6 Tdo 1461/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17.
prosince 2009 o dovolání, které podal obviněný S. Z., t. č. ve výkonu trestu
odnětí svobody ve V. P., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočky v Pardubicích ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 14 To 10/2009, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp.
zn. 2 T 68/2008, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 1. 12. 2008, sp. zn. 2 T
68/2008, byl obviněný S. Z. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem
loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění
jmenovaného soudu dopustil tím, že „v obci K., okres Ú. n. O., dne 29. 12. 2007
kolem 23.30 hodin na parkovišti před budovou R. fyzicky napadl M. K., kterého
uchopil za oděv, přitlačil ke stěně budovy a opakovaně udeřil pěstí do
obličeje, při útoku požadoval vrátit údajný dluh, šacoval jej, požadoval
peněženku, kterou napadený v důsledku útoku vydal včetně SIM karty a finanční
částky ve výši 20,- Kč, vše v hodnotě 150,- Kč a dále poškozený utrpěl tržnou
ránu v obočí a natržení boltce levého ucha, tato zranění si vyžádala lékařské
ošetření s následnou pracovní neschopností po dobu 7 dnů bez omezení v obvyklém
způsobu života“.
Za tento trestný čin a za trestné činy ohrožení pod vlivem návykové látky podle
§ 201 odst. 1 tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění
podle § 180d tr. zák., kterými byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem
Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 1 T 22/2008, a za trestný
čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák.,
kterým byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí
ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 3 T 146/2008, byl obviněný odsouzen podle § 234
odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.
zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen
výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 23. 7. 2008,
sp. zn. 3 T 146/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit poškozené
Č. n. z. p. škodu ve výši 3.234,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne
11. 2. 2009, sp. zn. 14 To 10/2009, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř.
zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že jeho vina
nebyla důkazy provedenými v hlavním líčení prokázána, resp. že soud nesprávně
zjistil skutkový stav ve věci. Poté prohlásil, že ani skutkový stav, který byl
soudy nižších stupňů v dané trestní věci zjištěn, nebyl správně právně
posouzen, neboť právní kvalifikace skutku popsaného ve výrokové části rozsudku
nalézacího soudu není v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Především přitom zdůraznil, že výpovědi jednotlivých svědků jsou v podstatných
skutečnostech odlišné. V této souvislosti zmínil, že u poškozeného M. K. jsou
rozpory v jeho výpovědi učiněné před policejním orgánem a u hlavního líčení, z
čehož dovodil, že z této výpovědi nelze v rozhodných skutečnostech vůbec
vycházet. K tomu dodal, že poškozený před soudem uvedl, že si celou věc
pamatoval pouze, když vypovídal na policii po předmětném incidentu, tato
výpověď však byla učiněna ještě před sdělením obvinění obviněnému, a z
procesního hlediska proto nemá pro účely rozhodování ve věci žádnou důkazní
hodnotu. Následně připustil, že M. K. fyzicky napadl, odmítl však, že by jej
šacoval a nutil k vydání finanční hotovosti či jiných věcí. Uvedl přitom, že má
vůči poškozenému pohledávku na nájemném a částečně také z půjčky poskytnuté
společností P., a.s. Poznamenal, že soud by v případě, kdy skutkový stav nebyl
zcela přesně zjištěn (a ani jej žádnými dalšími důkazy zjistit nelze), měl
postupovat podle zásady „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“, a
zdůraznil, že soudy tuto zásadu nerespektovaly a při zdůvodnění svých závěrů
selektivně vybraly z jednotlivých svědeckých výpovědí tu verzi, která je pro
něho nejméně příznivá. Dodal, že pokud by byla výše uvedená zásada
respektována, měl být odsouzen pouze za skutek, který mu byl beze všech
pochybností prokázán (v tomto případě lze podle něho vyjít z jeho výpovědi).
Vyjádřil přesvědčení, že nebyl prokázán jeho úmysl zmocnit se cizí věci, ani
to, zda ke zmocnění se cizí věci z jeho strany skutečně došlo. V návaznosti na
to shledal, že všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže
podle § 234 odst. 1 tr. zák. nebyly naplněny. Podotkl, že i v závěrečné řeči
státního zástupce zazněly pochybnosti, zda (vzhledem k existenci jeho
pohledávky vůči poškozenému, kterou soud prvního stupně sám v odůvodnění svého
rozsudku připouští) naplnil po objektivní i subjektivní stránce zákonné znaky
tohoto trestného činu. Akcentoval pak, že jeho násilí vůči poškozenému bylo
míněno pouze jako „důrazné upomenutí dluhu“ a pomsta za to, že mu poškozený
dluh doposud nevrátil, a že toto ¬násilí samo o sobě nesměřovalo k vydání či
zmocnění se cizí věci. Z těchto důvodů měly soudy nižších stupňů skutek
posoudit jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. či trestný
čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák.
Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) navrhl, aby podle §
265k odst. 1, 2 tr. ř. a § 265l odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 14
To 10/2009, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 1.
12. 2008, sp. zn. 2 T 68/2008, zrušil a Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí
přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření
nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 14 To 10/2009, je přípustné z hlediska
ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1
písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku
rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje
náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím
svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě
uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp.
konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v
předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do
oblasti skutkových zjištění. De facto totiž obviněný soudům vytýká v prvé řadě
nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná
skutková zjištění (popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně),
přičemž současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným
důkazům a vlastní (pro něho příznivější a od skutkových zjištění soudů nižších
stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (připouští, že poškozeného M. K.
fyzicky napadl, odmítá však, že by jej šacoval a nutil k vydání finanční
hotovosti či jiných věcí, s tím, že násilí vůči poškozenému bylo míněno pouze
jako „důrazné upomenutí dluhu“ a pomsta za to, že mu poškozený dluh doposud
nevrátil, a nesměřovalo k vydání či zmocnění se cizí věci). Až sekundárně –
pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném
právním posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr.
zák., resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi
skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní
kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných
skutkových okolností.
Nejvyšší soud v daných souvislostech ještě poznamenává, že obviněný ve svém
dovolání sice namítá, že právní kvalifikace skutku popsaného ve výrokové části
rozsudku nalézacího soudu není v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva, avšak nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by
existence takového rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho
právním posouzením měla vyplývat. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává
nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval,
z jakých konkrétních právně relevantních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí
napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu
rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech
možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady podřaditelné pod
uplatněný důvod dovolání rozhodnutí vytýká. Nadto je evidentní, že ačkoli
obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl soudy zjištěn, žádnou
relevantní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky procesní
(skutkové), jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve
svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění
vyvozoval závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve
skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a
nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný)
dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že
předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o
hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní
posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj
názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení
důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových
zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva,
nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení
sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které
však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel
by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž
dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí
však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud
zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při
posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal
dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní
soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1
tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)
– l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v
dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat
důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě
nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť
je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení
konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom
nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit
otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad
podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr.
ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho
označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2.
6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a
mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto
právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci
dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak
mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině
jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž
existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených
zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí
bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
Obiter dictum lze stručně dodat, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a
skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není
nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním
nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné
interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto
rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3.
2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní
věci nejedná.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2009
Předseda
senátu :
JUDr. Vladimír Veselý