6 Tdo 1562/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21.
prosince 2005 o dovolání, které podal obviněný L., t. č. ve výkonu trestu
odnětí svobody ve Věznici Znojmo, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 27. 7. 2005, sp. zn. 7 To 215/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 6 T 168/2004, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 6 T
168/2004, byl obviněný L. P. uznán vinným pokusem trestného činu krádeže podle
§ 8 odst. 1 tr. zák. k § 247 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se podle
skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil společně s obviněným T. S. tím,
že „dne 30. 12. 2003 po 16.00 hodin ve F. na ulici M. P. z volného prostranství
od domu čp., ve snaze odcizit 10 ks palet zámkové dlažby zn. Kost 80 o rozměru
74,8 m² v hodnotě 28.814,- Kč ke škodě stavební firmy M. s. r. o. F., na
přistavený nákladní automobil zn. LIAZ SPZ za pomocí mechanické ruky naložili
7 ks palet dlažby, z místa skutku však neodjeli, kdy na místě bylo vozidlo
zajištěno přivolanou hlídkou městské policie.“ Za to byl odsouzen podle § 247
odst. 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti
měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do
věznice s dozorem. Předmětným rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu
obviněného T. S.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný L. P., rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 7 To
215/2005, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil
ve výroku o trestu ohledně obviněného L. P. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu
rozhodl tak, že tohoto obviněného odsoudil podle § 247 odst. 2 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně, pro jehož výkon jej
podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Jinak
ponechal napadený rozsudek nezměněný.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný L. P.
prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Poté, co zrekapituloval závěry soudů obou stupňů, uvedl, že si je vědom toho,
že dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně
právním posouzení s tím, že v rámci tohoto dovolacího důvodu mohou být zkoumány
pouze ty otázky, které souvisejí buď s právní kvalifikací skutku nebo s hmotně
právním posouzením otázky mající význam z hlediska hmotného práva. Namítl pak,
že na základě skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem, měl být obžaloby
zproštěn. Pokud jej Krajský soud v Ostravě uznal vinným shora uvedeným trestným
činem, učinil tak po nesprávném právním posouzení skutku, popř. jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Dále poznamenal, že je mu známa praxe
Nejvyššího soudu, který setrvává na tom, že cestou dovolání nelze napadat
skutková zjištění soudů, ale pouze to, zda tato zjištění naplňují znaky
trestného činu, a že v rámci zmiňovaného dovolacího důvodu nelze namítat
nesprávná skutková zjištění. Poté vyjádřil přesvědčení, že na jeho trestní věc
lze aplikovat ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť skutková
zjištění učiněná odvolacím soudem měla vést k jinému závěru, než jen k závěru o
jeho (dovolatelově) vině. Uvedl přitom, že odvolací soud se nezabýval jeho
právními námitkami, a proto tvrdí, že právní kvalifikace jeho jednání se musí
odvíjet od těch momentů, které byly soudu druhého stupně známy, neboť byly
obsaženy v jeho odvolání. Vzhledem k tomu, že v napadeném rozhodnutí nenalezl
odezvu na tyto rozhodné skutečnosti, nezbývá mu, než na ně poukázat v rámci
dovolání. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 3 uvádí, že
dovolatel je ze spáchání trestného jednání spolehlivě usvědčován spoluobviněným
T. S., který jednoznačně uvedl, že jednal po vzájemné dohodě s dovolatelem,
když také náležitě vysvětlil změnu své výpovědi u hlavního líčení oproti
přípravnému řízení, kde vzal trestné jednání pouze na sebe. Odvolací soud se
také ztotožnil s hodnocením věrohodnosti tohoto obviněného, a to s poukazem na
závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a
psychologie. V této souvislosti dovolatel namítl, že hodnocení věrohodnosti
konkrétní osoby je otázkou ryze právní, náležející do výlučné kompetence soudu
a nikoli znalce, jehož závěry mají toliko podpůrný charakter. Poukázal na
judikaturu, podle níž změny výpovědí obviněného, v daném případě velmi
podstatné, již samy o sobě mnohé vypovídají o jeho tzv. „věrohodnosti“. V
návaznosti na uvedené skutečnosti vyjádřil přesvědčení, že pokud jej odvolací
soud uznal vinným na základě uvedeného znaleckého posudku ve spojení se
změněnou výpovědí spoluobviněného T. S., učinil rozhodnutí spočívající na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Jestliže tedy podle jeho slov na základě učiněných skutkových
zjištění odvolací soud nevyslovil, že nebylo prokázáno, že by se skutku
dopustil, vydal rozhodnutí, jež má na mysli ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265i odst. 3, odst. 4 tr. ř.
přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání
podáno, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, podle § 265k odst.
1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu a podle § 265m odst. 1 tr.
ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem v tom smyslu, že nebylo prokázáno, že by se
dovolatel vytýkaného jednání dopustil. Dovolatel současně s poukazem na
ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. navrhl, aby předseda senátu soudu prvního
stupně podal Nejvyššímu soudu návrh na odklad výkonu rozhodnutí. Pro případ, že
by nebylo postupováno podle § 265h odst. 3 tr. ř., navrhl, aby předseda senátu
Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil na potřebnou dobu výkon
trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.
7. 2005, sp. zn. 7 To 215/2005.
Již na tomto místě je třeba konstatovat, že předseda senátu soudu prvního
stupně nepodal Nejvyššímu soudu návrh na přerušení výkonu trestu ve smyslu §
265h odst. 3 tr. ř. a předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal podmínky pro
postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu nebylo ani důvodu vydat v
tomto směru rozhodnutí.
K uvedenému dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté,
co připomněl závěry soudů obou stupňů a shrnul argumentaci dovolatele, vyložil,
že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat
nesprávné právní posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, není však možné
namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení
důkazů, neúplnost dokazování apod. Dovolání podané s odkazem na tento dovolací
důvod je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv však z hlediska procesních předpisů. V jeho rámci lze
namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý
trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. žádného trestného činu
nemá, přičemž skutkem se rozumí skutek, jak byl zjištěn soudem. Zásah do
skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit pouze tehdy,
existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně
jedné a právními závěry soudu na straně druhé a současně, učiní-li dovolatel
tento „nesoulad“ předmětem dovolání (tj. právně relevantně jej namítne). O
takový případ se však v posuzované věci nejedná. V případě jednání obviněného
byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně
kvalifikován, když bylo zjištěno, že to byl i obviněný L. P., který se na
spáchání posuzovaného skutku aktivně podílel jako spolupachatel. K tomu státní
zástupce zdůraznil, že skutková zjištění, uvedená mj. ve skutkové větě
odsuzujícího rozsudku, soud učinil nejen na základě výpovědi spolupachatele T.
S., jehož věrohodnost posuzoval při zohlednění závěrů znalců, nýbrž i na
základě svědecké výpovědi L. S. – majitele nákladního vozidla, jehož bylo ke
spáchání trestné činnosti užito, přičemž v podrobnostech odkázal na hodnotící
úvahy soudů obsažené v odůvodnění napadených rozhodnutí. Konstatoval pak, že
obviněný sice formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., avšak námitky jím uplatněné stojí obsahově mimo rámec tohoto dovolacího
důvodu, jakož i mimo rámec ostatních dovolacích důvodů. Napadená rozhodnutí tak
netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jako
mimořádný opravný prostředek slouží toliko k nápravě závažných procesních a
hmotně právních vad, jež jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby tak
Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je
dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny
obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, které lze
podřadit pod ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný L. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný
dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze
považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je
základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují právě do oblasti
skutkových zjištění. Dovolatel totiž (byť deklaroval vědomost o tom, že v rámci
citovaného dovolacího důvodu mohou být zkoumány pouze ty otázky, které
souvisejí buď s právní kvalifikací skutku nebo s hmotně právním posouzením
otázky mající význam z hlediska hmotného práva, a že nemůže napadat skutková
zjištění soudů) ve skutečnosti nenamítá rozpor mezi shora uvedeným popisem
skutku (skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a náležitě
odůvodněnými) a soudy užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně
právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, nýbrž soudům (zvláště
soudu odvolacímu) vytýká nesprávné hodnocení důkazů, konkrétně výpovědi
spoluobviněného T. S. ve spojení se zmíněným znaleckým posudkem, a nesprávné
zjištění skutkového stavu věci. Právě z uvedených skutkových (procesních)
výhrad pouze obecně – v podstatě citací ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., bez konkrétní hmotně právní argumentace vyvozuje názor, že závěr o jeho
vině spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Výlučně skutková povaha předmětného dovolání a uplatněné argumentace je zřejmá
z vyjádření dovolatele, podle něhož, pokud odvolací soud nevyslovil, že nebylo
prokázáno, že by se skutku dopustil, vydal rozhodnutí, jež má na mysli
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jakož i z návrhu na rozhodnutí
Nejvyššího soudu, jímž se dovolatel domáhal vydání rozsudku v tom smyslu, že
nebylo prokázáno, že by se vytýkaného jednání dopustil.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve
skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatel v rámci svého mimořádného
opravného prostředku napadá správnost relevantních skutkových zjištění
učiněných již soudem nalézacím, potvrzených soudem odvolacím, tzn. že dovolání
uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto
pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1
tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)
– l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v
dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat
důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě
nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť
je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení
konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom
nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit
otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad
podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr.
ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho
označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2.
6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a
mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto
právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci
dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak
mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině
jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž
existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených
zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí
bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý