6 Tdo 1495/2003

6 Tdo 1495/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30.

ledna 2004 dovolání, které podal obviněný P. S., trvale bytem Ch., proti

usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 13 To 75/2003,

jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v

Příbrami pod sp. zn. 3 T 97/2002, a rozhodl podle § 265k odst. 1, 2, § 265l

odst. 1 tr. ř. t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 13 To 75/2003, a

rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 3 T 97/2002,

se z r u š u j í . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená

rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Příbrami se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu

znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 3 T 97/2002,

byl obviněný P. S. uznán vinným trestným činem porušování povinností strážní

služby podle § 285 odst. 1 tr. zák., protože dne 29. 6. 2002 okolo 16.00 hod.

ve V. P. jako strážný v době, kdy na základě denního rozkazu RVS – vedoucího

oddělení vězeňské a justiční stráže V. P. na den 29. 6. 2002, vykonával strážní

službu na strážním stanovišti č. 6, v této službě spal.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 285 odst. 1 tr. zák. k

trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst.

1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti

měsíců.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského

soudu v Praze ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 13 To 75/2003, podle § 256 tr. ř.

zamítnuto.

Vůči usnesení odvolacího soudu podal obviněný P. S. prostřednictvím svého

obhájce dne 13. 6. 2003 dovolání, které bylo na základě výzvy předsedy senátu

soudu prvního stupně (§ 265h odst. 1 tr. ř.) doplněno dne 13. 8. 2003.

Mimořádným opravným prostředkem obviněný napadl v celém rozsahu výrok, kterým

bylo zamítnuto jeho odvolání, přičemž ho opřel o dovolací důvod uvedený v §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru „napadené rozhodnutí spočívá na

nesprávném hmotně právním posouzení skutku a viny.“

Obviněný konstatuje, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně,

který na podkladě skutkových zjištění dospěl k právnímu závěru, že trestný čin

spáchal úmyslně, neboť ve strážní službě porušil úmyslně předpisy této služby.

Připomíná, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 285 odst. 1

tr. zák. sice postačí zavinění z nedbalosti. V této souvislosti zdůrazňuje, že

právní posouzení má zásadní vliv na jeho služební poměr a nároky s tím

související, a to zejména vzhledem k ustanovení § 107 odst. 1 zák. č. 186/1992

Sb., v platném znění. Rovněž se domnívá, že nesprávné právní posouzení jeho

nedbalostního jednání, a to jako činu úmyslného, je otázkou zásadního právního

významu.

Dále obviněný v podrobnostech poukazuje na vymezení zavinění - zejména jeho

úmyslné formy - teorií trestního práva, trestním zákonem a jak je aplikováno v

rozhodovací praxi soudů. V této souvislosti mimo jiné připomíná, že závěr o

zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a zakládat se na skutkových

zjištěních; nestačí přitom závěr o alternativním vztahu pachatele k následku.

Uvádí, že orgány činné v trestním řízení musí zjistit, zda skutek byl zaviněný

a pokud ano, tak i formu zavinění. Poukazuje na úmysl přímý a nepřímý s tím, že

u obou jeho forem je dán aktivní volní vztah pachatele k trestněprávně

relevantnímu následku; není-li, jedná se o vědomou nedbalost, která je

stanovena na základě míry opatrnosti, kterou je pachatel schopen v konkrétním

případě vynaložit. Konstatuje, že u míry opatrnosti je rovněž třeba zvážit, zda

ji dotyčná osoba mohla zachovávat a je třeba přihlížet k jejím vlastnostem a

okamžitému stavu, jakož i k okolnostem konkrétního případu.

Obviněný vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil skutek s tím, že byl

spáchán úmyslně a nezabýval se vztahem, který odvolatel měl k porušení

předpisů. Závěr, že usnul úmyslně, opřel o skutečnost, jak projev jeho jednání

vnímali svědci kpt. W. a strm. S. Podle názoru obviněného odvolací soud pouze

konstatoval, že právní hodnocení soudu prvního stupně, že úmyslně porušil

předpisy, je správné, aniž se však zabýval přesným zjištěním formy a intenzity

zavinění. Uvádí, že u monotónní činnosti, např. při řízení motorového vozidla

či výkonu strážní služby, je nebezpečí, že se člověk neudrží bdělý a podlehne

mikrospánku, přičemž toto riziko se zvyšuje, pokud je dotyčná osoba zdravotně

indisponována a narůstá s délkou takové činnosti. Namítá, že v případě úmyslu,

ať již přímého nebo nepřímého, by musela existovat aktivní volní složka v jeho

vztahu ke spánku spočívající v jednání, z něhož lze usoudit, že měl motivaci

usnout (např. si lehl, či měl hlavu položenou na stole). Zdůrazňuje, že žádná z

forem úmyslného zavinění však v jeho případě nenastala.

Podle tvrzení obviněného kritického dne v 6.00 hod. nastoupil do strážní

služby, přestože předchozího dne trpěl průjmovým onemocněním, neboť spoléhal na

to, že jeho problémy nebudou vážné a dokáže své služební povinnosti řádně

plnit. Jelikož tyto potíže neustaly ani odpoledne, doufal, že do konce služby

vydrží; nicméně kolem 16.00 hod. podlehl mikrospánku a přehlédl příchod

kontroly. Obviněný konstatuje, že při monotónní činnosti je běžné, že se

pokládají nohy na stůl; skutečnost, že takto byl viděn svědky, nic nevypovídá o

jeho vztahu k usnutí. Konstatuje, že pokud by mu bylo lhostejné, zda usne či

ne, položil by si hlavu na stůl, či jinak by si ji podepřel, nebo by si lehl,

uvolnil výstroj atd. Nic takového však neučinil a ani učinit nechtěl. Naopak

chtěl řádně dokončit službu a spoléhal na to, že tento úkol navzdory svému

zdravotnímu stavu zvládne. Podle mínění obviněného neporušil úmyslně předpisy

strážní služby, ale jednal ve vědomé nedbalosti. Uvádí, že i u řidičů je dána

zvýšená míra opatrnosti, ale pokud v důsledku mikrospánku způsobí dopravní

nehodu, není jejich jednání posuzováno jako úmyslné. Obviněný rovněž odkazuje

na skutková zjištění soudů, že střežený prostor byl zajištěn technickými

prostředky a i když řádně nevykonával službu, nehrozilo reálné nebezpečí útěku

vězňů. Navíc se jednalo o službu za denního světla, což reálné riziko ještě

snižovalo.

Z těchto v dovolání podrobně popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší

soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a výrok o vině a trestu v

rozsudku soudu prvního stupně.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř.

písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvádí, že

námitky uplatněné obviněným míří k deklarovanému dovolacímu důvodu, jsou však

zjevně neopodstatněné. Konstatuje, že okolnosti popsané ve skutkové větě a

rozvedené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odpovídají závěru o

úmyslném zavinění přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu; tento správný závěr

ještě blíže vyložil ve svém rozhodnutí odvolací soud a jeho závěrům nelze nic

vytknout. Pokud byl obviněný přistižen jak spí s nohama na stole, když jeho

údajná zdravotní indispozice nebyla nijak objektivizována a působí nevěrohodně,

nelze dospět k jinému závěru, než že úmyslně porušil pravidla strážní služby.

Obviněný byl srozuměn s tím, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu

chráněného trestním zákonem. Pro tento závěr svědčí i jeho předešlé prohřešky

stejné povahy. Podle názoru státního zástupce napadené rozhodnutí netrpí žádnou

vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Proto navrhl, aby

Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně

neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr.

ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání

obviněného P. S. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno

osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a

na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále

nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem

stanovený dovolací důvod.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně

právním posouzení.

Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je

zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního

eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně

právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě

případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů

provedených v předcházejícím řízení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu

je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně

kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo že

nešlo o žádný trestný čin. Lze vytknout i vady spočívající v jiném hmotně

právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení § 265b odst.

1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady týkající se skutkových

zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení

skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění

vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a

blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s

ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.

Dovolání jako specifický mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě

procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Proto Nejvyšší

soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí)

instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by

se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení

zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke

zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu

druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými

zákonem. V této souvislosti je potřebné připomenout, že z hlediska nápravy

skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to

především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost

pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

V dovolání obviněný P. S. popisuje své zdravotní problémy, kterými trpěl během

služby a své jednání srovnává s jednáním řidičů, kteří způsobili v důsledku

mikrospánku dopravní nehodu. Podle názoru Nejvyššího soudu jsou tato tvrzení

námitkami ohledně správnosti zjištěného skutkového stavu věci a hodnocení

důkazů, neboť soud prvního stupně vyhodnotil, že obviněný netrpěl onemocněním,

které by ovlivňovalo jeho schopnost k řádnému výkonu služby a že nešlo o

mikrospánek (str. 2 rozsudku). Jak již bylo výše uvedeno samotná skutková

zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné

hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení

přezkoumávat a je vázán konečným skutkovým zjištěním ve věci. Nutno zdůraznit,

že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v

dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat

zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., který musí

být v dovolání nejen formálně, ale i materiálně tvrzen a odůvodněn konkrétními

vadami, jež jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku vymezeného

ve výroku napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat

důvodnost námitek, které nespadají pod důvody uvedené v § 265b tr. ř. Pokud by

dovolání obviněného obsahovalo jen tyto námitky, bylo by nutno je odmítnout

podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než

je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný rovněž namítá, že soudy nesprávně posoudily jeho jednání jako úmyslné,

nezabývaly se tím, jaký měl vztah k porušení předpisů strážní služby a

nezjistily formu a intenzitu zavinění. Rovněž poukazuje na soudem prvního

stupně zjištěnou skutečnost, že střežený prostor byl zajištěn technickými

prostředky a i když řádně nevykonával službu, nehrozilo reálné nebezpečí útěku

odsouzených. Tyto výtky lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost

výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (právní

posouzení skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), v

rozsahu a z důvodů relevantních námitek uvedených v dovolání, jakož i řízení

napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k níže uvedeným závěrům.

Pro posouzení, zda se obviněný P. S. dopustil trestného činu, pro který byl

pravomocně odsouzen, je rozhodný popis skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu

prvního stupně a rozvedený v jeho odůvodnění.

Trestného činu porušování povinností strážní služby podle § 285 odst. 1 tr.

zák. se dopustí ten, kdo ve strážní nebo jiné obdobné službě poruší, byť i z

nedbalosti, předpisy nebo pravidla této služby nebo zvláštní nařízení podle

nich vydaná.

Podle § 3 odst. 3 tr. zák. je k trestnosti činu třeba úmyslného zavinění,

nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.

Podle § 4 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže

pachatel

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem

chráněný tímto zákonem, nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro

případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

Podle § 5 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže

pachatel

a) věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit

zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové

porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo

b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o

tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

Trestný čin porušování povinností strážní služby podle § 285 odst. 1 tr. zák.

patří mezi trestné činy u nichž k trestnosti postačuje i zavinění z nedbalosti.

V případě, že obviněná osoba bude tímto trestným činem uznána vinnou, je

potřebné, aby příslušná forma zavinění, jakou byl delikt spáchán, vyplývala

jednak z popisu skutečností obsažených v tzv. skutkové větě a jednak byla

vyjádřena formulací „úmyslně“ nebo „z nedbalosti“ ve větě právní. Závěr o tom,

zda jsou v trestní věci u obviněné osoby naplněny obligatorní znaky určitého

trestného činu včetně jeho subjektivní stránky je sice závěrem právním, ovšem

tento právní závěr se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu

vyplývajících z provedeného dokazování. Skutečnosti duševního (psychického)

života významné pro právní posouzení, zda je u obviněné osoby zavinění a v jaké

formě, jsou předmětem dokazování právě tak, jako všechny ostatní okolnosti

naplňující znaky trestného činu. Pachatelem trestného činu podle § 285 tr. zák.

může být pouze speciální subjekt – příslušník ozbrojených sil nebo ozbrojeného

sboru v činné službě, který je ve strážní nebo jiné obdobné službě.

Ve stručnosti lze připomenout, že zavinění jako obligatorní znak subjektivní

stránky trestného činu je vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným

složkám trestného činu. Zavinění je podle ustanovení § 4 písm. a), b) tr. zák.

vybudováno:

na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz

předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu

předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým

úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a

na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě

rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci.

Společné pro obě zákonem stanovené formy úmyslu je, že intelektuální složka

zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných,

přičemž odstupňování volní složky v § 4 písm. a) tr. zák. a § 4 písm. b) tr.

zák. vyjadřuje rozdíl mezi přímým a nepřímým úmyslem. Volní složka se musí

vztahovat ke všem skutečnostem spadajícím pod znaky skutkové podstaty trestného

činu.

Naproti tomu nedbalostní zavinění (§ 5 písm. a), § 5 písm. b) tr. zák.) trestní

zákon vymezuje pomocí složky vědění (intelektuální, vědomostní, rozumové),

která tu buď je nebo není. Zásadní rozdíl oproti úmyslu spočívá v okolnosti, že

volní složka u nedbalosti chybí, neboť zde není vůle spáchat trestný čin (samo

jednání je i zde aktem vůle pachatele).

Z popisu skutku, jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního

stupně, k jednání obviněného P. S. mimo jiné vyplývá, že jako strážný v době,

kdy na základě příslušného denního rozkazu vykonával strážní službu na strážním

stanovišti ve V. P., tak v této službě spal. V odůvodnění téhož rozsudku se

poukazuje na výpovědi svědků kpt. W. a strm. S. s tím, že nepopsali chování

obviněného jako mikrospánek, ale shodli se na tom, že skrz okno strážní věže

viděli, jak nehybně seděl na židli s nohama na stole a teprve když na okno

hodili pár kamínků, vyšel před strážní stanoviště a bylo vidět, že je

rozespalý. Před nástupem do služby si nestěžoval na žádné zdravotní problémy.

Soud prvního stupně k jednání obviněného zdůrazňuje: „Úkolem strážní služby je

bdělé střežení určitého úseku, neodvracení pozornosti, z něhož je patrno, že

strážní službu nevykonával předepsaným způsobem i dne 16. 3. 2002 (nevystoupil

na ochoz strážní věže v době, kdy se v zakázaném prostoru pohyboval ředitel

věznice a další pracovník V. P. Obžalovaný tedy dne 29. 6. 2002 ve strážní

službě porušil úmyslně předpisy této služby, neboť nestřežil svěřený prostor a

ve službě spal. Spáchal tak, i s přihlédnutím k tomu, že se nejedná o první

pochybení tohoto druhu, trestný čin porušování povinností strážní služby podle

§ 285 odst. 1 tr. zák.“ (vše na str. 2 rozsudku). Z napadeného usnesení

vyplývá, že odvolací soud se otázkou subjektivní stránky předmětného trestného

činu nezabýval. Ohledně právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného

činu podle § 285 odst. 1 tr. zák. uvádí: „Spánek při plnění povinností strážní

služby ve věznici je již sám o sobě dostatečně závažným jednáním, aby byla

naplněna materiální podmínka při splnění formálních znaků pro možnost právní

kvalifikace zjištěného jednání jako projednávaný trestný čin a zvláště pak za

situace, kdy takové porušení povinností není ojedinělým vybočením z jejího

jinak řádného výkonu.“ (str. 2 usnesení odvolacího soudu).

Podle názoru Nejvyššího soudu nenaplňuje výše citované jednání obviněného P. S.

skutkovou podstatu dolózní formy trestného činu porušování povinností strážní

služby podle § 285 odst. 1 tr. zák., tedy že ve strážní službě porušil úmyslně

předpisy této služby, jak předmětný skutek kvalifikoval soud prvního stupně,

přičemž s tímto právním posouzením se ztotožnil i soud odvolací. V této

souvislosti nutno zdůraznit, že v rozhodnutí soudu prvního stupně (ale i soudu

odvolacího) chybí úvaha ohledně naplnění subjektivní stránky v jednání

obviněného, zejména z jakých zjištěných skutkových okolností soud vycházel,

když dospěl k závěru, že daný trestný čin spáchal ve formě úmyslu, který pouze

formálně konstatuje. Ze skutečností jednak, že ve strážní službě při sezení na

židli s nohama na stole spal (tedy jak jednání obviněného popsali svědci kpt.

W. a strm. S.) a jednak, že se nejednalo o první vybočení z řádného výkonu

strážní služby, nelze zcela adekvátně usuzovat na úmyslnou formu zavinění, a to

ani ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Lze připomenout, že

spánek v době výkonu strážní služby na strážním stanovišti je zpravidla

závažným porušením příslušných strážních pravidel. Nutno ale vždy na podkladě

důkazů zjišťovat, co bylo jeho příčinou, zda mu např. nepředcházelo porušení

strážních pravidel, případně jaké zcela konkrétní povinnosti z nich vyplývající

nebyly nerespektovány. Dále zda z hlediska subjektivní stránky obviněný ve

smyslu § 4 písm. a) tr. zák. chtěl způsobem uvedeným v § 285 odst. 1 tr. zák.

porušit nebo ohrozit zájem společnosti na řádném výkonu strážní služby, nebo ve

smyslu § 4 písm. b) tr. zák. věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo

ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Pokud by v

předmětném jednání obviněného P. S. nebyla shledána a skutkovými okolnostmi

zdůvodněna kromě složky vědění (intelektuální) i volní složka ve smyslu § 4 tr.

zák., nemohlo by se jednat o úmyslný trestný čin, ale pouze o nedbalostní

jednání.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný P. S.

podal dovolání důvodně, neboť právní posouzení skutku v rozsudku soudu prvního

stupně nelze považovat za správné. V důsledku tohoto nedostatku je chybný

jednak navazující výrok o uloženém trestu zmíněného rozsudku a jednak výrok z

usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného. Proto

Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v

Praze ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 13 To 75/2003, a rozsudek Okresního soudu v

Příbrami ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 3 T 97/2002. Současně podle § 265k odst.

2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,

pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší

soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Příbrami přikázal, aby věc v

potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Po zrušení obou napadených rozhodnutí se trestní věc obviněného P. S. dostala

do procesního stadia řízení před soudem prvního stupně. Úkolem Okresního soudu

v Příbrami bude při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního

řádu věc v hlavním líčení v potřebném rozsahu projednat a učinit v ní zákonu

odpovídající rozhodnutí. Jeho povinností bude zejména postupem podle § 2 odst.

6 tr. ř. vyhodnotit doposud v hlavním líčení provedené důkazy, a to i s ohledem

na náležité posouzení subjektivní stránky jednání obviněného (viz výše),

eventuálně provést i doplnění dokazování, pokud to bude pro rozhodnutí ve věci

potřebné. Rovněž lze odkázat na právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v tomto

usnesení.

Protože napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného

obviněným P. S., nemůže ve smyslu ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. v novém

řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil

toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí

vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení

o dovolání ve veřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. ledna 2004

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k