6 Tdo 1463/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27.
března 2008 o dovolání, které podal obviněný Ing. P. F., proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 9 To 218/2007, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 2
T 11/2007, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. s e usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 9 To 218/2007, z r u š u j e .
Současně s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Praze p ř i k a z u j e,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 13. 3.
2007, sp. zn. 2 T 11/2007, byl obviněný Ing. P. F.
(dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1,
odst. 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal
tím, že „dne 25. 7. 2002 v obci V., v prodejně společnosti B. s.r.o., okres P.,
na základě uzavřené leasingové smlouvy č. se společností Č. L., a.s. a
zaplacení zálohy ve výši 185.467,- Kč převzal osobní vozidlo tov. značky BMW,
ačkoliv věděl, že již téhož dne bez vědomí leasingové společnosti a v rozporu s
Všeobecnými podmínkami leasingové smlouvy předá předmětné vozidlo do užívání
společnosti M. G., s.r.o., P., což učinil, a následně po zaplacení čtyř splátek
již další splátky leasingu nehradil a vozidlo nevrátil, čímž způsobil
společnosti Č. L., a.s. škodu ve výši 240.222,20 Kč“.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1
tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
osmnácti měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 9 To
218/2007, kterým toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání,
přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejprve namítl, že v
trestním řízení předcházejícím vydání napadeného usnesení bylo porušeno
ustanovení o přítomnosti obžalovaného ve veřejném zasedání [§ 265b odst. 1
písm. d) tr. ř.]. Uvedl, že v řízení o odvolání proti rozsudku nalézacího soudu
bylo opakovaně nařízeno veřejné zasedání, a to postupně na den 30. 5. 2007, 13.
6. 2007, 11. 7. 2007 a 20. 7. 2007. O konání veřejného zasedání v prvních třech
termínech byl řádně vyrozuměn, ovšem ze všech těchto jednání byl nucen se
omluvit pro účast na jiném soudním jednání, resp. ze zdravotních důvodů.
Odvolací soud v těchto případech přihlédl k jeho omluvě a veřejná zasedání
odročil. Soudem však nebyl vyrozuměn o konání veřejného zasedání nařízeného na
den 20. 7. 2007. Dozvěděl se o něm od svého obhájce a doručil soudu omluvu s
žádostí o odročení veřejného zasedání, kterou odůvodnil tím, že v době jeho
konání se účastní zahraničního zájezdu, jenž si rezervoval dne 2. 5. 2007 a
jehož cenu již zaplatil. Následně odvolací soud zaslal dne 17. 7. 2007 jeho
obhájci sdělení, že soud jeho účast na zahraničním zájezdu jako důvod pro
odročení předmětného veřejného zasedání neuznává s tím, že pokud (obviněný) na
své osobní účasti u tohoto úkonu trvá, nechť tomu přizpůsobí své osobní zájmy.
Dodal, že při veřejném zasedání dne 20. 7. 2007 setrval odvolací soud na svém
postoji, i když připustil, že doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání
obžalovanému není vykázáno, a dovodil, že je mu (obviněnému) termín konání
veřejného zasedání znám, pokud se z tohoto úkonu omlouval.
Obviněný dále připomněl, že podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu vyrozumí
o konání veřejného zasedání obžalovaného (osobu, která svým podáním dala k
veřejnému zasedání podnět, případně osobu, která může být přímo dotčena
rozhodnutím) a podle odst. 2 citovaného zákonného ustanovení to učiní tak, aby
obžalovanému zbývala od doručení vyrozumění alespoň pětidenní lhůta k přípravě.
Podle jeho názoru odvolací soud před vydáním napadeného usnesení postupoval v
rozporu s tímto zákonným ustanovením, když obžalovanému vyrozumění o konání
veřejného zasedání vůbec nedoručil a odkázal ho na to, že je mu termín konání
veřejného zasedání znám. Podle přesvědčení obviněného tak odvolací soud zároveň
jednal v rozporu s požadavkem fair procesu ve smyslu usnesení Nejvyšší soudu
České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) vydaného v předmětné trestní věci
dne 21. 12. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1159/2006, protože v prvních třech stanovených
termínech konání veřejného zasedání o odvolání uznal důvodnost omluvy
obžalovaného z tohoto úkonu a veřejné zasedání odročil, ovšem v případě
posledního termínu konání veřejného zasedání naložil s omluvou obžalovaného
zcela opačně. Přitom obviněný poukázal na skutečnost, že dne 30. 5. 2007
odvolací soud shledal jeho omluvu důvodnou a veřejné zasedání odročil z důvodu
účasti obžalovaného na jiném soudním jednání (tedy nikoli výlučně ze
zdravotních důvodů). Naproti tomu v případě veřejného zasedání nařízeného na
den 20. 7. 2007 neuznal jako důvod omluvy účast na zahraničním zájezdu s
odůvodněním, že obžalovaný si má své osobní zájmy přizpůsobit účasti na
veřejném zasedání v soudem stanoveném termínu. Podle mínění obviněného nemůže
soud po obžalovaném objektivně požadovat, aby rušil již zaplacený zájezd
objednaný s více než dvouměsíčním předstihem a nesl veškeré sankce se stornem
zájezdu spojené. Konstatoval, že odvolací soud tímto svým postupem porušil
hranice „fair procesu“, které sám stanovil (respektováním omluvy obžalovaného z
výše uvedených důvodů), čímž mu (obviněnému) zcela zádním způsobem odepřel jeho
práva na obhajobu v trestním řízení a na spravedlivý proces.
V další části dovolání obviněný vytkl soudům obou stupňů, že jejich rozhodnutí
spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, zejména otázky subjektivní
stránky trestného činu, otázky vzniku škody a předpokladů trestní odpovědnosti
[§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Poté připomněl, že nutnými předpoklady
trestní odpovědnosti za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr.
zák. jsou uvedení jiného v omyl, úmysl sebe nebo jiného obohatit ke škodě
jiného, vznik škody nikoli malé a vztah příčinné souvislosti mezi předchozími
předpoklady.
V návaznosti na to rozvedl, že v průběhu trestního řízení vyšlo najevo, že
(obviněný) dne 25. 6. 2002 jako jednatel společnosti E. S., s.r.o. jménem této
společnosti uzavřel s leasingovým pronajímatelem (Č. L., a.s.) leasingovou
smlouvu a převzal předmět leasingu (osobní automobil BMW 730 L), ačkoliv věděl,
že předmět leasingu bude obratem předán třetí osobě, společnosti M. G., s.r.o.,
která bude předmět leasingu užívat a plnit všechny povinnosti leasingového
nájemce, včetně úhrady měsíčních leasingových splátek. V této souvislosti
vyzdvihl, že vztah mezi společností E. S., s.r.o. a společností M. G., s.r.o.
byl upraven smluvním ujednáním ze dne 25. 7. 2002, v němž se společnost M. G.,
s.r.o. zavázala též řádně předmět leasingu opatrovat a předat jej jeho
majiteli, tedy leasingové společnosti. Prohlásil, že podle informací, které při
uzavírání výše uvedených smluv získal, mělo jít o formu tzv. zpětného leasingu,
kdy předmět leasingu byl leasingovou společností vykoupen a následně byl
uhrazen formou leasingových splátek. Poznamenal, že tomu odpovídá též
závěrečné ustanovení smluvního ujednání ze dne 25. 7. 2002, v němž se
společnost E. S., s.r.o. zavázala po skončení leasingového vztahu převést
předmět leasingu na společnost M. G., s.r.o. za zůstatkovou kupní cenu. Podle
něho je tedy zřejmé, že společnost E. S., s.r.o. vystupovala v celé transakci
jako jakýsi prostředník, přitom zdůraznil, že již při uzavírání leasingové
smlouvy byla podstata celé transakce zřejmá nejen zástupcům společnosti E. S.,
s.r.o. a M. G., s.r.o., ale také zástupcům leasingové společnosti. Ti byli
totiž nejen seznámeni s principem ujednání mezi společností E. S., s.r.o. a M.
G., s.r.o., ale právě od zástupců společnosti M. G., s.r.o. přijali platby na
úhradu akontace leasingu, první leasingové splátky a první splátky pojištění.
Uzavřel, že svým jednáním při uzavření leasingové smlouvy neuvedl nikoho v
omyl, neboť leasingové společnosti byl záměr společnosti E. S., s.r.o.
přenechat předmět leasingu k užívání třetí osobě znám.
Obviněný rovněž argumentoval tím, že z obsahu smluvního ujednání ze dne 25. 7. 2002 mezi společností E. S., s.r.o. a M. G., s.r.o. vyplývá, že obviněný, resp. společnost E. S., s.r.o. přenechali předmět leasingu třetí osobě jen za
podmínky, že ze strany této třetí osoby budou plněny veškeré smluvní povinnosti
leasingového nájemce (včetně úhrady leasingových splátek) a že v případě
jakéhokoli porušení leasingové smlouvy anebo v případě výpovědi leasingové
smlouvy ze strany leasingové společnosti bude předmět leasingu touto třetí
osobou předán leasingové společnosti. Zdůraznil, že poté, kdy byl leasingovou
společností upozorněn na to, že splátky leasingu nejsou řádně a včas spláceny,
opakovaně vyzýval společnost M. G., s.r.o. k tomu, aby dlužné splátky uhradila
a upozorňoval ji na možnost ukončení leasingu výpovědí ze strany leasingové
společnosti, což podle něho doložil mimo jiné svými dopisy (viz podání
obviněného ze dne 1. 3. 2003). Po vypovězení leasingové smlouvy leasingovou
společností zprostředkoval dne 3. 6. 2003 jednání o vypořádání závazků z
leasingové smlouvy v sídle společnosti M. G., s.r.o., jehož se za leasingovou
společnost účastnil pan T. H. Při tomto jednání byl předmět leasingu k
dispozici k odebrání leasingovou společností, zástupce leasingové společnosti
však dále jednal se zástupci společnosti M. G., s.r.o. a pod příslibem úhrady
dlužných splátek ponechal předmět leasingu v jejich dispozici a předal věc k
řešení právnímu oddělení leasingové společnosti (viz zpráva T. H. ze dne 23. 9. 2005). Poté, co se (obviněný) dověděl, že jím zprostředkované jednání nevedlo k
vypořádání závazků z leasingové smlouvy (dlužné splátky nebyly uhrazeny a
předmět leasingu nebyl leasingové společnosti předán), vyzval opětovně
společnost M. G., s.r.o. k úhradě, resp. k předání předmětu leasingu, ovšem
bezvýsledně. Se stejným výsledkem skončila i jeho snaha převést práva a
povinnosti leasingového nájemce na společnost M. G., s.r.o. (viz dopis
obviněného ze dne 17. 6. 2003). Vyslovil názor, že uvedené prokazuje, že měl
(obviněný) zájem, aby společnost M. G., s.r.o. jako faktický uživatel předmětu
leasingu, plnila veškeré povinnosti leasingového nájemce. V této souvislosti
prohlásil, že při uzavírání leasingové smlouvy nepředpokládal, že k porušování
povinností bude docházet, resp. že by leasingová společnost mohla být jakkoli
poškozena. Z popsaného jednání je podle něho evidentní, že ani při uzavírání
leasingové smlouvy ani následně po dobu trvání leasingového vztahu neměl v
úmyslu způsobit leasingové společnosti škodu (naopak trval na dodržování
povinností z leasingu vyplývajících, kontroloval je a činil kroky směřující k
nápravě protiprávního stavu) a neměl ani úmysl kohokoli obohatit (leasingový
nájemce – ať již smluvní nebo faktický – byl povinen plnit standardní
leasingové podmínky bez jakéhokoli zvýhodnění).
Posléze konstatoval, že v
průběhu celého trestního řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by existenci
jeho (obviněného) úmyslu sebe nebo jiného obohatit ke škodě jiného prokazoval,
a žádný ze soudů ani v odůvodnění svého rozhodnutí naplnění subjektivní stránky
trestného činu nijak nedoložil odkazem na konkrétní důkazy. Dodal ještě, že
soudy obou stupňů dospěly v této otázce k závěru pro něho nepříznivému, aniž k
tomu měly jakýkoli důkaz, čímž došlo k vážnému porušení zásady in dubio pro reo.
Dále obviněný vyjádřil přesvědčení, že kdyby leasingová společnost podle jeho
požadavku po vypovězení leasingového vztahu převzala předmět leasingu,
nevznikla by jí žádná škoda. Škoda totiž leasingové společnosti vznikla
následným odcizení předmětu leasingu a nemožností jeho odebrání (přitom
ponechává stranou otázku pojistného plnění, které v souvislosti s odcizením
předmětu leasingu bylo zřejmě leasingové společnosti vyplaceno). Leasingová
společnost tím, že nepřevzala nabídnutý předmět leasingu, porušila obecnou
povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku škod (§ 415 občanského
zákoníku). Toto podle obviněného zásadní porušení povinnosti v souladu s § 441
občanského zákoníku zcela vylučuje odpovědnost dalších osob za následně vzniklé
škody. Škodu způsobenou nesplacenými leasingovými závazky a následným odcizením
předmětu leasingu tak nese sama leasingová společnost, nikoli on (obviněný).
Okolnosti rozhodné pro posouzení této věci mohl (obviněný) ozřejmit jím
navržený důkaz - výslech svědka T. H., který však ani vyšetřovací orgány ani
soudy obou stupňů neprovedly.
Obviněný v závěru uvedl, že žádná z podmínek vzniku trestní odpovědnosti nebyla
v případě jeho jednání splněna a i kdyby přitom některá z nich splněna byla,
pak v jejich vztahu nemůže být naplněn požadavek příčinné souvislosti. Odvolací
soud jeho odvolání zamítl, ačkoli v řízení nebylo prokázáno, že byly v jeho
případě splněny předpoklady trestní odpovědnosti. Soud druhého stupně přitom v
převážném rozsahu odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž
by své závěry zásadnějším způsobem odůvodňoval. Napadené usnesení, stejně jako
jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího, proto spočívají na nesprávném
právním posouzení splnění předpokladů trestní odpovědnosti obžalovaného, čímž
došlo k porušení jednoho ze základních principů trestního práva, zásady in
dubio pro reo.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu napadené
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 9 To 218/2007, i
rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. 2 T 11/2007,
a podle § 226 písm. b) tr. ř. jej zprostil obžaloby.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co
stručně zrekapituloval rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a uplatněnou
dovolací argumentaci, uvedl, že v námitkách vůči právnímu posouzení skutku se
obviněný stále přidržuje výhrad, na nichž zakládal svou dosavadní obhajobu a
které vtělil do předešlých opravných prostředků. Těmito námitkami se již
dvakrát zabýval soud druhého stupně, s jehož názorem je možno souhlasit.
Dovolacímu důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však argumentace
obviněného vyhovuje pouze zdánlivě. Obviněný se totiž při formulaci hmotně
právních námitek opírá o skutková tvrzení, která odporují zjištěním učiněným v
rámci dokazování před soudem prvního stupně. Ignoruje výsledky dokazování
vyjádřené v odůvodnění rozhodnutí obou stupňů a naopak akcentuje vlastní
hodnocení provedených důkazů, čili dosavadní tvrzení uplatňovaná v jeho
obhajobě. Z odlišných skutkových závěrů pak poněkud tautologicky dedukuje
nesprávnost právního hodnocení skutku. Jeho výhrady tak jsou vztaženy k
odlišnému skutkovému stavu, než z jakého vycházel nalézací soud. Státní
zástupce proto dospěl k závěru, že takto formulované námitky obviněného (kromě
toho, že jsou věcně nedůvodné) nelze kvalifikovat jako výhrady proti právnímu
posouzení skutku zjištěnému soudem, a nenaplňují nejen tento, ale ani žádný
další z katalogu dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř.
Naproti tomu námitkám obviněného ohledně prvního z uplatněných důvodů dovolání
státní zástupce přisvědčil. V této souvislosti uvedl, že odvolací soud na
straně 3 svého rozhodnutí sice správně argumentuje tím, že při odročeném
veřejném zasedání již není nutno zachovávat obviněnému lhůtu k přípravě na
jednání, pomíjí však, že předpokladem projednání odvolání obviněného ve
veřejném zasedání sine qua non je jeho řádné vyrozumění o tomto úkonu, tedy
prokazatelné doručení soudní zásilky, v níž se mu sděluje termín a místo
nařízeného jednání. Takové doručení však odvolací soud vykázáno neměl, jak sám
ve svém rozhodnutí připouští. Státní zástupce konstatoval, že za této situace
nemohl soud odvolání obviněného projednat bez ohledu na to, zda se obviněný o
termínu a místě jednání dozvěděl jinak (prostřednictvím obhájce). Stejně
nesprávně postupoval soud při odmítnutí omluvy obviněného spojené s žádostí o
odročení jednání (viz str. 3 napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, kde se
uvádí „… předsedkyně senátu faxovala obviněnému prostřednictvím jeho obhájce
sdělení, že jím uváděný důvod neuznává jako důvod pro odročení veřejného
zasedání.“). Státní zástupce vyslovil názor, že není pochyb, že obviněný se
(prostřednictvím obhájce) řádně omluvil z jednání. Jestliže obviněným uváděný
důvod očividně brání v jeho účasti na jednání, není soud oprávněn podle své
libovůle posuzovat závažnost důvodů takové omluvy, není-li dáno podezření, že
jde o omluvu založenou na předstírání nepravdivých skutečností či jiné jednání
zřetelně obstrukční povahy. Takové podezření však v daném případě nebylo
zjištěno. Jestliže odvolací soud navzdory uvedeným skutečnostem projednal
odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti, pak tak učinil v rozporu s procesními
pravidly upravujícími práva obviněného na projednání trestní věci v jeho
přítomnosti a tak zkrátil jeho právo na obhajobu. Z těchto důvodů dospěl státní
zástupce k závěru, že dovolání obviněného podané z důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. d) tr. ř. je opodstatněné.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b)
tr. ř.] zrušil podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 9 To 218/2007, a rovněž všechna další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
soudu druhého stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Pro
případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil
státní zástupce ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím
věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], prostřednictvím obhájce [§
265d odst. 2 tr. ř.], ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném tímtéž zákonným ustanovením. Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti
stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp.
konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v
předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v
rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v
nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna,
čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále
jen „Listina“), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je
garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první
Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho
přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o
jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být
poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne.
Obviněný namítl, že odvolací soud porušil ustanovení o přítomnosti obžalovaného
ve veřejném zasedání, neboť dne 20. 7. 2007 projednal jeho odvolání ve veřejném
zasedání v jeho nepřítomnosti, ačkoli o konání tohoto veřejného zasedání nebyl
vůbec vyrozuměn (resp. vyrozumění o konání veřejného zasedání mu nebylo
doručeno). Soud jej toliko odkázal na to, že je mu termín konání veřejného
zasedání znám, a argumentoval tím, že o veřejném zasedání se dozvěděl
prostřednictvím svého obhájce, což dokládá omluva z veřejného zasedání zaslaná
obviněným odvolacímu soudu. Obviněný soudu druhého stupně též vytkl, že v
případě shora uvedeného veřejného zasedání neuznal jako důvod jeho omluvy účast
na zahraničním zájezdu a tímto svým postupem porušil hranice „fair procesu“,
které sám stanovil (respektováním jeho omluvy v případě předchozích veřejných
zasedáních). Takové dovolací námitky je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za právně relevantní.
Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud, který neshledal důvody pro odmítnutí
dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., provedl přezkum věci ve smyslu
ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.,
který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo
jiné ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením
ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení
trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v
nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska
citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud
rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal
jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat.
Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38
odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v
případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného
zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného
zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které
obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č.
T 621 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu / C. H. Beck, svazku 26/2004).
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání,
jsou upraveny, jak bylo již výše naznačeno, v ustanovení § 263 tr. ř. Toto
ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a
není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o
veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného
ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě
nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v
jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplynulo, že obviněný
nebyl v době odvolacího řízení (konání veřejného zasedání odvolacího soudu) ve
vazbě ani ve výkonu trestu. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného
jednání podmíněna zněním § 263 odst. 4 tr. ř.
Z dikce ustanovení § 263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou
podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se
použije obecné ustanovení § 233 tr. ř.
Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby,
jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního
zástupce jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a
osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k
veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a
zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis
návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Podle § 233 odst. 2 tr. ř. stanoví předseda senátu den veřejného zasedání tak,
aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která
může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i
státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od
vyrozumění o něm, alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je
možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. U ostatních osob,
které se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají je třeba
zachovat zpravidla třídenní lhůtu.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit část odůvodnění
napadeného rozhodnutí, kde odvolací soud poznamenal, že: „… projednal odvolání
obžalovaného ve veřejném zasedání, které konal v nepřítomnosti obžalovaného, k
čemuž měl splněny zákonné podmínky. Obžalovaný byl v řízení před odvolacím
soudem vyrozuměn nejprve k veřejnému zasedání nařízenému na 13. 6. 2007, kdy
převzal zásilku 22. 5. 2007, tedy se zachováním pětidenní lhůty k přípravě,
ovšem toto veřejné zasedání muselo být odročeno z důvodu pracovní neschopnosti
obžalovaného. K veřejnému zasedání na 11. 7. 2007 byl obžalovaný vyrozuměn dne
2. 7. 2007, přičemž dne 9. 7. 2007 faxoval soudu omluvu a žádost o odročení
tohoto veřejného zasedání z důvodu kontroly na ambulanci neurologického
oddělení N. N. H. v P. K veřejnému zasedání odročenému na 20. 7. 2007 nebylo
sice doručení vyrozumění obžalovanému vykázáno podepsanou doručenkou, ovšem z
písemnosti obžalovaného, kterou zaslal odvolacímu soudu prostřednictvím svého
obhájce dne 17. 7. 2007, je zřejmé, že obžalovaný o termínu veřejného zasedání
věděl, přičemž lhůtu měl zachovánu již z předchozího obeslání, dokonce
opakovaně. V této písemnosti obžalovaný pak omlouvá svoji nepřítomnost při
veřejném zasedání dne 20. 7. 2007 a žádá o jeho odročení, tentokrát však proto,
že odjíždí na zahraniční zájezd, tedy z jiného než zdravotního důvodu. Téhož
dne, t. j. 17. 7. 2007 předsedkyně senátu faxovala obžalovanému prostřednictvím
jeho obhájce sdělení, že jím uváděný důvod neuznává jako důvod pro odročení
veřejného zasedání. Protože se obžalovaný k veřejnému zasedání nedostavil, bylo
jednáno v jeho nepřítomnosti, přičemž přítomen byl jeho obhájce.“
K dovolání obviněného pak Nejvyšší soud uvádí následující. Z citovaného
ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. vyplývá povinnost předsedy senátu soudu druhého
stupně předvolat obviněného k veřejnému zasedání o odvolání či ho o konání
takového veřejného zasedání vyrozumět. Na rozdíl od předvolání k veřejnému
zasedání, vyrozumění o konání veřejného zasedání není zásilkou, kterou je
obviněnému nezbytné doručit do vlastních rukou (viz § 64 odst. 1 tr. ř.).
Nicméně i v tomto případě je nutné trvat na tom, aby k vyrozumění obviněného o
konání veřejného zasedání došlo formou nevzbuzující pochybnosti o obsahu
takového vyrozumění (srov. přiměř. rozhodnutí uveřejněné v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 9/2004-T 727). Proto bývá pravidlem písemné
vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání a za tímto účelem je soudy
používán vzor 7a - vyrozumění o veřejném zasedání podle Sdělení Ministerstva
spravedlnosti ze dne 20. dubna 2004, č. j. 20/2004-Org., o vydání vzorů „tr.
ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském
soudním řízení.
Jinak řečeno (a v tomto smyslu je třeba přisvědčit názoru státního zástupce),
základní podmínkou konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného je jeho
řádné předvolání nebo vyrozumění (řádné vyrozumění obviněného o konání
veřejného zasedání, tedy doručení soudní zásilky, v níž se mu sděluje termín a
místo nařízeného jednání, je conditio sine qua non provedení tohoto úkonu v
jeho nepřítomnosti).
Z obsahu předloženého spisového materiálu je zřejmé, že soud se rozhodl
obviněného o konání veřejného zasedání nařízeného na den 20. 7. 2007 vyrozumět,
a to písemně. Toto písemné vyrozumění bylo zasíláno na adresu trvalého pobytu
obviněného ve zvláštní obálce (jejíž součástí byla dodejka) s červeným pruhem,
tzn. tato zásilka měla být obviněnému doručována dokonce do vlastních rukou s
tím, že má být vydána výhradně adresátovi. Z doručenky na č. l. 349 spisu je
přitom zřejmé, že obviněný nebyl doručovatelem zastižen, a proto byla předmětná
písemnost dne 13. 7. 2007 uložena a obviněnému byla zanechána výzva, aby si
zásilku vyzvedl. Tato sice byla posléze obviněným vyzvednuta, na dodejce však
chybí u jeho podpisu datum převzetí. Podle poštovního razítka lze důvodně
usuzovat, že se tak stalo až dne 30. 7. 2007.
Lze sice poznamenat, že uložení zásilky podle § 64 odst. 2 tr. ř. a z něj
vyplývající fikce doručení zásilky adresátovi nejsou vyloučeny u zásilky, jíž
je obviněný jako odvolatel vyrozumíván o konání veřejného zasedání o odvolání,
avšak ani s přihlédnutím k tomu nelze dovodit, že by obviněný byl – třeba za
použití zmíněné fikce doručení – o konání předmětného veřejného zasedání
vyrozuměn. Se zřetelem k ustanovení § 64 odst. 2 tr. ř. by totiž fikce doručení
zásilky obsahující vyrozumění o konání veřejného zasedání nastala až dne 23. 7.
2007, tedy až po provedení veřejného zasedání. Nehledě na uvedené je na místě
připomenout, že sám odvolací soud ve svém rozhodnutí připustil, že doručení
vyrozumění vykázáno neměl.
V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že podle rozhodnutí č. 3/1972/VII Sb.
rozh. tr. právní účinky, které trestní řád spojuje s doručením písemnosti
(např. počátek běhu lhůty pro podání opravného prostředku) mohou nastat pouze
tehdy, když byla písemnost doručena některým ze způsobů, které pro danou
písemnost předepisuje anebo připouští trestní řád. Pokud se písemnost dostala k
rukám adresáta jiným způsobem, není možné takové doručení považovat za platné
doručení, jenž by mělo tytéž právní účinky, které jsou spojené s platným
doručením. Toto rozhodnutí je nutné aplikovat i na posuzovaný případ.
Za této situace nemohl soud odvolání obviněného projednat bez ohledu na to, zda
se obviněný o termínu a místě jednání dozvěděl jinak (prostřednictvím obhájce).
S ohledem na shora uvedené totiž Nejvyšší soud konstatuje, že v dané trestní
věci je podstatné, že obviněný nebyl o konání veřejného zasedání nařízeného na
den 20. 7. 2007 řádně vyrozuměn - tzn. způsobem nevzbuzující pochybnosti o
obsahu takového vyrozumění, neboť za takový řádný způsob vyrozumění nelze
považovat vyrozumění prostřednictvím obhájce obviněného. V důsledku tohoto
nesprávného postupu odvolacího soudu nebyly obviněnému vytvořeny podmínky a
předpoklady pro to, aby se mohl dne 20. 7. 2007 veřejného zasedání zúčastnit.
Stejně nedůsledně postupoval odvolací soud při odmítnutí omluvy obviněného
spojené s žádostí o odročení jednání. Lze konstatovat, že obviněný se
(prostřednictvím obhájce) z účasti na veřejném zasedání omluvil včas a řádně.
Rovněž se zřetelem k faktu, že všechny předchozí omluvy a žádosti obviněného o
odročení veřejného zasedání, a to nejen omluvy a žádosti podmíněné zdravotními
důvody, byly akceptovány (čímž odvolací soud vymezil mantinely řízení – k tomu
viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 6 Tdo
1159/2006), že důvody v uvedené omluvě a žádosti objektivně bránily obviněnému
zúčastnit se veřejného zasedání, přičemž je bylo možno akceptovat. Nelze přitom
nepoznamenat, že nebylo zjištěno, že by v tomto případě šlo o omluvu založenou
na předstírání klamavých či nepravdivých okolností ani že by snad šlo o jednání
obstrukční povahy (podle předloženého dokladu šlo o dlouhodobě dopředu
objednaný a uhrazený zahraniční zájezd). Právě v tomto směru bylo třeba mít na
zřeteli již citované ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny.
K uvedenému je na místě ještě doplnit následující skutečnosti. Předsedkyně
senátu sice prostřednictvím faxu sdělila obhájci, že omluvu obviněného neuznává
jako důvodnou, nikde však není doklad o tom, že toto sdělení bylo tlumočeno
obviněnému. Nelze proto mít za vyloučené, že obviněný, vzhledem k dosavadnímu
přístupu odvolacího soudu k jeho omluvám a žádostem o odročení veřejného
zasedání (viz výše) vycházel z toho, že jeho omluva a žádost byly i v posledním
případě akceptovány, resp. nevěděl, že soud zaujal opačný postoj, a nemohl tomu
případně přizpůsobit svoje jednání. Pak ovšem provedení veřejného zasedání v
jeho nepřítomnosti bylo v rozporu s principem fair procesu.
Za tohoto stavu Nejvyšší soud dovodil, že ve smyslu uplatněného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o
přítomnosti obžalovaného ve veřejném zasedání, v němž byl projednáván jeho
řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, a že
obviněný byl zbaven svého práva vyplývajícího ze shora citovaného článku
Listiny.
Nejvyšší soud proto v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] z
podnětu dovolání obviněného Ing. P. F. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil z
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 9 To 218/2007, a současně podle § 265k odst.
2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.).
V dalším řízení tedy bude povinností soudu druhého stupně znovu rozhodnout o
odvolání obviněného Ing. P. F., tentokrát již při důsledném respektování též
článku 38 odst. 2 Listiny.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil z
výše popsaných důvodů rozhodnutí odvolacího soudu a také všechna další
rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k
níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl, nebude se již podrobně vyjadřovat k výhradě obviněného, že napadené
rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Pouze připomíná, že
předpokladem existence důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je
nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku
nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem
na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Dovolací soud tudíž
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý