6 Tdo 154/2025-295
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, č. j. 12 To 46/2024-244, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 37 T 166/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 6. 2. 2024, č. j. 37 T 166/2023-224, byl obviněný J. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 6. 2. 2023 v době od 06:30 do 6:45 hodin v XY, okres Praha-XY, v bytě v ulici XY č. p. XY v bydlišti bývalé přítelkyně J. K., nar. XY, ji fyzicky napadl a to tak, že ji několikráte pěstí udeřil do hlavy, kdy upadla na zem, uchopil ji za vlasy a pak si přitáhl její hlavu směrem k sobě a nejméně 3krát ji udeřil kolenem velkou silou do hlavy, konkrétně do oblasti levého oka, čímž jí způsobil otok a podkožní výron levé tváře, otok a podkožní krevní výron v okolí levého oka, krevní výron ve spojivce levého oka, zlomeninu spodiny levé očnice s posunem úlomků do levé čelistní dutiny s výhřezem tukové tkáně očnice do levé čelistní dutiny s bublinkami plynu v měkkých částech levé očnice, povrchní tržnou ránu levého ušního lalůčku, otok horního rtu a krevní výrony levé poloviny obličeje, kdy zranění si vyžádalo chirurgický zákrok a v důsledku zranění byla podstatně a citelně omezena v běžném způsobu života po dobu 7–8 týdnů, kdy u ní došlo k narušení normálních tělesných funkcí, kdy v lomné linii spodiny levé očnice má kovový chirurgický materiál, jehož chování v živé tkáni může být různé a trvalé následky lze posoudit až po uplynutí 1 roku.
2. Obviněný byl odsouzen za tento zločin a za sbíhající se přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24. 2. 2023, č. j. 1 T 29/2023-57, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24. 2. 2023, č. j. 1 T 29/2023-57, právní moc 21. 3. 2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit majetkovou škodu poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, zatímco poškozená J. K. byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. 3. 2024, č. j. 12 To 46/2024-244, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Neumanna dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku v § 265a odst. 2 písm. a), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenu g).
5. Obviněný namítl, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav a odvolací soud se řádně nezabýval jeho obhajobou. Konkrétně nesouhlasí s posouzením výpovědi poškozené a její dcery, které se i přes poměrně značný časový odstup shodovaly v naprostých detailech. Upozornil též na výpověď svědka Z. M., který neslyšel žádný hluk, což naznačuje, že se celý incident odehrál jinak. Soud jeho výpověď vyhodnotil jako přitěžující, přestože je tomu právě naopak. Nesprávně mu kladl k tíži též výpověď svědkyně J. M., neboť nezletilá jí nesdělila, že to byl on, kdo poškozené ublížil na zdraví. Z výpovědi svědkyně Z. H. také nevyplynulo, že by viděla právě jeho. Nesouhlasí ani s hodnocením výpovědi jeho matky, svědkyně A. K., neboť naučená výpověď by nebyla zmatená. Jádro její výpovědi přitom potvrzuje jeho nevinu.
6. Závěr sodu prvního stupně, že by byl schopen v tvrzeném okamžiku sbalit všechny své věci, je nepravděpodobný. Poškozená tvrdila, že šlo o 2–3 tašky, naproti tomu svědkyně Z. H. viděla osobu nesoucí jednu tašku, stejně jako Z. M. Podotkl, že z výpovědi poškozené vyplynulo, že se s ním po 6. 2. 2023 několikrát setkala. Je přitom zcela nelogické, aby se někdo dobrovolně setkával s tím, kdo mu způsobil těžkou újmu na zdraví. Soudy také nevzaly v úvahu, že podle výpovědi poškozené ji předchozí přítel při rozchodu napadl. Soudy porušily zásadu in dubio pro reo, která je součástí principu presumpce neviny. Přestože poukazoval na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 787/13, odvolací soud se ani k této argumentaci výslovně nevyjádřil.
7. Obviněný dále namítl, že navrhoval vyžádat prověření provozu jeho mobilního telefonu, neboť z výpovědi poškozené i její dcery vyplynulo, že měl být v době spáchání skutku na místě. Důkaz však nebyl vyžádán, s čímž nesouhlasil. Jedná se o významný důkaz, který mohl potvrdit jeho nepřítomnost na místě spáchání skutku v rozhodně době, a tedy jeho nevinu.
8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, č. j. 12 To 46/2024-244, a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který upozornil, že o dovolatelem formálně vytýkaný zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy se jedná v případě, že skutková zjištění nemají na provedené důkazy žádnou obsahovou návaznost, nevyplývají z nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení, popř. jsou dokonce pravým opakem skutečného obsahu provedených důkazů. Dovolatel, který takovouto vadu namítá, je povinen konkrétně označit důkazy a rozhodná skutková zjištění, které se mají v takovémto zjevném rozporu nacházet.
10. Na žádný konkrétní případ takovéhoto zjevného rozporu dovolatel nepoukazuje. Kromě obecného vyjádření nesouhlasu se skutkovými zjištěními a obecného odkazu na princip presumpce neviny dovolatel pouze provádí vlastní hodnocení provedených důkazů, zejména zpochybňuje věrohodnost výpovědí poškozené a její nezletilé dcery, a na základě těchto vlastních hodnotících úvah prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které se v kritické době na místě činu vůbec nenacházel. Dovolatel nevytýká, že by soudy vyvozovaly z důkazů nějaká skutková zjištění, která by z nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nevyplývala, ale naopak se domáhá toho, aby z výpovědí poškozené a její dcery žádná skutková zjištění činěna nebyla. Existenci tzv. zjevného rozporu však v žádném případě nelze dovozovat z toho, že soud hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném způsobu hodnocení důkazů.
11. Podle protokolu o hlavním líčení svědkyně M., pokud reprodukovala údaje sdělené jí nezletilou dcerou poškozené, skutečně výslovně nejmenovala obviněného. Z takovéto skutečnosti však nelze dovozovat existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy za situace, kdy samotná dcera poškozené, jejíž výpověď z přípravného řízení byla u hlavního líčení přehrána, resp. přečtena podle § 102 odst. 2 tr. ř., v této výpovědi dovolatele za pachatele jednoznačně označila. Otázka, kolik měl obviněný tašek při odchodu z bytu poškozené, zajisté není skutečností, která by byla určující pro naplnění zákonných znaků stíhaného trestného činu. Výpověď matky obviněného, která potvrzovala „alibi“ obviněného, vskutku postrádala jakoukoli hodnověrnost; svědkyně hovořila o tom, že v kritické době vozila obviněného svým autem, dostávala se však do rozporů s údaji samotného obviněného o tom, odkud kam ho vlastně měla vézt.
12. Důkazní řízení netrpí ani vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Soud v bodě 17. odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč považoval důkaz prověřením telekomunikačního provozu mobilního telefonu dovolatele za nadbytečný. Nejde o to, že by soud nějaký důkaz opomenul, ale pouze o to, že dovolatel nesouhlasí s důvody neprovedení jím navrhovaného důkazu.
13. Dovolací námitky uplatněné dovolatelem v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně nedůvodné. Není proto důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., v jehož rámci dovolatel poukázal na existenci vady uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu.
14. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
16. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost.
17. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Úvodem je vhodné zmínit, že znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
19. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem.
20. Námitky dovolatele se s prvou alternativou zmíněného dovolacího důvodu míjejí, neboť představují pouze prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně, aniž by označoval zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy. Obviněný předkládá vlastní názor na to, jak měly soudy důkazy hodnotit, netvrdí však, že by z důkazů, které vzaly za věrohodné soudy nižších stupňů, nebylo možno činit skutkový závěr, jaký zmíněné soudy učinily. Dovolatel „toliko“ namítá, že při jiném náhledu na opatřené důkazy by takový skutkový závěr možný nebyl, uplatňuje však vlastní optiku, která soudy nižších stupňů akceptována nebyla. Jinak řečeno, domáhá se, aby nižší soudy přijaly logiku jeho úvah, opomíjí však, že hodnocení důkazů je doménou soudů, před nimiž je důkaz proveden, a jde-li o komplexní posouzení všech aspektů důkazního řízení nevykazující trhlinu v logice úvah, pak takové hodnocení nelze označovat za vadné jen proto, že nevyhovuje představě dovolatele a jím uplatňované logice.
21. Obviněný na provedené důkazy nazírá selektivně a jednotlivě, nikoliv též v jejich vzájemném souhrnu. Zabývá se margináliemi jako je počet tašek, o nichž svědkové mluvili, a jak dlouho trvá sbalení takových tašek. Pomíjí přitom, že se výpovědi svědků shodují natolik, že umožňují dospět k jednoznačnému skutkovému zjištění, že poškozená skutečně obviněnému sbalila věci, vyhodila je na chodbu, odkud si je obviněný odnesl. Zároveň hned několik svědků mezi věcmi vidělo poškozenou popsanou modrou mikinu či bundu. Svědkyně H. sice nepoznala obviněného, popsala však muže v modré bundě, který vybíhal z bytovky s taškou. Zcela irelevantní je, že svědkyně M. při referování sdělení nezletilé neoznačila za pachatele výslovně obviněného, neboť nezletilá sama při podání přímého svědectví obviněného za pachatele jednoznačně označila. Stejně tak rozpor nezakládá skutečnost, že svědek M. neslyšel žádný hluk, neboť svědkyně M. i M. potvrdily, že slyšely hluk, resp. poškozenou, jak volá o pomoc.
22. Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolatelova argumentace založená na hledání drobných rozporů mezi svědeckými výpověďmi neposkytuje důvod pro pochybnost o skutkových závěrech soudu prvního stupně. Ten poskytl dostatečné a přesvědčivé odůvodnění pro své závěry, které založil na podrobné výpovědi poškozené podporované výpovědí nezletilé, dalšími ve věci provedenými důkazy i svědeckými výpověďmi. Nejenže se totiž všechny výpovědi přítomných svědků v obecnostech shodují s popisem události poskytnutým poškozenou, ale její verzi podle znaleckého posudku odpovídají též vzniklá zranění. Naopak výpověď obviněného stojí osamoceně a není v zásadě podpořena ani výpovědí jeho matky.
23. K třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) obviněný namítl, že nebyl proveden jím navrhovaný důkaz prověřením telekomunikačního provozu jeho mobilního telefonu. Předně je na místě upozornit, že pro úspěšné uplatnění uvedené alternativy nepostačuje pouhý nesouhlas obviněného s odůvodněním zamítnutí jím navrhovaných důkazů soudem. Z dikce uvedeného ustanovení je zřejmé, že se musí jednat o důkaz, který je jednak podstatný ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a jednak nebyl nedůvodně proveden.
24. Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá (bod 17.), že předmětný návrh zamítl pro jeho nadbytečnost s ohledem na provedené dokazování. Skutečnosti uvedené v jeho odůvodnění ohledně hodnocení důkazů tímto soudem a skutkových zjištění, k nimž na jeho základě dospěl, je uvedený důvod pro zamítnutí návrhu opodstatněný. Skutečnost, že se obviněný na místě činu nacházel, je potvrzena hned několika svědeckými výpovědi a nebyla by vyvrácena ani, pokud by záznam o telekomunikačním provozu mobilního telefonu obviněného naznačoval odlišné umístění jeho telefonu v rozhodné době, neboť obviněný jednoduše nemusel mít telefon u sebe. Námitka obviněného je proto neopodstatněná.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
25. Druhá varianta [bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l)] by mohla být naplněna pouze tehdy, pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že již řízení napadenému usnesení krajského soudu předcházející, a tedy rozsudek okresního soudu byl zatížen vadou, která naplňuje dovolatelem označený důvod dovolání podle písm. g). K takovému zjištění však dovolací soud z důvodů výše vyložených nedospěl. Dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně proto nezatěžuje ani vada ve smyslu druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
IV./3. K otázce porušení základních práv obviněného
26. Obviněný závěrem namítl porušení zásady in dubio pro reo vycházející z principu presumpce neviny. Podle judikatury Ústavního soudu však „v našem trestním řádu tedy není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného, soud má však povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit.[...] Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady ,v pochybnostech ve prospěch‘, neboť soud pochybnosti nemá“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, IV. ÚS 154/02).
27. Pouze pro úplnost možno dodat, že není podivu, proč soudy nižších stupňů nereagovaly na obviněným zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 787/13, vydaný ve věci týkající se trestného činu vraždy novorozeněte matkou, v níž vznikly pochybnosti o zavinění obviněné. U obviněného, jehož věc je zcela odlišná, pochybnosti o jeho zavinění nevyvstaly. Jím odkazovaná věc, resp. v ní učiněné závěry, proto není pro nyní projednávanou a posuzovanou věc relevantní.
V. Způsob rozhodnutí
28. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že uplatněné námitky, které odpovídaly jím označenému důvodu dovolání, byly shledány neopodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
29. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 3. 2025
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu