6 Tdo 1466/2011-81
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29.
března 2012 o dovoláních, která podali obvinění A. C., nar. a M. K., nar.,
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 8 To
257/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 5 T 28/2011, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e :
- usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 8 To 257/2011, a
to pouze v té části výroků podle § 256 tr. ř., pokud bylo odvolání obviněného
A. C. zamítnuto ve vztahu k výroku o peněžitém trestu a náhradním trestu
odnětí svobody, a pokud bylo odvolání obviněného M. K. zamítnuto ve vztahu k
výroku o peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody a výroku o trestu
vyhoštění,
- rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 5 T 28/2011,
stran obviněného A. C. ve výroku o peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí
svobody a stran obviněného M. K. ve výroku o peněžitém trestu a náhradním
trestu odnětí svobody a ve výroku o trestu vyhoštění.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí
na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 5 T 28/2011, byl
obviněný A. C. uznán vinným (v bodě I.) trestným činem podvodu podle § 250
odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), (v bodě II.) trestným činem podvodu
podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.
zák. a (v bodě III.) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č.
40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr.
zákoník“), dílem [v bodě III. c)] ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku, dílem [v bodě III. a), b), d), e)] ve spolupachatelství podle § 23
tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl obviněný A. C. podle § 209 odst. 4
tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst.
2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2
tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu
deseti let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 68 odst. 1, 2 tr.
zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 500 denních sazeb po 1.000,- Kč.
Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl, pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve
stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání
jednoho roku.
Obviněný M. K. byl týmž rozsudkem uznán vinným [v bodě III. a), d), e)]
zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tento zločin byl podle § 209
odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice
s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z
území České republiky na dobu pěti let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za
použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 100
denních sazeb po 1.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl, pro případ,
že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest
odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněné N. M..
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla všem jmenovaným obviněným stanovena povinnost
nahradit v rozsudku uvedeným poškozeným v rozsudku specifikované částky,
přičemž někteří z poškozených byli podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se
zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle § 101 odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání věcí v
rozsudku blíže určených.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění A. C. a M. K. ,
rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp.
zn. 8 To 257/2011, jímž podle § 256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podali obvinění A. C. a M.
K. (dále též „dovolatelé“) dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný A. C. uvedl, že
rozhodnutí prvoinstančního soudu je stiženo vadami, jež lze subsumovat pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a že odvolací soud nejen,
že tyto vady neodstranil, ale naopak je v plném rozsahu v důsledku vadné
aplikace hmotného práva přejal do svého rozhodnutí. Podle něho nalézací soud na
základě velmi rozsáhlého dokazování dospěl k nesprávným skutkovým závěrům,
následkem čehož skutek nesprávně právně posoudil. Odvolací soud potom pouze
obecně konstatoval své ztotožnění se se závěry soudu prvního stupně, aniž by se
blíže zabýval argumentací jeho odvolání. Dovolatel přitom vyjádřil přesvědčení,
že nebylo dostatečně prokázáno naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty
trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Prohlásil, že s ohledem na změny ve
výpovědích spoluobviněné N. M. a její dlouhodobou drogovou závislost jsou
namístě vážné pochyby o její obecné i specifické hodnověrnosti. Soudu dále
vytkl, že nevzal v potaz skutečnost, že svědkyně H. udržuje vztah se
spoluobviněným K.. Výpověď jmenované svědkyně označil za irelevantní s tím, že
je přirozené, že se tato snaží svému příteli pomoci část viny přenést na jeho
osobu. Dále poznamenal, že nalézací soud sice konstatoval, že jeho vina byla
prokazována též listinnými důkazy, avšak žádné konkrétní listinné důkazy v této
souvislosti neuvedl [obviněný přitom poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu
České republiky (dále jen „Ústavní soud“) sp. zn. I. ÚS 781/04]. Rovněž
konstatoval, že v průběhu trestního řízení nedošlo ke ztotožnění hlasů v
intencích trestněprávních norem s tím, že jakési „ztotožnění“ hlasů v jednací
síni při hlavním líčení uskutečněné poškozenými je zcela mimo trestní řád.
Pokud pak některý z poškozených uváděl jeho jméno, není na tom nic neobvyklého,
resp. toto nelze považovat za usvědčující důkaz proti jeho osobě, neboť jeho
jméno se nachází jednak v obžalobě (kde je jednání popsáno tak, že se ho
dopustil on), jednak ho poškození viděli vjednací síni při hlavním líčení.
Uzavřel, že skutek, jak je popsán v napadených rozhodnutích, není trestným
činem z důvodu absence subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu.
Dále obviněný A. C. vyslovil názor, že soud musí při rozhodování o zabrání
věci podle § 101 odst. 2 tr. zákoníku náležitě objasnit, zda jde skutečně o
výnos z trestného činu a svůj závěr náležitě odůvodnit. Současně by měl
zvažovat oprávněné zájmy třetích osob. Seznal, že soud prvního stupně se v
odůvodnění svého rozhodnutí stran zabrání osobního motorového vozidla omezil
pouze na konstatování, že se jedná o vozidlo, které bylo získáno z peněz
pocházejících z trestné činnosti, aniž by jakkoliv blíže svou úvahu
specifikoval a rozebral. Obviněný zdůraznil, že svědek P. K. vypověděl, že mu
peníze za auto předal G. M., který je měl půjčené od svého otce. Soud si však
původ finančních prostředků na nákup motorového vozidla nijak neprověřoval, a
tudíž nebylo bez pochyb prokázáno, že by věc, popř. peněžní prostředky na její
nákup, byly získány trestným činem nebo jako odměna za něj. Vyjádřil
přesvědčení, že soudy pochybily i při rozhodování o zabrání mobilního telefonu
Sony Ericsson, když nalézací soud své rozhodnutí o jeho zabrání ve smyslu § 101
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku neodůvodnil a odvolací soud pouze uvedl, že bylo
namístě takto rozhodnout.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný A. C.
namítl, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu je třeba zkoumat vztah
veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základního práva na
osobní svobodu, jež je omezitelné jen zákonem. I zákonem předvídané omezení
základních práv je totiž třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj.
mj. tak, aby jeho aplikace obstála v testu proporcionality. Zhodnotil, že z
tohoto pohledu je jemu uložený trest odnětí svobody v trvání 6,5 roků zcela v
rozporu se zásadou přiměřenosti trestních sankcí. Výhrady vyjádřil i vůči
výroku o peněžitém trestu, který shledal nepřezkoumatelným. K tomu podotkl, že
konkrétní výši jedné denní sazby peněžitého trestu stanoví soud se zřetelem k
osobním a majetkovým poměrům pachatele. Zdůraznil přitom, že soud peněžitý
trest neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Při zkoumání této podmínky
uložení peněžitého trestu je nutné zjišťovat i závazky pachatele, které mají
zásadně přednost před zaplacením peněžitého trestu. Dodal, že nalézací soud se
podmínkami pro uložení peněžitého trestu ve svém rozhodnutí nezabýval a soud
odvolací k tomuto v podstatě uvedl toliko, že je namístě, aby se spáchání
majetkové trestné činnosti projevilo i v majetkové sféře pachatelů, „s vědomím,
že se trestná činnost nevyplácí“.
Závěrem poznamenal, že v jeho trestní věci bylo porušeno několik zásad
ovládajících trestní řízení, a to zejména zásada in dubio pro reo a zásada
volného hodnocení důkazů, resp. že si je vědom skutečnosti, že existence
dovolacího důvodu je v daném případě hraniční s tím, že dovolání podává i z
procesní opatrnosti (rozhodnutí o dovolání je totiž předpokladem podání ústavní
stížnosti k Ústavnímu soudu, viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007,
sp. zn. IV. ÚS 40/06).
Z těchto důvodů obviněný A. C. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále
jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 8 To 257/2011, a rozsudek Městského
soudu v Brně ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 5 T 28/2011, a aby v souladu s § 265m
tr. ř. ve věci sám rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby, případně aby ve smyslu
§ 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věcně a místně příslušnému orgánu věc v
potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný M. K. ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Prohlásil, že po provedeném dokazování není možno
konstatovat, že by mezi ním a spoluobviněným C. mělo dojít k jakékoliv
předchozí vzájemné domluvě směřující k jakémukoliv jednání, resp. že ani
odůvodnění rozhodnutí soudů dříve ve věci činných se stran jakékoliv předchozí
vzájemné domluvy k provedení jednání popsaným způsobem nevyslovují. Vyjádřil
přesvědčení, že v tomto směru je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť z
něho není možno zjistit, z čeho soud vychází při konstatování předchozí domluvy
jeho osoby se spoluobviněným C.. S vědomím skutečnosti, že hodnocení důkazů je
výlučnou pravomocí soudu prvního stupně, a že v rámci řízení o dovolání není
přezkum v tomto směru zákonem předvídán, argumentoval, že u hlavního líčení
nebyly provedeny důkazy, z nichž by bylo možno s dostatečnou mírou jistoty
(nade vší pochybnost) konstatovat, že naplnil všechny znaky skutkové podstaty
trestného činu podvodu. Odmítl závěr soudu v tom smyslu, že je z trestné
činnosti usvědčován výpovědí spoluobviněné M., s tím, že z této výpovědi
nevyplývá, že by věděl, že finanční prostředky, které vybíral z účtu, pocházely
z trestné činnosti. Podle jeho názoru nebylo rovněž prokázáno, že by jeho účty
měly být zakládány v souvislosti s pácháním trestné činnosti jemu kladené za
vinu, když tyto byly zřizovány dávno předtím pro jeho potřebu. Ohledně jím
prováděných výběrů odkázal na svoje vyjádření k dané věci a na výpověď svědkyně
H., jež údajně jím uváděné skutečnosti potvrdila. Z odůvodnění rozhodnutí soudů
nižších stupňů není zřejmé, na základě jakých konkrétních zjištění
vyplývajících z jakých konkrétních důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o jeho
vině. Zdůraznil, že pouhé konstatování nalézacího soudu (převzaté bez hlubšího
rozboru soudem odvolacím), že si musel být vědom toho, že se musí jednat o
trestnou činnost, neboť se se spoluobviněnými zdržoval v jednom bytě a přesto,
že nikdo ze spoluobviněných nepracoval, měli dostatek finančních prostředků na
nákup drog a dalších věcí, není dostatečné. Dodal, že i v tomto směru jsou
napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná, resp., že neměl možnost se vyjadřovat ke
konkrétním důkazům a zjištěním, o něž soudy opřely své závěry.
Následně obviněný M. K. shledal, že mu byly uloženy druhy trestů, které zákon
v daném případě nepřipouští. Poznamenal, že peněžitý trest může být ukládán
pouze tehdy, když lze z reálných zjištění předpokládat, že tento bude ve
stanovené lhůtě odsouzeným uhrazen. Zjištění osobních a majetkových poměrů
pachatele je tudíž nezbytným předpokladem pro možné konstatování dobytnosti
peněžitého trestu a nutnou podmínkou pro řešení otázky, zda jsou splněny
předpoklady pro jeho uložení. Stran majetkových poměrů pachatele je namístě
zjišťovat i závazky pachatele, které mají zásadně přednost před zaplacením
peněžitého trestu. V této souvislosti akcentoval, že má na území České
republiky dítě, na které je povinen platit výživné, a že byl napadenými
rozhodnutími zavázán k náhradě způsobené škody. Rovněž argumentoval, že uložení
peněžitého trestu v jeho případě není na místě i z toho důvodu, že z
provedeného dokazování vyplynulo, že veškeré vybrané finanční prostředky
předával panu M. nebo panu C. a osobně z těchto žádný majetkový prospěch neměl.
Vyjádřil přesvědčení, že z provedeného dokazování se podává, že peněžitý trest
jím nemůže být zaplacen, když takovými finančními prostředky nedisponuje, a
tedy již v okamžiku jeho ukládání je zřejmé, že s největší pravděpodobností
dojde k nařízení náhradního trestu odnětí svobody. Podle něho také trest
vyhoštění podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen v rozporu s trestním
zákoníkem. Zdůraznil, že je občanem Evropské unie (Slovenské republiky), má na
území České republiky povolen trvalý pobyt a současně je otcem nezletilé X. X.
narozené a trvale žijící v Č. r., k níž má závazky. Dovodil, že v jeho případě
jsou splněny předpoklady pro nemožnost uložení takového trestu podle § 80 odst.
3 písm. c), případně e) tr. zákoníku, když je možno odkázat také na právní
předpisy upravující slučování rodin, resp. vztahující se k ochraně rodiny.
Doplnil, že v brzké době hodlá uzavřít manželství se svojí družkou L. H.,
občankou Č. r., jež má z předchozího manželství mj. nezletilého syna J. J. H.,
občana Č. r., což sice nemá vliv na nezákonnost uloženého trestu vyhoštění, ale
dokládá to skutečnost, že k České republice má velmi úzké vazby, a to i
rodinné.
Z těchto důvodů obviněný M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí
zrušil, a poté věc sám rozhodl podle 265m odst. 1 tr. ř., a to tak, že ho
zprostí obžaloby, resp., aby mu pro případ, že by ho uznal vinným ve smyslu
podané obžaloby, uložil zákonem přípustné a přiměřené tresty.
K těmto dovoláním se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že v
rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží k
nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, nelze vytýkat nesprávnost nebo
neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy.
Následně konstatoval, že značná část námitek obviněného A. C. deklarovanému
dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jsou to námitky, v nichž podatel obecně
namítá, že nalézací soud dospěl k nesprávným skutkovým závěrům, námitky, v
rámci kterých provádí vlastní hodnocení některých důkazů, námitky týkající se
porušení procesních zásad in dubio pro reo a volného hodnocení důkazů a námitky
směřující proti kvalitě odůvodnění soudních rozhodnutí, jež jsou ostatně
nepřípustné již s ohledem na ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. Deklarovanému
dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky směřující proti výrokům o ochranném
opatření - zabrání věcí. Výrok o ochranném opatření je možno napadat pouze v
rámci speciálně k tomu určeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j)
tr. ř., který ovšem obviněný A. C. vůbec neuplatnil a s ohledem na značně
formalizovaný charakter dovolání nelze k námitkám směřujícím proti uložení
ochranného opatření - zabrání věci v dovolacím řízení přihlížet.
Státní zástupce shledal, že za relevantně uplatněnou lze považovat tu část
námitek, v níž podatel uvádí, že v popisu skutku v napadených rozhodnutích
absentuje subjektivní stránka trestného činu. Vzápětí vyslovil názor, že tato
část námitek není důvodná. Z obsahu jednotlivých skutkových vět se podává, že
obviněný A. C. při nabídkách bytů vystupoval pod falešnou identitou, a že
inkasoval od poškozených dražební jistiny v souvislosti s nabídkami prodeje
bytů, ačkoli neměl v úmyslu byty prodat a ani toho nebyl objektivně schopen,
protože k předmětným bytům neměl vlastnické ani jiné právo. Z těchto skutkových
zjištění naprosto jednoznačně vyplývá existence podvodného úmyslu na straně
dovolatele, a to úmyslu přímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
resp. § 4 písm. a) tr. zák.
Dále státní zástupce připomněl podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. s tím, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vznášet
námitky směřující toliko proti přílišné přísnosti nebo mírnosti uloženého
trestu, jde-li jinak o trest přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní
sazby. Námitky týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody tedy
deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Státní zástupce vyjádřil
přesvědčení, že námitky směřující proti uložení peněžitého trestu v podobě, jak
jsou formulovány obviněným A. C., směřují především proti neúplnosti skutkových
zjištění ve vztahu k osobním a majetkovým poměrům pachatele a proti
nedostatečné kvalitě odůvodnění soudních rozhodnutí. Konstatoval nicméně, že
jediným důvodem nepřípustnosti uložení peněžitého trestu, který přichází v
případě obviněného A. C. v úvahu, je důvod uvedený v § 68 odst. 6 tr. zák.,
podle kterého peněžitý trest soud neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. K
tomu uvedl, že závěr o zřejmé nedobytnosti peněžitého trestu v předmětné
trestní věci učinit nelze, a to již s ohledem na výši majetkového prospěchu,
který dovolatel získal trestnou činností. V případě tohoto trestu se tedy
nejedná o nezákonný trest ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Ohledně dovolání obviněného M. K. státní zástupce uvedl, že dotyčný uplatňuje
v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze takové
námitky, které tomuto důvodu dovolání obsahově neodpovídají. Pokud se týká
výroku o vině, nevznáší prakticky jedinou námitku, která by se týkala nesouladu
skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkových větách a zákonných znaků
souzených trestných činů nebo nesprávnosti jiného hmotně právního posouzení.
Jestliže polemizuje s hodnocením důkazů soudy a tvrdí, že nebyla prokázána
existence jeho předcházející dohody se spoluobviněným A. C., popř. jeho
vědomost o původu peněz, se kterými manipuloval na svém bankovním účtu, jde o
námitky směřující výlučně do oblasti skutkových zjištění, jež jsou z hlediska
deklarovaného dovolacího důvodu irelevantní stejně jako námitky týkající se
nedostatečné kvality odůvodnění soudních rozhodnutí.
Stran námitek uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a výroku o peněžitém trestu státní zástupce odkázal na to, co již
bylo výše uvedeno k obdobným námitkám obviněného A. C. s tím, že rovněž v
případě obviněného M. K. soudy uložení peněžitého trestu příliš přesvědčivě
neodůvodnily, o trestu nezákonném, resp. nepřípustném však hovořit nelze. Za
částečně důvodné ale státní zástupce označil námitky směřující proti uložení
trestu vyhoštění. Upozornil, že podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku soud
trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel má na území České republiky povolen
trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by
bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, resp. že podle § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku nelze trest vyhoštění uložit, jestliže pachatel je občanem
Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost
a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s
přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České
republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li soud vážné důvody
ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku. Státní zástupce dospěl k
závěru, že rozsudek nalézacího soudu je ohledně existence či neexistence tzv. negativních podmínek pro uložení trestu vyhoštění všem obviněným prakticky
nepřezkoumatelný. Soud druhé instance se k odvolacím námitkám obviněného M. K. podrobněji zabýval jen důvodem nemožnosti uložení trestu vyhoštění uvedenému v
§ 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, přitom seznal, že podmínky uvedené v tomto
ustanovení musí být splněny současně, přičemž další podmínky (pracovní zázemí,
zájem na spojování rodin) splněny nejsou. S uvedeným názorem odvolacího soudu
se státní zástupce ztotožnil s tím, že minimálně pracovní zázemí obviněný M. K. na území České republiky zřejmě nemá. Vzápětí akcentoval, že se soudy ovšem
věcí vůbec nezabývaly z hlediska negativní podmínky uložení trestu vyhoštění
podle § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. Upozornil, že toto ustanovení značně
omezuje možnost uložení trestu vyhoštění občanu Evropské unie, kterým dovolatel
jako občan Slovenské republiky nepochybně je. V tomto případě se ani
nevyžaduje, aby pachatel měl na území republiky povolen trvalý pobyt, když tato
podmínka se týká pouze pachatele - rodinného příslušníka občana Evropské unie. Pachateli - občanu Evropské unie, který obecně je oprávněn se pohybovat a
usazovat na území všech členských států Evropské unie, proto lze trest
vyhoštění uložit toliko v případě, že soud shledá vážné důvody ohrožení
bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku. O podmínce ohrožení bezpečnosti státu
lze v této trestní věci stěží uvažovat, když majetková trestná činnost
obviněného M. K. zřejmě nebyla takového charakteru, aby ohrožovala
svrchovanost, samostatnost, územní celistvost, obranyschopnost nebo ochranu
demokratických základů státu. Přicházelo by tedy v úvahu jako důvod vyhoštění
pouze ohrožení veřejného pořádku.
Pojem veřejného pořádku není právními
předpisy blíže vymezen, podle výkladu obsaženého v komentáři k trestnímu
zákoníku (Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139, Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 884), půjde především o souhrn právních pravidel
nebo zásad chování lidí na veřejnosti. Vážné důvody ohrožení veřejného pořádku
může sice soud shledat i v případě spáchání jiných trestných činů, nežli
trestných činů proti pořádku ve věcech veřejných, přesto však je sporné, zda v
případě předmětné majetkové trestné činnosti byla tato podmínka uložení trestu
vyhoštění dovolateli jako občanu Evropské unie splněna. Soudní rozhodnutí jsou
v tomto směru zcela nepřezkoumatelná.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané
dovolání obviněného A. C. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože
jde o dovolání zjevně neopodstatněné, resp. aby k dovolání obviněného M. K.
rozsudek soudu prvního stupně podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil ve výroku o
trestu vyhoštění a soudu prvního stupně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
věc v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout. Současně navrhl, aby Nejvyšší
soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. učinil rozhodnutí o obou
dovoláních v neveřejném zasedání. Přitom s rozhodnutím věci v neveřejném
zasedání vyslovil souhlas i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše
navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda
jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou,
zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 8 To
257/2011, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.
Dovolatelé jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k
podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich
bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením, resp. ustanovením § 265e
odst. 3 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v
ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda dovolateli vznesené
námitky naplňují v dovoláních uplatněné dovolací důvody. Dovolatel je totiž v
souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné
ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího
důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení
zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle
§ 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem
formálně odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky dovolatelů vztažené k důvodu
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují výhradně (v případě
obviněného M. K. ) nebo z převážné části (v případě obviněného A. C. ) právě do
oblasti skutkové a procesní. Dovolatelé totiž soudům vytýkají buďto pouze
(obviněný M. K. ) nebo zvláště a v převážné míře (obviněný A. C. ) neúplné,
příp. též vadné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, event. též porušení
procesní zásady in dubio pro reo, a vadná skutková zjištění, přitom současně
prosazují vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ně příznivou a od skutkových
zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Toliko
(obviněný M. K. ) či zejména (obviněný A. C. ) z uvedených skutkových
(procesních) výhrad vyvozují závěr, podle něhož napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Takto ovšem nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými
soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné
hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností (obviněný M. K.
neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy ve skutečnosti
spatřován obviněným M. K. výlučně a obviněným A. C. z převážné části v porušení
procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř.
Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že
předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o
hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatelé namítali nesprávné právní
posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali jen (obviněný
M. K. ) či v převážné míře (obviněný A. C. ) z tvrzeného neúplného, případně
též vadného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, event. porušení
procesní zásady in dubio pro reo, a vadných skutkových zjištění, pak soudům
nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení
procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být
rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle
§ 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l) tr. ř.], které však dovolatelé
neuplatnili a svou argumentací ani věcně nenaplnili (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svých dovoláních domáhají
dovolatelé, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková
zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový
způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již
výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při
posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal
dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní
soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pod žádný z dovolacích důvodů nelze podřadit námitky týkající se nedostatečné
kvality odůvodnění soudních rozhodnutí. V souvislosti s tím je namístě
připomenout, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat
jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§ 265a odst. 4 tr. ř.).
Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného
rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí
předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného
rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí
nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád.
Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 2076).
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze subsumovat ani
námitky obviněného A. C. směřující proti výrokům o ochranném opatření -
zabrání věcí. Výrok o ochranném opatření je totiž možno napadat nikoli v rámci
uvedeného dovolacího důvodu, nýbrž pouze v rámci speciálně k tomu určeného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., který je dán tehdy,
jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny
podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Nejvyšší soud však přesto, že obviněný A. C. dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. j) tr. ř. neuplatnil, považuje za vhodné vyjádřit se k těmto námitkám.
Především zdůrazňuje, že i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. j) tr. ř. platí, že východiskem jsou v pravomocně ukončeném řízení
stabilizovaná skutková zjištění soudů obsažená v jejich rozhodnutích. Se
zřetelem k tomu je mimo tento (i jiný) dovolací důvod argumentace týkající se
výroku o zabrání osobního automobilu tov. zn. M. A., neboť má výlučně skutkový
charakter - je založena na jiných skutkových východiscích, než jaká učinily
soudy nižších stupňů, resp. skutková zjištění soudů, o něž se tento výrok
opírá, zpochybňuje. Námitky týkající se výroku o zabrání mobilního telefonu
Sony Ericsson U5i pak de facto směřují vůči odůvodnění, resp. absenci
náležitého odůvodnění, rozhodnutí soudů obou stupňů (k tomu viz shora).
Nehledě na to, je třeba konstatovat, že podle skutkových zjištění vyjádřených
především v rozhodnutí soudu prvního stupně je zjevná skutečnost podstatná pro
rozhodnutí o zabrání předmětné věci (zajištěné v průběhu trestního řízení), a
to, že i uvedený mobilní telefon byl pořízen z prostředků získaných trestným
činem. Byť bylo na místě se zřetelem k výpovědi spoluobviněné N. M., kterou,
pokud jde o otázku viny, považoval již soud prvního stupně za věrohodnou,
uvažovat spíše o trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 1 písm. d) tr.
zákoníku (z této výpovědi vyplynulo, že se jednalo o mobilní telefon obviněného
A. C. , který si jej zakoupil v B. v nákupním středisku V.), z důvodu zákazu
reformationis in peius již nebylo možno toto (dílčí) rozhodnutí (na místo
výroku o zabrání věci) volit. Za tohoto stavu věci nebylo důvodu výrok o
zabrání uvedeného telefonu rušit.
Obviněný A. C. však také namítl, že skutek, jak je popsán v napadených
rozhodnutích, není trestným činem z důvodu absence subjektivní stránky skutkové
podstaty trestného činu. Takovou námitku lze (na rozdíl od tvrzení, že naplnění
subjektivní stránky souzeného trestného činu „nebylo prokázáno“, jež je svojí
podstatou skutkové) formálně pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. podřadit.
Nejvyšší soud shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou. V prvé řadě je
namístě konstatovat, že podvodný úmysl nemusí být v tzv. skutkové větě vyjádřen
výslovně, postačí, jsou-li zde uvedeny takové okolnosti, ze kterých existence
tohoto úmyslu na straně pachatele dostatečně zřetelně vyplývá. V návaznosti na
to je pak třeba zdůraznit (jak ostatně učinil již státní zástupce), že z obsahu
jednotlivých skutkových vět plyne, že obviněný A. C. při nabídkách bytů
vystupoval pod falešnou identitou a že vylákal, či se pokusil vylákat od
poškozených finanční prostředky (jako dražební jistiny) v souvislosti s
nabídkami prodeje bytů, ačkoli neměl v úmyslu byty prodat a ani toho nebyl
objektivně schopen, protože k předmětným bytům neměl vlastnické ani jiné právo.
Z těchto skutkových zjištění je jednoznačně zřejmý jeho podvodný úmysl, a to ve
formě úmyslu přímého ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák., resp. § 15 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě, že
obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře
uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání
úspěšně uplatnit jen v rámci tohoto zákonného důvodu dovolání, přičemž ovšem
jiná pochybení soudu, než jaká tento dovolací důvod postihuje, konkrétně
pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména
nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. – nyní v § 38
až § 42 tr. zákoníku – a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo
naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani
jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně
právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o
trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného
práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v
právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný
trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č.
22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze
dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení
soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích,
tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo
hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní
hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný
dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro
nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o
trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31
odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro
jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného A. C.
brojící proti nepřiměřené přísnosti jemu uloženého nepodmíněného trestu odnětí
svobody pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ani
jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.) podřadit. Nad tento rámec lze stručně
dodat, že tento trest byl jako přípustný druh trestu vyměřen – v rámci úhrnného
trestu – v mezích trestní sazby stanovené v trestním zákoně na (nejpřísněji
trestný) trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze však subsumovat
námitku obviněného A. C. týkající se peněžitého trestu z hlediska jeho
dobytnosti. Rovněž námitky obviněného M. K. proti výrokům o peněžitém trestu
(jeho nedobytnost) a trestu vyhoštění lze pod tento důvod dovolání podřadit.
Podle § 68 odst. 6 tr. zákoníku peněžitý trest soud neuloží, je-li zřejmé, že
by byl nedobytný.
Soudy obou stupňů ovšem neučinily taková zjištění, z nichž by plynulo, že tento
trest je v případě dovolatelů dobytný, resp. není zřejmě nedobytný. Soud
prvního stupně v tomto směru ostatně ani nevedl žádné úvahy - konstatoval ve
vztahu k obviněnému A. C. pouze tolik, že vzhledem k tomu, že dotyčný se
snažil majetkovou trestnou činností získat finanční prostředky, jsou zde dány
podmínky k uložení peněžitého trestu, a ve vztahu k obviněnému M. K., že je na
místě uložení trestu spočívajícího v zaplacení peněžitého trestu. Lze dodat, že
soud prvního stupně zjistil, jak plyne již z výrokové části jeho rozsudku, že
oba dovolatelé jsou bez zaměstnání. Odvolací soud, který dovodil, že oběma
dovolatelům, kteří trestnou činností získali významný majetkový prospěch a
spáchali ji ze ziskuchtivosti, byly uloženy přiměřené peněžité tresty v souladu
se zákonnými podmínkami podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pak
rovněž shledal, že oba dovolatelé nejsou dlouhodobě nikde zaměstnáni a že
dlouhodobě disponovali pouze těmito nelegálně získanými příjmy.
Dále se patří zdůraznit, že v daných souvislostech je nutno důsledně dbát práv
a zájmů osob poškozených trestnou činností dovolatelů, zejména jejich práva na
náhradu škody. Tento aspekt musí být z logiky věci vnímán vždy jako prvořadý,
nadřazený trestu spojenému s majetkovým postihem obviněného (obviněných). Právo
poškozeného na náhradu škody musí tedy být zohledněno již při ukládání trestu s
tím, že povinnost (závazek) obviněného k náhradě jím způsobené škody má jako
majetkové pasivum podstatný význam při posouzení podmínky plynoucí z ustanovení
§ 68 odst. 6 tr. zákoníku. Namístě je ještě dodat, že za součást majetkové
podstaty obviněného (majetkové aktivum) nelze považovat prostředky, jež získal
protiprávně, dokonce trestnou činností. Tyto prostředky tak nemohou být
zohledněny jako faktor svědčící o dobytnosti peněžitého trestu.
V dané trestní věci proto musí být vzato v úvahu, že oba dovolatelé byli
zavázáni k solidární povinnosti (z menší části i s obviněnou N. M.) nahradit
poškozeným škodu v celkové výši 1.646.000,- Kč, obviněný A. C. pak ještě sám
byl zavázán zaplatit na náhradě škody další částku 1.917.750,- Kč.
Vedle uvedených skutečností je třeba mít na zřeteli rodinné poměry dovolatelů
- podle zjištění soudu prvního stupně je obviněný A. C. otcem jednoho dítěte,
obviněný M. K. otcem dvou dětí. Nebylo zjištěno, že by (z hlediska otázky
dobytnosti peněžitého trestu) vlastnili dostatečné majetkové hodnoty.
Lze tedy shrnout, že peněžité tresty by nebyly v případě dovolatelů dobytné. Se
zřetelem k ustanovení § 68 odst. 6 tr. zákoníku proto výroky o těchto trestech
(a náhradních trestech odnětí svobody) obstát nemohou.
Částečně důvodnými Nejvyšší soud shledal námitky obviněného M. K. směřující
proti uložení trestu vyhoštění.
Podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku soud trest vyhoštění neuloží, jestliže
pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a
sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na
spojování rodin.
Podle § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku nelze trest vyhoštění uložit, jestliže
pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na
státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je
cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na
území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li soud vážné
důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku.
Nutno uvést, že nalézací soud se existencí či neexistencí uvedených tzv.
negativních podmínek vůbec nezabýval (konstatoval pouze, že obvinění jsou
občany Slovenské republiky a že jejich další pobyt na území České republiky je
s ohledem na spáchanou trestnou činnost pro další období nežádoucí). Soud
druhého stupně se k odvolacím námitkám obviněného M. K. podrobněji zabýval jen
důvody nemožnosti uložení trestu vyhoštění uvedenými v § 80 odst. 3 písm. c)
tr. zákoníku. V návaznosti na právní úvahu, že podmínky uvedené v tomto
ustanovení musí být splněny současně, shledal, že tomu tak v případě
jmenovaného obviněného není - chybí pracovní a sociální zázemí a nelze ani
dovodit, že by uložení trestu vyhoštění bylo v rozporu se zájmem na spojování
rodin. Závěr, podle něhož z hlediska ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) tr. ř.
nebylo uložení předmětného druhu trestu u obviněného M. K. vyloučeno, shledal
Nejvyšší soud správným (obviněný minimálně nemá na území České republiky
pracovní zázemí).
Odvolací soud se však nezabýval otázkou existence negativní podmínky uložení
trestu vyhoštění podle § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. V tomto směru je
třeba upozornit, že obviněný M. K. jako občan Slovenské republiky je občanem
Evropské unie. Nejvyšší soud dále zjistil ze zprávy Ministerstva vnitra, že v
době od 31. 10. 2001 do 12. 7. 2011, tedy v době rozhodování soudů nižších
stupňů, měl dotyčný povolen trvalý pobyt na území republiky. Za tohoto stavu by
bylo možno trest vyhoštění uložit toliko v případě, že soud shledá vážné důvody
ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku.
Podmínka vážných důvodů ohrožení bezpečnosti státu nebyla naplněna, jelikož
majetková trestná činnost obviněného M. K. nebyla takového charakteru, aby
ohrožovala svrchovanost, samostatnost, územní celistvost, obranyschopnost nebo
ochranu demokratických základů státu. Vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu
totiž může soud shledat především v případě spáchání trestných činů proti
bezpečnosti České republiky (§ 316 tr. zákoníku až § 318 tr. zákoníku),
případně tehdy, jestliže se pachatel dopustil jiného trestného činu ať již
proti České republice (§ 309 tr. zákoníku až § 315 tr. zákoníku), proti obraně
státu (§ 319 tr. zákoníku až § 322 tr. zákoníku) nebo proti jiným zájmům
ohrožujícím bezpečnost státu (např. podle § 323 tr. zákoníku násilí proti
takovému orgánu veřejné moci, který má zajišťovat bezpečnost státu, podle § 279
nedovoleného ozbrojování ve větším rozsahu a nebezpečnými zbraněmi, podle § 280
tr. zákoníku výroby a držení zakázaných bojových prostředků apod.).
V obecné rovině tedy přicházelo u obviněného M. K. v úvahu jako důvod
vyhoštění pouze zjištění vážných důvodů ohrožení veřejného pořádku. Veřejný
pořádek je pojmem, který není blíže vymezen právními předpisy. V obecném
právním smyslu představuje souhrn právních pravidel nebo zásad chování lidí na
veřejnosti, přičemž musí jít o takové zásady pravidla, na kterých je třeba bez
výhrady trvat. Prostřednictvím veřejného pořádku se zajišťuje především
nerušené fungování státních orgánů, výkon pravomoci úředních osob, čistota
veřejného života, důsledné uplatňování zákonnosti, ochrana obecných zájmů i
práv a svobod lidí. Ve srovnání s ustanovením § 80 odst. 1 tr. zákoníku, podle
něhož obecnou podmínkou uložení trestu vyhoštění je okolnost, že uložení tohoto
trestu vyžaduje bezpečnost a lidí nebo majetku anebo jiný obecný zájem, jsou z
hlediska ustanovení § 80 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku vyžadovány závažnější
důvody a zřetelně intenzivnější hrozba zaměřená především proti ochraně
veřejných hodnot.
Vážné důvody ohrožení veřejného pořádku může soud shledat nejen v případě
spáchání trestných činů proti pořádku ve věcech veřejných (§ 323 tr. zákoníku
až § 368 tr. zákoníku), ale též dopustil-li se pachatel jiných trestných činů,
např. obecně nebezpečných [(§ 272 tr. zákoníku až § 292 tr. zákoníku) srov.
Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H.
Beck, 2009, s. 884]. Musí však jít o trestné činy zvlášť závažné nebo o trestné
činy, jež se (i z hlediska konkrétních okolností charakterizujících jejich
spáchání) svojí povahou blíží trestným činům proti pořádku ve věcech veřejných
(mají, byť nepřímý, určitý vztah k veřejnému pořádku), resp. se svojí podstatou
jistým způsobem veřejného pořádku dotýkají. Přitom je třeba mít stále na
zřeteli, že musí jít o vážné důvody ohrožení. Z těchto hledisek bylo
judikováno, že spáchání trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák. a trestného
činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 tr. zák. může být vážným důvodem
ohrožení veřejného pořádku (viz rozhodnutí č. 55/2008 Sb. rozh. tr.).
V kontextu těchto skutečností nelze mít za to, že by v případě majetkové
trestné činnosti, kterou byl obviněný M. K. uznán vinným, byla tato podmínka
uložení trestu vyhoštění splněna.
Vzhledem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 8 To
257/2011, a to pouze v té části výroků podle § 256 tr. ř., pokud bylo odvolání
obviněného A. C. zamítnuto ve vztahu k výroku o peněžitém trestu a náhradním
trestu odnětí svobody, a pokud bylo odvolání obviněného M. K. zamítnuto ve
vztahu k výroku o peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody a výroku o
trestu vyhoštění, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2011, sp. zn.
5 T 28/2011, stran obviněného A. C. ve výroku o peněžitém trestu a náhradním
trestu odnětí svobody a stran obviněného M. K. ve výroku o peněžitém trestu a
náhradním trestu odnětí svobody a ve výroku o trestu vyhoštění. Podle § 265k
odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Jelikož již tímto zrušením uvedených výroků byly napraveny dovolateli důvodně
vytknuté vady, nebylo zapotřebí dále postupovat podle § 265l odst. 1 tr. ř.
Nutno pak ještě zdůraznit, že v ostatních výrocích, resp. částech, zůstala
předmětná
rozhodnutí ve vztahu k obviněným A. C. a M. K. nedotčena.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý