto případě nejde o samostatnou formu trestného
činu (podle § 89 odst. 1 tr. zák. je trestným činem vedle dokonaného trestného
činu také příprava k trestnému činu, pokus trestného činu, organizátorství,
návod a pomoc, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného), nýbrž
jen o formu trestné činnosti.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného V. B. odmítl jednak podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť zčásti je zjevně neopodstatněné, jednak
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť zčásti bylo podáno z jiných důvodů,
než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl
postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a
řízení jemu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a