6 Tdo 1507/2014-35
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. ledna 2015 o
dovolání, které podal obviněný M. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 17. 3. 2014, č. j. 11 To 7/2014-988, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T
3/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. 11.
2013, č. j. 52 T 3/2013 - 917, byl obviněný M. B. (dále jen „obviněný“, příp.
„dovolatel“) uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c)
zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „tr. zákoník“), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu
dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Za uvedený zločin byl
odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi
roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest
propadnutí věci, v podobě věcí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku.
Týmž rozsudkem byli uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr.
zákoníku i obvinění D. K. (pro jednání pod body 8-16) a D. L. (pro jednání pod
body 17-26). Zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku
byl uznán vinným obviněný R. A. (pro jednání pod body 2-7).
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podali obvinění M. B. a D. K. a v
neprospěch obviněného B. i státní zástupkyně, rozhodl ve druhém stupni Vrchní
soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2014, č. j. 11 To 7/2014-988. Odvolací
soud napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. a), b)
tr. ř. zrušil ohledně obviněného M. B. v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3
tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem nedovolené výroby
a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §
283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění
dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době nejméně od konce roku 2008 do jara roku 2010 převzal
od neustanovené osoby metamfetamin za účelem jeho dalšího prodeje a od léta
2010 do října 2010 v J. n. N. a okolí, u kostela v R. n. N., v R. u hospody Na
Milířích, v H. a dále u J. neoprávněně za účelem jeho dalšího prodeje nejméně
ve dvanácti případech zakoupil a nejméně ve dvou případech vyměnil za
nezjištěné množství bílých a červených tablet s obsahem pseudoefedrinu, ze
kterých se izolací efedrinu vyrábí metamfetamin, od odsouzeného R. H., od 200
gramů do 500 gramů metamfetaminu na jeden nákup, v jednom případě to bylo přes
1 kg metamfetaminu a takto od něj převzal nejméně 3,3 kg metamfetaminu a
následně metamfetamin prodal R. A., D. K., P. K., P. Š., P. V., a dalším
neustanoveným osobám, a to:
a) v přesně nezjištěné době nejméně od roku 2010 do 22. 9. 2012 na
různých místech v J. n. N., Ž. B. a okolí 1x denně až 1x za dva dny neoprávněně
prodával či předal zdarma R. A., metamfetamin (pervitin) za částky 400,- Kč až
1.000,- Kč za jeden prodej, kdy mu 1 gram metamfetaminu prodával za částku
1.000,- Kč a ten následně R. A. zčásti spotřeboval pro vlastní potřebu a zčásti
prodával dalším osobám, čímž celkem R. A. prodal nejméně 520 gramů
metamfetaminu (pervitinu),
b) v přesně nezjištěné době nejméně po dobu dvou let do července 2012 na
různých místech v J. n. N. a okolí 2x až 3x týdně neoprávněně prodával D. K., 1
gram metamfetaminu (pervitinu) za 1.200,- Kč, v několika málo případech 0,5
gramu metamfetaminu (pervitinu) a ten následně D. K. zčásti spotřeboval pro
vlastní potřebu a zčásti prodával dalším osobám, čímž celkem D. K. prodal
nejméně 260 gramů metamfetaminu (pervitinu),
c) v přesně nezjištěné době nejméně od konce roku 2008 do konce roku
2010 na odlehlém místě Žižkův vrch v J. n. N. 3x týdně neoprávněně prodával P. K., 2 gramy metamfetaminu (pervitinu) za částku 2.000,- Kč za jeden prodej,
čímž mu celkem prodal nejméně 624 gramů metamfetaminu (pervitinu),
d) v přesně nezjištěné době nejméně od začátku roku 2010 do konce června
2012 na adrese J. n. N., S. a také na jiných místech v J. n. N. 1x až 2x
měsíčně neoprávněně prodával P. Š., 0,5 gramu až 1 gram metamfetaminu
(pervitinu) za částku 500,- Kč, v jednom případě za 1.000,- Kč za jeden prodej
a dále mu za vykonanou práci jako protislužbu nejméně ve třech případech předal
metamfetamin v hodnotě 300,- Kč, čímž mu celkem předal nejméně 23,6 gramů
metamfetaminu (pervitinu),
e) v přesně nezjištěné době nejméně od roku 2009 do září 2012 na různých
místech v J. n. N. a okolí ve svém osobním automobilu 2x až 3x měsíčně
neoprávněně prodával P. V., 3 až 4 gramy metamfetaminu (pervitinu), kdy mu 1
gram metamfetaminu prodával za 1.000,- Kč, čímž mu celkem prodal nejméně 315
gramů metamfetaminu,
f) od přesně nezjištěné doby do 24. 9. 2012 ve svém bytě na adrese R.,
okres J. n.
N., za účelem prodeje dalším osobám neoprávněně přechovával v
igelitovém sáčku s rychlouzávěrem 47,63 gramů metamfetaminu (pervitinu)
obsahující 79,6% báze metamfetaminu, 3 ks igelitových sáčků s 3,989 gramy
metamfetaminu obsahující 84,4% báze metamfetaminu,
přičemž tohoto jednání se dopustil bez příslušného povolení Ministerstva
zdravotnictví ČR a s vědomím, že pervitin obsahuje metamfetamin, tedy
psychotropní látku zařazenou do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních
látkách, který je uveden v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových
látkách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších změn a doplňků, a také
v rozporu s § 8, § 21 a § 22 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a v
rozporu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004, neboť
pseudoefedrin je uveden jako prekursor v příloze I, kategorii 1 přímo
použitelného předpisu Evropských společenství, a to Nařízení Evropského
parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a je používán k nelegální výrobě
metamfetaminu.
Vrchní soud obviněného za uvedený zločin odsoudil podle § 283 odst. 3
tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon ho
podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst.
1 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci, a to 4 ks igelitových
sáčků s uzávěrem, z čehož 3 obsahovaly metamfetamin, mobilního telefonu
iPhone, IMEI: ......... se SIM kartou T-Mobile, 1 ks digitální váhy černé
barvy, 1 ks digitální váhy stříbrné barvy, 1 ks ústřižku dobíjecího kupónu, 1
ks mobilního telefonu zn. Vodafone, IMEI: ........... se SIM kartou Vodafone, 1
ks igelitového sáčku obsahujícího 49,4 gramů metamfetaminu, 1 balení většího
množství prázdných sáčků s rychlouzávěrem a osobního vozidla zn. Audi A4, RZ
...., tmavě šedé metalízy, VIN: ........ a klíčů od vozidla.
Naproti tomu obviněného podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby, kterou
mu bylo kladeno za vinu, že
v přesně nezjištěné době nejméně od dubna 2012 do září 2012 na různých místech
v J. n. N. a okolí neoprávněně prodával několikrát týdně D. L., blíže
nezjištěné množství metamfetaminu (pervitinu), který ho následně prodával
dalším osobám, čímž celkem měl D. L. prodat nejméně 65,45 g metamfetaminu
(pervitinu),
čímž měl spáchat dílčí útok pokračujícího trestného činu nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §
283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se tento
skutek stal.
Týmž rozsudkem odvolacího soudu byla zamítnuta odvolání státní
zástupkyně a obviněného D. K.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím
svého obhájce JUDr. Štěpána Maška dovolání, v němž uplatnil důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Dovolatel míní, že soudy měly skutek, jímž byl uznán vinným, posoudit jako
zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami
a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, a že nesprávně jimi bylo
rozhodnuto i o trestu propadnutí věci - osobního automobilu zn. Audi A4 RZ
..... a klíčů od vozidla.
Obviněný ve svém dovolání namítá stručnost až nepřezkoumatelnost rozsudku
odvolacího soudu, z něhož je třeba – v důsledku zrušení rozsudku soudu prvního
stupně v části týkající se jeho osoby – vycházet. Protože se toto rozhodnutí
na zrušený rozsudek ve stěžejních částech odvolává, neexistuje podle dovolatele
komplexní relevantní odůvodnění rozsudku.
Hlavní námitka dovolatele (část IV.) se týká otázky naplnění kvalifikačního
znaku trestného činu, jímž byl shledán vinným. Obviněný poukazuje na aktuální
stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, podle kterého „je velký rozsah
metamfetaminu charakterizován nově jako množství 1.500 gramů“, přičemž
připomíná, že podle dřívějšího rozhodnutí Velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, pro něho časově příznivějšího, to
bylo 2.000 gramů metamfetaminu. Je přesvědčen, že nelze učinit závěr, že by
svým jednáním naplnil některou ze zmiňovaných hranic. V kontextu měnících se
náhledů (dovolatel se neztotožňuje s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl
13/2012) se obviněný dovolává zásady v pochybnosti ve prospěch a právní
jistoty, jako základního znaku právního státu.
V další části zdůrazňuje, že vyjma přechovávání pervitinu s cílem poskytovat
jej dalším osobám, jej dílem přechovával pro vlastní potřebu, která nebyla
zanedbatelná. Rozsudkům soudů obou stupňů vytýká značnou nepřezkoumatelnost v
otázce určení množství drogy, kterou měl osobám v rozhodnutích specifikovaným
dodat. Odvolací soud dle něj provedl pouze korekci celkového množství převzaté
drogy, avšak bez náležitého zdůvodnění a bez vypořádání se s rozpornými
výpověďmi svědkyně G. Při rozhodování o množství drogy mělo být podle
dovolatele – při šetření zásady bezprostřednosti a ústnosti – vycházeno z
výpovědi spoluobviněných a svědků učiněných při hlavním líčení. Pokud soudy
vyšly z odlišných výpovědí podaných v přípravném řízení, pak měly podle
obviněného vyložit, z jakých důvodů nepokládají za pravdivé svědecké výpovědi
učiněné při hlavním líčení. Údaje o celkovém množství drogy se v různých
stádiích trestního řízení liší o kilogramy, aniž by takové změny byly blíže
odůvodněny.
V další části svého mimořádného opravného prostředku (část VI.
dovolání) obviněný v obsahové shodě s námitkami vtělenými již dříve do řádného
opravného prostředku (odvolání – část V.) rekapituluje obsah výpovědí svědků a
zaujímá vlastní hodnotící stanoviska k jejich věrohodnosti.
Dále namítá, že judikaturní závěry soudů stran množství pervitinu (část
VII. dovolání) nemohou plynout ani ze záznamů telekomunikačního provozu a
záznamů o provedeném sledování osob a věcí v podobě prostorových odposlechů.
Takové důkazy považuje dovolatel s odkazem na ustanovení § 88 odst. 6 tr. ř. za
nepoužitelné. Zdůrazňuje, že žádný z telefonických hovorů na CD přeloženém
státní zástupkyní se netýkal jeho osoby. Obdobně tomu bylo ve vztahu k záznamu
SMS komunikace (obviněný rozporuje, že nebylo prokázáno, na základě čeho si
policie spojila sledovaná telefonní čísla s jeho osobou). Vysvětlení, úvahy a
názory vyhotovitele, vtělená do těchto záznamů, validitu důkazu dále zeslabují.
Nepoužitelnost důkazu shledává obviněný i u prostorových odposlechů, neboť byly
pořízeny v jiném trestním řízení, a týkají se jiných obviněných, navíc je k
záznamu (§ 158d odst. 7 tr. ř. a § 158d odst. 10 tr. ř.) třeba připojit
protokol s náležitostmi uvedenými v § 55 a § 55a tr. ř. Odvolacímu soudu
vytýká, že nevysvětlil, jaké skutečnosti mají ve vztahu k dovolateli z
odposlechů vyplývat, vysvětlení obsažené na str. 19 rozsudku soud prvního
stupně pokládá za nedostatečné.
V části VIII. rekapituluje obviněný výpovědi R. A., D. a P. K, P. Š. a
P. V. a popírá, že by se trestné činnosti dopouštěl i ve vztahu k jiným osobám.
Proto nemůže obstát soudy neurčité konstatování, že pervitin dodával dalším
neustanoveným osobám. Ke svědkovi A. a jemu dodanému množství drogy konstatuje,
že závěrům stran množství nekoresponduje ani frekvence kontaktů, ani
odposlechy, ani výpověď samotného svědka. Závěry soudu stran množství nepokládá
za správné ani ve vztahu ke svědkům D. a P. K. U množství pervitinu dodaného
svědku Š. obviněný námitky nevznáší, v případě svědka V. podotýká, že množství
a časové údobí dodávání pervitinu sice souhlasí, relevantní část jeho svědecké
výpovědi však již soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku nepodává.
Obviněný shrnuje, že nejisté skutečnosti nelze vzít za prokázané a
nelze je použít v jeho neprospěch. Vyjadřuje znepokojení, že byl prakticky po
dobu dvou roků monitorován a přesto mu orgány činnými v trestním řízení bylo
umožněno po celou dobu páchat trestnou činnost.
V části IX. napadá obviněný výrok rozsudku o propadnutí věci. Poukazuje
na to, že v průběhu řízení prokázal, že vozidlo nebylo zakoupeno z výnosů
získaných z trestné činnosti a ani k ní nebylo používáno. Pokud se některý ze
svědků zmínil o tomto vozidle, nebylo prokázáno, že to byl právě vůz Audi A4 RZ
.....
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2014, č. j. 11
To 7/2014-988 a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. jmenovanému soudu přikázal, aby
ve věci rozhodl „se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek byl posouzen
jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, popř. aby
Nejvyšší soud v tomto smyslu sám rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. se
stanovením přiměřeně kratšího trestu bez uložení trestu propadnutí věci –
osobního vozidla Audi A4 RZ ..... tmavě šedé metalízy VIN ....... a klíčů od
vozidla.“
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“)
po stručném shrnutí průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání zmínil,
že námitky obviněného v podstatné části uplatněnému „hmotně právnímu“
dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť s poukazem na uvedený dovolací důvod se
není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené
rozhodnutí založeno. Soudy obou stupňů podle státního zástupce v dané věci
řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu
potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Provedené důkazy pečlivě
hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich
vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v
souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Státní
zástupce ve věci neshledává žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými
důkazy a skutkovými zjištěními. Proto nepovažuje za nutné se zabývat těmi
námitkami obviněného uvedenými pod body VI. a VIII., které představují pouze
polemiku s hodnotící činností soudů obou stupňů ve vztahu k provedeným důkazům.
Obviněný podle státního zástupce přistupuje k důkazní materii značně selektivně
a dílčí skutková zjištění svědčící jeho obhajobě vytrhává z kontextu. Právě
takový, obviněným nabízený selektivní přístup k provedeným důkazům, však
požadavkům ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. neodpovídá.
Pokud jde o námitky údajné procesní nepoužitelnosti některých provedených
důkazů, na kterých je založen závěr o vině obviněného, považuje za námitky,
které zvolenému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají, třebaže obecně
zjištění vad takového charakteru, které by zasahovaly podstatu práva obviněného
na spravedlivý proces, by mohlo teoreticky vést k přezkumu skutkových zjištění
soudů i v dovolacím řízení. O takovou vadu se však podle státního zástupce v
posuzované věci nejedná. Obviněný totiž nepoužitelnost odposlechů a záznamů
telekomunikačního provozu neodvozuje od konkrétního zákonného důvodu či jiné
zákonné překážky, ale až zpětně od obsahu těchto důkazů a způsobu jejich
provedení. Státní zástupce míní, že jak odposlechy a záznamy telekomunikačního
provozu, tak i tzv. prostorové odposlechy zjevně odpovídaly podmínkám § 88
odst. 6 tr. ř., resp. § 158d odst. 10 tr. ř., přičemž v tomto směru fakticky
ani obviněný relevantní námitky neuplatnil. Pokud jde o vlastní provádění
těchto důkazů, státní zástupce připomenul, že obviněný měl v řízení před soudem
možnost sám navrhnout, které pasáže z pořízených odposlechů budou přehrány,
přičemž této možnosti nevyužil. Za této situace nepovažuje za vadné, pokud soud
vycházel pouze z přepisů odposlechů, nehledě na skutečnost, že i k takovým
důkazům měl obviněný možnost se vyjádřit.
S námitkou obviněného stran stručnosti odůvodnění rozsudku vrchního soudu se
podle státního zástupce lze do jisté míry ztotožnit. I tak však rozsudek
odvolacího soudu pokládá za rozhodnutí, které splňuje zákonné obsahové
požadavky. Námitky obviněného v tomto směru státní zástupce shledává navíc
nepřípustnými z hlediska § 265a odst. 4 tr. ř.
Obviněným zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídají ani jeho obecné úvahy z
oblasti trestní politiky ohledně kriminalizace jednání spojeného s nedovoleným
nakládáním s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Takové úvahy podle
státního zástupce nemají žádný bezprostřední vztah k soudy zvolené právní
kvalifikaci jednání obviněného. Důvodnost nepřiznává státní zástupce ani
námitkám, které dovolatel vznáší vůči nosným důvodům nálezu Ústavního soudu sp.
zn. Pl. ÚS 13/12, když je zřejmé, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu
jsou závazná pro všechny orgány a osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Pokud pak ve
vztahu k jednotlivým znakům skutkových podstat trestných činů spojených s
nedovoleným nakládáním s omamnými a psychotropními látkami a s jedy namítá, že
nejsou odpovídajícím způsobem judikatorně upraveny, zcela se s dovolatelem
neztotožňuje, což ostatně vyplývá i z obviněným citované judikatury, resp.
stanoviska Nejvyššího soudu.
Státní zástupce se neztotožňuje ani s námitkou obviněného, že část zjištěného
množství metamfetaminu sloužila jeho osobní potřebě, třebaže podle něj lze
takovou námitku považovat za hmotně právně relevantní. Podle jeho hodnocení v
případě, že pachatel nedovoleně nakládá s určitým množstvím omamné a
psychotropní látky, z níž část předává (daruje, jinak jinému opatří) jiné osobě
a část použije pro vlastní potřebu, nelze objem látky sloužící osobní potřebě
pachatele nijak uměle „odčítat“ od celkového množství látky. Za jednání
obviněného považuje nedovolené nakládání s celkovým množstvím látky, které tak
tvoří jediný skutek. V rámci jednoho skutku neshledává možným jednočinný souběh
trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku a trestného činu přechovávání omamné
a psychotropní látky a jedu podle § 284 tr. zákoníku, a to vzhledem k jejich
vzájemnému poměru, když posledně uvedený trestný čin je v poměru subsidiarity k
prvně uvedenému.
Za relevantní považuje státní zástupce námitky obviněného ve vztahu k jemu
uloženému trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty ve vztahu k
vozidlu Audi. Obsahově by však podle státního zástupce takové námitky
odpovídaly spíše dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který
však obviněný výslovně neuplatnil. S těmito námitkami se však neztotožňuje.
Pokud obviněný uvádí, že ohledně uvedeného vozidla došlo k záměně s jiným
vozem, takovou námitku odmítá pouze jako skutkové tvrzení. Státní zástupce má
za to, že touto námitkou obviněný zpochybňuje skutkový závěr soudů o tom, že to
bylo právě uvedené vozidlo Audi, které obviněný skutečně užíval po část
žalovaného období pro účely zajištění a následnou distribuci drog. Takto
formulovaná námitka by přitom v úvahu připadajícímu dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 2 písm. h) tr. ř. obsahově neodpovídala, neboť je podle mínění
státního zástupce založena na jiném skutkovém stavu, než k jakému dospěly
soudy. Důvodnost však námitkám obviněného nepřiznává ani z toho hlediska, pokud
obviněný namítá, že uvedené vozidlo nebylo výnosem z trestné činnosti, což
vylučuje uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. S tím se
státní zástupce neztotožňuje, neboť trest propadnutí věci nebo jiné majetkové
hodnoty byl obviněnému ohledně tohoto vozidla uložen nikoli z důvodu, že by se
jednalo o výnos z trestné činnosti [§ 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku], resp.
že by výnos z trestné činnosti sloužil pro pořízení takového vozidla [§ 70
odst. 1 písm. d) tr. zákoníku]. Důvodem pro uložení tohoto trestu bylo, že
obviněný toto vozidlo pro páchání trestné činnosti užil ve smyslu § 70 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku. Přitom zastává názor, že je třeba vycházet ze skutkových
zjištění soudů, z nichž vyplývá, že uvedené vozidlo sloužilo obviněnému k
širšímu územnímu záběru distribuce metamfetaminu na území několika okresů, což
uložení uvedeného druhu trestu odůvodňuje. Právě na základě této skutkové
okolnosti pokládá ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. takto uložený trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty za zákonný a
správný.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obviněným podané dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a to
i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom,
že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.
Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr.
ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.,
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím
uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7
k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud
je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr.
ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit
povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání
obviněného.
IV.
Obviněný ve svém dovolání deklaroval důvod dovolání podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. V nosné části své argumentace se však s obsahovým zaměřením
tohoto dovolacího důvodu rozchází (viz část A), a to ve své podstatě s jedinou
výjimkou (viz část B).
A)
Námitky, kterými dovolatel brojí proti nesprávnému hodnocení důkazů (zejména
část VI. – VIII. dovolání), nelze hodnotit jinak, než jako námitky směřující k
odlišnému způsobu hodnocení důkazů ze strany dovolatele. Jinak vyjádřeno jde o
pouhou polemiku obviněného se soudy stran skutkového stavu věci zjištěného v
mezích procesních zásad § 2 odst. 5 a § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud
neshledává důvodů k tomu, aby při hodnocení otázky správnosti právního
posouzení skutku, jímž byl obviněný shledán vinným, vyšel z jím odlišně
prezentovaných skutkových tvrzení, tzn. aby obviněným požadovaný odlišný závěr
stran právní kvalifikace budoval na jiných, než soudy zjištěných skutkových
základech. V daném směru je totiž nezbytné připomenout, že správnost či
nesprávnost právní kvalifikace skutku dovolací soud hodnotí zásadně – s
výjimkou tvrzeného a současně i skutečně existujícího případu tzv. extrémního
nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem – na základě skutkových zjištění
vyjádřených v dovoláním napadeném rozhodnutí (případně v jemu předcházejícím
rozhodnutí soudu prvního stupně).
Námitky skutkové povahy, tedy námitky, kterými obviněný brojí proti způsobu
hodnocení důkazů, resp. námitky procesního charakteru, nejsou způsobilým
předmětem přezkumu podle obviněným uplatněného, avšak ani podle jiného
ustanovením § 265b tr. ř. upraveného důvodu dovolání. To platí tím spíše, že
obviněný podstatnou část dovolacích námitek vtělil rovněž do svého řádného
opravného prostředku, na který v dostatečném rozsahu již reagoval soud
odvolací.
Obviněný námitku extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů, zjištěným skutkovým
stavem věci a jeho následným právním posouzením neučinil součástí své dovolací
argumentace a je třeba dodat, že jím uplatněné výhrady ani nesvědčí o existenci
takového rozporu v hodnocené věci. O extrémní rozpor ve smyslu jeho výkladu by
se totiž jednalo jen tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že
skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy a
že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z provedených důkazů při
žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo
opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod.
Extrémní nesoulad je dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních
závěrů s provedenými důkazy, tedy v případě, kdy skutek, jenž se stal předmětem
právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na
spravedlivý proces. Tak tomu však v posuzované věci evidentně není.
Protože není úkolem dovolacího soudu, aby za daného stavu revidoval podrobně
skutková zjištění soudů a detailně reagoval na skutkové a procesní námitky
dovolatele, které neodpovídají zákonem vymezeným důvodům dovolání a nejsou
proto ani způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu ve smyslu
úpravy obsažené v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., omezuje se dovolací soud
toliko na dílčí reakci na tyto námitky v zorném poli posouzení dodržení
podmínek spravedlivého procesu.
Byť lze obviněnému přisvědčit v tom, že obsah odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně a následně ani navazující rozhodnutí soudu odvolacího neobsahují zcela
detailní vysvětlení skutkových zjištění o okolnostech a zejména množství drogy,
které obviněný jednotlivě uvedeným osobám dodal, nelze na straně druhé tvrdit,
že by tato rozhodnutí byla zatížena vadou projevující se takovou mírou kusosti
odůvodnění skutkových zjištění, že by zakládala nepřezkoumatelnost těchto
rozhodnutí a byla tak výrazem projevu svévole soudů nižších stupňů při
rozhodování o vině obviněného.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze dojít k poznatku, že při
objasnění skutkového stavu věci ohledně obviněného B.vyšel jednak z jeho
samotného doznání ohledně dodávek pervitinu svědkům Š. a V., jednak z výsledků
domovní prohlídky, při které bylo u obviněného nalezeno 47,63 gramu bílé
krystalické hmoty s obsahem 79,6 % čisté báze metamfetaminu, přičemž na
podkladě svědeckých výpovědí R. H. a svědkyň L. a J. G. i zmiňovaného rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2011, č. j. 9 T 6/2011-590, vzal
uvedený soud za prokázané, že obviněný byl jedním z hlavních odběratelů
pervitinu od obviněného R. H., jenž byl jeho výrobcem. Ze skutkových závěrů
soudu prvního stupně plyne závěr, že obviněný měl převzít od této osoby
metamfetamin o celkové hmotnosti nejméně 4,2 kg, který pak distribuoval dalším
odběratelům (výroková část rozsudku) a část z jeho celkového množství měl pro
svoji osobní spotřebu (str. 19 rozsudku).
Je pravdou, že soud prvního stupně blíže nerozvedl výpočty, ze kterých vyšel
při svém rozhodování a jak konkrétně dospěl k celkovému množství 4,2 kg. Tento
skutkový závěr soudu prvního stupně, při jinak nezměněných skutkových
zjištěních, však revidoval odvolací soud, který s přihlédnutím k zásadě in
dubio pro reo vzal za prokázané, že obviněný převzal množství 3,2 kg pervitinu
[z toho 1.742,6 gramů metamfetaminu prodal, jak plyne z tzv. skutkové věty
výroku o vině, blíže určeným osobám pod písm. a) – e) výroku rozsudku]. Stran
tohoto množství drogy odvolací soud vcelku transparentním způsobem vyložil
(str. 10 rozsudku), na podkladě jakých důkazů tento skutkový závěr učinil. Ve
shodně se soudem prvního stupně se opřel zejména o výpověď svědkyně L. G.,
která konkrétně popsala způsoby předání drogy obviněnému. Soud odvolací vzal za
prokázané převzetí potravinové dózy s množstvím 1 kg metamfetaminu od svědka
H., dále předání částky 150.000 Kč, kterou obviněný poskytl za dodaný pervitin
témuž svědkovi (zde odvolací soud vyšel z částky 500 Kč za gram metamfetaminu
tvrzené svědkem H., tedy z množství 300 gramů drogy) a z dalších, celkově 10-12
případů, ve kterých se obviněný a svědek H. měli setkat za účelem dodávky a
předání pervitinu, a to v množství 200-500 gramů drogy. V této souvislosti
vyšel odvolací soud v souladu se zásadou in dubio pro reo z množství 2 kg
pervitinu.
Pokud jde o množství drogy, které podle skutkových zjištění soudů nižších
stupňů obviněný formou prodeje či jeho bezúplatného převodu poskytl osobám ve
skutkové větě odsuzujícího rozsudku specifikovaným, lze jako dílčí nedostatek
hodnotit to, že uvedené soudy detailněji nevyložily, na základě jakého
zhodnocení provedených důkazů k uvedeným hodnotám dospěly, na podkladě té části
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v níž nalézací soud zmiňuje obsah
provedených důkazů lze nicméně dojít k poznatku, že mají svůj podklad´ve
svědeckých výpovědích těch svědků, jimž byla droga dodána. Nutno současně
poznamenat, že jde o výpovědi svědků, které učinily ve stadiu přípravného
řízení a jež soudy vyhodnotily jako věrohodné, oproti údajům prezentovaným
svědky v jejich výpovědích u hlavního líčení. Lze uvést, že údaje obsažené
stran množství pervitinu dodaného obviněným jednotlivým konkretizovaným osobám,
odráží zpracování údajů, které o množství převzaté drogy svědkové poskytli.
Snadno to lze doložit v případě svědka P. K., jemuž měl podle rozsudku soudu
prvního stupně (bod 1/c) obviněný pervitin dodávat od konce roku 2008 do konce
roku 2010. Údaj 624g pervitinu odráží množství dodané v letech 2009 a 2010
(kalkulováno 2x 52 týdnů) s odběrem 6g za týden (údaj svědka obsažený v
protokole o jeho výslechu na č. l. 277). V případě svědků A., K. či V. jsou
soudem uvedená množství výsledkem zpracování údajů obsažených v jejich
výpovědích ze stadia přípravného řízení, kdy výsledek odráží průměr svědky
uváděných alternativ četnosti a množství dodávek. V případě pervitinu dodanému
svědku Š. údaj obsažený ve výrokové části rozsudku obviněný nerozporuje, pokud
namítá nedostatek jeho zdůvodnění, pak tento není způsobilý odůvodnit kasaci
dovoláním napadeného rozhodnutí.
Zbývá dodat, že pokud obviněný namítá nerespektování zásady in dubio pro reo
soudy nižších stupňů, pak přehlíží tu část rozsudku odvolacího soudu, v níž
tento soud, byť obviněného opětovně uznal vinným zločinem nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.
1, 3 písm. c) tr. zákoníku, při stanovení množství drogy, s níž obviněný
disponoval, zásadu in dubio pro reo prokazatelně aplikoval.
Další námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním jmenovaných soudů, tedy
zejména námitka stran nevěrohodnosti svědecké výpovědi svědkyně G., námitka, že
dovolatel společně se svědkem H. zařizoval diskotéku, a proto se scházeli
rovněž za jiným účelem, než bylo dodání pervitinu, jakož i jiného tohoto druhu,
jsou dovolacím soudem hodnoceny v rovině polemiky dovolatele se skutkovými
zjištěními, jejímž cílem je relativizace trestní odpovědnosti obviněného. Není
úkolem dovolacího soudu, aby na ně podrobně reagoval, neboť by tím přebíral
úlohu soudu třetího stupně při revizi skutkových závěrů, která mu zjevně
nepřísluší.
Stejně jako otázka přezkoumatelnosti závěrů dovoláním napadených
rozhodnutí, tak i otázka procesní využitelnosti důkazů – byť ji rovněž třeba
hodnotit jako vymykající se obsahovému zaměření dovolacích důvodů – si zaslouží
alespoň stručné reakce dovolacího soudu z pohledu práva obviněného na
spravedlivý proces.
Pokud dovolatel namítl nepoužitelnost důkazů ve formě záznamu
telekomunikačního provozu a záznamů tzv. prostorových odposlechů vůči jeho
osobě, je nezbytné odlišit dvě základní roviny. Jednou je procesní
využitelnosti důkazu hodnocená z hlediska zákonnosti opatření a provedení
důkazu, druhou je rovina využitelnosti tohoto důkazu pro tvorbu skutkových
zjištění. Z hlediska otázky spravedlivého procesu je namístě zaujmout
stanovisko k prvně uvedené rovině a tvrzení obviněného, že jím označené důkazy
jsou absolutně nepoužitelné. Tuto (zjevně míněnou procesní) nepoužitelnost
důkazu spojuje obviněný s tvrzením o nedodržení zákonných podmínek při
provedení důkazu (jím označených ustanovení trestního řádu) a poukazem na to,
že část důkazů byla opatřena v jiném trestním řízení, případně poukazem na to,
že v soudním řízení provedený důkaz nebyl součástí spisového materiálu
opatřeného ve stadiu přípravného řízení.
Dovolací soud stran těchto námitek předně připomíná, že se jimi
zaobíral již soud odvolací, jak plyne z odůvodnění jeho rozsudku na str. 9-10.
Ve shodě se zde zmíněnými skutečnostmi dovolací soud uvádí, že český trestní
proces počítá s tím, že těžiště dokazování leží ve stadiu řízení před soudem,
resp. v té jeho části, kterou realizuje soud prvního stupně, a že proto sama
skutečnost, že procesní strana předloží důkaz až v tomto stadiu řízení (ať již
před soudem prvního či druhého stupně), nediskvalifikuje tento důkaz a nečiní
ho z této příčiny eo ipso důkazem procesně neúčinným (tolik k předložení důkazu
státní zástupkyní). Zákon rovněž nezapovídá možnost využití důkazu opatřeného v
jiné trestní věci v souvislosti s objasňováním skutkových okolností v trestní
věci odlišné, pokud jsou splněny podmínky, za nichž takové užití důkazu
umožňuje. Samotný poukaz dovolatele, že důkaz byl opatřen v jiné trestní věci,
proto nemůže relevantním způsobem zpochybnit jeho procesní využitelnost. I v
tomto směru námitku obviněného již posoudil soud odvolací, když uvedl, že
považuje „za nutné odmítnout odvolací námitky ohledně procesní nepoužitelnosti
jednak telefonních odposlechů a SMS zpráv dle § 88 a § 88a tr. ř. a jednak
důkazy zaznamenané o sledování dle § 158d odst. 3 tr. ř., které byly získány v
trestním řízení vedeném proti R. H. a sestrám G.“, a to proto, že uvedený soud
nezjistil „procesní nedostatky či závady, které by měly za následek jejich
nepoužitelnost, a to včetně náležitostí § 88 odst. 6 tr. ř. ohledně jejich
obsahu tak použitelnosti v jiné věci dle téhož ustanovení“.
K uvedenému lze doplnit, že obdobně jako u dovolatele, vůči němuž bylo
trestní stíhání vedeno (a posléze ukončeno pravomocným odsuzujícím rozsudkem)
pro skutek kvalifikovaný jako zločin podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr.
zákoníku, bylo i trestní řízení v jiné věci (trestní věci obviněných R. H., L.
a J. G.), v němž byly obstarány záznamy telefonních hovorů použité jako důkaz v
trestní věci dovolatele, vedeno pro obdobný trestný čin [obviněný H. byl
odsouzen pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. b), c) tr.
zákoníku, obviněné L. a J. G. pro týž zločin podle § 283 odst. 1, 3 písm. c)
tr. zákoníku]. Splnění procesních podmínek pro obstarání důkazu v označené věci
(vedené, jak již výše zmíněno, u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9
T 6/2011) a skutečnost, že trestní stíhání dovolatele bylo vedeno rovněž pro
trestný čin uvedený v odstavci 1 § 88 tr. ř., umožnily ve smyslu ustanovení §
88 odst. 6 věty třetí tr. ř. procesní využití tohoto důkazu – záznamu
telekomunikačního provozu v trestní věci dovolatele. Obdobné platí i pro důkazy
získané sledováním podle § 158d odst. 3 tr. ř. Jeho tvrzení o použitelnosti
označeného důkazu je proto třeba odmítnout jako neopodstatněné.
Z uvedeného plyne, že procesním výhradám obviněného stran
nepoužitelnosti jím označených důkazů nelze přisvědčit. Zcela nad rámec
dovolacího rozhodnutí by bylo zaobírat se dalšími výhradami, které obviněný pod
bodem VII. svého dovolání (např. tvrzené ovlivnění rozhodujícího orgánu
vyhotovitelem záznamů, apod.) uplatnil.
B)
Ve shodě s posouzením dovolání obviněného státním zástupcem pokládá i
dovolací soud deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově odpovídající námitku
dovolatele stran nesprávného právního posouzení skutku pro nenaplnění
kvalifikačního znaku spáchání činu ve velkém rozsahu. Závěru obviněného, že
skutek popsaný v rozsudku odvolacího soudu nelze kvalifikovat jako zločin
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, resp. jeho tvrzení, že „z
provedeného dokazování… nelze v žádném případě učinit závěr, že předmětné
množství svým jednáním naplňuji, ať už v jakékoli naznačené hranici“, nelze
přisvědčit.
Dovolatel byl jím napadeným rozsudkem odvolacího soudu – při dílčí
korekci skutkových zjištění – ve shodě se soudem prvního stupně uznán vinným
zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, jehož podmínkou
je spáchání činu ve „velkém rozsahu“. Obviněný ve svém mimořádném prostředku
namítá, že tato kvalifikace není odůvodněna skutkovým zjištěním, které je v
rozsudku odvolacího soudu vyjádřeno, a to ani za situace, že by tato skutková
zjištění byla poměřována hledisky, jak je Nejvyšší soud vyjádřil ve svém
stanovisku ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013 (dále jen „stanovisko
Nejvyššího soudu“). Z jeho v této části dovolací argumentace stručnějšího
vyjádření lze dovodit, že usuzuje, že soudy užitá právní kvalifikace skutku by
byla odůvodněna až tehdy, bylo-li by prokázáno, že disponoval a nakládal (resp.
podle tzv. právní věty neoprávněně prodal, jinému opatřil a pro jiného
přechovával) pervitin v množství nejméně 1.500 g.
Při podrobnějším zkoumání dovolání obviněného je třeba dospět k poznatku, že v
konkrétnosti neuvádí, v čem nesprávnost právního posouzení skutku soudy nižších
stupňů (při jejich popisu tohoto skutku) spočívá, neboť základem námitek v
části IV. dovolání je zdůrazňování zásady v pochybnostech ve prospěch (která se
však může jako princip in dubio pro reo realizovat toliko v oblasti skutkové) a
zásady právní jistoty. Z dalších částí dovolání, jak plyne z již výše
uvedeného, je zřejmé, že základem dovolání je zpochybnění skutkového stavu
věci. Naplněnost dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však
nemůže být založena prostřednictvím zpochybnění skutkového základu věci, neboť
„z toho, že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní,
nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který stěžovatel ve svém dovolání
označil. Jen v případech zcela extrémních lze zásadu vázanosti tímto základem
(taxativně určených dovolacích důvodů) opustit“ (srov. usnesení Ústavního soudu
ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2157/13).
Tvrzení obviněného, že právní kvalifikace užitá odvolacím soudem
neodpovídá výkladu zákonného znaku ani dle právního názoru obsaženého v
rozhodnutí velkého senátu, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu, je zjevně
neopodstatněné.
Pokud by jeho základem byla kalkulace obviněného, že naplnění zákonného
znaku spáchání činu „ve velkém rozsahu“ vylučuje skutkové zjištění soudu, že se
tak stalo s pervitinem v množství 1794,22 g (neboť by bylo třeba neoprávněného
nakládání s množstvím 2000 g), pak tato odhlíží od dvou podstatných zjištění.
Prvním (při takto pojaté konstrukci dovolací námitky) pomíjeným faktem
je skutečnost, že odvolací soud při odůvodnění právní kvalifikace skutku (str.
11 rozsudku) vycházel z prokázaného množství čisté báze metamfetaminu („tento
pervitin obsahoval 1440 g čisté báze metamfetaminu“). Odvolacím soudem
zvažované množství čisté báze metamfetaminu, jako výslednice množství obviněným
distribuovaného a při domovní prohlídce zajištěného (a podle soudu k další
distribuci určeného) pervitinu poměřeného zjištěním plynoucím z rozboru
zajištěné drogy („cca téměř 80%“) vedlo vrchní soud k poznatku o naplnění
dovolatelem zpochybňovaného kvalifikačního znaku i ve smyslu jemu příznivějšího
výkladu tohoto znaku ve smyslu právního názoru obsaženého v rozhodnutí velkého
senátu [„což je množství, které více jak 2,5x převyšuje hranici velkého rozsahu
pervitinu dle odst. 2 písm. c) § 283 tr. zákoníku]. Jinými slovy vyjádřeno, již
toto dílčí skutkové zjištění soudem užitou právní kvalifikaci odůvodnilo.
Navíc je nezbytné poukázat na to (druhý dovoláním pomíjený, resp. skutkově
zpochybňovaný fakt), že naplnění kvalifikované skutkové podstaty označeného
zločinu shledal odvolací soud i skrze kritérium založené na posouzení celkového
množství drogy jako takové, když vyšel z toho, že pro účely prodeje, opatření
pro jiného a přechovávání pro jiného disponoval s množstvím 3300 g pervitinu, z
něhož (str. 11 rozsudku) „část pervitinu použil pro vlastní potřebu (neboť
pervitin byl v těle obviněného zjištěn při jeho zadržení), avšak „s ohledem na
velmi vysoké množství … převážnou většinu … dále distribuoval“. Obviněný se
sice snaží tento skutkový a právní závěr zpochybnit poukazem na to, že sám byl
uživatelem drogy, avšak usuzovat, že by pro svoji potřebu užil více jak 1.300 g
pervitinu (aby tím dosáhl změny zjištění, že méně než 2000 g bylo určeno k
další distribuci) je zjevně nepřípadné.
Právní vývody odvolacího soudu lze proto plně akceptovat, navíc za
situace, kdy podle výkladu obsaženého ve stanovisku Nejvyššího soudu by k
naplnění kvalifikačního znaku došlo ještě intenzivnějším způsobem. V dané
souvislosti se k otázce právní kvalifikace činů podle § 283 tr. zákoníku a ke
správnosti právního posouzení činu dovolatele toliko připomíná následující:
Rozhodovací praxe soudů nadále setrvává na tom výkladu zákonných znaků
trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku vztahujícím se k otázce rozsahu
spáchání trestného činu, jak je vyložilo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012. Podle něj stanovená hodnota pro množství
větší než malé, tj. hodnota původně určená (nálezem Ústavního soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/2012 zrušeným) nařízením vlády č. 467/2009 Sb., ve
znění nařízení vlády č. 4/20012 Sb., je výchozí hodnotou pro určení dalších
kvalifikačních znaků, kterými jsou „větší rozsah“, „značný rozsah“ a „velký
rozsah“. „Větším rozsahem“ se tudíž nadále ve smyslu tohoto rozhodnutí
publikovaného pod. č. 44/2013 Sb. rozh. tr. rozumí desetinásobek množství
„většího než malého“, „značným rozsahem“ potom desetinásobek takto určeného
většího rozsahu a „velkým rozsahem“ pak je desetinásobek takto určeného
značného rozsahu. V důsledku zrušení označené podzákonné normy Ústavním soudem
jsou nadále ve vztahu k jednotlivým drogám základem pro výpočty většího,
značného a velkého rozsahu spáchání trestného činu podle § 283 tr. zákoníku
údaje o množství drogy vymezující „množství větší než malé“ obsažené v příloze
stanoviska Nejvyššího soudu.
Současně se připomíná, že ve smyslu vysloveného judikaturního právního
názoru je při právním posuzování skutku třeba nadále vycházet z toho, že
„základem proto toto určení (tj. rozsahu spáchání činu) by měl být násobek
množství účinné látky (drogy) vymezeného jako množství větší než malé… Jen v
případě, kdy nelze zjistit přesné množství účinné látky, např. byla-li omamná
nebo psychotropní látka již spotřebována jejími konzumenty, lze vycházet z
celkového množství drogy, kterou pachatele neoprávněně vyrobil, dovezl, vyvezl,
provezl, nabídl atd. ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku“.
Z toho plyne, že kvalifikační znak spáchání trestného činu ve velkém
rozsahu je ve smyslu stanoviska Nejvyššího soudu naplněn v případě nedovolené
výroby či jiného nedovoleného naplnění při nakládání s pervitinem v množství
dosahujícím 1.500 g metamfetaminu (dříve 2.000 g), případně 500 g (dříve 600 g)
čisté báze (účinné látky).
K argumentaci obviněného stran ne/prospěšnosti jednotlivých výkladů
zákonných znaků v průběhu doby lze učinit tu poznámku, že na ni nelze
mechanicky vztahovat principy, které se pojí s tzv. časovou účinností trestních
zákonů. Na straně druhé je předvídatelnost rozhodnutí soudů jedním z atributů
spravedlivého rozhodnutí, a proto je žádoucí, aby interpretace a aplikace práva
soudy v oblasti trestní justice obviněnému umožňovala předvídat trestně právní
důsledky jeho protiprávního jednání. V uvedeném směru však nemůže být posouzení
věci dovolacím soudem pokládáno pro obviněného za neočekávané a
nepředvídatelné, neboť právní závěr o správnosti posouzení skutku soudy nižších
stupňů není založen výlučně na základě právního názoru vysloveného Nejvyšším
soudem v označeném stanovisku. Jak výše zdůrazněno, odvolacím soudem byl závěr
vysloven s přihlédnutím k názoru obsaženému v rozhodnutí velkého senátu, který
vyjádřil aplikační praxi soudů při posuzování naplněnosti kvalifikačních znaků
trestného činu podle § 283 tr. zákoníku v době jeho páchání obviněným. Ten se
navíc trestné činnosti dopouštěl [viz skutek ad c)] již za účinnosti
předcházející trestního zákona. V dané souvislosti je proto vhodné připomenout,
že již v té době mohl nabýt představ o tom, jak je otázka rozsahu správního
trestného činu posuzována – srov. např. rozhodnutí č. 1/2006 Sb. rozh. tr.,
jehož význam se uplatňoval stran výkladu zákonných znaků trestného činu
nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů v
inkriminované době. Citované rozhodnutí zdůraznilo, že při posuzování rozsahu
spáchání tohoto trestného činu je nutné se opřít nejen o množství, druh a
kvalitu látky, jejímž prostřednictvím pachatel trestný čin spáchal, nýbrž je
třeba podpůrně zohlednit i další okolnosti, za nichž byl takový čin spáchán
(tedy zejména způsob, jakým pachatel s danou látkou nakládal, dobu, po jakou
tak činil, počet osob, jimž ji opatřil, případně i jiné skutečnosti). Je proto
třeba dojít k závěru, že právní důsledky spojené s vyvozením trestní
odpovědnosti byly pro dovolatele předvídatelné.
Pod obviněným deklarovaný důvod dovolání nelze podřadit ani tu námitku,
jíž brojí proti trestu propadnutí věci - vozidla Audi A4, RZ ...... V tomto
směru nelze jeho dovolání přiznat důvodnost ani tehdy, pokud by ji dovolací
soud zvažoval jako námitku, jíž by měl být naplněn dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž obviněný formálně vzato explicitně ve svém
mimořádném opravném prostředku neoznačil.
V obecné rovině lze konstatovat, že účelem tohoto druhu trestu je odejmutí
vlastnického práva vlastníkovi věci (nebo jiné majetkové hodnoty), která by
mohla sloužit k dalšímu páchání trestné činnosti, případně páchání této trestné
činnosti ztížit.
Tvrdí-li obviněný, že předmětné vozidlo nebylo zakoupeno z prostředků, které
získal z trestné činnosti, pak uplatňuje svou námitku zjevně irelevantním
způsobem, neboť na podkladě takto popíraného skutkového stavu soudy k uložení
trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty [tj. podle ustanovení § 70
odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] nepřistoupily. Popírá-li, že by propadlé vozidlo
nebylo použito k páchání trestné činnosti, staví svou námitku o nepřípustnosti
trestu na jiném skutkovém základě, než z něhož vyšly soudy. Již proto nemůže
být tato námitka hodnocena jako důvodná ve smyslu naplnění dovolacího důvodu.
Navíc lze ve vztahu k ní poznamenat, že je vyvracena svědky Š. a V., kteří
potvrdili, že obviněný jim pervitin vozil automobilem Audi A4 (svědek Š.), či
tímto vozidlem a případně automobilem Volkswagen Passat (svědek V.). Ve shodě
se závěry státního zástupce lze proto konstatovat, že obviněnému nebyl uložen
trest propadnutí věci v rozporu se zákonem [§ 70 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku].
C)
Protože většina námitek obviněného byla Nejvyšším soudem posouzena jako
nenaplňující žádný ze zákonem upravených dovolacích důvodů a námitka, jíž
formálně relevantním způsobem uplatněný dovolací důvod naplněn byl, byla
vyhodnocena jako zjevně neopodstatněná, bylo z těchto důvodů, tj. jako zjevně
neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto celé dovolání
obviněného. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o
tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud
jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst.
2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud
jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k
zákonnému důvodu odmítnutí“.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil