6 Tdo 1542/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21.
prosince 2005 dovolání, které podal obviněný N. V., t. č. ve výkonu trestu
odnětí svobody ve Věznici O., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.
1. 2005, sp. zn. 5 To 15/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 44 T 95/2004, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného N. V. o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 44 T
95/2004, byl obviněný N. V. (společně s obviněným O. M.) uznán v bodě II
vinným, že
dne 25. 7. 2004 kolem 06.00 hod. v P., v baru B. klub poté, co byl obžalovaný
M. napomínán, aby zanechal nacistických pozdravů, napadl poškozeného M. Š.,
tak, že ho bil pěstmi a poté, co upadl na zem, tak ho nadále bil a kopal do
obličeje, přičemž do napadení poškozeného se zapojil i obžalovaný V. tím, že
poškozeného, který ležel na zemi, minimálně jedenkrát kopl nohou do oblasti
mezi jeho žebry a jeho pasem a dále ho opakovaně udeřil do oblasti mezi jeho
horní částí hrudníku a jeho hlavou, čímž poškozenému způsobili zranění -
vpáčenou zlomeninu stěny pravé čelistní dutiny, tříštivou zlomeninu zevní a
vnitřní stěny pravé čelistní dutiny, zlomeninu přední, vnitřní a zevní stěny
levé čelistní dutiny, zlomeninu levého jařmového oblouku, zlomeninu zevní stěny
pravé očnice, tříštivou zlomeninu nosních kůstek s masivním krvácením z nosu,
krvácení do čelistních čichových, klínových dutin a pravé čelní dutiny,
proniknutí vzduchu do obou očnic, mnohočetné pohmožděniny měkkých tkání
obličeje s krevními výrony, podkožní plynatostí a oděrkami na obou tvářích,
brýlový krevní výron s téměř úplným uzavřením očních štěrbin, pohmoždění pravé
oční koule s krvácením pod spojivku a tržnou ránu na nose a toto poranění má ze
soudně lékařského hlediska charakter těžké újmy na zdraví.
Takto zjištěné jednání bylo soudem prvého stupně u obviněného N. V. právně
kvalifikováno jednak jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1
tr. zák., jednak jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Za
tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití
§ 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a
šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do
věznice s dozorem. Tímtéž rozsudkem byl uznán vinným (v bodě II stejnými
trestnými činy) a odsouzen obviněný O. M. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl
poškozený M. Š., odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek napadli odvoláním oba obvinění a v jejich neprospěch podal
odvolání obvodní státní zástupce pro Prahu 10.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 5 To 15/2005, byl
podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen toliko ve
výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody u obviněného N. V. Dále podle §
259 odst. 3 písm. b) tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a jmenovaného
obviněného podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil pro účely výkonu
trestu do věznice s ostrahou. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obou obviněných
zamítnuta.
Proti konstatovanému rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu
prvého stupně podal obviněný N. V. prostřednictvím obhájkyně dovolání, kterým
napadl výrok o vině a trestu, přičemž je opřel o dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého podání obviněný předně namítl, že z provedeného dokazování
nevyplynulo, že by se dopustil trestné činnosti, která by naplňovala znaky
skutkové podstaty trestných činů ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.; jeho vina nebyla prokázána
ani po doplnění dokazování videozáznamem a fotografiemi z předmětného baru. V
tomto směru uvedl, že poškozeného asi dvakrát nakopl, což však činil pouze při
obraně spoluobviněného O. M., když celou záležitost chtěl uklidnit a ukončit. Průběh konfliktu věrohodně dokresluje videozáznam i fotografie předložené
soudu, z nichž je patrno, že se snažil poškozeného od spoluobviněného odtáhnout
v okamžiku, kdy se poškozený nad spoluobviněným skláněl. Z videozáznamu ani z
fotografií naopak nelze dovodit, že by poškozeného nakopl nebo udeřil do
oblasti hlavy či obličeje. Na jedné z fotografií lze vidět, že poškozeného
nakopl pouze do oblasti levého ramene, když se poškozený skláněl nad
spoluobviněným, na kterého M. Š. zaútočil. Podle obviněného je z předložených
fotografií rovněž patrno, že poškozeného držel kolem krku a odtahoval ho od
spoluobviněného O. M., který upadl na zem, přičemž současně se snažil, aby
spoluobviněný nemohl na poškozeného útočit. Předložené fotografie potvrzuje
videozáznam z předmětného baru a svědecké výpovědi samotného poškozeného a
nezaujatých svědků, kteří byli incidentu přítomni. Z výpovědi servírky baru,
svědkyně G. D., vyplynulo, že dovolatel měl poškozeného nakopnout do oblasti
ledvin a nikoliv do hlavy a obličeje, v kteréžto části poškozený utrpěl, jak
vyplývá i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního
lékařství, veškerá svá zranění. Podle znaleckého posudku tato mnohočetná
poranění obličejového skeletu musela být způsobena útoky, zejména kopy
směřujícími právě na tuto část lidského těla a nemohla být způsobena jinak. V
návaznosti na tato zjištění obviněný vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací
jeho jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., neboť intenzita jeho jednání nedosáhla intenzity tohoto trestného činu. Zdůraznil, že v žádném případě nejednal v úmyslu poškozenému způsobit jakékoliv
poranění a nebyl ani srozuměn s tím, že svým jednáním může těžký následek
způsobit. Podle názoru obviněného s přihlédnutím k okolnostem, za kterých k
jeho jednání došlo a jaká újma na zdraví byla poškozenému způsobena, lze jeho
jednání maximálně kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221
odst. 1 tr. zák., neboť mu nelze přisuzovat závažnější odpovědnost za jednání
ve spolupachatelství k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1
tr. zák. Ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že neměl v úmyslu, a to
ani z nedbalosti, způsobit těžší následek, nelze mu jej proto přičítat k tíži a
jeho jednání právně kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví podle § 222 odst. 1
tr. zák.
Obvodní soud pro Prahu 10 proto aplikoval na zjištěný skutkový stav
nesprávnou právní kvalifikaci, přičemž pochybil i Městský soud v Praze, pokud
se s ní v rámci odvolacího řízení ztotožnil a jednání obviněného nekvalifikoval
tak, jak se ho skutečně dopustil a jaká zranění poškozenému mohl svým jednáním
způsobit. V rámci své argumentace dovolatel poukázal i na některá soudní
rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 44 T 95/2004, ve spojení s
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 5 To 15/2005, a
věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla,
že dovolací argumentace obviněného nekoresponduje s použitým dovolacím důvodem
v té části, kde N. V. dovozuje existenci okolností zakládající beztrestnost
jeho jednání na změně skutkových zjištění podle své skutkové verze, a to
rozdílné od skutkových zjištění soudu. Obviněný zejména opakuje svou obhajobu,
že se pouze snažil zabránit konfliktu způsobem, který nemohl k žádnému zranění
poškozeného vést. K popisu skutku ve výroku o vině dovolatel namítá, že zranění
v místech, kam měl poškozeného kopnout, nemohlo mít vážný následek, a proto
nemohl být srozuměn ani s těžkou újmou na zdraví, která útokem spoluobviněného
poškozenému vznikla. V této souvislosti státní zástupkyně zdůraznila, že se
nalézací soud přesvědčivě vypořádal s hodnocením způsobu, kterým se obviněný N.
V. do konfliktu zapojil. S těmito závěry nalézacího soudu se po řádném
přezkoumání rozhodnutí plně ztotožnil i soud odvolací a v napadeném rozhodnutí
odůvodnil i své závěry o spolupachatelství obviněných, přičemž se logicky
vypořádal s námitkami obviněného. Skutkové argumenty obviněného tudíž nelze
akceptovat a výhrady, které uplatnil v souladu se zákonnými podmínkami
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že jeho jednání
mohlo ve formě zavinění podle § 4 písm. b) tr. zák. směřovat toliko k ublížení
na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., jsou neodůvodněné. Státní zástupkyně
proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání
obviněného odmítl a rozhodnutí učinil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání
obviněného N. V. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo
podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze
aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním
řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo
o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní
posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne,
že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní
(srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn.
IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není
oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup
při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného
skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na
tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění
nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není
obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého
stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo
opakovat.
Ačkoliv obviněný N. V. deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., tak z obsahu podaného dovolání vyplývá, že uplatnil též námitky, které
ho obsahově nenaplňují. Jde o výhrady obviněného ohledně jeho podílu na útoku
proti poškozenému. V této souvislosti předkládá odlišnou skutkovou verzi
průběhu celé události, než jakou zjistily soudy, jejíž podstatou je tvrzení, že
proti poškozenému neútočil, ale naopak jednal se snahou zabránit
spoluobviněnému O. M. v dalším útoku na poškozeného s cílem celý konflikt
urovnat a ukončit. Pokud se dopustil vůči poškozenému M. Š. kopů, nesměřovaly
proti obličejové části poškozeného a měly obranný charakter. Na podporu svých
tvrzení odkazuje na svědecké výpovědi, znalecký posudek a zejména na důkaz
videozáznamem včetně z něho pořízených fotografií.
Konstatovanými výhradami obviněný primárně namítá správnost skutkových zjištění
včetně hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž jak již bylo výše
zdůrazněno, tak v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí
přezkoumávat. Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s
ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku
odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř.,
o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a
právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je
vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat
důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání zakotvené v § 265b tr.
ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v
té části dovolání, v níž obviněný N. V. namítl nesprávné posouzení znaku
spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., neboť svým jednáním
nezamýšlel způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví a s tímto následkem nebyl
ani srozuměn. Při neexistenci úmyslu obviněného způsobit těžší následek, mělo
být jeho jednání kvalifikováno maximálně jako trestný čin ublížení na zdraví
podle § 221 odst. 1 tr. zák., přičemž jednání spoluobviněného O. M. nemůže být
přičítáno k tíži. Tyto výtky lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. podřadit, a tudíž Nejvyšší soud mohl posoudit, zda napadená
rozhodnutí vykazují namítané právní vady.
Trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten,
kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Ve stručnosti lze
připomenout, že v ustanovení § 222 odst. 1 tr. zák. jde o úmyslný trestný čin.
K jeho naplnění nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo těžkou
újmu na zdraví, ale je třeba, aby jeho úmysl též směřoval ke způsobení těžké
újmy na zdraví. Pro závěr, že těžká újma na zdraví byla způsobena úmyslně, však
není nutné, že pachatel chtěl způsobit právě takové poranění. V tomto ohledu
postačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může tento těžší následek
způsobit, a byl s tím srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat zejména z
intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam
útok směřoval, a z pohnutky činu. Pokud byl útok veden za použití určitého
předmětu, tak je nutno vzít v úvahu povahu této věci a způsob, jakým byla
použita.
Podle § 9 odst. 2 tr. zák. platí, že byl-li trestný čin spáchán společným
jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin
spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelství předpokládá jednak spáchání
trestného činu společným jednáním a jednak úmysl k tomu směřující. O společné
jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním
všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze
spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty
trestného činu, jež je naplněna souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání
každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé
činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří
jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozhodnutí publikované
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 36/1973).
Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí vždy naplňovat
znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K
naplnění spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili
na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v
podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních
pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém
celku trestné jednání. Společný úmysl spolupachatelů zahrnuje jak společné
jednání pachatelů, tak sledování společného cíle. Nejde o spolupachatelství,
byla-li společná činnost uskutečněna až po dokonání trestného činu bez
předchozí dohody. Pokud však k předchozí dohodě (výslovné nebo konkludentní)
mezi spolupachateli došlo, každý ze spolupachatelů si musí být vědom alespoň
možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání
trestného činu společným jednáním a být s ním pro tento případ srozuměn.
Z hlediska posouzení relevantnosti námitek dovolatele zdůrazňující absenci
úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví a nemožnost přičítat mu k
tíži jednání spoluobviněného O. M. je třeba konstatovat, že soud prvého stupně
nepochybil, pokud jednání obviněného N. V. pod bodem II rozsudečného výroku
kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák.
spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. s jmenovaným
spoluobviněným. S obsahově shodnou námitkou, která byla uplatněna v rámci
odvolacího řízení, se dostatečně vypořádal již Městský soud v Praze, který v
naznačeném směru doplnil dokazování videozáznamem, jenž zachycoval průběh
napadení poškozeného v předmětném baru. V návaznosti na provedení tohoto důkazu
v odůvodnění rozsudku odvolací soud konstatoval: „…ze záznamu je patrné, že
obžalovaný V. byl přítomen celému průběhu konfliktu a musel si tedy být vědom
toho, že to byl obžalovaný M., kdo byl útočníkem. Dále je z něj patrné, že se
obžalovaný V. do sporu zapojil v okamžiku, kdy poškozený Š. začal mít v
konfliktu s obžalovaným M. výrazně navrch, a to tak, že na svědka Š. zaútočil
kopem vedeným plnou silou z nápřahu do oblasti horní části trupu a hlavy.
Stejně tak jsou zjevné okolnosti vyplývající z napadeného rozsudku, totiž, že v
rané fázi kontaktu obžalovaný zatlačil za bar svědkyni, servírku D., aby do
konfliktu nemohla zasáhnout, a teprve poté, když spatřil, že svědek Š. začíná
mít navrch nad obžalovaným M., přispěl mu na pomoc, jak bylo uvedeno shora -
razantním způsobem jej z obžalovaného M. skopl a poté jej napadl i údery pěstmi
a držel jej v okamžiku, kdy do něj plnou silou obžalovaný M. mlátil.“ Soud
druhého stupně také uvedl, že z videozáznamu je patrno, že „obžalovaný V.
nejméně ještě jednou poškozeného Š. kopl do oblasti horní části těla.“ Na
základě těchto skutečností uzavřel, že obviněný N. V. jednal ve
spolupachatelství s obviněným O. M. a zapojil se do konfliktu „jehož účelem
nemělo být nic jiného než poškozeného brutálně seřezat“. (vše na str. 4
rozsudku odvolacího soudu).
Již Obvodní soud pro Prahu 10 v odůvodnění rozsudku konstatoval, že obviněný N.
V. jednal v úmyslu nepřímém [§ 4 písm. b) tr. zák.] „neboť si musel být vědom
možnosti, že jejich společné jednání - jeho kopnutí a údery do poškozeného
spolu s předchozím brutálním útokem obžalovaného M., směřují ke způsobení těžké
újmy na zdraví poškozeného, a pro tento případ byl s tím srozuměn. Jeho
zapojení do společného jednání a srozumění se způsobením těžké újmy na zdraví
poškozeného lze spatřovat i v tom, že bránil svědkyni Š., aby pomohla
poškozenému proti kopům obžalovaného M., přestože poškozený v tu dobu již
jevil známky vážné poruchy zdraví.“ (str. 7 a 8 rozsudku soudu prvého stupně).
Nejvyšší soud pouze dodává, že z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné,
že intenzita útoku ze strany spoluobviněného O. M. byla větší a že jmenovaný
poškozenému způsobil převážnou část zranění. Důležité je, že ze způsobu
provedení činu je zcela zjevný takový charakter součinnosti obou obviněných,
který odpovídá spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., přičemž i v
důsledku této okolnosti celá událost proběhla pro poškozeného M. Š. značně
nepříznivě.
U trestných činů proti životu a zdraví spáchaných ve spolupachatelství podle §
9 odst. 2 tr. zák. odpovídá každý ze spolupachatelů za celý následek společného
jednání bez ohledu na okolnost, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno
konkrétním dílčím útokem toho kterého pachatele, a také bez ohledu na okolnost,
že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů. V odůvodnění
rozsudku soud prvého stupně správně poznamenal: „Pouze v případech spáchání
trestného činu společným jednáním za okolností podmiňujících použití vyšší
trestní sazby nebo okolností přitěžujících je třeba odpovědnost spolupachatelů
posoudit individuálně v závislosti na jejich zavinění…“ (str. 8 rozsudku).
Jelikož v posuzovaném případě bylo prokázáno, že obvinění O. M. a N. V.
společným jednáním a se společným úmyslem (zahrnujícím jak jejich společné
jednání, tak i sledování společného cíle) poškozenému M. Š. způsobili těžkou
újmu na zdraví, bylo veškeré jednání obou obviněných důvodně přičítáno z
hlediska viny každému z nich.
V kontextu se shora rozvedenými argumenty Nejvyšší soud uzavřel, že skutková
část výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ve spojení s
odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje zcela
konkrétní skutková zjištění, která naplňují u dovolatele zákonné znaky
trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. (a také
trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.) včetně znaku
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Tudíž relevantně uplatněné
dovolací námitky obviněného N. V., a to ohledně nesprávného právního posouzení
předmětného skutku u jeho osoby, nelze akceptovat.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného N. V. odmítl, neboť je
shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i
odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst.
1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Ho r á k