Ke shora uvedenému považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že soud rozhodující v rámci předběžného projednání obžaloby podle § 188 tr. ř. (stejně tak soud rozhodující podle § 220 tr. ř. projednávající věc v hlavním líčení) není při projednávání věci vázán právním posouzením skutku v obžalobě. Odchylné právní posouzení skutku není přitom v rozporu s obžalovací zásadou a není rozhodné, zda důvodem odchylného posouzení je chybné posouzení skutku v obžalobě, nebo až skutečnosti vyplývající z provedeného dokazování v hlavním líčení. Protože obviněný byl okresním soudem uznán vinným mírnějším trestným činem, než pro který byla podána obžaloba, nebylo soudem postupováno ani v rozporu s ustanovením § 225 odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že v postupu okresního soudu, kterým věc obviněného postoupenou mu krajským soudem přijal, za tehdy účinného trestního řádu v hlavním líčení projednal a uznal obviněného J. J. vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., neshledal porušení příslušných ustanovení § 16 a § 17 tr. ř., které upravují věcnou příslušnost soudu. Obviněným zmiňovaný čl. II, bod 1, závěrečných a přechodných ustanovení zákona č. 265/2001 Sb., není ustanovením speciálním, upravujícím otázku věcné příslušnosti soudu odlišně od § 16 a § 17 tr. ř. Jde o ustanovení jehož smyslem bylo zejména zabránit „masivnímu“ přesunu trestních věcí napadlých ke krajským soudům přede dnem 1. 1. 2002. Proto Nejvyšší soud dospěl k dílčímu závěru, že dovolání obviněného v části, ve které uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., je ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomuto závěru jsou další výhrady obviněného uplatněné v rámci zmíněného dovolacího důvodu a týkající toho, že v řízení před okresním soudem obžalobu zastupoval nepříslušný státní zástupce, že rozhodnutí vrchního soudu, který rozhodl o příslušnosti Krajského soudu v Hradci Králové pro odvolací řízení je rozhodnutím vadným a že krajský soud po změně senátu měl opětovně rozhodovat o své příslušnosti, námitkami irelevantními navíc nespadající pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., ale ani pod žádný jiný zákonem taxativně stanovený dovolací důvod.
Ze zákonem vymezeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.
Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Z konstatovaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného zpochybňující závěry soudu v otázce sepsání či nesepsání smluvní pokuty a její výše, dále týkající se výše způsobené škody a totožnosti skutku spočívající v údajném porušení ustanovení § 176 odst. 2 tr. ř. Podle názoru Nejvyššího soudu jsou tato tvrzení výtkami ohledně správnosti a úplnosti zjištěného skutkového stavu věci, případně výtkami proti procesnímu postupu orgánů přípravného řízení. Pokud by obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výlučně jen z těchto námitek, a byť by z nich i následně dovozoval, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, bylo by nezbytné, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Obviněný J. J. však v dovolání rovněž konstatuje, že pokud by i byly dány předpoklady k trestnosti skutku, tak byly splněny podmínky zániku trestnosti podle § 8 odst. 3 tr. zák. /dovolatel má zjevně na mysli eventualitu uvedenou pod ustanovením § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák./. Za rozhodující totiž považuje to, že ještě dříve, než bylo proti němu zahájeno trestní stíhání, udělil advokátovi plnou moc pro podání žaloby o zaplacení částky 387.500,- Kč (ekvivalentu částky 20.000,- DM navýšenou o úroky z prodlení). V daném případě jde o námitky ohledně nesprávného právního posouzení skutku, tj. námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž v tomto směru je dovolání zjevně neopodstatněné.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Podle § 8 odst. 1 tr. zák. platí, že jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle § 8 odst. 3 písm. a), b) tr. zák. trestnost pokusu trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně
a) upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, nebo
b) učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno. Oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; voják může místo toho učinit oznámení veliteli nebo náčelníku.
Ve stručnosti lze připomenout, že důvodem zániku trestnosti je předně okolnost, že se podstatně snížila nebezpečnost pachatelova činu pro společnost. Dobrovolnost upuštění je dána tehdy, jestliže pachatel ví, že mu nic nebrání dokončit trestnou činnost, ani mu nehrozí žádné nebezpečí, tedy předpokládá, že jeho trestná činnost je uskutečnitelná (a to třeba i mylně), a přesto se rozhodne od dokonání upustit. Přitom musí odstranit nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. Dobrovolné upuštění od dalšího jednání (nebo oznámení) způsobuje, že pachatel není trestný pro pokus trestného činu, ke kterému směřovalo jeho úmyslné jednání. To však nevylučuje trestnost jednání, které skutečně vykonal a které již naplnilo skutkovou podstatu některého dokonaného trestného činu. Jde o případ tzv. kvalifikovaného pokusu (§ 8 odst. 4 tr. zák.). V takovém případe je pachatel odpovědný za dokonaný trestný čin.
Při řešení otázky, zda v konkrétním případě šlo o dobrovolné upuštění od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu, je třeba rozlišovat pokus neukončený a pokus ukončený.
U neukončeného pokusu jde o případ, kdy pachatel ještě neučinil vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného činu a tím, že dobrovolně v dalším jednání nepokračuje, odstraní zpravidla současně i nebezpečí, které hrozilo zájmu chráněnému trestním zákonem. Při neukončeném pokusu tedy stačí k zániku trestnosti podle § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák., že se pachatel zdrží dalšího jednání, které považuje za potřebné k dokonání trestného činu.
O pokus ukončený jde tehdy, jestliže pachatel učiní vše, co pokládá za nezbytné k dokonání trestného činu, avšak k jeho dokonání přesto nedojde. V takovém případě pachatel zpravidla ani nemá reálnou možnost splnit podmínky zániku trestnosti uvedené v § 8 odst. 3 písm. a), resp. b) tr. zák. U ukončeného pokusu je dobrovolné upuštění od dokonání trestného činu možné jen v těch výjimečných případech, kde podle povahy použitého prostředku a podle záměru pachatele mezi jeho jednáním a zamýšleným následkem zbývá ještě určitá doba, ve které je možno následku zabránit. V takových případech však nestačí pouhé zdržení se dalšího jednání, jako je tomu zpravidla u neukončeného pokusu, nýbrž je třeba dobrovolného aktivního zásahu pachatele k odvrácení nebezpečí, které vzniklo jeho jednáním zájmu chráněnému trestním zákonem. Míru aktivity pachatele při dobrovolném upuštění od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem, nelze stanovit obecně. Je potřebné ji posuzovat individuálně se zřetelem na okolnosti a poměry pachatele.
Pro posouzení, zda obviněný J. J. spáchal trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině a rozvedený v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze relevantní námitky obviněného uplatněné v dovolání v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. akceptovat. Předmětný skutek (viz jeho citace uvedená výše) byl odvolacím soudem důvodně posouzen jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Zjištěným jednáním, co do obsahu jednotlivých důkazů podrobně rozvedeným zejména v rozhodnutí soudu prvního stupně, obviněný naplnil všechny zákonem stanovené formální i materiální znaky skutkové podstaty zmíněného trestného činu. Dopustil se jednání nebezpečného pro společnost, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvede někoho v omyl a způsobí uvedeným činem značnou škodu. Charakter jednání obviněného plynoucí z výpovědi poškozené B. Z. (na kterou jako na věrohodnou nahlížejí soudy obou stupňů), tj. že dne 27. 11. 1999 s vědomím složitosti situace, v níž se poškozená nacházela, si nechal podepsat směnku na částku 1.217.500,- Kč, následně opakovaně požadoval její vrácení a z tohoto důvodu navštívil i rodiče poškozené, dále počátkem roku 2001 navýšil dlužnou částku, odmítl přijetí 20.000,- DM proti vrácení dlužního úpisu, směnky a dalších dokladů, což svědčí nikoli o pokusu neukončeném, ale o pokusu ukončeném. Obviněný totiž učinil vše, co považoval za potřebné k dokonání činu – pod smyšlenými záminkami opakovaně vyžadoval od poškozené vrácení částky 1.217.500,- Kč a 162.232,- Kč, ačkoliv se zavázala jen k vrácení částky 20.000,- DM. Pokud přesto k realizaci požadavku na vrácení peněz v navýšené částce nedošlo, bylo to ovlivněno nikoliv zanecháním jednání obviněným, ale pouze v důsledku neochoty poškozené podrobit se opakovaným a po delší dobu vznášeným požadavkům J. J. (od listopadu 1999 do března 2001, kdy došlo k pořízení zvukového záznamu rozhovoru mezi poškozenou a obviněným Policií ČR). Za této situace je závěr odvolacího soudu, že jednání obviněného nenaplňuje podmínku dobrovolného upuštění od dalšího jednání ve smyslu § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák. zcela důvodný a odpovídá skutkovému zjištění ve věci. Správnému posouzení skutku odpovídá i ve výroku o vině uvedená právní věta.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného J. J. odmítl, neboť ho shledal v případě uplatněných dovolacích důvodů zjevně neopodstatněným. Proto nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák
Vypracoval:
JUDr. Štefan Škadra