6 Tdo 1493/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30.
března 2010 dovolání, které podal obviněný T. V., proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2009, sp. zn. 5 To 135/2009, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 1 T
37/2007, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.
7. 2009, sp. zn. 5 To 135/2009, z r u š u j e . Současně se zrušují další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě p ř i k a z u j e,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 1 T 37/2007,
byl obviněný T. V. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2
tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je ve výroku rozhodnutí
uvedeno. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst.
1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.
Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání v bankovním sektoru při
poskytování bankovních služeb v trvání dvou let.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit
poškozenému J. Š., náhradu škody ve výši 95.001,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný T. V. odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2009, sp. zn. 5 To 135/2009,
byl k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený
rozsudek v celém rozsahu zrušen. Dále s přihlédnutím k ustanovení § 259 odst. 3
písm. b) tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a obviněného T. V. uznal vinným, že
v přesně nezjištěné době od 15. 5. 2001 do 31. 8. 2001 v K. – F., okr. K., na
ul. K. S., jako zaměstnanec na pobočce České spořitelny, a. s., se záměrem
neposkytnout J. Š. v plné výši kupní cenu 400.000,- Kč za koupi rodinného domku
v D., okr. K., dle kupní smlouvy ze dne 15. 5. 2001,
za využití důvěřivosti příbuzného své manželky J. Š. a skutečnosti, že
jmenovaný podepíše bez kontroly a dotazů každý předložený tiskopis,
J. Š. bez jeho vědomí zřídil dne 11. 7. 2001 u České spořitelny, a. s.,
oblastní pobočky v Karviné, pomocí J. Š. takto podepsaného tiskopisu Smlouva o
sporožirovém účtu a T. V. vyhotoveného, sporožirový účet, který J. Š.
ztotožňoval s jiným svým sporožirovým účtem založeným dne 30. 7. 2001, a na
účet dne 22. 8. 2001 přes pokladnu vložil 12.000,- Kč a dne 30. 8. 2001 ze
svého hypotečního úvěru u České spořitelny, a. s., převedl 188.000,- Kč,
a následně docílil využitím svých osobních znalostí a kontaktů v zaměstnání
toho, že dne 31. 8. 2001 pokladní v 9.03 hodin bez skutečného souhlasu J. Š.
realizovala na základě T. V. předloženého výběrového dokladu, který vypsal T.
V. a bez kontroly podepsal J.Š., výběr částky 199.000,- Kč ze sporožirového
účtu, a ihned v 9.04 hodin realizovala na základě T. V. předloženého vkladového
dokladu na částku 199.000,- Kč, převod této částky na účet A. V. následně v
9.24 hodin bez skutečného souhlasu J. Š. na základě tiskopisu Výpověď smlouvy,
který vypsal T. V. a bez kontroly podepsal J. Š., docílil zrušení tohoto
sporožirového účtu a převodu zůstatku na něm ve výši 811,- Kč na účet A. V.
a dosáhl tak toho, že měl doklady o zaplacení celé kupní ceny za rodinný domek
od J. Š. ve výši 400.000,- Kč, ač ve skutečnosti J. Š. uhradil částku ve výši
304.810,- Kč, a to úhradou nákladů za koupi družstevního bytu na ul. S. v K. –
H. a úhradou dvou splátek po 1.000,- Kč úvěru J. Š.,
a s odkazem, že celou kupní cenu 400.000,- Kč v plné výši uhradil, odmítl J. Š.
zbylou částku zaplatit a v rámci civilního řízení vedeného u Okresního soudu v
Karviné pod sp. zn. 20 C 258/2002, ve kterém byli spolu se svou manželkou A.V.
J. Š. žalováni o zaplacení částky 95.190,- Kč,
převod částky 188.000,- Kč ze svého hypotečního úvěru u České spořitelny, a.
s., na sporožirový účet J. Š. uplatnil jako úhradu zbytku kupní ceny za koupi
rodinného domku od J. Š., přičemž výše uvedeným způsobem opatřené doklady vedly
k zamítnutí žaloby,
čímž poškozenému J. Š. způsobil škodu ve výši 95.190,- Kč.
Takto popsaný skutek odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu
podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 250 odst. 2 tr.
zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon podle § 58
odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání
osmnácti měsíců. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání v bankovním sektoru při
poskytování bankovních služeb v trvání dvou let.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na
náhradu škody poškozenému J. Š., částku ve výši 95.001,- Kč.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu, a to v celém rozsahu, napadl obviněný T. V.
(dále též i „dovolatel“) prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o
dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Obviněný namítl porušení zásady zákonnosti trestního stíhání a zásady jednoty
skutku. Konstatoval, že skutek vymezený v usnesení o zahájení trestního
stíhání, následně změněný v obžalobě a v rozsudku soudu prvního stupně,
změněný v rozsudku odvolacího soudu, neobsahuje takový popis protiprávního
jednání, příčinné souvislosti a škody, aby mu bylo jasné, v čem je trestný čin
a podvodné jednání jeho osoby spatřováno a v jakém směru mělo dojít ke
zmenšení majetku poškozeného. Navíc skutek byl v obžalobě a v následných
rozsudcích soudu prvního a druhého stupně natolik modifikován, že jeho konečná
podoba se zásadním způsobem liší do skutku uvedeného v usnesení o zahájení
trestního stíhání, čímž došlo k porušení jednoty skutku.
Dále obviněný poukázal na zásadu zákonnosti trestního stíhání zakotvenou v § 2
odst. 1 tr. ř. a garantovanou v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“) a na právo obviněného na obhajobu stanovené v § 33 odst. 1
tr. ř., čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, přičemž připomněl jejich aplikaci v trestním
řízení. V návaznosti na to vznesl námitky proti popisu skutku v usnesení o
zahájení trestního stíhání a v obžalobě. Poukázal na rozdílné vymezení skutku a
namítl, že byl formulován nesrozumitelně, když v něm absentuje konkrétní popis
protiprávního podvodného jednání, vznik škody a příčinné souvislosti mezi tímto
jednáním a vznikem škody. Není z něj tudíž patrno, jaké skutečnosti naplňující
znaky trestného činu mu byly kladeny za vinu, a proti čemu měl směřovat svou
obhajobu. Shodné námitky obviněný uplatnil vůči popisu skutku v následně
zrušeném rozsudku prvostupňového soudu. Rovněž poukázal na řízení před
odvolacím soudem. Vytkl, že skutková věta rozsudku Krajského soudu v Ostravě
neobsahuje popis protiprávního jednání, které by vykazovalo znaky trestného
činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. ani jiného trestného činu. I
odvolací soud, který zrušil rozsudek okresního soudu a uznal jej vinným týmž
trestným činem, opětovně vymezil skutek zcela odchylně od skutkové věty v
usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě i v rozsudku soudu prvního
stupně. Obviněný namítl, že některé skutečnosti v popisu skutku nově uvedené,
které blíže rozvedl, nebyly do té doby jeho osobě kladeny za vinu.
Konstatoval, že výběrem částky 199.000,- Kč ze sporožirového účtu poškozeného a
jeho vkladem na účet manželky dovolatele, stejně jako převodem zůstatku ve
výši 811,- Kč nemohla poškozenému vzniknout škoda ani v případě platnosti
smlouvy o zřízení sporožirového účtu, neboť výběr a převod částky 199.000,- Kč
byl proveden se souhlasem J. Š., a dále proto, že jmenovaný tímto způsobem
hradil svůj dluh ve výši 304.810,- Kč.
Podle obviněného není v rozsudku odvolacího soudu popsáno a konkretizováno
protiprávní jednání, které by bylo možné kvalifikovat jako podvodné ve smyslu
ustanovení § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Zřízení sporožirového účtu bez vědomí J.
Š. nelze považovat za protiprávní jednání. Docílení realizace výběru částky
199.000,- Kč, vklad této částky na účet manželky dovolatele a docílení zrušení
sporožirového účtu s převodem zůstatku ve výši 811,- Kč na její účet je natolik
nekonkrétní, že jej nelze vůbec právně kvalifikovat. Obviněný zdůraznil, že
podvodné jednání není možné spatřovat v jeho procesní obraně proti žalobě v
občanskoprávním sporu vedeném u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 20 C
258/2002, kde tvrdil a předložením výpisu z hypotečního účtu prokázal, že z
tohoto účtu uhradil na sporožirový účet J. Š. částku 188.000,- Kč. Ve své
procesní obraně tudíž obstál, neboť soud zamítl jako nedůvodnou žalobu žalobce
na zaplacení částky 95.190,- Kč. Poznamenal, že trestného činu podvodu se nelze
dopustit tím, že účastník řízení v civilním procesu před soudem cokoliv tvrdí,
a pokud své tvrzení jakýmikoliv důkazy prokazuje. Právo tvrdit a své tvrzení
prokazovat totiž patří mezi základní práva účastníka řízení na řádný a
spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, a nikdo nemůže být za realizaci
tohoto ústavního práva obviněn a v trestním řízení odsouzen. V procesním
neúspěchu J. Š. v občanskoprávním sporu, jak to dovodil odvolací soud, nelze
spatřovat vznik škody. Současně obviněný uvedl, že procesní neúspěch
jmenovaného znamená, že žalobce nepostupoval v civilním řízení dostatečně
odborně, aby byl úspěšný. Kdyby pohledávka poškozeného existovala před
zahájením civilního řízení, existovala by i po jeho neúspěšném skončení a
nedošlo by ke zmenšení jeho majetku. Platba ohledně částky 188.000,- Kč reálně
proběhla a byla připsána na sporožirový účet poškozeného, čímž pohledávka
zanikla. To platí i pro částky 12.000,- Kč a 200.000,- Kč.
Za zásadní obviněný označil otázku platnosti či neplatnosti smlouvy ze dne 11.
7. 2001 o zřízení sporožirového účtu uzavřené mezi J. Š. a Českou
spořitelnou, a. s. Vyslovil názor, že otázka platnosti právního úkonu je
otázkou právní, která podléhá dovolacímu přezkumu ve smyslu znění § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. Poznamenal, že krajský soud tuto otázku vyhodnotil pouze
nepřímo tak, že měl uvedený sporožirový účet zřídit poškozenému bez jeho
vědomí. Namítl, že v takovém případě by však předmětná smlouva byla neplatná.
Zmíněný právní závěr odvolacího soudu proto označil za chybný, neboť mezi
základní právní principy demokratické společnosti nepochybně patří zásada, že
každý je vázán svým smluvním projevem. Osoba, která dosáhla zletilosti je plně
způsobilá k právním úkonům a za své právní úkony je také plně zodpovědná, vyjma
případů kdy u takové osoby soud pravomocným rozsudkem způsobilost k právním
úkonům omezí nebo ji způsobilosti zbaví. Další základní zásadou soukromého
práva je, že každý má být svých práv bdělý, a pokud dostatečnou bdělost
nezachová, nemůže se na svou nedbalost vymlouvat. Tato nedbalost nemůže jít k
tíži druhé smluvní strany.
Podle obviněného je nepřípustné, aby se poškozený jako osoba plně způsobilá k
právním úkonům, která podepsala smlouvu o sporožirovém účtu s bankou, následně
vymlouval na to, že o podpisu smlouvy nic neví a žádnou takovou smlouvu
podepsat nechtěl. Jelikož odvolací soud akceptoval tento postoj poškozeného,
tak zásadním způsobem narušil princip právní jistoty civilních kontraktů.
Obviněný připomněl, že dovolacímu soudu nepřísluší hodnotit správnost
skutkových zjištění, a to do jaké míry mají skutkové závěry odvolacího soudu
oporu v provedeném dokazování. Přísluší mu však zabývat se otázkou platnosti či
neplatnosti smlouvy o zřízení sporožirového účtu ze dne 11. 7. 2001. Měl by
učinit právní závěr, že tato smlouva mezi J. Š. a Českou spořitelnou, a. s.,
byla uzavřena platně. Pokud by jmenovaný nebyl majitelem sporožirového účtu tak
by mu nenáležely finanční prostředky na účtu, ani by mu nemohla být způsobena
škoda. V případě neoprávněného výběru by se majetek poškozeného nezmenšil,
neboť by se nejednalo o jeho finanční prostředky, ale poškozenou osobou by byla
banka.
Závěrem mimořádného opravného prostředku obviněný T. V. své námitky
zrekapituloval v několika bodech a z popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2009, sp. zn. 5 To
135/2009, jakož i rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 11. 2008, sp.
zn. 1 T 37/2007, a věc vrátil státnímu zástupci zpět do přípravného řízení.
K dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil
státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který poukázal na dosavadní
průběh řízení a v mimořádném opravném prostředku obviněným vznesené výhrady.
Státní zástupce připomněl, jak je důvod dovolání zakotvený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. vymezen v zákoně s tím, že slouží k nápravě právních
vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení
skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci nelze
vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost
hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) ani jiná procesní pochybení.
Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu lze především namítat, že skutek v
podobě vymezené v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudního rozhodnutí
nevykazuje znaky žádného trestného činu nebo že je jiným trestným činem, než
kterým byl obviněný uznán vinným. Je však třeba vycházet z té podoby, ve které
byl skutek vymezen v konečném pravomocném meritorním soudním rozhodnutí. Státní
zástupce proto označil za naprosto bezpředmětnou obsáhlou polemiku obviněného s
vymezením skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a ve
zrušeném rozsudku soudu prvního stupně. Zdůraznil, že dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ani námitky, týkající se rozdílného
vymezení skutku v jednotlivých stadiích trestního stíhání (tyto se týkají spíše
procesní zásady totožnosti skutku, nežli obviněným zmiňované jednoty skutku).
Podotkl, že i přes rozdíly v popisu skutku bylo v zahajovacím usnesení, v
obžalobě i v rozsudku soudu prvního stupně jako následek skutku vymezeno
nezaplacení části kupní ceny za rodinný domek v částce cca 95.000,- Kč, a tudíž
byla minimálně totožnost následku dána, což je z hlediska udržení totožnosti
skutku postačující. Podle názoru státního zástupce neodpovídají deklarovanému
dovolacímu důvodu i výtky, podle kterých byl výběr částky 199.000,- Kč a její
převod na účet manželky obviněného proveden se souhlasem poškozeného J. Š.,
neboť obviněný tím odmítá skutkové zjištění, podle kterého byly operace
provedeny bez skutečného souhlasu jmenovaného a na podkladě dokladů, které
poškozený podepsal bez znalosti jejich obsahu. Do oblasti skutkových zjištění
směřuje rovněž výhrada, podle které poškozený hradil převodem finanční částky
svůj dluh vůči obviněnému. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani
veškeré další výtky, kterými obviněný jakkoli zpochybňuje skutková zjištění
učiněná soudy, resp. provádí vlastní hodnocení provedených důkazů.
Dále státní zástupce konstatoval, že uplatněnému důvodu dovolání odpovídají
námitky, podle kterých skutek vymezený v rozhodnutí odvolacího soudu nenaplňuje
znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Tyto výhrady
shledal za částečně důvodné. Uvedl, že odvolací soud zahrnul do popisu
skutkového děje (na rozdíl od soudu prvního stupně i od obžaloby) též okolnosti
občanskoprávního řízení vedeného u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 20 C
258/2002, ve kterém obviněný uplatnil doklady o převodu částky 188.000,- Kč ze
svého hypotečního úvěru na sporožirový účet zřízený na jméno poškozeného J. Š.
Podle tzv. skutkové věty měl být trestný čin zřejmě dokonán až zamítnutím
žaloby poškozeného o zaplacení částky 95.190,- Kč, když předcházející operace
směřovaly „pouze“ k tomu, aby obviněný „měl doklady o zaplacení celé kupní ceny
za rodinný domek ve výši 400.000,- Kč“. S ohledem na tuto konstrukci byly
operace spočívající ve zřízení sporožirového účtu na jméno J. Š. a manipulacích
s částkami na tomto účtu fakticky pouze přípravným jednáním ke spáchání
trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.
V návaznosti na popsané skutečnosti státní zástupce odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu publikované pod č. 24/2006, Sb. rozh. tr. Z něho vyplývá, že
naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1 tr. zák. spočívajícího v „uvedení někoho v omyl“ nelze spatřovat v tom,
že obviněný podal k soudu žalobu, která obsahuje vědomě nepravdivá tvrzení,
popř. opřel tuto žalobu o padělané doklady. Soud rozhodující v občanskoprávním
řízení totiž nelze pokládat za subjekt, který by mohl být tímto způsobem
uváděn v omyl. Na podporu tohoto závěru Nejvyšší soud provedl v citovaném
rozhodnutí výklad charakteru civilního řízení sporného a na tento výklad pro
stručnost státní zástupce odkázal. Připomněl, že citované rozhodnutí se týká
případu, kdy v civilním řízení vědomě tvrdí nepravdivé okolnosti žalobce.
Vyslovil názor, že není důvodu rozlišovat v tomto směru mezi účastníky
civilního řízení a uvedené závěry je nutno v celém rozsahu vztáhnout i na
případ, kdy v civilním řízení tvrdí nepravdivé skutečnosti žalovaný, aby dosáhl
zamítnutí žaloby, která je jinak po právu. Podle státního zástupce je tedy
nutno přisvědčit obviněnému, že se trestného činu podvodu nemohl dopustit svojí
procesní obranou v civilním řízení vedeném u Okresního soudu v Karviné pod sp.
zn. 20 C 258/2002, a to bez ohledu na to, jaká tvrzení a důkazy v rámci obrany
uplatňoval.
Vzhledem ke konstrukci skutku, k níž odvolací soud dospěl, státní zástupce
označil za předčasné zabývat se otázkou, zda poškozenému mohla vzniknout škoda
již samotným výběrem částky 199.000,- Kč ze sporožirového účtu a jejím převodem
na účet A.V. Nicméně konstatoval, že v tomto směru se obviněný soustřeďuje na
formální stránku předmětných operací a pomíjí skutečnost, že poškozený jednal v
omylu, když podepisoval doklady o bankovních operacích bez znalosti jejich
skutečného obsahu; o omyl se přitom jedná i v případě, že podváděná osoba nemá
o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat.
Obviněnému však přisvědčil v tom směru, že z vymezení skutku v tzv. skutkové
větě nevyplývá, že by způsobil škodu poškozenému již výběrem částky 199.000,-
Kč z jeho účtu. Podle vymezení skutku v tzv. skutkové větě poškozenému vznikla
škoda až zamítnutím jeho žaloby v civilním řízení. Jak však státní zástupce
poznamenal, v souvislosti s tímto neúspěchem v civilním řízení nelze ani
hovořit o nějakém omylu poškozeného Š., neboť poškozený nepochybně věděl, že
mu celá kupní cena za rodinný domek zaplacena nebyla, a v tomto směru tudíž
nebyl v omyl uveden.
Státní zástupce uzavřel, že v podobě, v jaké byl skutek v tzv. skutkové větě
vymezen, obsahově neodpovídá všem znakům trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, 2 tr. ř. Z popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2009,
sp. zn. 5 To 135/2009 a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal uvedenému soudu
předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně
navrhl, aby rozhodnutí o dovolání bylo v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. b) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném
zasedání vyslovil souhlas [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] i pro případ
jakéhokoli jiného rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného
opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného T. V. je přípustné
[§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d
odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání
učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Jelikož dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod. V této souvislosti Nejvyšší soud zjistil, že
v dovolání uplatněné výhrady jsou jednak zčásti irelevantní a jednak zčásti se
týkají deklarovaného dovolacího důvodu, jak bude podrobněji rozvedeno níže.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat v případě, pokud
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v
původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný
čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle
těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky
nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského,
obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že
ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní
(srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03,
sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007).
Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování
a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování
vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně
a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně
právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na
základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v
předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před
prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat
jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není
obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého
stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo
opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst.
7 tr. ř.).
Pod žádný z dovolacích důvodů nelze podřadit námitky obviněného T. V., že byla
porušena zásada zákonnosti trestního stíhání a že došlo k porušení jednoty
skutku, pro který bylo trestní stíhání zahájeno, byla podána obžaloba a byl
rozsudky soudů obou stupňů uznán vinným. Nejvyšší soud však považuje za nutné
poznamenat, že je podstatné, zda byla zachována totožnost skutku, což
neznamená naprostou shodu mezi skutkem, jak je např. popsán v usnesení o
zahájení trestního stíhání a v pravomocném rozsudku. Na základě výsledků
dokazování provedeného v přípravném řízení a před soudem mohou některé
skutečnosti odpadnout a jiné naopak přibýt. Skutek, který je předmětem
trestního řízení, soud projednává v celé šíři. Proto přihlíží i ke změnám
skutkového stavu, k nimž při projednávání věci před soudem došlo. Totožnost
skutku je v trestním řízení zachována, je-li zachována alespoň totožnost
jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek
popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (srov.
rozhodnutí č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.).
Porovnají-li se jednotlivé skutky, v nichž je jednání obviněného popsáno, a to
v usnesení o zahájení trestního stíhání vydaného komisařem Policie České
republiky, Okresního ředitelství, služby kriminální policie a vyšetřování v
Karviné ze dne 13. 6. 2006, ČTS: ORKA-379/OK-04-2006 (č. l. 635 tr. spisu), v
obžalobě státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne
21. 2. 2007, sp. zn. 1 ZT 257/2006 (č. l. 692 a násl. tr. spisu), v rozsudku
Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 1 T 37/2007 (č. l. 787 a
násl. tr. spisu) a v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2009, sp.
zn. 5 To 135/2009 (č. l. 830 a násl. tr. spisu), tak je potřebné konstatovat,
že nedošlo k takovým změnám, aby byla porušena totožnost skutku.
Deklarovanému a ani žádnému jinému dovolacímu důvodu rovněž neodpovídají
veškeré výhrady obviněného vůči v soudním řízení pravomocně učiněným skutkovým
zjištěním. Tak je tomu zejména v případě, když je tvrzeno, že výběr částky
199.000,- Kč a její převod na účet jeho manželky, byl proveden se souhlasem
poškozeného J. Š. a že jmenovaný hradil převodem finanční částky svůj dluh vůči
obviněnému. Jak již bylo výše řečeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení
napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f
odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na
ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se
dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních
názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu vymezenému v
příslušném zákonném ustanovení.
V dovolání obviněný T. V. rovněž v podrobnostech namítá, že skutek, jak je
popsán v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku Krajského soudu v Ostravě,
byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr.
zák., ačkoliv znaky tohoto a ani žádného jiného trestného činu neměl. Tyto
výhrady obsahově uplatněný důvod dovolání naplňují.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §
265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v
rozsahu a z důvodů relevantních námitek uvedených v dovolání, jakož i řízení
napadené části rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k následujícím závěrům.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke
škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl,
využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem
na cizím majetku škodu nikoli malou.
Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující
nejméně částky 25 000 Kč.
Podle § 4 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně,
jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem
chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Ve stručnosti lze připomenout, že při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá
okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu
jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v
příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo
jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém
podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro
rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně
známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných
podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti
žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i
skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět
již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obohacením se rozumí neoprávněné
rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho
rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo
někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, přičemž
zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo
skupiny osob (srov. např. rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.). Škoda na cizím
majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek
zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnota, o kterou by jinak byl majetek oprávněně
zvětšen).
Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.
mimo jiné předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby
(resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou
dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a
škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.
Na podvodu může být zainteresováno až pět osob: pachatel, osoba uváděná
pachatelem v omyl a jednající v omylu, osoba provádějící v omylu majetkovou
dispozici, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u
ostatních osob také o právnické osoby. Má-li být trestný čin podvodu spáchán s
využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické
osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která
je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s
majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení. Trestný
čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.
Uvážíme-li výše popsaná obecná východiska na posuzovanou trestní věc, lze
učinit níže konstatované závěry.
Z tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině v napadeném rozsudku
Krajského soudu v Ostravě, plyne zjištění, že „…se záměrem neposkytnout J. Š. v
plné výši kupní cenu 400.000,- Kč za koupi rodinného domku v D., okr. K., dle
kupní smlouvy ze dne 15. 5. 2001…“ obviněný využil jeho důvěřivosti, v rámci
které jmenovaný podepsal doklady týkající se bankovních operacích bez znalosti
jejich skutečného obsahu. Jednalo se o tiskopis – Smlouvu o sporožirovém účtu,
který byl dne 11. 7. 2001 zřízen u České spořitelny, a. s., dále o výběrový
doklad z tohoto účtu na částku 199.000,- Kč a o tiskopis – Výpověď smlouvy,
jímž došlo ke zrušení zmíněného sporožirového účtu. V důsledku bankovních
operací na sporožirovém účtu (v rozsudečném výroku blíže popsaných) obviněný „…
dosáhl tak toho, že měl doklady o zaplacení celé kupní ceny za rodinný domek od
J. Š. ve výši 400.000,- Kč, ač ve skutečnosti J. Š. uhradil částku ve výši
304.810,- Kč, a to úhradou nákladů za koupi družstevního bytu na ul. S. v K.–
H. a úhradou dvou splátek po 1.000,- Kč úvěru J. Š., a s odkazem, že celou
kupní cenu 400.000,- Kč v plné výši uhradil, odmítl J. Š. zbylou částku
zaplatit…“. Ze skutkových zjištění rovněž vyplývá, že v následném
občanskoprávním řízení vedeném u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 20 C
258/2002, v němž byli T. V. a jeho manželka A. V. J. Š. žalováni o zaplacení
částky 95.190,- Kč, kdy obviněný „…převod částky 188.000,- Kč ze svého
hypotečního úvěru u České spořitelny, a. s., na sporožirový účet J. Š. uplatnil
jako úhradu zbytku kupní ceny za koupi rodinného domku od J. Š., přičemž výše
uvedeným způsobem opatřené doklady vedly k zamítnutí žaloby…“, čímž způsobil
poškozenému škodu ve výši 95.190,- Kč (poznámka: v tomto odstavci je citováno
ze skutku, jak je popsán na str. 2 až 3 ve výroku o vině v rozsudku odvolacího
soudu).
S ohledem na zmíněná skutková zjištění, je potřebné konstatovat, že
neobsahují takové okolnosti, kterým by bylo možno přiřadit zákonné znaky
objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jak
jsou vyjádřeny v tzv. právní větě výroku o vině na str. 3 rozsudku, tj. že
obviněný „ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl,
využil něčího omylu a zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím
majetku škodu nikoli malou“. Poškozený J. Š. sice byl uváděn v omyl, když mu
byly obviněným předkládány výše zmíněné listiny, přičemž v tomto omylu svým
podpisem činil i majetkové dispozice, avšak těmito úkony nedošlo – podle popisu
skutku – k obohacení obviněného a ke škodě na majetku poškozeného. Obviněný se
rovněž nemohl dopustit předmětného trestného činu svou procesní obranou v
následném občanskoprávním řízení vedeném u Okresního soudu v Karviné pod sp.
zn. 20 C 258/2002. Soud rozhodující v dané věci nelze pokládat za subjekt,
který by mohl být ve smyslu ustanovení § 250 odst. 1 tr. zák. uveden v omyl
(srov. rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr.), což je důvodně připomínáno v
dovolání i ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k
mimořádnému opravnému prostředku.
Nelze však dovodit, že by jednání obviněného mělo být beztrestné. Jak
již bylo řečeno, z dosavadních skutkových zjištění též vyplývá, že obviněný „…
dosáhl tak toho, že měl doklady o zaplacení celé kupní ceny za rodinný domek od
J. Š. ve výši 400.000,- Kč, ač ve skutečnosti J. Š. uhradil částku ve výši
304.810,- Kč, a to úhradou nákladů za koupi družstevního bytu na ul. S. v K. –
H. a úhradou dvou splátek po 1.000,- Kč úvěru J. Š., a s odkazem, že celou
kupní cenu 400.000,- Kč v plné výši uhradil, odmítl J. Š. zbylou částku
zaplatit…“ Uvedenému jednání obviněného by odpovídal právní závěr, že se
pokusil úmyslně [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť podle tzv.
skutkové věty jednal se záměrem neposkytnout jmenovanému kupní cenu v plné
výši] uvést poškozeného v omyl s cílem obohatit se o částku 95.190,- Kč. S
ohledem na citovaná skutková zjištění obviněný měl učinil vše, a to ještě před
podáním žaloby poškozeného J. Š., která byla u Okresního soudu v Karviné vedena
pod sp. zn. 20 C 258/2002, aby nemusel jmenovanému příslušnou část předmětné
kupní ceny zaplatit. V této fázi řízení by bylo možno v jeho činu spatřovat
pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 tr. zák.
Současně je nutno upozornit, že pokud by poškozený tvrzení obviněného o
zaplacení kupní ceny akceptoval, a až dodatečně s tím vyslovil nesouhlas a
podal zmíněnou žalobu, tak by byl nejen uveden v omyl, ale současně by u jeho
osoby došlo ke škodě na majetku ve shora zmíněném finančním vyjádření a k
obohacení obviněného v téže výši. V takovém případě by bylo namístě jednání
obviněného posoudit jako dokonaný trestný čin podvodu. V uvedeném směru však
konkrétní skutkové zjištění absentuje. Ostatně pro náležité a zákonu
odpovídající právní posouzení by bylo nezbytné doplnit dokazování, a to
minimálně svědeckým výslechem poškozeného J. Š., případně dalšími důkazy, aby
mohl být po vyhodnocení všech důkazů postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. zjištěn
skutkový stav ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.
Pokud obviněný zneužil důvěry poškozeného k podpisu listin, na jejichž podkladě
byly realizovány shora zmíněné bankovní operace v České spořitelně, a. s., jak
to vyplývá ze skutkových zjištění, je z hlediska posouzení, zda jeho celkové
jednání naplňuje znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.
nebo pokusu tohoto trestného činu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 tr.
zák., nepodstatné, zda smlouva o zřízení sporožirového účtu u České spořitelny,
a. s., oblastní pobočky v Karviné ze dne 11. 7. 2001, byla smlouvou platnou či
nikoliv.
Jelikož Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného T. V. bylo podáno
důvodně, tak podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v
Ostravě ze dne 31. 7. 2009, sp. zn. 5 To 135/2009. Současně zrušil další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle § 265l odst. 1 tr. ř.
Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl.
Po zrušení napadeného rozsudku se trestní věc obviněného T. V. dostala do
procesního stadia řízení před odvolacím soudem. Úkolem Krajského soudu v
Ostravě bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení
trestního řádu, věc projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit o odvolání
zákonu odpovídající rozhodnutí. Nejvyšší soud ukládá odvolacímu soudu, aby u
veřejného zasedání doplnil dokazování, jak bylo výše naznačeno. Pokud to
výsledky doplněného dokazování budou vyžadovat, soud provede i další důkazy,
přičemž provedení důkazů mohou navrhnout i strany řízení. Právní posouzení bude
závislé na zjištění skutkového stavu, jak vyplyne po doplnění dokazování a
zhodnocení všech důkazů. Zároveň lze ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř.
odkázat na právní názor, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil. Jelikož
napadené rozhodnutí bylo zrušeno toliko z důvodu dovolání obviněného nemůže s
ohledem na ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně
rozhodnutí v jeho neprospěch.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k