6 Tdo 1483/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. prosince 2006 o dovolání
obviněného C. R., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2006,
č. j. 6 To 312/2006-111, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 4 T 53/2006, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 5. 2006, č. j. 4 T
53/2006-90, byl obviněný C. R. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví
podle § 221 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle § 221 odst. 1
tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 58 odst. 1
tr. zák. za použití § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2006, č. j. 6 To 312/2006-111,
bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. Tvrdí, že se trestného činu, kterým byl uznán vinným nedopustil.
Doznává, že mezi ním a jeho bývalou manželkou došlo ke konfliktu, trvá však na
tom, že se jednalo pouze o konflikt verbální. Zdůraznil, že fyzicky poškozenou
v žádném případě nenapadl. Nesouhlasí s tím, jak soudy jednotlivé důkazy
hodnotily, neboť se řádným způsobem nevypořádaly s rozpory ve výpovědích
poškozené I. R. a svědkyně V. R. Má za to, že se soudy náležitě nevypořádaly s
výpovědí svědkyně L. L. Za této situace byla věc nesprávně právně posouzena,
neboť zjištěný skutkový stav podle názoru obviněného připouští možnost jiného
závěru. Obviněný je přesvědčen, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena a domnívá se,
že měl být obžaloby zproštěn. Navrhl, aby napadené rozhodnutí Nejvyšší soud
zrušil a sám ve smyslu § 265m tr. ř. rozsudkem rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce
zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je
smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně
poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud
konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod
naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce
zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento
(zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu,
který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem
provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a
tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na
základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a
tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané
hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou
rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud
stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá
skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených
důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se
soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů
a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle
příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo
Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu
prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami
odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř.
zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které
směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).
Podkladem pro závěr o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst.
1 tr. zák. se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný „v přesně
nezjištěné době v odpoledních hodinách dne 3. 8. 2004 v P., K H., napadl svoji
bývalou manželku I., tak, že ji udeřil nohou židle do oblasti obličeje, čímž jí
způsobil zranění, a to zhmoždění čelistního kloubu vlevo a lehkou distorzi
krční páteře, přičemž poškozené byla vystavena pracovní neschopnost v trvání od
9. 8. 2004 do 18. 8. 2004“.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než
je uveden v § 265b tr. ř. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující:
Z obsahu podaného dovolání lze dovodit, že obviněný neshledává pochybení soudu
v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním
posouzení, nýbrž v tom, že soudy při hodnocení důkazů postupovaly v rozporu s
ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Tato námitka však není, jak bylo shora zmíněno,
způsobilá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit.
Primárně totiž napadá skutkové zjištění učiněné soudy v předcházejícím řízení,
a nikoliv otázku právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního
posouzení. Ve stručnosti lze toliko konstatovat, že soud prvního stupně
vysvětlil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru o věrohodnosti
svědkyně V. R. a poškozené I. R. a proč neuvěřil výpovědí obviněného a svědkyně
L. L. (viz str. 4 a 5 rozsudku). V této souvislosti nutno zmínit, že výpovědi
svědkyně V. R. a poškozené I. R. korespondují se znaleckým posudkem znalce z
oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Z tohoto znaleckého posudku
vyplývá, že zranění, která poškozená utrpěla, byla způsobena tupým násilím,
které vedlo k postižení čelistního kloubu a k postižení vazivových tkání krční
páteře, přičemž mechanismus zranění lze vysvětlit úderem nohou židle. Zranění
poškozené jsou navíc objektivizovány lékařskými zprávami. Jednoznačný závěr
soud učinil též ohledně časových údajů, přičemž vyloučil, že si poškozená mohla
zranění způsobit sama, resp. poté, co došlo mezi obviněným a poškozenou k
incidentu. Nejvyšší soud má za to, že provedeným dokazováním byla vyvrácena
obhajoba obviněného. Hodnotící úvahy soudů jsou založeny na důkazech, které ve
svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, vzájemně
se doplňují, na sebe navazují a jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované
skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině
obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Na druhé straně nebylo zjištěno
nic, co by obhajobu obviněného potvrzovalo. Nelze přehlédnout, že kromě
výpovědí jsou utrpěná zranění poškozené doložena lékařskými zprávami, přičemž
mechanismus zranění potvrzuje i znalecký posudek.
Lze proto shrnout, že obviněný v podaném dovolání uplatňuje toliko námitky,
které směřují proti učiněnému skutkovému zjištění. Nicméně s ohledem na
skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o správnosti
skutkového zjištění, když tomuto odpovídá i právní kvalifikace skutku.
Vzhledem k tomu, že námitkami obviněný soudům v podstatě vytýká nesprávné
hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav, je nutno takové námitky
označit za irelevantní, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
nenaplňující. V této souvislosti se obviněný snaží docílit nejprve změny v
hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které
by odpovídalo jejich představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným
skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní
kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které
bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním
odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost
postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit
usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém
tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §
265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy
nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle
jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů
uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího
důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v
němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud
shledal, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces
ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v
řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní
řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v
souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného C.
R. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat
podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. prosince 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann