6 Tdo 1463/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. prosince 2006 o dovolání
obviněného I. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. B., proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 5 To
331/2006-210, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 23 T
104/2006, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 1. 6. 2006, č. j. 23 T 104/2006-192,
byl obviněný I. P. uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně
obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a podle §
215a odst. 2 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let.
Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do
věznice s ostrahou.
Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne
25. 7. 2006, č. j. 5 To 331/2006-210, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1
písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a
podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle § 215a odst.
2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let, přičemž podle § 39a
odst. 2 písm. c) tr. zák. obviněného zařadil do věznice s ostrahou.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr.
ř. Je toho názoru, že se soudu nepodařilo prokázat, že by po subjektivní
stránce naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu týrání osoby
žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák. Od počátku
tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil. Připouští, že s
družkou E. F. měli zvláštní vztah, ale zranění, která utrpěla, si způsobila
sama. Dodal, že žádný přímý důkaz neexistuje, de facto jediným důkazem, který
však zůstal zcela osamocen, je znalecký posudek znalce MUDr. J. F. Vytkl soudu,
že vycházel z tohoto znaleckého posudku přesto, že znalec zranění poškozené E.
F. nikdy neviděl. Domnívá se, že ani odvolací soud nepostupoval v souladu s
ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., neboť se nezabýval dostatečně věrohodností
výpovědí jednotlivých osob. Má za to, že mohl naplnit toliko znaky skutkové
podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Z
tohoto důvodu označil právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podle §
215a tr. zák. za porušení hmotného práva. V této souvislosti obviněný dále
konstatoval porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6
odst. 1, 3 písm. d), čl. 40 odst. 2 a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2006, č. j. 5 To 331/2006-210, zrušil a
obviněného obžaloby zprostil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a
k dovolání obviněného se vyjádřil. Uvedl, že z argumentace obviněného zcela
zřetelně plyne, že své námitky staví především na odlišných skutkových
zjištěních, než z jakých vycházely oba ve věci činné soudy. Je zjevné, že
obviněný předkládá hodnocení provedených důkazů, avšak se zřejmou snahou
bagatelizovat význam vlastního počínání. Na základě odchylného posouzení důkazů
vyvozuje, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu
podle § 215a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. Ostatně oba soudy se důkazní
situací důkladně zabývaly a jejich závěrům nelze ničeho vytknout. Státní
zástupce konstatoval, že vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem je
vyloučeno, aby se obviněný choval vůči své družce způsobem popsaným ve skutkové
větě, aniž by se jednání dopustil přinejmenším v úmyslu nepřímém. Ve vztahu k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je proto třeba podle
názoru státního zástupce námitky obviněného odmítnout jako nedůvodné. Pakliže
jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tohoto dovolacího
důvodu se podle státního zástupce obviněný dovolávat nemůže. Ke změně rozsudku
soudu prvního stupně ve prospěch obviněného došlo na podkladě odvolání
obviněného. Odvolání obviněného nebylo odmítnuto ani zamítnuto, tudíž je
pojmově vyloučeno, aby mohl obviněný úspěšně uplatnit dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V tomto směru bylo tedy dovolání obviněného
podáno z jiného, než zákonem definovaného důvodu. S přihlédnutím ke shora
uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce
zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je
smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně
poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud
konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod
naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce
zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento
(zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu,
který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem
provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a
tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na
základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a
tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané
hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou
rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud
stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá
skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených
důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se
soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů
a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle
příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo
Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu
prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami
odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř.
zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které
směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než
je uveden v § 265b tr. ř. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující:
Z obsahu podaného dovolání lze dovodit, že obviněný neshledává pochybení soudu
v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním
posouzení, nýbrž v tom, že soudy při hodnocení důkazů postupovaly v rozporu s
ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Tato námitka však není, jak bylo shora zmíněno,
způsobilá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. Přestože
otázka subjektivní stránky trestného činu je otázkou právní, v dané věci je
třeba konstatovat, že obviněný ji neuplatnil právně relevantním způsobem.
Primárně totiž napadá skutkové zjištění učiněné soudy v předcházejícím řízení,
a nikoliv otázku právního posouzení subjektivní stránky trestného činu. Nad
rámec toho (a jen v intencích uplatněných námitek) však Nejvyšší soud pokládá
za vhodné dodat, že soud prvního stupně k vyvrácení obhajoby obviněného provedl
celou řadů důkazů. Lze zmínit v této souvislosti především výpovědi svědků I.
F., J. B., J. a P. Š., T. U., Z. U., které korespondují se znaleckým posudkem
znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. J. F., CSc. O
věrohodnosti těchto svědeckých výpovědí neměl soud prvního stupně důvodu
pochybovat. Byť tyto svědecké výpovědi jsou odvozeny od toho, co těmto svědkům
sdělila sama poškozená E. F., nebylo zjištěno nic, co by důkazní sílu těchto
důkazních prostředků oslabilo. Naopak, ve světle provedeného znaleckého posudku
působí veškeré důkazy, včetně listinných důkazů (protokolu sepsaného pracovnicí
sociálního odboru Městského úřadu ve Š. J. B. a úředního záznamu o zajištění
dřevěné násady od lopaty o délce jednoho metru), naprosto věrohodně a
nevzbuzují žádné pochybnosti. Třebaže tyto hodnotící úvahy jsou založeny na
celé řadě nepřímých důkazů, je třeba zdůraznit, že zcela jednoznačně ve svém
souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých
důkazů, vzájemně se doplňují, na sebe navazující a jsou v takovém příčinném
vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr (a
to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru (srov. č.
38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Jak vyplývá ze znaleckého posudku, utrpěná zranění
poškozené vylučují možnost vzniku jednotlivých zranění za jí uváděných
okolností na obranu obviněného. Tato skutečnost je vysvětlitelná tím, že
poškozená byla na obviněném citově vázána a z tohoto důvodu neměla zájem na
jeho trestním postihu. Naproti tomu je zjevné, že zranění odpovídají mechanismu
typickému pro opakované použití tupého násilí způsobenému ranami pěstí, kopy, a
v případě podkožních krevních výronů pravé paže a pravého stehna i bitím
podlouhlým předmětem.
Taktéž, tvrdí-li obviněný, že mohl naplnit toliko znaky skutkové podstaty
trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., je zřejmé, že
si je vědom skutečnosti, že poškozenou podroboval fyzickému násilí. Je proto s
podivem, že tuto skutečnost uvádí na svou obhajobu, neboť doposud jakékoliv
fyzické napadání poškozené odmítal připustit. K tomu je však nezbytné dodat, že
jestliže jednání obviněného má za následek ublížení na zdraví, což bývá v
případech tzv. domácího násilí obvyklé, jde zpravidla o vedlejší a méně
významný následek hlavní trestné činnosti spočívající v týrání osoby žijící ve
společně obývaném bytě nebo domě. To znamená, že při souběhu trestného činu
podle § 215a tr. zák. s trestným činem podle § 221 odst. 1 tr. zák. je možná
faktická konzumpce (srov. přiměřeně č. 18/1963 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu,
že trestný čin podle § 215a tr. zák. je závažnějším trestným činem, zpravidla
fakticky konzumuje posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví
podle § 221 odst. 1 tr. zák. V dané věci jednání obviněného neslo znaky týrání
ve smyslu § 215a tr. zák. Svědkyně I. F. v této souvislosti uvedla, že
poškozená poté, co se obviněný vrátil z výkonu trestu, k ní chodila téměř každý
týden se známkami modřin na těle. Svědek T. U. vypověděl, že když k nim
poškozená dne 18. 1. 2006 přišla, byla poraněná na krku, špatně chodila a byla
oblečena pouze v pyžamu. Svědkyně Z. U. dosvědčuje, že mezi obviněným a
poškozenou od doby, kdy se vrátil z výkonu trestu odnětí svobody docházelo k
neshodám. V jednom případě zaslechla i hádku na chodbě a na její přítomnost
obviněný zareagoval slovy „jestli chce dostat taky“. Uvedené svědecké výpovědi
jednoznačně potvrzují, že v dané věci nešlo o ojedinělý případ „pouhého
ublížení na zdraví“, jak se domnívá obviněný, nýbrž o jednání obviněného
projevující se po určitou dobu. Právní kvalifikace skutku jako trestného činu
týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák.
je tudíž správná, když odpovídajícím způsobem charakterizuje jednání obviněného.
Nicméně lze shrnout, že obviněný v podaném dovolání uplatňuje toliko námitky,
které mají původ v učiněném skutkovém zjištění, avšak s ohledem na skutečnosti
shora uvedené Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o správnosti skutkového
zjištění, když tomuto odpovídá i právní kvalifikace skutku.
Vzhledem k tomu, že námitkami obviněný soudům v podstatě vytýká nesprávné
hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav, je nutno takové námitky
označit za irelevantní, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
nenaplňující. V této souvislosti se obviněný snaží docílit nejprve změny v
hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které
by odpovídalo jejich představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným
skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní
kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které
bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním
odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost
postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit
usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém
tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §
265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy
nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle
jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů
uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího
důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v
němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud
shledal, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces
ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v
řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní
řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v
souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
681/04). Nadto Nejvyšší soud nezjistil, že by v řízení byl porušen čl. 6 odst.
1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a má za to, že
v průběhu řízení nebyla porušena ani zásada presumpce neviny podle čl. 40
odst. 2 Listiny základních práv a svobody a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Obviněný v dovolání uvádí obě varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř., aniž by blíže k tomuto dovolacímu důvodu konkrétní námitky
specifikoval. K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod (v části první) má
zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení
přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné
stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup,
opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253
odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1
písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup
k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum
napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem
byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace
není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky
obviněného uvedené v odvolání (s výjimkou výroku o trestu) za nedůvodné. Tím,
že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a
odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, je zřejmé že
odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že
obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto
důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. v této části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř., Nejvyšší soud vycházeje z toho, že prostřednictvím tohoto dovolací důvodu
obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí
konstatovat, že s touto částí dovolání se vypořádal přímo v rámci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbývá mu nic jiného, než na
toto odůvodnění odkázat.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného I. P.
podané ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než
je uveden v § 265b tr. ř., přičemž stejné rozhodnutí učinil ohledně dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném
zasedání, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2
tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. prosince 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann