U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. května 2013 o
dovolání, které podal obviněný A. H. , proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 39 To 56/2011, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 20/2011, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2011, sp. zn. 3 T 20/2011,
byl obviněný A. H. uznán vinným v bodech I., II., III. a IV. zločinem
padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, 3 písm. a) tr.
zákoníku a přečinem nedovolené výroby a držení pečetidla státní pečeti a
úředního razítka podle § 349 tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl
obviněný A. H. podle § 348 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku
odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice
s ostrahou. Podle § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému A. H. uložen
trest propadnutí majetku postihující část jeho majetku blíže v rozsudku
popsanou. Podle § 70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku byl obviněnému uložen
trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí v rozsudku
specifikovaných.
Citovaným rozsudkem bylo dále podle § 226 písm. a) tr. ř. rozhodnuto o
zproštění obviněného A. H. obžaloby Okresního státního zastupitelství v
Ostravě ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 4 ZT 88/2010, pro skutek v rozsudku
popsaný, v němž byl spatřován jednak zločin padělání a pozměnění veřejné
listiny podle § 348 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jednak
zločin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §
340 odst. 1, 3 písm. a), d) tr. zákoníku. V neposlední řadě bylo tímto
rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných S. M. a A. K.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný A. H. a jeho
manželka M. H. , obviněný S. M. a státní zástupce v neprospěch obviněných
A. H. , S. M. a A. K. , rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě.
Rozsudkem ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 39 To 56/2011, z podnětu všech podaných
odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v
odsuzující části a za použití § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že
obviněného A. H. uznal vinným v bodech I./10), 12), 13), 14), 15), 18) a 19)
zločinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §
340 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, v bodech I., II. a III.
zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, 2 písm. a),
odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a v bodě IV. přečinem nedovolené výroby a držení
pečetidla státní pečeti a úředního razítka podle § 349 tr. zákoníku. Za to
obviněného A. H. podle § 348 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1
tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a
šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1,
2 tr. zákoníku obviněnému A. H. uložil peněžitý trest ve výměře sedm set
denních sazeb ve výši 600,- Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro
případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil
náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 70 odst. 1 písm.
a), b) tr. zákoníku obviněnému A. H. uložil trest propadnutí věci nebo jiné
majetkové hodnoty, a to věcí v rozsudku specifikovaných. Dále rozhodl o vině a
trestu spoluobviněných S. M. a A. K. Ve zprošťující části zůstal napadený
rozsudek nezměněn.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný A. H.
(dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odvolacímu soudu vytkl, že
se blíže nezabýval výší získaného majetkového prospěchu z hlediska
kvalifikačního znaku „značný prospěch“, a to i z pohledu posuzování
nebezpečnosti činu pro společnost. Přitom upozornil, že výše získaného
prospěchu se promítla také do úvah odvolacího soudu o uložení peněžitého
trestu. Dále se ohradil proti závěru soudu v tom smyslu, že byl společně se
spoluobviněnými S. M. a A. K. členy organizované skupiny. V této
souvislosti shledal, že hodnocení účasti spoluobviněné A. K. na tzv.
organizované skupině ze strany odvolacího soudu - jako účastnice ve formě
pomoci - si do značné míry protiřečí, přičemž odmítl, že by dotyčná měla v
organizované skupině významnou roli. Zdůraznil, že z provedených důkazů nelze
dovodit, že by spoluobviněná měla vědomost o obsahu zásilek, které byly
doručovány na její adresu, resp. o tom, že se fakticky podílí na distribuci
padělaných dokladů. Podle obviněného věděla toliko, že v některých zásilkách
doručovaných z Anglie je zboží, které zřejmě nebylo do České republiky dovezeno
v souladu se zákonem (zapalovače, mobilní telefony). Vznesl otázku, z jakého
důvodu není účastníkem na organizované skupině svědek M. S. , když i on se
podílel, stejně jako spoluobviněná A. K. , na distribuci padělaných dokladů
aniž by věděl, co zásilky obsahují. Vyjádřil přesvědčení, že jelikož nebylo
prokázáno, že spoluobviněná věděla, co je obsahem zásilek, těžko jí lze trestně
postihnout za členství ve skupině, která organizovala zcela neznámým osobám, v
neznámém místě nedovolené překračování hranic. Akcentoval, že pokud
spoluobviněná A. K. nebyla účastníkem organizované skupiny, pak samotná
spolupráce jeho osoby a spoluobviněného S. M. není organizovanou skupinou.
Dále namítl, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin organizování a
umožnění nedovoleného překročení státní hranice ve smyslu § 340 tr. zákoníku.
Poznamenal, že je mu pochopitelně známo, že cestovní pas slouží k cestování,
není mu však zřejmé, z čeho odvolací soud dovodil, že věděl, že tento doklad má
sloužit k vycestování osob z schengenského prostoru. V této souvislosti
zdůraznil, že při obvyklé kontrole takového dokladu při přechodu osob přes
hranice schengenského prostoru by bylo okamžitě zjištěno, že se jedná o
padělek. Dále se pozastavil nad tím, že byl uznán vinným z uvedeného trestného
činu pouze v bodech I./10), 14), 15) a 19) napadeného rozsudku, kdy byl
cestovní doklad odeslán do Anglie, a zhodnotil, že popis skutku v těchto
případech neumožňuje právní posouzení skutku jako trestného činu nedovolené
překračování hranic, když zde chybí popis jednání, které by mělo cokoliv
společného s nelegálním překračováním hranic. Podle jeho slov není možné každé
padělání cestovního dokladu automaticky posuzovat jako pomoc ke spáchání
trestného činu nedovoleného překročení státní hranice. Opačný výklad je
nepřípustným rozšiřováním trestní represe. Akcentoval, že cestovní pas slouží
též jako doklad totožnosti, resp. že z povahy trestné činnosti spojené s
paděláním osobních dokladů vyplývá, že tyto budou sloužit k různé formě
nelegální činnosti. V případě, kdy padělatel nezná žádné podrobnosti ohledně
dalšího použití padělaných dokladů, nelze mu přičítat k tíži jejich další
zneužití a účastenství na trestné činnosti osob, které takový průkaz totožnosti
zneužily pro páchání trestné činnosti. Aby byl padělatel cestovního dokladu
uznán vinným z organizování nedovoleného překročení hranic, musí jeho úmysl k
takovému následku směřovat. Prohlásil, že on nelegální překračování hranice
neorganizoval a ani neměl v úmyslu se paděláním dokladů totožnosti na
nedovoleném překračování hranic jakkoliv podílet.
Obviněný rovněž vyslovil nesouhlas s tím, že jeho jednání v bodech I. až III.
napadeného rozsudku bylo odvolacím soudem kvalifikováno podle § 348 odst. 1, 3
písm. a) tr. zákoníku. Shledal, že v těchto případech popis skutku neodpovídá
zjištěnému skutkového stavu. Brojil též proti formulaci úvodní věty (návětí) u
těchto skutků s tím, že popis skutku ze strany krajského soudu je z hlediska
větné stavby jen stěží přijatelný. Konstatoval, že popis skutku z návětí bodu
I. rozsudku je v rozporu s popisem skutku u konkrétních jednání uvedených pod
bodem I./1) až 19) a že stejně tak je tomu v případě návětí u popisu skutku v
bodě II a III rozsudku. Argumentoval, že popis skutku pod body II. a III.
rozsudku neodpovídá ani právnímu hodnocení skutku. Pokud se na trestné činnosti
podíleli i další osoby – O. S. R. , B. B. , A. A. a M. G. , proč nebylo
také jednání spoluobviněných S. M. a A. K. trestně právně postihnuto?
Nepochybně proto, že soud si byl vědom skutečnosti, že spoluobvinění S. M. a
A. K. se na jednání popsaném v bodech II. a III. napadeného rozsudku vůbec
nepodíleli. Obviněný vyjádřil přesvědčení o existenci rozporu mezi vymezením
jednání jednotlivých osob v popisu skutku a v odůvodnění rozsudku a seznal, že
za této situace je pro něho obtížné polemizovat s právní kvalifikací jeho
jednání. Pokud byla spoluobviněná A. K. uznána vinnou pouze skutky pod body
I./10), 14), 15), 16) a 19), kdo tedy tvořil organizovanou skupinu u
zbývajících dvanácti skutků? V takovém případě se na trestné činnosti podílely
toliko dvě osoby – on a spoluobviněný S. M. , a tedy nebyl splněn minimální
počet osob pro možnost právně hodnotit jejich jednání jako jednání členů
organizované skupiny. Soud na straně jedné v odůvodnění rozsudku uvádí, že
pouze u skutku pod bodem I./19) kvalifikoval jeho jednání podle § 348 odst. 1,
3 písm. a) tr. zákoníku, současně však uzavírá, že měl spáchat tento zločin v
případech vymezených pod bodem I., II. a III. Kterým konkrétním jednáním
obviněný naplnil skutkovou podstatu trestného činu podle § 348 odst. 1, 3 písm.
a) tr. zákoníku u skutků pod bodem II. a III.? Obviněný vyslovil názor, že
skutky pod bodem II. a III. je možné právně kvalifikovat pouze podle § 348
odst. 1 tr. zákoníku. Návětí použité v bodech II. a III. rozsudku odvolacího
soudu jsou zcela zavádějící a není zřejmé, proč byla použita, když osoby
uvedené v tomto návětí nemají nic společného s tím, že měl doma doklady
totožnosti, zařízení a pomůcky určené k padělání osobních dokladů. V tomto
případě chtěl soud postihnout jednání, kdy při domovní prohlídce u jeho osoby
byly nalezeny doklady totožnosti, zařízení a pomůcky určené k padělání dokladů.
Takové jednání je však možné postihnut toliko podle základní skutkové podstaty.
Shrnul, že skutková věta v bodech II. a III. rozsudku je sestavena zcela
nesprávně, nemá oporu v provedeném dokazování a právní kvalifikace neodpovídá
skutečně zjištěnému skutkovému stavu.
Následně obviněný zmínil, že v právní větě rozsudku soudu druhého stupně bylo u
bodu I./2), 3), 5), 6), 8), 9), 11), 12), 13), 17 a 18) uvedeno, že skutek je
posuzován podle základní skutkové podstaty, avšak použité ustanovení zákona ve
výroku rozsudku tomu neodpovídá, neboť celý skutek pod bodem I. byl
kvalifikován podle § 348, odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku.
Podle jeho mínění byl také skutek pod bodem I./19) napadeného rozsudku
nesprávně právně posouzen podle § 348 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Uvedl,
že za situace, kdy k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu
podle § 348 odst. 1, 3 tr. zákoníku mělo dojít pouze v jednom případě – v
případě skutku pod bodem I./19) rozsudku, přičemž trestní sazba podle tohoto
ustanovení je podstatně vyšší než základní trestní sazba podle § 348 odst. 1
tr., bylo nutné velmi pečlivě posuzovat, zda jednání obviněných naplnilo
materiální znaky významné pro užití kvalifikované skutkové podstaty trestného
činu. Zdůraznil, že k užití vyšší trestní sazby je možné přihlédnout pouze v
těch případech, kdy okolnosti pro svou závažnost podstatně zvyšují nebezpečnost
činu pro společnost. Odvolacímu soudu vytkl, že se v odůvodnění svého rozsudku
jednáním popsaným pod bodem I./19) prakticky nezabýval. Vyjádřil přesvědčení,
že způsob provedení předmětného útoku nemůže odůvodňovat použití kvalifikované
skutkové podstaty trestného činu podle § 348 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a
že výše uloženého trestu odnětí svobody je zcela neadekvátní. Podle jeho názoru
je užití § 348 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku namístě tehdy, jestliže měla
otázka přeshraniční spolupráce mezi pachateli pro celou věc významnější roli,
vyznačovala se užitím rozsáhlé organizované sítě osob, které mezi sebou
vzájemně z různých států komunikují, vzájemně spolupracují, užívají různých
kurýrů, ve větším rozsahu distribuují mezi státy peníze, věci apod. Z popisu
skutku pod bodem I./19) napadeného rozsudku není možné zjistit okolnosti, které
by podstatně zvyšovaly nebezpečnost jednání pro společnost. Ostatně ani soud
nevyložil, v čem spatřuje tak zásadní společenskou nebezpečnost jejich jednání,
aby odůvodňovala užití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu.
V neposlední řadě připomněl zásadu proporcionality trestní represe a shledal,
že v jeho případě, byl užit zcela nepřiměřený a exemplární trest, který
neodpovídá závažnosti spáchaného jednání.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Krajského soudu v
Ostravě ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 39 To 56/2011, zrušil a aby věc přikázal
tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že v
rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v
nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním
posouzení, nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění ani
nesprávnost hodnocení důkazů soudy a nelze pod něj zahrnout ani jiné námitky
procesního rázu.
K dovolací argumentaci, jíž obviněný zpochybnil závěry odvolacího soudu, podle
nichž byl členem organizované skupiny, státní zástupce poznamenal, že v
napadeném rozsudku se výslovně konstatuje, že A. K. byla s dalšími
spoluobviněnými na účasti na trestné činnosti předem domluvena a že jednala s
plným vědomím, že se podílí na padělání a pozměňování dokladů. Pakliže tedy
obviněný dovozuje nedostatek naplnění znaku „organizované skupiny“ z toho, že
spoluobviněná A. K. neměla o trestné činnosti vědomí, tudíž nemohla být
členkou organizované skupiny, resp. organizovaná skupina v důsledku toho neměla
požadovaný minimální počet tří členů, jde o argumentaci, která neobstojí.
Uvedeným způsobem se totiž obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění
ve svůj prospěch, a teprve sekundárně dovozuje údajné nesprávné právní
posouzení. Takovouto argumentaci ovšem pod uplatněný dovolací důvod (ani pod
jiný) podřadit nelze.
Pokud se jedná o námitku obviněného, že svým jednáním nenaplnil znaky trestného
činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340
tr. zákoníku, státní zástupce zdůraznil, že obviněnému se neklade za vinu
organizování nedovoleného překročení státní hranice, nýbrž toliko jeho
„umožnění“. Jestliže bylo prokázáno, že mj. padělal i cestovní doklady (pasy),
musel být minimálně srozuměn s tím, že budou použity k překračování státních
hranic, lhostejno, zda uvnitř či vně schengenského prostoru, neboť cestovní pas
je dokladem primárně určeným právě k cestování mezi různými zeměmi. Jako takový
je v tomto ohledu zároveň natolik významnou pomůckou, že jeho zhotovením
padělatel objednateli překročení státní hranice umožní, s čímž musí být
padělatel minimálně srozuměn. Proto nelze akceptovat argument obviněného, že u
něj nelze dovodit úmysl vztahující se ke spáchání trestného činu podle § 340
tr. zákoníku. Státní zástupce ovšem dodal, že uplatnění dané skutkové podstaty
pouze na případy odeslání padělaných cestovních dokladů mimo schengenský
prostor je nesprávné s tím, že i Česká republika má tzv. vnější schengenskou
hranici, byť pouze vzdušnou – letiště, což platí i pro ostatní země daného
prostoru. Není proto správné omezovat uplatnění příslušné skutkové podstaty
pouze na případy zaslání padělaných dokladů mimo schengenský prostor. S ohledem
na procesní situaci (dovolání obviněného) jde ale jen o „akademickou“ úvahu,
protože výklad zaujatý krajským soudem je obviněnému prospěšný, když jeho
trestní odpovědnost zužuje.
Dále státní zástupce uvedl, že námitkou v tom smyslu, že popis skutku v bodech
I. až III. rozsudku neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, resp. je zcela v
rozporu také s právním hodnocením skutku a nemůže obstát ani z hlediska
gramatické stylizace, obviněný především vyjadřuje pochybnosti o správnosti
právní kvalifikace svého jednání a lze z ní též dovodit, že se obviněný
domnívá, že je dán tzv. extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními
na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Uplatnění návětí v
rámci popisu skutku je však v praxi poměrně běžným jevem a v daném případě jeho
užitím nedošlo k pochybení. Ani tzv. extrémní nesoulad v tomto případě není
dán. Naopak je možno říci, že dokazování bylo soudy provedeno v rozsahu
předpokládaném v § 2 odst. 5 tr. ř. a že důkazy byly přitom hodnoceny tak, jak
stanoví § 2 odst. 6 tr. ř., a to v souladu se zásadami formální logiky. Závěry
ohledně skutkových zjištění tak plně korespondují s provedeným dokazováním a se
skutkovými závěry následně plně koresponduje i soudem zaujatá právní
kvalifikace. Předmětná námitka je tedy neopodstatněná.
Ohledně té části dovolací argumentace, jíž obviněný zpochybnil naplnění znaku
„organizované skupiny působící ve více státech“ ve smyslu § 348 odst. 3 písm.
a) tr. zákoníku s tím, že nikoliv všech dílčích útoků se účastnil potřebný
počet osob (minimálně tři), státní zástupce poznamenal, že jednání obviněného
bylo soudem vyhodnoceno jako pokračování. Z hlediska hmotného práva je přitom
pokračování jediným skutkem, přičemž otázka uplatnění té či oné skutkové
podstaty je nepochybně otázkou hmotně právní. Za účelem právní kvalifikace
daného skutku tedy nelze na jednotlivé dílčí útoky nahlížet izolovaně, nýbrž je
třeba posuzovat je v souhrnu jako jediný skutek. Proto není podstatné, že
nikoliv všechny dílčí útoky samostatně naplňovaly znaky předmětné kvalifikované
skutkové podstaty.
Jestliže se obviněný pozastavuje nad tím, že odvolací soud na straně jedné v
odůvodnění rozsudku uvádí, že pouze u skutku pod bodem I./19 hodnotí jeho
jednání podle § 348 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, současně však shledává,
že měl spáchat tento zločin také v případech vymezených pod bodem I., II.,
III., přičemž zároveň doplňuje, že skutky pod bodem II. a III. je možné právně
kvalifikovat pouze podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku, pak podle státního
zástupce takové námitky pomíjí tu skutečnost, že krajský soud jednání
obviněného považuje za pokračující trestný čin. Jde-li o pokračování v trestné
činnosti, není nutné, aby každý jednotlivý dílčí útok naplnil předmětnou
kvalifikovanou skutkovou podstatu. Postačí, naplní-li ji některý z těchto
útoků, jakož i to, pokud je dílčími útoky naplněna až ve svém souhrnu. Obviněný
si též patrně neuvědomuje, že svou argumentací se domáhá vůči své osobě
přísnějšího postihu. Pokud by na jeho argumenty bylo přistoupeno, znamenalo by
to, že místo stíhání pouze pro kvalifikovanou skutkovou podstatu daného
deliktu, bude vedle toho současně stíhán i pro naplnění skutkové podstaty
základní, tzn. pro více trestných činů.
K argumentaci obviněného v tom smyslu, že v daném případě (pokud jde o skutek
pod bodem I./19 rozsudku) nebylo možno užít právní kvalifikaci podle § 348
odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť okolnosti případu podstatně nezvyšovaly
nebezpečnost činu pro společnost státní zástupce uvedl, že tuto argumentaci
obviněný zřejmě opírá o ustanovení § 88 odst. 1 „starého“ trestního zákona, kde
se stanovilo, že „k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se
přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň
nebezpečnosti trestného činu pro společnost“. Akcentoval, že „nový“ trestní
zákoník, podle kterého je trestná činnost obviněného hodnocena, ustanovení
obdobné onomu shora citovanému neobsahuje. Jde tedy o námitku neopodstatněnou.
V neposlední řadě státní zástupce konstatoval, že uplatněný a ani jiný dovolací
důvod nenaplňují námitky obviněného, podle nichž mu byl uložen nepřiměřený a
exemplární trest.
Státní zástupce uzavřel, že předmětné dovolání shledává zjevně neopodstatněným,
a proto navrhl, aby bylo v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.]
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Pro případ odlišného stanoviska
Nejvyššího soudu vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s
tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda
je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou,
zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2012, sp. zn.
39 To 56/2011, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a)
tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod,
resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod
uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z významné části
právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká též
nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (zvláště stran otázky
vědomé účasti spoluobviněné A. K. na posuzované trestné činnosti a výše
majetkového prospěchu touto trestnou činností získaného), přitom současně
prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších
stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Také z uvedených skutkových
(procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp.
o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto argumentací nenamítá rozpor
mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní
kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných
skutkových okolností.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve
skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný)
dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že
předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o
hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní
posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj
názor ve skutečnosti dovozoval i z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a
vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při
aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení
určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli
však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně
stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a),
b), c), d), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací
ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007,
sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel
by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž
dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí
však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud
zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při
posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal
dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní
soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s
výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen
v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v
nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení
kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení
nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat
prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve
smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno,
pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu
(viz přiměř. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze
dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud
„připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení
soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích,
tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo
hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní
hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný
dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro
nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o
trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31
odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro
jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného brojící
proti nepřiměřené přísnosti jemu uloženého trestu pod uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr.
ř.) podřadit.
Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byly v rámci úhrnného trestu
uloženy přípustné druhy trestů v hranicích trestní sazby stanovené v trestním
zákoně na nejpřísněji trestný čin z trestných činů, jimi byl uznán vinným.
Pokud by bylo dovolání obviněného podáno jen z těchto důvodů, bylo by odmítnuto
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také v dovolání uplatnil argumentaci, jíž lze označit z pohledu
deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za
formálně právně relevantní (viz níže).
Ve svém mimořádném opravném prostředku brojil proti právní kvalifikaci svého
jednání popsaného pod body I., II. a III. výroku o vině napadeného rozsudku
jako zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, 2 písm.
a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Konkrétně namítl, že spoluobvinění A. K. a
S. M. se na aktech ad II. a III. vůbec nepodíleli, resp. že spoluobviněná
A. K. byla uznána vinnou pouze v bodech I./10), 14), 15), 16) a 19) výroku o
vině rozsudku odvolacího soudu, a tudíž v některých případech trestnou činnost
nespáchal dostatečný počet osob, aby bylo lze dospět k závěru o naplnění pojmu
„organizovaná skupina“ ve smyslu § 348 odst. 2 písm. a) či § 348 odst. 3 písm.
a) tr. zákoníku. Dále argumentoval, že ačkoliv soud v odůvodnění svého rozsudku
toliko u skutku pod bodem I./19) hodnotí jeho jednání podle ustanovení § 348
odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, přesto uzavírá, že měl uvedený zločin spáchat
v případech vymezených pod body I., II. a III. Soudu druhého stupně rovněž
vytkl, že v právní větě svého rozhodnutí v bodech I./2), 3), 5), 6), 8), 9),
11), 12), 13), 17) a 18) použil dikci základní skutkové podstaty trestného činu
padělání a pozměnění veřejné listiny, avšak celý skutek pod bodem I.
kvalifikoval podle § 348 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
Trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr.
zákoníku se dopustí, kdo padělá veřejnou listinu nebo podstatně změní její
obsah v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, nebo takovou listinu užije jako
pravou, kdo takovou listinu opatří sobě nebo jinému nebo ji přechovává v
úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, nebo kdo vyrobí, nabízí, prodá,
zprostředkuje nebo jinak zpřístupní, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává
nástroj, zařízení nebo jeho součást, postup, pomůcku nebo jakýkoli jiný
prostředek, včetně počítačového programu, vytvořený nebo přizpůsobený k
padělání nebo pozměnění veřejné listiny. Kvalifikovanou skutkovou podstatu
podle § 348 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku naplní pachatel, který spáchá čin
uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny. Kvalifikovanou skutkovou
podstatu podle § 348 odst. 3 písm. a) citovaného zákonna potom naplní pachatel,
jenž spáchá čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny působící ve
více státech.
Pod pojmem organizovaná skupina je třeba chápat sdružení více osob (nejméně tří
trestně odpovědných), v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé
členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a
koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu
a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozhodnutí č. 53/1976-II. a č.
45/1985 Sb. rozh. tr.). Přitom se nevyžaduje, aby šlo o soustavnou trestnou
činnost. Postačí, když je tímto způsobem proveden i pouze jeden akt trestné
činnosti.
K této dovolací argumentaci obviněného Nejvyšší soud ve shodě se státním
zástupcem podotýká, že jednání obviněného popsané pod body I., II. a III.
výroku o vině rozsudku soudu druhé instance bylo odvolacím soudem správně
právně posouzeno jako pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku
(jímž se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným
záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu,
jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí
časovou a souvislostí v předmětu útoku). Z hlediska hmotně právního platí, že
všechny dílčí útoky pokračování v trestném činu tvoří jediné trestněprávně
relevantní jednání, které pak má i jediný trestněprávně relevantní následek,
resp. účinek. Na jednotlivé dílčí akty pokračování v trestném činu proto nelze
z hlediska jejich kvalifikace nahlížet izolovaně, nýbrž je třeba posuzovat je v
souhrnu jako jediný skutek. Jde-li o pokračování v trestné činnosti, není
nezbytné, aby každý jednotlivý dílčí útok naplnil předmětnou kvalifikovanou
skutkovou podstatu. Postačí, naplní-li ji některý z těchto útoků, jakož i to,
pokud je dílčími útoky naplněna až ve svém souhrnu. Z pohledu závěru o právním
posouzení jednání obviněného pod body I., II. a III. výroku o vině rozsudku
soudu druhého stupně podle § 348 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku tedy není rozhodné, že nikoliv všechny dílčí útoky, jichž se obviněný
dopustil, samostatně naplňovaly znaky kvalifikovaných skutkových podstat podle
§ 348 odst. 2 písm. a) a § 348 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že právnímu závěru soudu v tom
smyslu, že obžalovaný spáchal určitý trestný čin „jako člen organizované
skupiny“ není na překážku ta skutečnost, že ostatní, resp. někteří jiní členové
takové organizované skupiny nejsou s ním stíháni ve společném řízení, resp. že
tito nebyli za protiprávní jednání, jehož se dopustili v rámci organizované
skupiny, odsouzeni.
Obviněný se též ohradil proti formulaci popisu skutku v bodech I., II. a III.
výrokové části rozsudku odvolacího soudu s tím, že popis skutku v návětích je v
rozporu s následným popisem jednotlivých konkrétních jednání. V tomto směru
nelze než přisvědčit státnímu zástupci, že formulace popisu skutku za pomoci
návětí není v praxi neobvyklým jevem a že v jeho použití v posuzované trestní
věci nelze spatřovat žádné pochybení.
Pokud se jedná o dovolací argumentaci obviněného v tom smyslu, že dílčí útok
popsaný pod bodem I./19 výroku o vině napadeného rozsudku nebylo možno
kvalifikovat podle § 348 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť způsob jeho
provedení formou přeshraniční spolupráce mezi pachateli podstatně nezvyšoval
nebezpečnost činu pro společnost, Nejvyšší soud poznamenává, že tato
argumentace zjevně vychází z ustanovení § 88 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb.,
trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, jež upravuje materiální
podmínky pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty a podle něhož k
okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy,
jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného
činu pro společnost. Nutno ovšem zdůraznit, že trestná činnost obviněného byla
v souladu s pravidly určujícími časovou působnost trestních zákonů právně
posouzena nikoli podle trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, ale podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, který ustanovení obdobné shora citovanému § 88 odst. 1 neobsahuje.
Vzhledem k této skutečnosti a s ohledem obecnou platnost zásady, že dřívějšího
nebo nového trestního zákona je třeba užít jako celku (různé trestní zákony
nelze mezi sebou kombinovat a vybírat z nich ta či ona mírnější ustanovení)
Nejvyšší soud nemůže přiznat uvedené dovolací argumentaci obviněného žádné
opodstatnění.
Odvolací soud tedy postupoval v souladu s trestním zákonem, když skutek, jímž
byl obviněný uznán vinným v bodech I., II. a III. napadeného rozsudku,
kvalifikoval jako zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst.
1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
Zjevně neopodstatněnými shledal Nejvyšší soud také dovolací námitky obviněného
v tom smyslu, že jeho jednání popsané v bodech I./10), 12), 13), 14), 15, 18) a
19) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu nebylo možno kvalifikovat jako
zločin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §
340 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud
připomíná, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku akcentoval, že
nevěděl, že jím padělané, resp. pozměněné doklady mají sloužit k vycestování
osob z schengenského prostoru (prohlásil, že neměl v úmyslu jakkoliv se podílet
na nedovoleném překračování státní hranice) a že jeho jednání nemělo nic
společného s nelegálním překračováním státních hranic.
Trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice
podle § 340 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo
pro jiného organizuje nedovolené překročení státní hranice nebo jinému umožní
či mu pomáhá nedovoleně překročit státní hranici nebo jinému po nedovoleném
překročení státní hranice umožní či mu pomáhá přepravit se přes území České
republiky nebo takové přepravení organizuje, spáchá-li takový čin jako člen
organizované skupiny a za úplatu.
Skutková podstata trestného činu organizování a umožnění nedovoleného
překročení státní hranice podle § 340 odst. 1 tr. zákoníku je skutkovou
podstatou alternativní, když k jejímu naplnění po objektivní stránce postačí,
aby pachatel svým jednáním vyhověl požadavkům alespoň jedné z nabízených
variant typů jednání vypočtených v tomto zákonném ustanovení.
Na tomto místě se patří výslovně zmínit, že v posuzované trestní věci se
obviněnému klade za vinu, že jinému umožnil nedovoleně překročit státní hranici.
Pod pojmem „umožní“ ve smyslu § 340 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí jednání,
které má charakter pomoci, ať již opomenutím nebo konáním (odstraněním
překážek). Umožněním nedovoleného překročení státní hranice je každé jednání
pachatele, kterým napomáhá (usnadňuje) jiné osobě nedovoleně překročit státní
hranici, např. ji za tím účelem převede či převeze přes státní hranici, opatří
k překročení státní hranice dopravní prostředek, poskytne potřebnou radu apod.
Za umožnění nedovoleného překročení státní hranice lze pokládat též slib
pachatele poskytnout této osobě pomoc v jejím dalším pohybu na území cizího
státu (např. přistavením vozidla v blízkosti státní hranice a převozem této
osoby do vnitrozemí cizího státu) (viz rozhodnutí č. 31/2001 Sb. rozh. tr.).
Po subjektivní stránce jde (v základní skutkové podstatě) o úmyslný trestný
čin. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem
chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění se musí vztahovat v podstatě na všechny skutečnosti, které jsou znakem
skutkové podstaty trestného činu (pochopitelně s výjimkou znaků subjektivní
stránky). Za situace, kdy se zavinění k některé z požadovaných skutečností
nevztahuje, není dána subjektivní stránka trestného činu, a proto je vyloučena
trestní odpovědnost pachatele.
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz
předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu
předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým
úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě
rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel
rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní
realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními
zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem
podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když
skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní
části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných
rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je
společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných
skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U
přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu
chráněného trestním zákonem, u eventuálního úmyslu byl pro případ, že takový
následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje
aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je
možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností,
která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k
uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní
zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 170 a
171).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně,
lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z
okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení)
nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu).
Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z
nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na teoretická východiska a skutková zjištění vyjádřená v
rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává opodstatněným závěr, že
zavinění obviněného [ve formě úmyslu eventuálního podle § 15 odst. 1 písm. b)
tr. zákoníku] zahrnovalo objektivní stránku trestného činu organizování a
umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1 tr.
zákoníku, konkrétně okolnost, že tento svým protiprávním jednáním popsaným v
bodech I./10), 12), 13), 14), 15), 18) a 19) výroku o vině rozsudku odvolacího
soudu jinému umožňuje nedovoleně překročit státní hranici, resp. že tímto
jednáním porušuje zájem států na kontrole osob, které překračují jejich státní
hranici.
V návětí skutku popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně je
totiž výslovně vyjádřeno srozumění obviněného s tím, že jím padělané a
pozměněné osobní doklady – cestovní pasy, občanské průkazy, řidičské průkazy
aj. – budou jinými osobami užívány jako skutečné doklady řádně vydané
příslušnými orgány státní správy. Toto zjištění dále rozvedl odvolací soud tak,
že obviněný předmětné doklady odeslal třetím osobám do zahraničí (zpravidla
prostřednictvím spoluobviněného S. M. ), přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí
dovodil, že v případě obviněného A. H. došlo k umožnění nedovoleného
překročení státní hranice odesláním, doručením padělaných nebo pozměněných
dokladů do Velké Británie.
V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je skutečností obecně známou,
že cestovní pasy jsou dokumenty primárně určené právě k překračování státní
hranice přes hraniční přechod (jde o základní cestovní doklady nezbytné pro
vstup do států, jimiž není jejich držitel občanem, jakož i pro projíždění
takovými státy), resp. že také občanské průkazy lze nikoliv ojediněle k tomuto
účelu použít [občanský průkaz opravňuje k překročení státní hranice nejen mezi
členskými státy Evropské unie (tj. vnitřní hranice zemí schengenského
prostoru), ale též v dalších případech, stanoví-li tak mezinárodní smlouva,
popř. jednostranný akt příslušného státu (např. podle informací publikovaných
na internetových stránkách Ministerstva vnitra České republiky umožňují občanům
České republiky vstup na své území pouze s platným občanským průkazem Albánie,
Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Chorvatsko, Makedonie a Srbsko].
Pokud tedy obviněný za okolností zjištěných soudy nižších stupňů shora uvedené,
jím padělané, resp. pozměněné osobní doklady předal do dispozice třetím osobám
s vědomím, že tyto budou užívány jako doklady řádně vydané příslušnými orgány
veřejné moci, nepochybně musel být srozuměn rovněž s eventualitou, že tímto
jinému napomáhá (usnadňuje) – tedy ve smyslu § 340 odst. 1 tr. zákoníku
umožňuje – nedovoleně překročit státní hranici, přičemž je evidentní, že
nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla takovému následku, který
si představoval jako možný, zabránit.
Nad uvedený rámec Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem stručně dodává,
že uplatnění dané skutkové podstaty pouze na případy odeslání padělaných
cestovních dokladů mimo schengenský prostor není zcela výstižné, neboť i Česká
republika má, obdobně jako ostatní země daného prostoru, tzv. vnější
schengenskou hranici, byť pouze vzdušnou – letiště. Není proto správné omezovat
uplatnění příslušné skutkové podstaty pouze na případy zaslání padělaných
dokladů mimo schengenský prostor. Vzhledem k tomu, že dovolání podal pouze
obviněný, však byl Nejvyšší soudu vázán zákazem reformationis in peius a nemohl
závěry odvolacího soudu v naznačeném směru korigovat.
Je ovšem možno konstatovat, že mezi právními závěry odvolacího soudu a
učiněnými skutkovými závěry není extrémní nesoulad jdoucí k tíži obviněného.
Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s
vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci
odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat
za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i
s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III.
ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantním
dovolacím námitkám obviněného žádné opodstatnění.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud
dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý