6 Tdo 1498/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20.
prosince 2006 o dovolání, které podal obviněný R. F., proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 1. 8. 2006, sp. zn. 50 To 410/2006, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 27 T 45/2005,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15. 5. 2006, sp. zn. 27 T
45/2005, byl obviněný R. F. uznán vinným trestným činem násilí proti skupině
obyvatel a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., trestným činem
ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem vydírání podle
§ 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného
soudu totiž „v P., dne 14. 7. 2005, v době kolem 16.30 hodin v pátém patře v
bytě svého otce J. F., tohoto nejprve bez zjevného důvodu napadl nejméně pěti
ranami pěstí ze zadu a z boku do hlavy a obličeje, pak otce chytil rukou do
„kravaty“ za krk a druhou rukou, v níž držel nůž o délce čepele 24 cm, naznačil
opakovaně proti břichu otce bodnutí, toto jednání doprovázel slovy „teď tě
probodnu“, poté se J. F. podařilo R. F. nůž vyrazit, R. F. jej však opět napadl
údery pěstí do obličeje a na zemi kopanci do žeber, údery pěstí R. F. napadl
otce v obývacím pokoji, přičemž v ruce držel nůž délky cca 15 cm, a když otec
vytíral krev v kuchyni, přiložil otci nůž pod krk se slovy „víš, jak my
muslimové podřezáváme dobytek?“, naznačil nožem pod krkem otce pohyb podříznutí
se slovy „podřezáváme jim krky a tobě ho podříznu taky“, na to řízl otce nožem
nad pravé obočí, když se J. F. pokusil z bytu uprchnout, dostihl jej a
opakovaně jej tloukl údery pěstí do hlavy, pokud do bytu nejméně třikrát volal
syn J. F., Mgr. L. F., a zjišťoval co se v bytě děje, R. F. přikázal otci
telefon zvednout s tím, že se v bytě nenachází a přitom otci vyhrožoval, že
jestli o tom otec „cekne, má hlavu dole“, při telefonování držel kuchyňský nůž
přiložený ke krku svého otce a při telefonování jej opakovaně udeřil pěstí do
hlavy, otci dále vyhrožoval zapíchnutím, opakovaně jej tloukl pěstmi do hlavy,
pokud se do bytu dostavil J. F., R. F. jej napadl úderem pěstí do čelisti,
následně byl přivolanou hlídkou R. F. zadržen, J. F. utrpěl zranění spočívající
v řezné ráně vpravo na čele, krevní podlitině v oblasti pravé očnice, zlomení
nosních kůstek, roztržení sliznice horního rtu v délce 2 mm, viklavosti horního
zevního řezáku vlevo a krevní podlitině hrudníku, s následnou hospitalizací od
14. 7. 2005 do 18. 7. 2005 a dobou léčení do 22. 7. 2005“. Za tyto trestné činy
byl obviněný odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §
39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný R. F., rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 1. 8. 2006, sp. zn. 50 To
410/2006, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil
ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině
znovu rozhodl tak, že obviněnému R. F. podle § 235 odst. 2 tr. zák. s použitím
§ 35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků,
pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s
ostrahou.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný R. F.
prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že
nesouhlasí s právní kvalifikací skutku soudy obou stupňů. V návaznosti na to
konstatoval, že již ve svém odvolání namítl porušení ustanovení § 2 odst. 6 tr.
ř. soudem prvního stupně, který podle jeho slov nesprávně posoudil provedené
důkazy a na jejich základě dospěl k nesprávnému závěru o skutkovém stavu věci,
neprovedl (dovolatelem) navržené důkazy, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí
se nevypořádal s tím, proč takto vznesené důkazní návrhy neprovedl a takto
nesprávně zjištěný skutkový stav věci i nesprávně právně posoudil. Dovolatel
přitom vyslovil názor, že soud prvního stupně porušil zásadu in dubio pro reo
vyjádřenou v § 2 odst. 5 tr. ř. Zmíněná zásada měla být podle něho aplikována
ve vztahu k výslechu svědkyně C. i znaleckému posudku z oboru soudního
lékařství a následnému výslechu znalce MUDr. M. Jak uvedl, svědkyně C. i znalec
MUDr. M. vnesli pochybnosti o rozsahu skutku a pravdivosti výpovědi poškozeného
J. F. Zásada in dubio pro reo je podle jeho slov zásadou, která se aplikuje ve
vztahu k řešení otázek skutkových a vyplývá z další zásady, a to „iura novi
cúria – soudce zná právo“. Podle jeho přesvědčení však soud prvního stupně tuto
zásadu neaplikoval a při svém rozhodnutí vycházel z nesprávně zjištěného
skutkového stavu věci. V návaznosti na to došlo k nesprávné právní kvalifikaci
skutku. Pokud by totiž soud prvního stupně postupoval podle výše naznačených
pravidel, bylo by možné na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci
dovodit pouze to, že se svým jednáním dopustil pouze trestného činu ublížení na
zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., případně trestného činu vydírání podle §
235 odst. 1 tr. zák.
V další části odůvodnění dovolání obviněný poukázal na to, že přes výše uvedené
námitky, které byly obsaženy v jeho odvolání, odvolací soud dospěl k závěru, že
„zjištěný skutkový stav věci … odpovídá požadavkům ustanovení § 2 odst. 5 tr.
řádu“ přičemž odkázal na „ust. § 263 odst. 7 tr. řádu, dle kterého je odvolací
soud vázán hodnocením důkazů soudem I. stupně za situace, že se v rámci apelace
neprovádí některé důkazy znovu či nově“. K tomu dovolatel vyjádřil názor, že
rozhodnutí soudu prvního stupně bylo nezákonné a odvolací soud byl povinen v
rámci přezkumu zákonnosti tohoto rozhodnutí k jeho námitkám přihlédnout.
Dovolatel vyslovil nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu rovněž v tom směru,
pokud tento soud „nepřipustil“ jeho námitku o nemožnosti jednočinného souběhu
trestného činu násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci podle § 197a odst. 1
tr. zák. a trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák. Podle jeho přesvědčení
v daném případě nelze skutek v rozsahu, jak vyplývá z výroku rozsudku soudu
prvního stupně, právně posoudit jako jednočinný souběh trestného činu násilí
proti skupině obyvatel a jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. a trestného
činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., když má za to,
„že skutková podstata trestného činu dle ust. § 197a odst. 1 tr. zákona je v
daném případě již včleněna do skutkové podstaty a kvalifikace skutku jako
trestného činu vydírání dle ust. § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona.“
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud
České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Krajského soudu v Plzni ze
dne 1. 8. 2006, sp. zn. 50 To 410/2006, zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní
zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
Poté, co krátce zrekapitulovala dovolací námitky, konstatovala, že většina
námitek je skutkových a v této části se dovolání míjí s věcným naplněním
deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a po
obsahové stránce neodpovídá ani žádnému dalšímu ze zákonných dovolacích důvodů
ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř.
Za relevantní označila námitku, podle které byl skutek nesprávně posouzen jako
sbíhající se trestné činy podle § 235 tr. zák. a § 197a tr. zák., protože
trestný čin násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci je již včleněn do
skutkové podstaty trestného činu vydírání. V návaznosti na to uvedla, že v
obecné rovině platí, že splní-li pachatel jím prezentovanou pohrůžku, může být
při zachování téhož skutku trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti
jednotlivci podle § 197a tr. zák. konzumován závažnějším poruchovým trestným
činem, např. trestným činem vraždy podle § 219 tr. zák. nebo ublížení na zdraví
podle § 222 tr. zák., ke kterým je ve vztahu subsidiarity, popř. i pokusem
takového trestného činu. Aby však mohlo dojít k faktické konzumpci, musí
poruchový delikt směřovat k takovému cíli závažnějšímu. Je-li vyhrožováno
usmrcením, musí fyzický útok směřovat také k usmrcení, je-li vyhrožováno těžkou
újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou, musí fyzický útok směřovat zejména ke
způsobení takové újmy. V konkrétním případě bylo obviněným vyhrožováno
poškozenému usmrcením a současně došlo ke způsobení lehké újmy na zdraví, proto
nebyl tento ohrožovací delikt (trestný čin podle § 197a tr. zák.) konzumován
poruchovým deliktem (trestným činem podle § 221 tr. zák.), neboť ten směřoval
ke kvalitativně méně závažnému cíli, než jakým bylo vyhrožováno.
Jak dále státní zástupkyně uvedla, ze skutkové věty výroku o vině je zřejmé, že
obviněný otce bil pěstí, ohrožoval ho nožem, přičemž mu vyhrožoval zabitím,
podříznutím apod. V této fázi šlo o pouhé vyvolání určitého psychického stavu v
ohroženém, aniž to mělo podle úmyslu pachatele sloužit k dosažení dalšího cíle.
Teprve při telefonátu mladšího bratra postoupil úmysl obviněného dál, nově
směřoval k tomu, aby pomocí stejného působení na duševní stav poškozeného a
psychickým nátlakem takto nastalým si vynutil nějaké plnění, a to nepravdivé
ujištění, že je vše v pořádku, a aby se poškozený zdržel žádosti o pomoc. Pokud
pachatel užitím pohrůžek násilí postupně sledoval kromě obavy z nich samých i
další cíl, a sice přinutit poškozeného k rozhovoru podle svých dispozic, jde o
souběh trestných činů, a to trestného činu násilí proti skupině obyvatel a
proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. s trestným činem vydírání podle
§ 235 odst. 1 tr. zák.
Státní zástupkyně pak ještě poukázala na skutečnost, že z výše citovaných
rozhodnutí je zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z
konkrétních skutkových zjištění, která také ve svých rozhodnutích vyložily a
odůvodnily a o která následně opřely právní posouzení skutků jako trestných
činů ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., násilí proti skupině
obyvatel a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. a trestným činem
vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., přičemž nelze dospět k závěru, že mezi
takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by
existoval extrémní nesoulad.
Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a toto
rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnut jiným
způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr.
ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud
rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit
pod ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný R. F. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný
dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze
považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky z podstatné části směřují
primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká
především neúplné dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů (viz např.
námitky týkající se výpovědi svědkyně C. či znaleckého posudku MUDr. M.) a
nesprávné zjištění skutkového stavu věci, přičemž prosazuje vlastní hodnotící
úvahy vztahující se k provedeným důkazům. Převážně teprve sekundárně – z
uvedených procesních (skutkových) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním
posouzení skutku.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve
skutečnosti z podstatné části spatřován v porušení procesních zásad vymezených
zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání v naznačeném
směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky
vzhledem k výše rozvedeným teoretickým východiskům pod výše uvedený (ani jiný)
dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že skutek v rozsahu, jak vyplývá z výroku rozsudku
soudu prvního stupně, nelze právně posoudit jako jednočinný souběh trestného
činu násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák.
a trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák.,
neboť skutková podstata trestného činu podle § 197a odst. 1 tr. zákona je v
daném případě již včleněna do skutkové podstaty trestného činu podle § 235
odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona. Takovou námitku lze označit z pohledu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně
relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Souběh (konkurence) trestných činů je dán tehdy, jestliže se pachatel dopustil
dvou nebo více trestných činů dříve než byl pro některý z nich vyhlášen soudem
prvního stupně odsuzující rozsudek, za podmínky, že tento rozsudek později
nabyl právní moci a že o něm neplatí fikce neodsouzení. Soudní praxe i teorie
rozlišuje následující druhy souběhu. Jednočinný souběh stejnorodý, který
spočívá v tom, že pachatel jedním skutkem vícekrát naplní tutéž skutkovou
podstatu trestného činu, jednočinný souběh nestejnorodý, kdy pachatel jedním
skutkem naplní více různých skutkových podstat, vícečinný souběh stejnorodý,
kdy pachatel více skutky spáchá trestné činy stejné skutkové podstaty, a
vícečinný souběh nestejnorodý, kdy pachatel více skutky spáchá trestné činy
různých skutkových podstat. Vícečinný souběh tedy předpokládá více skutků a
každý z těchto skutků se posuzuje jako samostatný trestný čin. Naproti tomu při
jednočinném souběhu jde o skutek jediný, kterým je spácháno více trestných
činů. Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek
závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl
způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek,
které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (viz
Šámal, P., Půry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a
přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2004. 26, 27 s.).
Trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a
odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou
na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou
obavu.
Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. se
dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké
újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a takový čin spáchá se
zbraní.
S dovolatelem lze v obecné rovině zásadně souhlasit, že není možný jednočinný
souběh trestných činů násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §
197a tr. zák. a vydírání podle § 235 tr. zák. Je-li pohrůžka usmrcením, těžkou
újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou prostředkem vynucení určitého chování,
nejde o trestný čin podle § 197a tr. zák., ale o trestný čin podle § 235 tr.
zák. (viz rozhodnutí č. 25/1983 Sb. rozh. tr.).
Ze skutkových zjištění soudů však vyplývá, že předmětné jednání obviněného je
třeba posuzovat jako nestejnorodý vícečinný souběh (uvedených trestných činů).
Z hlediska hodnocení celého děje je totiž třeba konstatovat, že zjištěný
skutkový děj měl dynamický vývoj, probíhal v konkrétních, jasně definovatelných
fázích.
V počáteční fázi skutkového děje obviněný svého otce „bez zjevného důvodu
napadl nejméně pěti ranami pěstí ze zadu a z boku do hlavy a obličeje, pak otce
chytil rukou do „kravaty“ za krk a druhou rukou, v níž držel nůž o délce čepele
24 cm, naznačil opakovaně proti břichu otce bodnutí, toto jednání doprovázel
slovy „teď tě probodnu“, poté se J. F. podařilo R. F. nůž vyrazit, R. F. jej
však opět napadl údery pěstí do obličeje a na zemi kopanci do žeber, údery
pěstí R. F. napadl otce v obývacím pokoji, přičemž v ruce držel nůž délky cca
15 cm, a když otec vytíral krev v kuchyni, přiložil otci nůž pod krk se slovy
„víš, jak my muslimové podřezáváme dobytek?“, naznačil nožem pod krkem otce
pohyb podříznutí se slovy „podřezáváme jim krky a tobě ho podříznu taky“, na to
řízl otce nožem nad pravé obočí, …“.
Jak správně a výstižně soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí k této
fázi konstatoval, tato výhrůžka „prostředkem k vynucení určitého chování
nebyla“.
Poté, co do inkriminovaného bytu zavolal syn poškozeného J. F., Mgr. L. F.
proběhla další fáze předmětného děje. Když jmenovaný syn „zjišťoval co se v
bytě děje“, obviněný „přikázal otci telefon zvednout s tím, že se v bytě
nenachází a přitom otci vyhrožoval, že jestli o tom otec „cekne, má hlavu
dole“, při telefonování držel kuchyňský nůž přiložený ke krku svého otce…“.
Soud druhého stupně jednání obviněného v této fázi zhodnotil slovy tak, že
„pohrůžka usmrcením a těžkou újmou na zdraví byla jen v jedné fázi jednání
obžalovaného prostředkem k vynucení určitého jednání poškozeného, a to
konkrétně, pokud obžalovaný poškozenému přikázal zvednout telefon s tím, že on
(tj. obžalovaný) se v bytě nenachází a přitom mu vyhrožoval, že jestli o tom
„cekne, má hlavu dole“…“.
Nejvyšší soud tedy shrnuje, že v úvodní fázi děje obviněný svému otci „pouze“
vyhrožoval a bil ho, přičemž toto jednání nebylo prostředkem k vynucení
nějakého dalšího chování ze strany poškozeného. Obviněný tak tímto jednáním,
jež bylo způsobilé vzbudit důvodnou obavu, dokonal trestný čin násilí proti
skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. Teprve v
další fázi děje (poté, co do bytu volal syn poškozeného Mgr. L. F.), kdy
jednání obviněného nabylo odlišného charakteru, neboť popsaným způsobem úmyslně
poškozeného nutil ke konkrétnímu jednání, tj. aby pod vlivem násilné pohrůžky
svému synovi Mgr. L. F. sdělil, že obviněný se v předmětném bytě nenachází,
obviněný naplnil skutkovou podstatu trestného činu vydírání, a to se zřetelem
ke skutečnosti, že čin spáchal ve smyslu ustanovení § 89 odst. 5 tr. zák. se
zbraní (použil kuchyňský nůž), podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně
relevantní argumentaci dovolatele žádné opodstatnění.
Lze tak konstatovat, že právní závěry soudů nejsou v nesouladu se skutkovými
zjištěními, jež po zhodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. učinily. V
souvislosti s tím je na místě připomenout, že pouze v případě, kdy jsou právní
závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z
nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají,
nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud
v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. F. odmítl. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. prosince 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý