6 Tdo 1473/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17.
prosince 2009 o dovolání, které podal obviněný J. Č., proti usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 11 To 312/2009, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 2 T 41/2009, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 2 T 41/2009, byl
podle § 37a tr. zák. zrušen ve výroku o vině i trestu pravomocný trestní příkaz
Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 10. 2008, sp. zn. 3 T 208/2008, přičemž
obviněný J. Č. byl uznán vinným [v bodech 1) až 3)] pokračujícím trestným činem
řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. a [v
bodě 2)] trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm.
a), odst. 2 písm. a) tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného
soudu dopustil tím, že „1) ačkoliv není držitelem řidičského oprávnění podle §
81 z. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, řídil dne 1. 11.
2008 v době kolem 02.30 hodin na dálnici D11 ve směru jízdy na H. K. osobní
motorové vozidlo zn. Alfa Romeo, šedé barvy, RZ, v km 56,459 v katastru obce
Ch. se nevěnoval řízení, vyjel vpravo přes odstavný pruh do travnatého příkopu,
kde narazil do patníku s dopravní značkou, pokračoval dále v jízdě, autem
poškodil ochranné oplocení dálnice a následně z místa nehody utekl,
2) ačkoliv není držitelem řidičského oprávnění podle § 81 z. č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích, řídil dne 1. 11. 2008 v době kolem 07.30
hodin na dálnici D11 u obce L. osobní motorové vozidlo zn. Seat Toledo 1,8
modré barvy, RZ, a při jízdě v pravém jízdním pruhu ve směru od P. na H. K. v
km 55,5 nerespektoval znamení k zastavení vozidla dané mu policejním
inspektorem D. P. prap. L. S., který vstoupil do poloviny pravého jízdního
pruhu, vztyčil pravou paži a levou rukou označil místo k zastavení vozidla
obviněného na odstavném pruhu, přičemž policista byl ve služebním stejnokroji a
reflexní bundě vzor 05, asi ve vzdálenosti 10 až 15 metrů od policisty snížil
rychlost vozidla, poté prudce zvýšil rychlost vozidla, automobil obviněného
stále směřoval proti zastavujícímu policistovi, který, aby zabránil střetu,
musel před vozidlem obviněného uskočit ke kraji vozovky, obžalovaný pokračoval
v jízdě a podařilo se jej dostihnout až za obcí L.,
3) dne 8. 10. 2008 kolem 15.15 hod řídil na parkovišti před domem čp., v ulici
U N. v K., osobní motorové vozidlo zn. Seat Ibiza, RZ, ačkoliv není držitelem
příslušného řidičského oprávnění podle zvláštního zákona - § 81 z. č. 361/2000
Sb. o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů“.
Za tyto trestné činy byl obviněný J. Č. podle § 155 odst. 2 tr. zák. a § 37a
tr. zák. odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců,
pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s
dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen též
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání
tří let.
Dále byl obviněný J. Č. zmíněným rozsudkem podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn
obžaloby Okresního státního zastupitelství v Kolíně ze dne 25. 2. 2009, sp. zn.
ZT 475/2008, pro skutek v rozsudku popsaný, v němž byl spatřován trestný čin
nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 188
odst. 1 tr. zák.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného D. T. a
podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. též o zabrání věcí v rozsudku blíže
specifikovaných.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění J. Č. a D. T.,
rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 8. 2009, sp.
zn. 11 To 312/2009, jímž tato odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný J. Č. (dále
jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že odvolací soud
pochybil, pokud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že nejdůležitějším
důkazem, dokládajícím jeho (obviněného) najíždění osobním automobilem proti
policistovi, jsou výpovědi obou příslušníků P. Výpovědi policistů L. S. a J. F.
v hlavním líčení zhodnotil jako velmi rozporuplné a nevěrohodné. Zdůraznil
přitom, že jejich výpovědi se naprosto rozcházejí nejen v poloze jeho
(obviněného) rukou a určení místa, kde stál policista L. S., ale zejména v
samotné trase vozidla (jeden z nich tvrdí, že vozidlo přejelo z pravého do
levého pruhu a druhý naopak, že vozidlo jelo a pokračovalo v pravém pruhu),
přesto odvolací soud konstatoval, že nemá důvod těmto svědkům nevěřit. Uzavřel,
že předchozí výpovědi těchto svědků v přípravném řízení byly zcela totožné,
naučené a nepřesvědčivé.
Soudům nižších stupňů dále vytkl, že odmítly přihlédnout k výpovědi svědka W.
Prohlásil, že ve výpovědi tohoto svědka nebyl rozpor, jelikož při hlavním
líčení evidentně hovořil právě o okamžiku, kdy bylo vozidlo policistou
zastavováno, tedy kdy vůz již jel v levém jízdním pruhu. Rovněž akcentoval, že
svědek W. v přípravném řízení i u hlavního líčení uvedl, že (obviněný)
zastavujícího policistu rozhodně nijak neohrozil. Připustil, že svědek W. je
osobou pohybující se v drogovém prostředí, to však podle jeho slov samo o sobě
nezakládá důvod jeho výpověď hodnotit jako nevěrohodnou a nepravdivou, zejména
s přihlédnutím k tomu, že se tato nelišila od výpovědi v přípravném řízení a že
jmenovaný svědek celkově rozhodně nevypovídal v jeho (obviněného) prospěch.
Dodal, že na výsledku řízení nemá svědek W. žádný zájem, že evidentně vypověděl
pouze to, co si pamatoval, a jeho výpověď by proto měla být posuzována jako
objektivní a nestranná.
Posléze argumentoval, že předmětná situace měla být bezpečně osvětlena výpovědí
očité svědkyně M. M., jež seděla v předmětném vozidle. Poznamenal, že výslech
dotyčné svědkyně navrhl státní zástupce a že obhájce se k tomuto návrhu
připojil, přesto však nebyl proveden, neboť svědkyně se měla údajně zdržovat v
zahraničí a nalézací soud konstatoval, že její výslech není nutný. Shledal, že
za daných okolností a existence rozporných výpovědí se ovšem výslech této
svědkyně jeví právě jako jeden z nejnutnějších. Vyjádřil přesvědčení, že
vzhledem k tomu, že předmětný výslech proveden nebyl a o spáchání trestného
činu existují přinejmenším pochybnosti, měl být již soudem prvního stupně s
ohledem na zásadu in dubio pro reo v této části obžaloby zproštěn.
Podle něho odvolací soud nevěnoval dostatek pozornosti ani subjektivní stránce
skutkové podstaty, pokud se ztotožnil se závěrem soudu první instance o jeho
úmyslu užít násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele.
Dospěl k závěru, že toto úmyslné jednání nebylo provedenými důkazy prokázáno a
odvolací soud proto, pokud se ztotožnil se závěry soudu nalézacího a odvolání
zamítl, nesprávně právně posoudil jeho jednání.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší
soud“) usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 9 To
32/2003 (zřejmě měl na mysli usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 8.
2009, sp. zn. 11 To 312/2009), ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kolíně
ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 2 T 41/2009, zrušil a vrátil věc tomuto soudu k
novému projednání a rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření
nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 11
To 312/2009, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr.
ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp.
konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v
předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do
oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní
řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a vadná
skutková zjištění [popsaná v bodě 2) výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně], přitom současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k
provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů
nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (namítá, že shora popsané
jednání nebylo prokázáno, a de facto tvrdí, že policistu L. S. rozhodně nijak
neohrozil). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o
nesprávném právním posouzení skutku (zvláště pro absenci subjektivní stránky
trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 tr. zák.) a jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry
vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné
nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve
skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a
nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný)
dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že
předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o
hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném
hmotně právním posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval
výhradně z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů,
porušení zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům
nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení
procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být
rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle
§ 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný
neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel
by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž
dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí
však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud
zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při
posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal
dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní
soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1
tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)
– l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v
dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat
důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě
nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť
je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení
konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom
nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit
otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad
podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr.
ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho
označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2.
6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a
mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto
právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci
dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak
mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině
jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž
existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených
zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí
bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
Obiter dictum lze stručně dodat, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po
zhodnocení provedených důkazů učinily, a jejich právním posouzením [což platí i
pro právní kvalifikaci podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák.]
není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním
nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné
interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto
rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3.
2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní
věci nejedná.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2009
Předseda
senátu :
JUDr. Vladimír Veselý