6 Tdo 1536/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21.
prosince 2005 dovolání, které podal obviněný M. M., t. č. ve výkonu trestu
odnětí svobody ve Věznici K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22.
6. 2005, sp. zn. 7 To 296/2005, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 1 T 58/2003, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. o d m í t á .
Proti tomuto usnesení podal obviněný M. M. stížnost, která byla usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 7 To 296/2005, podle § 148
odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
Vůči naposledy konstatovanému usnesení podal obviněný M. M. prostřednictvím
obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění dovolání obviněný konstatoval, že na základě rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 1 T 58/2003, byl uznán vinným
trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., dílem dokonaným, dílem
nedokonaným podle § 8 odst. 1 k § 241 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem
ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl
odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků nepodmíněně se
zařazením do věznice s ostrahou, k trestu vyhoštění na dobu neurčitou a podle
§ 72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. mu bylo uloženo ochranné sexuologické
léčení v ústavní formě. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 8. 2003 byl podle § 351 tr. ř. nařízen výkon tohoto léčení ve Věznici K., kde měl
vykonávat trest odnětí svobody. Obviněný uvedl, že ačkoliv je v současné době
ve zmíněné věznici vytvořeno specializované oddělení, které může sloužit pro
účely výkonu ochranného léčení, tak oddělení je bez statutu léčebny a je určeno
pouze pro ambulantní léčbu. Proto výkon uloženého ochranného léčení doposud
nenastoupil. Ze zprávy Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR ze dne 6. 6. 2002 plyne, že v současné době neexistuje v žádné ze stávajících věznic v ČR
oddělení specializované pro výkon ochranného léčení pro zletilé muže se
zaměřením na sexuologické léčení v ústavní formě. Výkon ochranného
sexuologického léčení v ústavní formě tudíž nelze z objektivních příčin vykonat
současně s výkonem trestu odnětí svobody. Obviněný zdůraznil, že výkon
uloženého ochranného opatření nelze realizovat ani po výkonu uloženého trestu
odnětí svobody, neboť na tento trest bude bezprostředně navazovat výkon trestu
vyhoštění z ČR, jak na tyto skutečnosti poukázal i ve svém návrhu na upuštění
od výkonu ochranného sexuologického léčení v ústavní formě ze dne 29. 4. 2005. Obvodní soud však dospěl k závěru, že lze hypoteticky předpokládat, že do doby
konce výkonu trestu odnětí svobody budou podmínky pro výkon ochranného léčení v
ústavní formě vytvořeny a obviněný bude moci toto ochranné léčení podstoupit. Zcela však pominul jeho námitky, že po realizaci trestu vyhoštění nebude možno
ochranné léčení podstoupit, přitom se nezabýval ani tím, zda je možno výkon
ochranného léčení realizovat v zemi původu obviněného. Soud rovněž došel ke
zcela neodůvodněným závěrům, když i přes fakt, že trest vyhoštění byl
obviněnému již nařízen, konstatoval, že nelze určit, zda k vyhoštění skutečně
dojde, čímž zpochybnil vykonatelnost vlastního rozhodnutí. Na zmíněné
skutečnosti M. M. upozornil i ve stížnosti podané k Městskému soudu v Praze,
který ale jeho námitky neakceptoval a stížnost zamítl. Obviněný uvedl, že při
uložení ochranného opatření se soud měl zabývat tím, zda ochranné opatření může
být na jeho osobě ve stanovené formě i rozsahu skutečně vykonáno a dosažen jeho
zamýšlený zákonný smysl a účel. Pokud je zcela zřejmé, že účelu uloženého
ochranného opatření nemůže být dosaženo, soud měl od jeho výkonu upustit.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí
a rozhodl, že od výkonu uloženého ochranného léčení se upouští.
K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že
ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř. obsahuje taxativní výčet rozhodnutí ve věci
samé, proti nimž je dovolání přípustné, přičemž žádné jiné rozhodnutí, které
nepatří do tohoto okruhu, nelze pro účely dovolacího řízení považovat za
rozhodnutí ve věci samé. Usnesení, jímž je rozhodováno o návrhu obviněného na
upuštění od výkonu ochranného léčení v uvedeném taxativním výčtu není uvedeno a
obviněný tak podal dovolání proti rozhodnutí, proti němuž zákon podle § 265a
tr. ř. dovolání nepřipouští. Státní zástupce tudíž navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání odmítl, jelikož není přípustné a
rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování podaného
dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky jeho přípustnosti.
Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu
ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Podle §
265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. platí, že rozhodnutím ve věci samé se
rozumí:
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, popřípadě
ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání, nebo
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písm. a) až g).
Z citovaného ustanovení § 265a odst. 1 tr. ř. vyplývá, že dovolání nelze podat
proti kterémukoli pravomocnému rozhodnutí v trestních věcech, ale musí splňovat
zde uvedené zákonné podmínky. Jelikož v § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř.
jsou taxativně stanovena rozhodnutí ve věci samé, nelze jiná rozhodnutí, které
nepatří do tohoto okruhu, považovat za rozhodnutí ve věci samé pro účely
dovolání.
Ve světle shora rozvedených skutečností je zřejmé, že usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 7 To 296/2005, kterým byla podle § 148
odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost obviněného M. M. do usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 1 T 58/2003 (jímž byl
podle § 352 tr. ř. za použití § 72 odst. 6 tr. zák. zamítnut návrh obviněného
na upuštění od výkonu ochranného léčení, které mu bylo uloženo rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 5. 2003, č. j. 1 T 58/2003-226), nelze
podřadit pod rozhodnutí ve věci samé, proti kterým zákon v § 265a odst. 2 tr.
ř. připouští podání mimořádného opravného prostředku - dovolání.
Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud musel podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
dovolání obviněného M. M. odmítnout, neboť je neshledal přípustným. Proto nebyl
oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (přezkoumat zákonnost a
odůvodněnost výroku napadeného usnesení a řízení, které mu předcházelo),
přičemž rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst.
1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k