6 Tdo 153/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24.
dubna 2003 dovolání, které podal obviněný F. P., proti usnesení Krajského soudu
v Praze ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 9 To 257/2002, jenž rozhodoval jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn.
1 T 228/2001, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. P. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. 1 T
228/2001, byl obviněný F. P. uznán vinným:
1. trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 tr. zák.,
protože jako předseda představenstva Zemědělského družstva P., případně po 19.
2. 1998 jako člen představenstva tohoto zemědělského družstva pověřený jednáním
v záležitostech konkursního řízení po prohlášení konkursu usnesením Krajského
obchodního soudu v Praze ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 98 K 21/97, mařil a
ztěžoval výkon funkce správkyně konkursní podstaty JUDr. H. Z., když jí přes
opakované výzvy k součinnosti ani po 1. 1. 1998 nepředložil úplné účetnictví
Zemědělského družstva P., seznam jeho aktiv a pasiv, část nemovitého majetku
zapsaného pro Zemědělské družstvo P. v listech vlastnictví v katastrálním území
P., H. B., P., D., O., D. B., V. P. a R., zatajil a neumožnil jeho zajištění.
2. trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2
tr. zák., protože jako předseda představenstva Obchodního družstva K. se sídlem
v P. s předmětem činnosti zemědělství a jako člen představenstva Zemědělského
družstva P. s předmětem podnikání zemědělská výroba v úmyslu získat ze
Zemědělského družstva P. pro Obchodní družstvo K. finanční prostředky ve výši
1.551.406,- Kč, vyplacené na základě smlouvy o převodu členských práv a
povinností v P. - družstvu M. B. ze Zemědělského družstva P. na 12 fyzických
osob, se dne 30. 4. 1997 aktivně podílel na prodeji movitého a nemovitého
majetku z Obchodního družstva K. do Zemědělského družstva P. na základě faktury
č. 5130118, za kterou byla Obchodnímu družstvu K. vyplacena částka 1.727.000,-
Kč, přičemž do této faktury byla neoprávněně uvedena i hala pro drůbež v k. ú.
D., která byla majetkem Zemědělského družstva P., další nemovitosti uvedené ve
faktuře byly nadhodnoceny, přičemž obžalovaný věděl, že Zemědělské družstvo P.
od roku 1994 nevyvíjí zemědělskou činnost, převáděný majetek nepotřebuje a v
březnu 1997 byl na ně u Krajského obchodního soudu v Praze podán návrh na
prohlášení konkursu, přičemž tímto jednáním došlo k obohacení Obchodního
družstva K. na úkor Zemědělského družstva P. nejméně o 430.913,74 Kč.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 126 tr. zák. za použití § 35
odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku,
přičemž jeho výkon byl podle § 58 odst. 1 písm. a), § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Dále byl podle § 126 tr.
zák. obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč a podle § 54 odst. 3
tr. zák. byl pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán,
stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný F. P. odvolání, které bylo usnesením
Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 9 To 257/2002, podle § 256
tr. ř. zamítnuto.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný F. P. prostřednictvím
svého obhájce dne 16. 12. 2002 dovolání, které bylo Nejvyššímu soudu doručeno
dne 17. 12. 2002 a následně postoupeno Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k
postupu podle § 265h tr. ř. Obviněný podal dovolání proti výroku, jímž byl
uznán vinným spácháním trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu
podle § 126 tr. zák., přičemž je opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.
V dovolání obviněný namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů vychází z
nesprávného právního posouzení zjištěného skutkového stavu. Uvádí, že v době
vyhlášení konkursu, nebyl pověřen jednáním v záležitostech konkursního řízení,
což má potvrzovat zápis z členské schůze konané dne 29. 4. 1994, kdy
bylo schváleno, že po odstoupení předsedy a místopředsedy bude
Zemědělské družstvo P. zastupovat jeho představenstvo. Proto správkyně
konkursní podstaty mohla jednat s představenstvem, což výzvou ze dne 14. 8.
1997 učinila, přičemž představenstvo družstva jí zaslalo v souladu s
ustanovením § 17 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, požadovaný seznam majetku a závazků. Z těchto skutečností
obviněný dovozuje, že do 19. 2. 1998 nebyl prokazatelně osobou, která by se
mohla dopustit jednání, jež by mohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu
podle § 126 tr. zák. Dále uvádí, že ani poté, co jej představenstvo
Zemědělského družstva P. dne 19. 2. 1998 pověřilo, aby jeho jménem vystupoval a
jednal navenek v záležitostech konkursního řízení, se předmětného trestného
činu nedopustil. Obviněný konstatuje, že pro posouzení, zda mařil či hrubě
ztěžoval výkon funkce správce konkursní podstaty, je podstatné ustanovení § 17
odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. (které rovněž je cituje), neboť konkurs
nenavrhoval sám úpadce. Pokud povinnost uvedená v tomto ustanovení nebyla
úpadcem splněna, měla správkyně podle § 18 odst. 1 zák. č. 328/1991 Sb.
požádat soud, aby úpadci uložil dostavit se k sepsání zápisu o seznamu
majetku a vydat potřebné listiny správci. Obviněný zdůrazňuje, že takové
rozhodnutí soudu neobdržel, přičemž ani nebyl soudem vyzván k dostavení se k
sepsání zápisu o seznamu majetku. Z těchto důvodů nelze jeho jednání posuzovat
jako maření a hrubé ztěžování výkonu funkce správkyně konkursní podstaty, a
proto podle jeho názoru soudy nemohly dojít k závěru, že byla naplněna skutková
podstata trestného činu podle § 126 tr. zák.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil tu část usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 9
To 257/2002, kterou bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu
v Mladé Boleslavi ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. 1 T 228/2001, a to ohledně výroku
o vině trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 tr.
zák., a aby v této části rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Dále obviněný
navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. učinil vlastní rozhodnutí
a podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby ze spáchání tohoto
trestného činu, uznal jej vinným pouze ze spáchání trestného činu zneužívání
informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. a za tento trestný čin
mu uložil přiměřený trest odnětí svobody odložený na přiměřenou zkušební dobu.
K dovolání obviněného se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru
obviněný v podstatě opakuje námitky uplatněné v odvolání, přičemž soudy obou
stupňů na základě dostatečně spolehlivě stabilizovaného skutkového stavu
správně judikovaly, že svým postavením a jednáním naplnil znak
speciálního subjektu trestného činu podle § 126 tr. zák. Konstatuje, že v
dovolání popsané námitky sice alespoň dílčím způsobem naplňují uplatněný
dovolací důvod, avšak jsou zjevně neodůvodněné. Napadené rozhodnutí netrpí
žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání, přičemž důvody
uvedené v mimořádném opravném prostředku nesvědčí pro opodstatněnost jeho
podání. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl a toto rozhodnutí učinil ve smyslu §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání
obviněného F. P. je přípustné /§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, bylo podáno
osobou oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a
na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle
§ 265i odst. 3 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je
zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního,
eventuálně druhého stupně, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně
právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě
případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů
provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že
nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze uplatnit i vady spočívající v jiném
hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají
skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní
posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného
rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně
dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném
zákonném ustanovení.
Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě
procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již
třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém
případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska
uspořádání řízení, zejména hlavního líčení, soudem jak zákonem určeným, tak
nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.),
popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat
prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba
připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další
mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr.
ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Obviněný F. P. v dovolání sice uvádí, že soudy obou stupňů nesprávně právně
posoudily zjištěný skutkový stav. V této souvislosti však uplatňuje námitku,
která správnost konečného skutkového stavu popsaného v rozsudku soudu prvního
stupně pod bodem 1. výroku o vině a rozvedeného v jeho odůvodnění popírá, když
uvádí, že v době vyhlášení konkursu nebyl pověřen jednáním v záležitostech
konkursního řízení. Tuto námitku nelze podřadit pod obviněným uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani pod jiný zákonem
stanovený dovolací důvod, přičemž pokud by dovolání obsahovalo jen zmíněnou
námitku, bylo by nutno ho odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť
by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Nutno zdůraznit,
že každý dovolatel musí v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr.
ř. v tomto mimořádném opravném prostředku nejen odkázat na ustanovení § 265b
odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i
obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek, tvrzení a právních názorů musí
věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném
zákonném ustanovení.
Další námitka obviněného F. P., že v konkursním řízení nebyl splněn postup
podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších
předpisů, a proto ani v době po dni 19. 2. 1998, kdy jej představenstvo
Zemědělského družstva P. pověřilo, aby jménem úpadce vystupoval a jednal
navenek v záležitostech konkursního řízení, nelze jeho jednání posuzovat jako
maření a hrubé ztěžování výkonu správce konkursní podstaty, je podle Nejvyššího
soudu zjevně neopodstatněná. V tomto směru je potřebné stručně uvést
následující skutečnosti.
Podle § 17 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 3. 1998, byl
úpadce povinen neprodleně sestavit a odevzdat správci konkursní podstaty (dále
jen správce) seznam svého majetku a závazků s uvedením svých dlužníků, věřitelů
a jejich adres, odevzdat správci své obchodní knihy i všechny potřebné doklady
a poskytnout mu nutná vysvětlení. Předložený seznam majetku a závazků musel
úpadce podepsat a výslovně uvést, že je správný a úplný. Podle § 17 odst. 2
téhož zákona nenavrhoval-li konkurs úpadce, předložil seznam svého majetku
a závazků ihned, jakmile jej správce k tomu vyzval, nejpozději do 30 dnů od
prohlášení konkursu. Podle § 18 odst. 1 uvedeného zákona soupis konkursní
podstaty provedl správce podle pokynů soudu za použití seznamu předloženého
úpadcem a za součinnosti věřitelského výboru. Nesplnil-li úpadce
povinnosti podle § 17 odst. 2 citovaného zákona, uložil mu soud, aby se
dostavil k sepsání zápisu o seznamu majetku a aby vydal potřebné listiny
správci.
Novelou provedenou zákonem č. 12/1998 Sb. byl zákon č. 328/1991
Sb. s účinností od 1. 4. 1998 změněn a doplněn. Ustanovení § 17 odst. 1 tohoto
zákona zůstalo beze změny, přičemž bylo změněno znění jeho § 17 odst. 2 tak, že
povinnosti podle § 17 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání mají i osoby, které
jsou oprávněny jménem úpadce jednat, včetně likvidátora, jestliže úpadcem je
právnická osoba v likvidaci. Zákon o konkursu a vyrovnání byl dále doplněn o
ustanovení § 17 odst. 3, z něhož vyplývá, že povinnosti podle § 17 odst. 1
tohoto zákona musejí být splněny nejpozději do 30 dnů od prohlášení konkursu.
Nestane-li se tak, učiní soud ke splnění těchto povinností přiměřená opatření.
Dále byla v § 18 odst. 1 téhož zákona vypuštěna druhá věta.
Z citovaných ustanovení zákona č. 328/1991 Sb. účinného do 31. 3. 1998
vyplývaly pro úpadce zcela konkrétní povinnosti stanovené v jeho § 17 odst. 1,
2. Postup podle § 18 odst. 1 věty druhé tohoto zákona neznamenal, že by
povinnosti uvedené v § 17 odst. 2 zmíněného zákona nastaly až rozhodnutím
soudu, jak obviněný namítá v dovolání, ale sloužil k jejich vynucení soudní
mocí, pokud nebudou splněny. Dále je potřebné zdůraznit, že obdobné povinnosti
byly pro úpadce stanoveny i zákonem č. 328/1991 Sb., ve znění účinném od 1. 4.
1998, což jednoznačně vyplývá z výše popsaných zákonných ustanovení. I v tomto
případě mělo ustanovení § 17 odst. 3 věty druhé uvedeného zákona pouze funkci,
aby splnění zákonem uložených povinností bylo dodatečně dosaženo (vynuceno)
přiměřeným opatřením soudu.
Proto Nejvyšší soud uzavírá, že spáchání trestného činu porušení
povinnosti v řízení o konkursu a vyrovnání podle § 126 tr. zák., ve znění
účinném do 30. 4. 2000, (a stejně tak spáchání trestného činu porušení
povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném
od 1. 5. 2000) nebylo podmíněno úmyslným nesplněním jen takových povinností,
které byly stanoveny nebo konkretizovány rozhodnutím soudu v řízení o konkursu.
Uvedeného trestného činu se mohl (a i nyní může) dopustit též úpadce,
který úmyslně nesplní své povinnosti vyplývající přímo z výše
citovaných ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, a to bez ohledu
na skutečnost, zda soud v řízení o konkursu učinil jiná opatření k vynucení
těchto povinností. Nezáleží rovněž ani na tom, zda návrh na prohlášení konkursu
podal úpadce sám nebo některý z jeho věřitelů.
Pro posouzení, zda obviněný F. P. spáchal trestný čin či nikoli, je pak
rozhodující skutek uvedený pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně a rozvedený v jeho odůvodnění, který shledal bezchybným i odvolací soud.
Podle názoru Nejvyššího soudu popis předmětného skutku obsahuje všechny
formální a materiální znaky skutkové podstaty trestného činu porušení
povinnosti v řízení o konkursu a vyrovnání podle § 126 tr. zák., ve znění
účinném do 30. 4. 2000, neboť obviněný po prohlášení konkursu mařil a hrubě
ztěžoval výkon funkce správce konkursní podstaty a tím ohrozil úplné a správné
zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty, jak se důvodně konstatuje v
právní větě k tomuto skutku v rozsudku soudu prvního stupně. Formálním
nedostatkem právního posouzení je okolnost, že v odsuzujícím rozsudku je
uvedeno současné zákonné slovní označení tohoto trestného činu (porušení
povinnosti v řízení o konkursu) účinné od 1. 5. 2000, přičemž touto zcela
nepodstatnou vadou, která ani v dovolání nebyla uplatněna, nebyl obviněný
žádným způsobem zvýhodněn nebo dokonce znevýhodněn.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání obviněného F. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr.
ř. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k