6 Tdo 1473/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20.
prosince 2005 dovolání, které podal obviněný L. M., proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 2 To 467/2005,
jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Přerově pod sp. zn. 5 T 154/2004, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 5 T 154/2004,
byl obviněný L. M. podle § 226 písm. d) tr. ř. zproštěn návrhu na potrestání
státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Přerově ze dne 1. 10.
2004, sp. zn. 3 Zk 90/2004-11, pro skutek spočívající v tom, že
dne 27. 9. 2004 v době kolem 17.00 hod. v B. u P., okres P., na zahradě u
svého domu č. a poté i na ulici před domem hrubými vulgárními výrazy napadal P.
Z., I. H., M. S. a D. H., přitom jim rovněž vyhrožoval zabitím, tímto svým
jednáním vzbudil u D. H. a P. Z. strach z možného uskutečnění výhrůžek, a to
vzhledem k opakovaným dřívějším konfliktům,
čímž měl (podle návrhu na potrestání) spáchat jednak trestný čin výtržnictví
podle § 202 odst. 1 tr. zák., jednak trestný čin násilí proti skupině obyvatelů
a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák.
Proti rozsudku soudu prvého stupně podal obviněný L. M. odvolání, které bylo
usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 25. 5. 2005, sp.
zn. 2 To 467/2005, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči citovanému usnesení soudu druhého stupně ve spojení s rozsudkem soudu
prvého stupně podal obviněný L. M. prostřednictvím obhájkyně dovolání, v němž
odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že
rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Podle jeho názoru měl být návrhu na
potrestání zproštěn podle § 226 písm. a) tr. ř., neboť skutek, který je mu
kladen za vinu, se nestal.
V odůvodnění svého podání obviněný rozvedl námitky, jimiž by měl být uplatněný
dovolací důvod naplněn. Předně namítl, že se jednání, které je mu kladeno za
vinu, nedopustil. I pokud by se vycházelo ze znění skutkové věty, bylo toto
jednání nesprávně kvalifikováno jednak jako trestný čin výtržnictví podle § 202
odst. 1 tr. zák., jednak jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a
proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. Obviněný zdůraznil, že svědci
si svědčili navzájem a poškozeným ve věci byl naopak on; k obhajobou
předloženým důkazům však nebylo přihlíženo. Pokud jde o trestný čin podle §
197a odst. 1 tr. zák., tak popsaným jednáním nedošlo k naplnění jeho skutkové
podstaty. Při výhrůžce zabitím záleží na konkrétní povaze výhrůžek, jak se
pachatel chová a zda jeho chování je skutečně takové, aby mohlo vzbudit
důvodnou obavu. Obviněný konstatoval, že ve skutkové větě se sice uvádí, že u
D. H. a P. Z. jeho jednání vzbudilo strach z možného uskutečnění výhrůžek
vzhledem k opakovaným dřívějším konfliktům. Není zde však konkrétně uvedeno, k
jakým dřívějším konfliktům mělo dojít a zda tyto konflikty byly způsobilé u
těchto osob vyvolat obavu z uskutečnění výhrůžek v nyní projednávané věci.
Obviněný dále připomněl vymezení trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1
tr. zák. v trestním zákoně. V této souvislosti vyslovil přesvědčení, že je
nutno hodnotit, zda posuzovaný skutek (tj. pokud by formálně připustil, že z
jeho strany došlo k popsanému jednání) skutečně dosahuje vzhledem k ustanovení
§ 197a tr. zák. stupně společenské nebezpečnosti trestného činu podle § 202
odst. 1 tr. zák. Rovněž uvedl, že na jeho straně nedošlo k takovému úmyslnému
jednání, které naplňovalo skutkovou podstatu zmíněných trestných činů. Důkazy,
které mají být podkladem pro takové závěry, jsou natolik rozporné, že nemohou
vést k závěru o spáchání trestných činů jeho osobou.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr.
ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze
dne 25. 5. 2005, sp. zn. 2 To 467/2005, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze
dne 31. 3. 2005, sp. zn. 5 T 154/2004, a věc přikázal soudu prvého stupně k
novému projednání a rozhodnutí.
Předsedkyně senátu soudu prvého stupně zaslala ve smyslu ustanovení § 265h
odst. 2 věty první tr. ř. opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu
zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a
souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Dovolací soud však ke
dni rozhodnutí ve věci vyjádření neobdržel.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání
obviněného L. M. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a
na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze
aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním
řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin,
ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto
vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné
hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v
právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti
mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom
plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady
právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky
sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší
soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a
posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen
vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého eventuálně druhého stupně
a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž
skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění
dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení
provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy,
aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám
provádět nebo opakovat.
Z tohoto důvodu je nutno označit za irelevantní námitky obviněného pokud tvrdí,
že soud neprovedl jím navržené důkazy, svědci si vzájemně svědčili, poškozeným
ve věci byl naopak L. M., v návaznosti na což uvádí, že se vytýkaný skutek
vůbec nestal. Rovněž námitka obviněného, v rámci níž dovozuje absenci úmyslného
jednání poukazem na rozporné důkazy, není způsobilá uplatněný dovolací důvod
naplnit. Je zřejmé, že ačkoli v dovolání obviněný formálně deklaroval dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak zmíněnými výtkami primárně
zpochybňuje správnost skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a
hodnocení ve věci provedených důkazů, a teprve následně ze změny skutkových
zjištění vyvozuje, že se předmětného jednání nedopustil. Jak již bylo výše
zdůrazněno, tak v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí
přezkoumávat. Pokud by obviněný v mimořádném opravném prostředku uplatnil jen
tyto výhrady, bylo by nutno, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř. dovolání odmítl, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §
265b tr. ř.
V dovolání obviněný L. M. rovněž namítl, že skutek byl nesprávně posouzen jako
trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., neboť absentuje
materiální stránka zmíněného trestného činu, a dále jako trestný čin násilí
proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., a to z
důvodu nenaplnění jeho zákonného znaku „vzbudit důvodnou obavu“. Tyto výtky
směřující do správnosti hmotně právního posouzení lze podřadit pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud mohl
posoudit, zda předmětný skutek vykazuje konstatované právní vady.
Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo se dopustí
veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti
zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob
nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad
občanů.
Podle § 89 odst. 4 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán
veřejně, jestliže je spáchán
a) obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí nebo
jiným obdobně účinným způsobem, nebo
b) před více než dvěma osobami současně přítomnými.
Ve stručnosti lze připomenout, že ustanovení § 202 odst. 1 tr. zák. chrání
občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek.
Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského
soužití a zásady občanské morálky. Musí jít o závažnější neslušnost příčící se
těmto pravidlům. Dále zahrnuje i hrubé útoky na čest a vážnost občanů (např.
vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem apod.). Hrubý charakter
neslušnosti nelze dovozovat pouze z osobnosti pachatele a jeho pohnutky, ale je
třeba zejména hodnotit jeho vlastní projev, a to i ve vztahu k prostředí, kde k
němu došlo. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě)
narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a
neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Na rozdíl od hrubé
neslušnosti, jde zpravidla o fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno
proti osobám a věcem (typickým případem je vandalství). Místem veřejnosti
přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně
neurčených a kde se zpravidla více lidí zdržuje. Z hlediska ustanovení § 202
odst. 1 tr. zák. je při posuzování činů výtržnické povahy třeba hodnotit
zejména intenzitu, rysy a průběh útoku, posoudit okolnosti, za nichž byl čin
spáchán, zjišťovat pohnutku činu, zhodnotit následky a osobu pachatele (srov.
rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci
trestní pod č. 4/1976).
Uvážíme-li tyto obecné skutečnosti na posuzovaný případ, lze konstatovat, že
zjištěný skutek vykazuje znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1
tr. zák. Z tzv. skutkové věty, jak je v rozsudečném výroku popsána, mimo jiné
vyplývá, že obviněný L. M. na zahradě svého domu a poté i na ulici před domem
hrubými vulgárními výrazy napadal P. Z., I. H., M. S. a D. H. V odůvodnění
svého rozhodnutí soud prvého stupně v rámci skutkových zjištění k jednání
obviněného mimo jiné konstatoval: „…opakovaně uráží a četnými hrubými nadávkami
napadá své sousedy, přičemž tyto výpady trvají v jednotlivých případech i
značnou dobu a obviněný při nich svým zvučným, výhrůžně znějícím hlasem opakuje
stejné urážky a nadávky stále dokola“ (str. 5 rozsudku). Z uvedeného je patrno,
že obviněný se ve smyslu znění § 202 odst. 1 tr. zák. dopustil veřejně a na
místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti tím, že vulgárními urážkami
(znění některých je uvedeno i v odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu),
které byly v daném případě způsobilé snížit čest a důstojnost dotčených osob,
napadal jmenované sousedy.
V návaznosti na tyto skutečnosti nelze akceptovat ani námitku obviněného, že
byla nesprávně posouzena společenská nebezpečnost předmětného činu, která podle
jeho názoru, a to vzhledem k posouzení zjištěného skutku podle ustanovení §
197a odst. 1 tr. zák., nedosahuje zákonem požadovaného stupně.
Nejvyšší soud připomíná, že podle ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. platí, že
čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným
činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle § 3 odst. 4 tr. zák.
je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného
zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky,
okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a
jeho pohnutkou.
Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být
splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvahách o tom, zda v případě obviněného L.
M. jeho jednání dosahovalo vyššího stupně nebezpečnosti činu pro společnost,
než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.) či nikoli, je nutno vycházet ze
skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon
předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Naopak
pokud v konkrétním případě nebezpečnost činu pro společnost, přestože byly
naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosahuje potřebného stupně
odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tj.
neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této
skutkové podstaty, nepůjde o trestný čin (srov. např. rozhodnutí publikované
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 43/1996).
V kontextu těchto argumentů dosahovalo v daném případě jednání obviněného
předpokládané intenzity společenské nebezpečnosti ve smyslu ustanovení § 202
odst. 1 tr. zák. Prvostupňový soud vzal v úvahu nejen význam chráněného zájmu,
který byl činem dotčen, ale nemohl přehlédnout, že nešlo o ojedinělé napadání
poškozených hrubými výrazy. Z četných přestupkových spisů Městského úřadu v
Přerově (L. M. byl opakovaně projednáván pro přestupky proti občanskému soužití
- § 49 odst. 1 písm. a) přestup. zák.) a dále z trestního příkazu Okresního
soudu v Přerově ze dne 28. 4. 2004, č. j. 5 T 74/2004 - 42 (odsouzení pro
stejné trestné činy), vyplývala zjevná souvislost předchozích útoků obviněného
na čest a důstojnost lidí se zjištěným předmětným jednáním (viz str. 5 a 6
rozsudku). Nejvyšší soud proto nemohl zmíněnou výhradu dovolatele akceptovat.
Okresnímu soudu nelze rovněž vytýkat pochybení, pokud shledal, že zjištěné
jednání obviněného vykazuje znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů
a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. Tohoto trestného činu se
dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou
těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Nutno uvést,
že vyhrožování musí být objektivně způsobilé vzbudit důvodnou obavu, přičemž
důvodnou obavou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je
vyhrožováno. Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je
třeba posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k
povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s
fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu
apod.
V posuzovaném případě bylo podstatnou otázkou, zda výhrůžky obviněného
pronášené na adresu jednotlivých sousedů, že je zabije, byly způsobilé vyvolat
u nich důvodnou obavu z uskutečnění. Podkladem pro závěr okresního soudu o
důvodnosti obavy poškozených D. H. a P. Z. z výhrůžek obviněného bylo zjištění,
že tito poškození, a to za daných okolností, výhrůžky subjektivně vnímali tak,
že může dojít k jejich naplnění. V této spojitosti soud prvého stupně uvedl, že
důvodnost těchto obav je opodstatněna osobou obviněného, který často a po
značnou dobu pokřikoval na své sousedy vulgární nadávky způsobem, který byl
rozhodně způsobilý takovou obavu vyvolat, což je patrné z audio a video
nahrávek. Dále že v minulosti zezadu uhodil do hlavy D. Z. tak, že poté upadla,
což vyplývá z přestupkového spisu Městského úřadu Přerov (str. 5 a 6 rozsudku).
Nutno dodat, že k naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu
postačuje, aby vyhrožování bylo způsobilé vzbudit důvodnou obavu, aniž by
taková obava musela reálně vzniknout. S poukazem na zmíněné skutečnosti
prvostupňový soud důvodně uzavřel, že pronesené výhrůžky obviněného byly
způsobilé vzbudit u poškozených obavu z jejich realizace.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že předmětný
skutek vykazuje znaky trestných činů výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a
násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr.
zák. Je evidentní, že posuzovaný skutek se stal, byl správně posouzen a Okresní
soud v Přerově nepochybil, pokud obviněného L. M., a to vzhledem k jeho
nepříčetnosti v době spáchání předmětného skutku, zprostil návrhu na potrestání
podle § 226 písm. d) tr. ř., neboť obviněný nebyl pro nepříčetnost trestně
odpovědný. Proto nebylo možno námitky obviněného, které relevantně uplatnil v
rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. včetně toho, že
měl být návrhu na potrestání zproštěn podle § 226 písm. a) tr. ř. (tj. nebylo
prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán), akceptovat.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného L. M. odmítl, neboť je
shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i
odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst.
1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k