6 Tdo 1539/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. prosince 2006 o dovolání
obviněného M. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.
6. 2006, č. j. 6 To 147/2006-366, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 210/2002, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. 12. 2005, č. j. 4 T
210/2002-308, byl obviněný M. Č. (spolu se spoluobviněnými J. Č. a M. H.)
uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. v
souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr.
zák. Za tyto trestné činy byl obviněnému podle § 235 odst. 2 tr. zák. za
použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání
čtyř let a čtyř měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2
písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 49
odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu řízení motorových vozidel v trvání dvaceti měsíců. Současně okresní soud
zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Děčíně ze dne 16.
5. 2003, č. j. 24 T 93/2003-26, který nabyl právní moci dne 28. 6. 2003, a
který byl obviněnýmu doručen dne 14. 6. 2003, jakož i všechna další rozhodnutí
na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození odkázáni
se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému rozsudku podali obvinění M. Č., J. Č. a M. H. odvolání.
Z podnětu odvolání obviněného M. Č. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze
dne 29. 6. 2006, č. j. 6 To 147/2006-366, podle § 258 odst. 1 písm. d), e),
odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného M. Č. zrušil v celém
výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl tento
obviněný při nezměněném výroku o vině a náhradě škody odsouzen podle § 235
odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání tří let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný
pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň Krajský soud
v Ústí nad Labem z trestního příkazu Okresního soudu v Děčíně ze dne 16. 5.
2003, č. j. 24 T 93/2003-26, který byl obviněnému doručen dne 14. 6. 2003, a z
trestního příkazu Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 11. 6. 2003, č. j. 1
T 93/2003-23, který byl obviněnému doručen dne 16. 6. 2003, zrušil výroky o
trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání
spoluobviněných J. Č. a M. H. byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný je přesvědčen,
že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry a nesprávně tak zjištěný skutek právně posoudil
jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. v
jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle § 238
odst. 1, 3 tr. zák. Uvedl, že dovolací důvody se převážně shodují s důvody,
pro které podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný brojí
především proti věrohodnosti poškozeného F. Š. Namítl, že zatímco popis situace
ze strany tří obviněných se od sebe neliší a mají za to, že nátlak vůči
poškozenému se odehrával v mezích zákona, stojí proti nim neurčitá výpověď
poškozeného, podle jehož verze měl útok spočívat v hrozbě použití pistole
(přestože žádnou neviděl) a v hrozbě, aby si utišil psa, jinak z něho obviněný
udělá karbanátky a v hrozbě rozbití okna. Objektivně však bylo zjištěno, že k
žádnému rozbití okna nedošlo, když i poškození vrat je zcela neprůkazné. Sporné
je rovněž jednání uvnitř domu. Poškozený popisuje pouze verbální agresi a v
této souvislosti uvádí výhrůžky typu: „zbiju Vás na sračky, při vymáhání
používáme pálení žehličkou, řekněte číslo telefonu nebo ho rozbiju“, ale
nepopisuje ani náznak násilného jednání vůči své osobě. Podle názoru
obviněného např. výhrůžka „Pověšení z balkonu“ může v konkrétní situaci (kdy
výška okna od země se pohybuje kolem jednoho metru) jen stěží být pohrůžkou
násilí nebo ji pokládat za jinou těžkou újmu. Obviněný se nespokojil ani s
vysvětlením poškozeného, proč jako oběť loupeže či vydírání věc oznámil až po
třech dnech. I tato okolnost může podle obviněného svědčit o tom, že výpověď
poškozeného je nevěrohodná. Obviněný dodává, že pohrůžka násilí v konkrétní
věci nedosáhla takové intenzity, aby mohla být považována za hrozbu násilí,
které má být vykonáno ihned, pokud se oběť nepodrobí vůli útočníka. Obvinění
hrozbu násilím zcela shodně popírají. Za neodpovídající zjištěnému skutkovému
stavu obviněný označil i právní kvalifikaci jednání obviněných jako trestného
činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák. Nebylo
zjištěno, že by obvinění do domu vnikli neoprávněně či že by tam neoprávněně
setrvávali, nebo že by při tomto činu použili násilí. Zdůraznil, že pouhá
přítomnost osob (aniž byl současně použili násilí nebo pohrůžky bezprostředního
násilí) nepostačuje k právní kvalifikaci podle odst. 3 § 238 tr. zák. Vytkl
dále soudu prvního i druhého stupně, že se nezabývaly otázkou pohnutky či
motivu činu (a tím bylo podle obviněného vymožení dluhu v rámci dovoleného
nátlaku na dlužníka), jakožto významnou skutečností snižující míru
nebezpečnosti činu pro společnost.
Obviněný se domnívá, že uložený trest i po
zmírnění napadeným rozsudkem je nepřiměřeně přísný, neboť i za předpokladu, že
by byla formálně naplněna skutková podstata trestného činu vydírání podle § 235
odst. 1 tr. zák., pak právě s ohledem na okolnosti a důvody, pro které byl čin
spáchán a které významnou měrou snižují nebezpečnost činu pro společnost, mohl
být trest uložen při samé spodní hranici trestní sazby. S ohledem na shora
uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2006, č. j. 6 To
147/2006-366, jakož i rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. 12. 2005, č. j. 4 T 210/2002-308, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu
soudu v Litoměřicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce
zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je
smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně
poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud
konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod
naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce
zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento
(zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu,
který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem
provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a
tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na
základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a
tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané
hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou
rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud
stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá
skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených
důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se
soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů
a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle
příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo
Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu
prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami
odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř.
zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které
směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný se neztotožnil se skutkovým
zjištěním, ke kterému dospěly soudy v předcházejícím řízení, a založil jej v
převážné části na námitce, že výpověď poškozeného F. Š. je nevěrohodná. Je
zjevné, že obviněný neshledává pochybení soudu v nesprávném právním posouzení
skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud dospěl v
tomto směru k závěru, že v dovolání obviněný uplatnil námitky, které vybočují z
rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tudíž dovolací
důvod kvalifikovanými námitkami věcně nenaplnil. K této otázce Nejvyšší soud
pouze poznamenává, že věrohodností výpovědi poškozeného F. Š. se soud prvního
stupně dostatečně zabýval. Znalecký posudek znalkyně z oboru zdravotnictví,
odvětví psychologie PhDr. I. W. nezjistil, že by poškozený měl sklony ke
zkreslování skutečností, nezjistil ani, že by poškozený měl sklony ke
konfabulacím nebo měl snahu uvádět o sobě nadhodnocující či nepravdivá tvrzení
nebo se mstít. Rovněž znalecký posudek vysvětlil, proč poškozený učinil trestní
oznámení až po několika dnech. Věrohodnost výpovědi poškozeného byla nadto
utvrzena výpovědí svědkyně S. Ř. a nebyla zpochybněna ani svědeckou výpovědí P.
P. Nejvyšší soud má za to, že provedeným dokazováním byla vyvrácena obhajoba
obviněného. Hodnotící úvahy soudů jsou založeny na důkazech, které ve svém
souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, vzájemně se
doplňují, na sebe navazují a jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované
skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině
obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Je logické, že obhajoba
obviněného je založena na zpochybnění výpovědi poškozeného, neboť obviněný sám
popírá, že by se jakéhokoliv násilného jednání vůči poškozenému dopustil.
Nutno dodat, že Nejvyšší soud neshledal žádné okolnosti, které by jej přiměly
konstatovat, že právní kvalifikace skutku jako trestného činu vydírání podle §
235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a trestného činu porušování domovní svobody
podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák. by byla nesprávná. Nejvyšší soud má za to, že
byl náležitě prokázán zákonný znak „neoprávněné vniknutí do domu“ trestného
činu porušování domovní svobody podle § 238 tr. zák. Jak ze skutkového zjištění
vyplývá, poškozený obviněné dovnitř domu nepozval, dveře od vrat násilně
obvinění vykopli. Poškozený byl přinucen vpustit obviněné do domu a zůstat
sedět v kuchyni. I z tohoto je zjevné, že setrvání obviněných v jeho domě bylo
proti jeho vůli. Není pochyb, že do objektu trestného činu porušování domovní
svobody podle § 238 tr. zák. bylo jednáním obviněných zasaženo. Z dalšího
jednání obviněných uvnitř domu, tj. z hrozeb použití metod tzv. horkou
žehličkou, pověšení z balkonu lze usoudit i na naplnění znaku pohrůžky
bezprostředního násilí podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák.
Lze proto shrnout, že uplatnil-li obviněný námitky ohledně skutkového zjištění,
nemohou z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
obstát. Z tohoto důvodu k nim nemohl Nejvyšší soud přihlížet. Je totiž zřejmé,
že obviněný se snaží docílit nejprve změny v hodnocení důkazů, což by mělo za
následek zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je
v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém
důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla
založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem
dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6.
2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního
dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze
formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda
dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit
pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť
pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení,
je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné
obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají
právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces
ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v
řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní
řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v
souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Třebaže obviněný napadá skutkové zjištění zejména s odkazem na to, že jakákoliv
hrozba násilím nebo pohrůžka způsobením jiné těžké újmy mu nebyla prokázána, v
případě, kdy se domnívá, že popisované násilí či pohrůžka násilím nedosahuje
intenzity, aby mohl být naplněn zákonný znak skutkové podstaty trestného činu
vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., jde o právně relevantní námitku.
Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka
násilí, které má být vykonáno nikoliv ihned, ale teprve v bližší nebo
vzdálenější budoucnosti. Na rozdíl od pohrůžky bezprostředního násilí je
pohrůžka násilí širším pojmem, což znamená, že může obsahovat hrozbu, že násilí
bude použito s odstupem času. V konkrétní věci lze zcela jednoznačně
konstatovat, že pohrůžka násilí měla charakter pohrůžky bezprostředního násilí.
Protože pohrůžka bezprostředního násilí může být vyjádřena i slovně, není
pochyb, že hrozba použití horké žehličky nebo pověšení z balkonu donutila
poškozeného zůstat sedět v kuchyni a strpět rabování obviněných. Pohrůžka může
směřovat proti životu, zdraví nebo majetku i jiné osoby než napadeného, přičemž
i to, čím je vyhrožováno, nemusí být nutně vykonáno. Nejvyšší soud nepřisvědčil
ani námitce obviněného, uvádí-li, že pověšení z balkonu za situace, kdy výška
okna od země se pohybuje kolem jednoho metru, nelze pokládat za pohrůžku násilí
nebo jinou těžkou újmu. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nezbytné
dodat, že tato výhrůžka nebyla jedinou, kterou obvinění pronesli. Navíc nelze
přehlédnout, že poškozený se v daném okamžiku nacházel pod značným
emocionálním tlakem, kdy nemohl vyhodnotit, na jakém místě bude výhrůžka reálně
uskutečněna. Jinými slovy řečeno, výhrůžka „pověšením na balkoně“ je způsobilá
sama o sobě vyvolat stav, kdy poškozený cítí bezprostřední ohrožení na životě
nebo zdraví, zvláště, když obvinění byli v početní převaze. Ve světle těchto
skutečností proto Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného jako zjevně
neopodstatněné.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Č.
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně
přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o
rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann