6 Tdo 1552/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21.
prosince 2006 o dovolání, které podal obviněný Ing. B. V., proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 13 To 151/2006, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 2
T 126/2005, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á.
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 24. 3. 2006, sp. zn. 2 T
126/2005, byl obviněný Ing. B. V. uznán vinným trestným činem zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák., jehož se podle
skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 6. 4. 2001 jako
jednatel společnosti E. s.r.o., podal u Finančního úřadu přiznání k dani z
příjmů právnických osob za rok 2000, ve kterém nezohlednil fakturu vystavenou
odběrateli společnosti H., J. M., ze dne 24. 10. 2000, na částku 782.250,- Kč
za provedení zemních a výkopových prací, a neodvedl tak daň z příjmů
právnických osob ve výši 230.950,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 37.250,-
Kč, celkem tedy zkrátil daň ve výši 268.200,- Kč ke škodě Finančního úřadu.“ Za
tento trestný čin byl podle § 148 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a §
59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Podle § 148 odst. 1 tr. zák. a § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen
peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč, přičemž byl podle § 54 odst. 3 tr. zák.
pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven
náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný Ing. B. V., rozhodl ve
druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 13 To
151/2006, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř.
částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při
nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že obviněnému Ing. B. V. podle §
148 odst. 1 tr. zák a § 53 odst. 1 tr. zák. uložil peněžitý trest ve výši
50.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by tento trest
nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v
trvání pěti měsíců.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný Ing. B. V.
prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že
důkazy provedené v trestním řízení jednoznačně neprokazují jeho vinu naplňující
skutkovou podstatu trestného činu podle § 148 odst. 1 tr. zák. Poté, co
připomněl, v jakém jeho jednání je soudy obou stupňů shledáváno spáchání této
trestné činnosti (viz shora), připustil, že je sice jednatelem společnosti E.
s. r. o., současně však zdůraznil, že tato společnost se nezabývá výkopovými
pracemi a nezaměstnává žádné pracovníky. Předmětem její činnosti je obchodní a
zprostředkovatelská činnost. K tomu uvedl, že v trestním řízení nebyl předložen
žádný důkaz, který by jednoznačně prokázal, že by nějaké pracovníky, kteří by
navíc pracovali na akci topného kanálu a provedli tak nějaké zemní a výkopové
práce, zaměstnával. Žádný ze svědků nebyl schopen říci, zda lidé, kteří se na
výkopových pracech podíleli, byli jeho zaměstnanci a kolik jich bylo.
Dovolatel dále uvedl, že faktura, která měla být předložena J. M. k proplacení,
není ve spise založena v originále, a jeho žádosti, aby dokazování bylo
doplněno předložením jejího originálu, nebylo vyhověno. V souvislosti s tím
namítl, že mu nebylo ani umožněno, aby se mohl vyjádřit k posouzení pravosti
jeho podpisu na zmíněné faktuře, přičemž z pouhé kopie se pravost podpisu
posoudit nedá. Stejně tak se nemohl vyjádřit ani k celé faktuře. Zejména pak
zdůraznil, že předmětnou fakturu nikomu nevystavoval, a „pokud … se vyjadřoval
k jejímu obsahu, je absolutně nepoužitelná, nepřezkoumatelná a z jejího textu
nevyplývá nic konkrétního, proč fakturoval takovouto částku.“ V návaznosti na
to napadl (usvědčující) výpověď svědka M., kterou označil za nepravdivou. V
této souvislosti mj. připomněl tu část zmíněné svědecké výpovědi, podle které
mu (dovolateli) byla finanční částka osobně vyplacena dne 24. 10. 2000 nebo 25.
10. 2000. To ovšem podle jeho slov nebylo možné, neboť v této době pobýval
(dovolatel) mimo republiku. Žádnou finanční částku od svědka M. tedy nemohl
převzít. Nepřevzal ji nikdy, neboť pro něj nikdy nepracoval a žádnou pracovní
smlouvu s ním neuzavřel. Podle jeho přesvědčení ani ze samotné faktury
nevyplývá, že by „částku převzal, podpis chybí …“. Na tuto skutečnost ve své
výpovědi poukázala svědkyně S., která mj. uvedla, že by k faktuře měl být
pokladní doklad, na němž by měl být jeho (dovolatelův) i M. podpis, ten však
chybí. Poté, co zmínil další část výpovědi jmenované svědkyně, dovolatel
opětovně zdůraznil, že nikdy žádnou částku nepřevzal a že v proběhlém trestním
řízení převzetí částky nebylo prokázáno. K tomu dodal, že „o převzetí částky
tvrdí pouze svědek M., žádný ze svědků převzetí částky nepotvrdil.“ Svědek M.
má přitom podle jeho slov dostatečný zájem na uznání jeho (dovolatelovy) viny,
protože sám je trestně stíhán a odsouzen. Dovolatel také uvedl, že sám neměl
finanční prospěch, a tudíž neměl ani žádný důvod ke spáchání trestné činnosti.
V poslední části odůvodnění dovolání obviněný namítl, že soudy obou stupňů v
odůvodnění svých rozsudků obsah jednotlivých výpovědí svědků nesprávně
interpretují v rozporu s obsahem protokolu o hlavním líčení. Poukázal pak ještě
na skutečnost, že pokud by skutečně převzal částku 782.250,- Kč, „pak by pět
lidí po 100,- Kč/1 hod. muselo na stavbě pracovat 112 dní“, přičemž stavba tak
dlouho netrvala. V této souvislosti namítl, že soud uvedená skutečnost
nezajímala a že dalším návrhům na dokazování v tomto směru nebylo vyhověno. V
samotném závěru dovolatel opětovně vyjádřil přesvědčení, že z provedeného
dokazování jednoznačně nevyplynulo, že by prováděl práce. Nemohl tudíž vydat
ani žádnou fakturu „a proto … nemohl zohlednit tuto (pro něho) neexistující
fakturu a tedy žádný majetkový prospěch z ní v přiznání k dani z příjmů
právnických osob za rok 2000.“
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud
České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Krajského soudu v Praze ze
dne 23. 5. 2006, sp. zn. 13 To 151/2006, zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř.
jej zprostil obžaloby.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření
nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud
rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit
pod ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný Ing. B. V. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp.
konkrétní argumenty, o něž je dovolání opřeno) lze považovat za důvod uvedený v
předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení
přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti
skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká neúplnost důkazního řízení,
nesprávné hodnocení důkazů (viz námitky ve vztahu k předmětné faktuře či
svědeckým výpovědím) a nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní
hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového
stavu věci (zejména namítá, že z provedeného dokazování jednoznačně
nevyplynulo, že by prováděl shora popsané práce, nemohl tudíž vydat a nevydal
ani žádnou fakturu „a proto … nemohl zohlednit tuto (pro něho) neexistující
fakturu a tedy žádný majetkový prospěch z ní v přiznání k dani z příjmů
právnických osob za rok 2000.“). Z uvedených procesních (skutkových) výhrad
vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Dovolatel tak nenamítá
rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani
jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností,
neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve
skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním
a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani
jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1
tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)
– l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v
dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat
důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze
dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na
příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení
konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom
nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit
otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad
podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr.
ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho
označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2.
6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a
mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto
právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci
dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak
mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině
jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž
existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených
zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí
bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý