6 Tdo 1524/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. prosince 2006 o dovolání
obviněného Z. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici H. S.,
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2006, č. j. 8 To
186/2006-204, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T
138/2005, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2006, č. j. 8 To 186/2006-204,
bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského
soudu v Brně ze dne 1. 12. 2005, č. j. 91 T 138/2005-163, kterým byl obviněný
(spolu se spoluobviněnými D. H., A. M. a R. P.) uznán vinným trestným činem
vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle § 235 odst.
2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání čtyř a půl roku, když podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro
výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti předmětnému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., když jeho naplnění spatřuje v tom, že „nejel do restaurace, na
místo pozdějšího konfliktu s cílem vydírat poškozeného, ale dělat pouze
spoluobviněným jakož jejich známý řidiče, jelikož tito byli podnapilí a chtěli
zajet na pivo“. Pokud zasáhl do pozdější rvačky s poškozeným, bylo to pouze v
úmyslu uklidnit situaci, a proto v jeho případě chybí obligatorní znak
subjektivní stránky trestného činu vydírání. Vzhledem k tomu, že jeho snahou
bylo uklidnit vzniklou situaci, bylo možno jeho jednání nejspíš kvalifikovat
jako trestný čin rvačky podle § 225 tr. zák. Dále poukazuje na to, že lze mít
pochybnosti o nestranném vylíčení situace ze strany svědkyně L. K. Podle
obviněného nelze jeho uznání vinny postavit pouze na výpovědi poškozeného a
jeho manželky. Výpověď svědka P. P. – policisty, je až zprostředkovaná. Podle
jeho mínění (obviněného) chybí v případě jeho odsouzení zjištění, že by
poškozeného násilím a pohrůžkou násilí nutil k tomu, aby něco konal, opominul
nebo trpěl. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby („ve všech
bodech“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy.
K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že
tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého
procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím
způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového
stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6
tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění
skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v
trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové
větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto
skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125
odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o
které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při
hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom
musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na
provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval
prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a
trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a
hodnotícími úvahami soudu (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.) zjištěno
pochybení.
Pokud jde o skutková zjištění, tak soudy dospěly k závěru, že obviněný (spolu s
dalšími obviněnými) „dne 12. 8. 2004 od 18.30 hodin do 18.50 hodin v B. na ul.
S. před domem číslo nejprve obžalovaný R. P. telefonoval poškozenému P. K.,
narozenému, aby vyšel před dům, zde k němu přistoupili všichni obžalovaní a
chtěli po něm zaplacení částky 40.000,- Kč, která představovala neuhrazenou
část faktury za stavební práce, kterou měli obžalovaní vykonat pro firmu, jejím
spolumajitelem byl právě poškozený, a když jim poškozený sdělil, že peníze
nemá, vyhrožovali mu a jeho rodině, že je zlikvidují a najdou si někoho, kdo je
zbije a následně poškozeného napadli tím způsobem, že ho opakovaně bili pěstí
do hlavy, břicha, kopali do něho, fyzického násilí zanechali až poté, když
manželka poškozeného přivolala hlídku PČR a až do příjezdu hlídky a i poté
pokračovali obžalovaní Z. S. a A. M. ve slovním vyhrožování poškozenému
fyzickou likvidací, pokud jim do pondělí 16. 8. 2004 nevydá částku 40.000,- Kč,
přičemž poškozený v důsledku napadení utrpěl mnohočetná zhmoždění vlasaté a
obličejové části hlavy s bolestí hlavy, podvrtnutí a zhmoždění čelistního
kloubu s vyzařováním bolestí do spánkových svalů oboustranně, podvrtnutí krční
páteře, odřeniny a zhmoždění nosu, čela, paže, kolene, viditelná zhmoždění s
modřinami na krku, paži, horním rtu a krvácení z nosu, v důsledku čehož musel
poškozený vyhledat lékařské ošetření a byl v pracovní neschopnosti od 13. 8. do
23. 8. 2004“. Uvedené jednání podle názoru soudů naplnilo znaky trestného činu
vydírání, a proto byl také obviněný tímto trestným činem /§ 235 odst. 1, 2
písm. b) tr. zák./ uznán vinným.
Ze shora uvedeného skutkového zjištění vyplývá, že soud prvního stupně s jehož
závěry se ztotožnil soud odvolací dospěl na základě hodnocení provedených
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. ke skutkovému zjištění, které ve své
podstatě ve vztahu k obviněnému spočívalo v tom, že společně se spoluobviněnými
přistoupil k poškozenému požadoval po něm zaplacení částky 40.000,- Kč,
vyhrožoval mu i jeho rodině, že pokud nezaplatí bude(ou) zlikvidováni, následně
poškozeného napadl fyzicky a i po příjezdu hlídky PČR pokračoval ve výhrůžkách
poškozenému fyzickou likvidací, pokud jim do pondělí 16. 8. 2004 nevydá částku
40.000,- Kč. V důsledku fyzického napadení byl poškozený v pracovní
neschopnosti od 13. 8. do 23. 8. 2004.
Trestného činu vydírání se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí
nebo jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a spáchal
takový čin nejméně se dvěma osobami /§ 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. ř./.
Z výše popsaného skutkového zjištění vyplývá, že obviněný (spolu se
spoluobviněnými) jednak pohrůžkou násilí (vyhrožovali mu a jeho rodině, že je
zlikvidují a najmou si někoho, kdo je zbije), jednak násilím (poškozeného
fyzicky napadli tím způsobem, že ho opakovaně bili pěstí do hlavy, kopali do
něho) nutil(i) poškozeného, aby něco konal (zaplatil částku 40.000,- Kč, která
představovala neuhrazenou část faktury za stavební práce, kterou měli obvinění
vykonat pro firmu, jejímž spolumajitelem byl poškozený) a takového jednání se
dopustil nejméně se dvěma osobami (spoluobviněnými D. H., A. M. a R. P.). Je
zřejmé, že tak, jak byl skutkový stav zjištěn, obsahuje všechny formální znaky
trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Z popisu
skutkového stavu je rovněž patrno, že obviněný(í) jednal(i) úmyslně, v úmyslu
přímém - § 4 písm. a) tr. zák. (viz. také odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně str. 8). Materiální stránka uvedeného trestného činu byla rovněž v
souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. zdůvodněna.
Námitky dle obviněného odůvodňují použití ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Nejvyšší soud však v této souvislosti musí nejprve zmínit usnesení
Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl;
označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit
otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad
podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho
označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005,
sp. zn. III. ÚS 78/05). Uvedené rozhodnutí je zmíněno proto, že obviněný se
sice v podaném dovolání dovolává porušení ustanovení hmotného práva (nesprávné
právní posouzení skutku), ale ve své podstatě výhrady primárně směřuje proti
skutkovému zjištění. K otázce zjištěného skutkového stavu a procesu, který k
němu vede ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., Nejvyšší soud již výše úvahy
rozvedl. Že námitky obviněného jsou primárně tohoto rázu je patrno z toho, že
obviněný sice zmiňuje neexistenci „obligatorních znaků subjektivní stránky
trestného činu vydírání“ či „nenaplnění objektivní stránky trestného činu“,
avšak soudům vytýká způsob hodnocení důkazů, který jej vedl ke skutkovému
zjištění, které bylo následně podřazeno pod ustanovení § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Obviněný předkládá vlastní verzi skutkového děje, které však soud
neuvěřil a rozvedl také své (soud) úvahy, které je vedly k závěru o
nevěrohodnosti výpovědi obviněného. V rozporu se zjištěným skutkovým stavem
obviněný uvádí (stejně jako v průběhu trestního stíhání), že „do konfliktu
zbývajících spoluobviněných zasáhl v úmyslu situaci uklidnit“. Poukazuje na to,
že nelze jako věrohodné použít pro rozhodnutí výpovědi poškozeného a svědkyně
L. K. či policisty P. P. Obviněný však přehlíží objektivní sdělení svědka P.,
který sice nebyl na místě samém v době konfliktu, jak tvrdí obviněný, ale v
době, kdy na místo konfliktu přijel byl to obviněný S. a H., kteří i za jeho
přítomnosti poškozenému sdělovali, že mu žádné oznamování na policii nepomůže a
vyhrožovali mu fyzickou újmou, pokud dlužné peníze neuhradí (str. 7 odůvodnění
rozsudku). Obviněný sice poukazuje na to, že jeho jednání v žádném případě
nesměřovalo k tomu, že by poškozeného násilím a pohrůžkou násilí nutil k tomu,
aby něco konal (a zde dovozuje chybějící obligatorní znaky charakterizující
objektivní stránku trestného činu), ale toto jeho tvrzení je v rozporu se
zjištěným skutkovým stavem, který vzal soud za zjištěný na základě výpovědi
poškozeného, svědků, znaleckého posudku – charakterizující zranění, které
poškozený utrpěl a dalších důkazů.
Námitky, které obviněný v dovolání uplatnil,
jsou obsahově shodné s námitkami, které byly uplatněny v rámci řádného
opravného prostředku a se kterými se odvolací soud vypořádal (se závěry
rozvedenými v odůvodnění usnesení odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje).
Výše rozvedené úvahy obviněného jsou pouze jím presentovanou vlastní verzí
skutkového děje. Zde je pak potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne
4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „ právo na spravedlivý
proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo
na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně
přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v
neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na
znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2006
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann