6 Tdo 1553/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. prosince 2005 o dovolání
obviněného P. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. B., proti
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 4.
2005, č. j. 31 To 116/2004 – 604, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
České Lípě pod sp. zn. 4 T 1230/2003, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 4.
2005, č. j. 31 To 116/2004 – 604, bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné
zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze
dne 25. 2. 2004, č. j. 4 T 1230/2003-487. Tímto rozsudkem byl obviněný
(společně s obviněnými S. P. a Z. K.) v bodech 2. – 8. výroku rozsudku uznán
vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b)
tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a byl mu
podle § 247 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let.
Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu
zařazen do věznice s ostrahou. Naproti tomu byl podle § 226 písm. c) tr. ř.
zproštěn obžaloby pro skutek, popsaný ve zprošťujícím výroku, který byl
kvalifikován jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3
písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., neboť nebylo
prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a
podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu
škody. Shora citované usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci obviněný napadl dovoláním.
V dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť
má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedl, že ač byl uznán
vinným za sedm dílčích útoků, sám se doznal pouze ke spáchání skutků uvedených
pod bodem 3 a 6 výroku o vině. V tomto směru je výrok o vině podle jeho názoru
nesprávný. Spáchání ostatních skutků popírá a nesouhlasí s tím, jak okresní a
krajský soud postupovaly při hodnocení důkazů zejména pokud jde o věrohodnost
výpovědi spoluobviněného S. P. Ten kromě jiného vypověděl, že společně
spáchali i další skutek, který je v rozhodnutí soudu uveden pod bodem 1 výroku
o vině. Obviněný tvrdí, že tento skutek nemohl spáchat, protože byl ještě ve
výkonu trestu odnětí svobody. Stejně tak se nemohl dopustit skutků pod bodem 7
a 8, což potvrdily svědkyně R. a H. V této souvislosti se domnívá, že jeho
jednání nemělo být kvalifikováno jako trestný čin podle § 247 odst. 1 písm. b),
odst. 3 písm. b) tr. zák., nýbrž toliko podle odst. 2 tr. zák. Z těchto důvodů
navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka
v Liberci ze dne 20. 4. 2005, č. j. 31 To 116/2004-604, zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve svém vyjádření k
dovolání obviněného navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle 265i
odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl s odůvodněním, že bylo podáno opožděně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda dovolání obviněného bylo podáno
včas. Z doručenky na čl. 623 spisu Okresního soudu v České Lípě se podává, že
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 4.
2005, č. j. 31 To 116/2004 – 604, bylo obviněnému doručováno poštou do
vlastních rukou na adresu trvalého bydliště: R., J. Adresát nebyl v místě
doručení zastižen, proto byla zásilka dne 10. 6. 2005 na poště uložena a
obviněnému zanecháno oznámení s tím, aby si zásilku vyzvedl. Okresnímu soudu v
České Lípě byla zásilka vrácena dne 29. 6. 2005. Obhájkyně obviněného
rozhodnutí odvolacího soudu převzala dne 10. 6. 2005. V souvislosti s nástupem
výkonu trestu odnětí svobody k faktickému převzetí zásilky s citovaným
usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci došlo až dne 11.
9. 2005. Podle údajů na poštovní doručence měla být zásilka na poště uložena do
27. 6. 2005 (pondělí), současně však v místě, kde pošta uvádí, že zásilka se
vrací z toho důvodu, že nebyla adresátem vyzvednuta, je razítko pošty s datem
26. 6. 2005 (neděle). Na rubu obálky se potom nachází podpis poštovního
doručovatele ze dne 28. 6. 2005 (úterý) s oznámením doručujícího orgánu, že
obálka s písemností (zásilka) nebyla vyzvednuta do 15 dnů od uložení, proto se
vrací soudu. Vzhledem k tomu, že posledním dnem odběrní lhůty bylo pondělí 27.
6. 2005, nelze s jistotou tvrdit, zda skutečně v tento den byla zásilka ještě
na poště uložena. Nejvyšší soud proto při posuzování včasnosti podaného
dovolání vycházel z faktického doručení, tj. z doručení učiněného dne 11. 9.
2005.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Z podaného dovolání vyplývá, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §
265b tr. ř.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný námitkami uvedenými v dovolání
dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. Zásadní
pochybení totiž obviněný nespatřuje v nesprávné právní kvalifikaci skutku nebo
v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, nýbrž v tom, že soudy nesprávně
vyhodnotily provedené důkazy. Podle jeho názoru není výpověď spoluobviněného
S. P. věrohodná, protože jej usvědčoval též ze spáchání skutku pod bodem 1.
výroku o vině, ačkoliv objektivně v té době byl ve výkonu trestu odnětí
svobody. Zdůrazňuje přitom, že se nemohl dopustit ani skutků pod bodem 7. a 8.,
což mohou potvrdit svědkyně M. R. a L. H. Je tedy zjevné, že na podporu svého
tvrzení uvádí toliko skutečnosti, které se zakládají na jiném skutkovém
zjištění. Ostatně naprosto shodné námitky obviněný uplatnil v odvolacím řízení.
Nejvyšší soud má za to, že jak rozsudek soudu prvního stupně, tak usnesení
odvolacího soudu odpovídají všem hlediskům vymezeným v ustanovení § 125 odst. 1
tr. ř., resp. § 134 tr. ř. a Nejvyšší soud nemá důvod jim ničeho vytknout. K
věrohodnosti spoluobviněného S. P. se soud prvního stupně podrobně vyjádřil a
na str. 8 odůvodnění svého rozhodnutí, totiž že byť tento spoluobviněný označil
za spolupachatele obviněného P. K., nelze mít o pravdivosti jeho výpovědi
pochybnosti, neboť v ostatních částech jeho výpověď koresponduje s dalšími
provedenými důkazy a pokud jde o skutek pod bodem 1., mohlo jít ze strany
spoluobviněného o prostý omyl. K výpovědím svědkyň M. R. a L. H. soudy
nepřihlédly vzhledem k tomu, že obě svědkyně mají k obviněnému P. K. poměrně
blízký vztah obdobný rodinnému a tímto faktem byly jejich výpovědi ovlivněny.
Zcela jednoznačně lze proto konstatovat, že jedinou námitkou uvedenou v
dovolání je výhrada proti tomu, jak soudy hodnotily provedené důkazy. Jak už
bylo uvedeno, takové námitky však pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. podřadit nelze. V tomto směru Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné
doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny není
možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na
rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je
„pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní
všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy
(srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro
dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Toto učinil, aniž by musel věc meritorně
přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o
rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. prosince 2005
Předseda senátu: